Básník a publicista Heinrich Heine (1797 – 1856) byl vůdčí osobností německého romantismu, ale také blízkým přítelem (a vzdáleným příbuzným) Karla Marxe, se kterým sdílel osud politického exulanta a podílel se s ním v Paříži na tvorbě radikálního exilového časopisu Vorwärts!, kde publikoval několik svých básní. V rámci kulturní rubriky zde otiskujeme závěrečnou část Heineho tzv. politické závěti, jak bývá nazývána jím psaná předmluva ke sbírce jeho francouzsky psaných novinových sloupků vydané pod názvem Lutèce v roce 1855. Heine text napsal v posledním období svého života, kdy jej těžká nemoc trvale upoutala na lůžko, které nazýval Matratzengruft (matracový hrob). Jakkoli Heineho zřejmě nemůžeme označit za skutečného socialistu, protože jeho levicové přesvědčení bylo nevědecké, zdrženlivé a spíše intuitivní, zůstává text díky své emocionální hloubce a politické jasnozřivosti nadčasovým poselstvím.

Prohlášení, že budoucnost patří komunistům, jsem vyslovil s obavami a strachem, a nebyla to přetvářka. S hrůzou a zděsením myslím na dobu, kdy tito chmurní obrazoborci dosáhnou nadvlády. Svýma mozolnatýma rukama nemilosrdně rozbijí všechny mramorové sochy krásy tak drahé mému srdci; rozbijí cetky a volánky, které básník tolik miloval; zničí mé vavřínové háje a na jejich místo zasadí brambory; lilie, které netkají ani nepracují, a přesto jsou oděny tak skvostně jako král Šalamoun v celé své nádheře, budou vytrženy z půdy společnosti, pokud nebudou ochotny vzít vřeteno do ruky; růže, ty zahálčivé snoubenky slavíka, stihne stejný osud; slavíci, ti zbyteční pěvci, budou loveni a bohužel moje Kniha písní poslouží prodavači k výrobě papírových kornoutů, do nichž bude sypat kávu a šňupací tabák pro stařenky budoucnosti. To všechno předvídám a zmocňuje se mě nevýslovný smutek, když pomyslím na zkázu, kterou vítězný proletariát hrozí mým veršům, jež zaniknou spolu se starým romantickým světem. A přece se ve vší upřímnosti přiznávám, že tentýž komunismus, tak nepřátelský všem mým zájmům a zálibám, vládne nad mou duší kouzlem, kterému se nedokážu ubránit. V mé hrudi se v jeho prospěch zvedají dva hlasy – dva hlasy, které se nechtějí nechat umlčet a které snad nejsou ničím jiným než ďábelským našeptáváním. Ať už je to však jakkoli, jsem jimi posedlý a žádný exorcismus je nedokáže zkrotit.

Prvním z těchto hlasů je hlas logiky. Ďábel je logik, řekl Dante. Strašlivý sylogismus mě ovládá a já nejsem schopen vyvrátit tuto premisu: "Že všichni lidé mají právo jíst." A tak jsem nucen podřídit se všem jejím důsledkům. Když o tom přemýšlím, riskuji, že přijdu o rozum, vidím, jak kolem mě vítězoslavně tančí všichni démoni pravdy a nakonec se mého srdce zmocní velkorysé zoufalství a já vykřiknu: „Tato společnost je již dávno souzena a odsouzena! Nechť je spravedlnosti učiněno zadost! Ať je rozbit tento starý svět, ze kterého se vytratila nevinnost, ve kterém se daří sobectví a kde je člověk vykořisťován člověkem! Ať jsou zcela zničeny ty obílené hroby, kde sídlila lež a bezpráví! A budiž požehnán prodavač, který jednou z mých básní vyrobí kornouty, do nichž bude sypat kávu a šňupací tabák pro ty dobré staré ženy, které se v našem současném nespravedlivém světě musely připravit o toto potěšení: fiat justitia, pereat mundus!“¹

Druhý z těch dvou hlasů, které mi učarovaly, je ještě silnější a pekelnější než ten první; je to totiž hlas nenávisti, nenávisti ke straně, pro niž je komunismus nejstrašnějším protivníkem a která je proto naším společným nepřítelem. Mluvím o takzvaných představitelích německého národovectví, o těch falešných vlastencích, jejichž láska k vlasti spočívá pouze v idiotské nenávisti k cizincům a sousedním národům a kteří každý den vylévají svůj jed zejména vůči Francii. Ano, tyto zbytky či potomky teutomaniaků z roku 1815, kteří jen zmodernizovali své šaškovské ultra-německé kostýmy a trochu si zastřihli uši, jsem celý život nenáviděl a bojoval proti nim a teď, když mi meč padá z umírající ruky, se utěšuji přesvědčením, že komunismus, který se s nimi na své cestě utká jako s prvními, jim zasadí ránu z milosti. A nebude to rána holí. Ne, bude to prostý kopanec, kterým je obr rozdrtí stejně, jako když zašlápnete ropuchu. To bude jeho první krok. Pro nenávist k představitelům nacionalismu mohu dát svou lásku komunistům. Ti alespoň nejsou pokrytci s náboženstvím a křesťanstvím stále na rtech. Komunisté, pravda, nemají náboženství (nikdo není dokonalý), komunisté jsou dokonce ateisté (což je jistě velký hřích), ale jako hlavní dogma vyznávají ten nejzásadnější kosmopolitismus, univerzální lásku ke všem národům, rovnostářské bratrství všech lidí, svobodných občanů této zeměkoule. Toto základní dogma je totéž, které kdysi hlásala evangelia, takže v duchu a v pravdě jsou komunisté křesťanštější než naši takzvaní germánští vlastenci, tito omezení zastánci výlučné národnosti.

Mluvím příliš mnoho, v každém případě více, než mi dovoluje opatrnost a bolest krku, kterou právě trpím. A tak dodám jen dvě slova na závěr (…). Dnes v Německu opět převládají nacionalisté a křičí se svolením pana starosty a dalších vysokých autorit. Jen si křičte. Přijde den, kdy vás osudový kopanec rozdrtí! S tímto přesvědčením mohu bez obav odejít z tohoto světa.

Heinrich Heine, 1855