Poslanecká sněmovna parlamentu ČR schválila novelu trestního zákoníku, která mj. nově kriminalizuje propagaci „komunismu“. Nejde jen o další výstřelek dosluhující Fialovy vlády, která se na poslední chvíli snaží využít příznivé sněmovní konstelace k prosazení šílených pravicových idejí, o kterých se mluví již 35 let (dalším příkladem může být nedávná neúspěšná snaha prosadit možnost výpovědi bez udání důvodu do novely zákoníku práce). Zastydlý antikomunismus nabývající čím dál absurdnějších podob je bohužel také výsledkem dlouholetého ideologického působení pravice na výklad historie a politiky i na samotný jazyk, jakým mluvíme. Ve skutečnosti tvoří pevnou ideologickou závoru, kterou se naše společnost uzavírá proti jakýmkoli levicovým trendům a progresivismu.

Dovolím si začít formou fejetonu. Před časem jsem navštívil památník v domě Jana Palacha ve Všetatech a přepadlo mě tam silné nutkání na zvracení. Ne, nemluvím teď o nezvyklém dekonstruktivistickém architektonickém řešení přestavby rodinného domu na památník, na které nemám vyhraněný estetický názor. Mluvím o historické expozici připravené předním pravicovým historikem Petrem Blažkem působícím v Ústavu pro studium totalitních režimů a v Muzeu paměti XX. století, kde je též ředitelem. Jeho kurátorský počin ve Všetatech by se dal s trochou nadsázky nazvat památníkem třídních bojů či muzeem kapitalistického hnutí. Důraz, jaký expozice klade na třídní hledisko a potlačuje úlohu jednotlivce (Palacha) je fascinující. Dozvíme se především, že Palachův otec byl živnostník – provozovatel cukrárny, kterou „komunisté“ v 50. letech zlikvidovali, což údajně mohlo mít určitý vliv na Palachův čin. Zlatým hřebem a vlastně jediným původním exponátem (Palachovi se později ze Všetat odstěhovali a dům získal nového majitele, takže se zde nic jiného nedochovalo) je pak zmrzlinářský vozík Palacha staršího, se kterým po místních ulicích prodával zmrzlinu. Ten je vystaven na čestném místě ve velké vitríně jako ústřední bod celé expozice. Samotný život a hrdinský čin Jana Palacha jako by byl v porovnání s tím vedlejší.

Dobový kontext je účelově zredukován a proškrtán, expozice se vůbec nesnaží přiblížit revolučního ducha 60. let a roku 1968, kdy došlo k výjimečnému duchovnímu sjednocení protestních hnutí v západním i východním bloku na společném odporu proti americkému i ruskému imperialismu, jakož i proti západnímu kapitalismu a východnímu byrokratismu¹ s cílem vytvoření kvalitativně vyšší společnosti, „lepšího světa“. Nedozvíme se tak nic o sérii sebeupálení buddhistických mnichů v Jižním Vietnamu v 60. letech na protest proti místnímu brutálnímu pravicovému a pro-americkému režimu, ani o následných případech sebeupálení v USA na protest proti americké imperialistické válce ve Vietnamu (jako byl například čin feministky Alice Herz či křesťanského aktivisty Normana Morrisona, který se upálil před budovou Pentagonu), které ve své době získaly celosvětový ohlas a Palacha k jeho činu zjevně inspirovaly. Nedozvíme se toho moc ani o studentské okupační stávce v Československu na podzim 1968, které se Palach účastnil, ani o tom, že se k ním připojilo i dělnictvo včetně odborového svazu pracujících v kovoprůmyslu (zastupujícího 900 tisíc dělníků), který se svazem studentů uzavřel dohodu se společnými požadavky včetně radikálně ekonomických. Stejně jako za minulého režimu je totiž výklad dějin podřízen ideologii a je stále uplatňováno třídní hledisko, byť s opačným znaménkem.

Boj o dějiny

Takzvané „paměťové instituce“ jako jsou Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), Muzeum paměti XX. století či Kroupův projekt Post Bellum/Paměť národa jsou ve skutečnosti nástroje pravicové ideologie k výkladu moderních dějin. Za hlásaným objektivním přístupem se v reálu skrývá zcela selektivní přístup k dějinám, který vyhovuje narativu dnešní vládnoucí třídy; s hlásaným požadavkem očištění historie od zakořeněných dobových mýtů se bezostyšně vytváří mýty nové. Nevědecký a tendenční je například již samotný název Ústavu pro studium totalitních režimů, protože z historického i politologického hlediska byl minulý režim skutečně totalitním pouze v období stalinismu do roku 1953 či 1956, poté již jeho kontrola nad společností nikdy nedosahovala stupně totality – je vidět, že ústav režimy moc nestuduje.

Za účasti některých politiků je tu opět snaha normativně vykládat dějiny, jak můžeme vidět i v sérii nově instalovaných vysvětlovacích tabulí k různým památníkům (například současná snaha doplnit sochu Edvarda Beneše doplňkovou tabulí prohlašující jej za odpovědného za nástup komunistického režimu). Akademická obec dlouhodobě poukazuje na problém politizace ÚSTR a snah o normativní výklad historie ze strany jeho představitelů (např. kritika badatelské učebnice dějin pro 9. třídu ZŠ ze strany ÚSTRu nebo někdejší útok jeho současného radního Michala Klímy na děkana FF UK Pullmanna za způsob výuky historie na fakultě). Není na tom ale nic zas až tak záhadného, každá vládnoucí třída se snaží podřídit oficiální vědu svým potřebám. Z této premisy pramení onen nehezký marxistický pojem „buržoazní věda“, který zde přiléhavě sedí.

Tato současná buržoazní historická „věda“ tak například většinou úspěšně opomíjí existenci levicové opozice vůči minulému režimu v Československu a v zemích východního bloku. Příliš se nezdůrazňuje, že ve vykonstruovaném procesu s (národní socialistkou) Miladou Horákovou byl odsouzen a popraven i Záviš Kalandra, vůdčí osobnost československé trockistické opozice².

Podobně je dlouhodobě přehlížen i levicový proud disentu za normalizace. První opoziční skupinou, která se stala obětí nové vlny politických procesů na začátku 70. let, při tom bylo levicové Hnutí revoluční mládeže (HRM) zaměřené převážně trockisticky (i když v jeho řadách byli též maoisté či anarchisté), jehož členové byli již v roce 1971 odsouzeni k tvrdým trestům vězení; většina z nich se později podílela i na Chartě 77. Jakkoli pak byla Charta 77 v porovnání s ostatními opozičními skupinami východního bloku unikátní svým převažujícím intelektuálním zaměřením (i když mezi jejími signatáři byli samozřejmě i dělníci), v jejích řadách existoval i silný radikálně levicový proud, který představoval například bývalý člen HRM Petr Uhl, mj. autor Programu společenské samosprávy, který za své opoziční aktivity strávil celkem 9 let ve vězení, což je zřejmě nejvíce ze všech normalizačních disidentů.V ostatních zemích východního bloku pak hlavní opozici vůči režimu představovalo dělnictvo – ať už jde o dělnické povstání v NDR v roce 1953, protesty v Polsku v letech 1956 a 1970, hornické stávky v Rumunsku či o polské opoziční hnutí Solidarita založené v roce 1980 jako nezávislé samosprávné odbory.

Jazyk a myšlení

Kdo ovládá jazyk, ovládá i lidské myšlení – to je základní krok ke každé nové totalitě. Pravicovým ideologům se takto podařilo ovládnout už pouhý způsob, jak je minulý režim označován. Veřejnoprávní média i seriózní vědci jsou občas schopni zcela vážně označit minulý režim za komunismus, bez ohledu na to, že jej tak nikdy neoznačovali ani jeho představitelé – ti naopak po počátečním budovatelském nadšení normalizační tezí o „reálném socialismu“ otevřeně přiznali, že ke komunismu je ještě dlouhá cesta; trockismus byl dokonce režimem kritizován z pravicových pozic jako „ultralevicová odchylka“ či „infantilismus“. Minulý režim se od nové ústavy v roce 1960 sice sám hrdě deklaroval jako socialistický (socialismus je obecně chápán jako přechodná fáze ke komunismu³), to však neznamená, že socialismem opravdu byl. Ve skutečnosti měl totiž se socialismem jen pramálo společného – pracující byli předmětem stále stejného vykořisťování jako za kapitalismu, neovládali produkty své práce ani neměli kontrolu nad výrobou, protože soukromé vlastnictví nebylo fakticky odstraněno, pouze na něj měl monopol stát⁴ (který tak plnil úlohu jediného velkého kapitalisty a vykořisťovatele) ovládaný vrstvou stranické byrokracie, jejíž příslušníci představovali novou vládnoucí třídu. Mnohem přiléhavější je proto označení státní kapitalismus, který v tomto smyslu zavedl britský trockista Tony Cliff.⁵

Většina obyvatel bohužel režimní lži o socialismu uvěřila a věří jí vlastně i 35 let po pádu režimu. Současní pravicoví ideologové jí totiž po představitelích minulého režimu ochotně opakují - proti pokusům o jakoukoli alternativu ke kapitalismu jim stačí ztotožnit ideologii socialismu se zločinným minulým režimem a veškeré oponenty tím automaticky řadí na stranu jeho zastánců.

Socialismus a někdy i veškerá levice jsou tak pro velkou část lidí ztělesněním zla; většina tuzemské inteligence zastává postoje primitivního antikomunismu, což se bohužel týká i řady osobností s jinak širokým rozhledem a kritickým myšlením. Tento diskurz pramenící ze zásadního nepochopení podle mě krásně vystihuje porevoluční kritika básnického díla Egona Bondyho uveřejněná roku 1993 v revue Proglas: „Ač to zní neuvěřitelně, i tehdy existovalo pár lidí, kteří neměli rádi komunistický režim ze zvláštního důvodu – byl jim ještě málo komunistický.“⁶

Režim před rokem 1989 je u nás oficiálně označován za „komunistický režim“, což je zakotveno i v zákoně⁷. Pojem má údajně odrážet fakt, že šlo o autoritářský režim jedné strany – Komunistické strany Československa, je však silně zavádějící, protože název strany či státu je vždy pouze politickým marketingem, který nemusí vystihovat podstatu režimu (podobně bychom mohli režim v NDR nazývat podle názvu „demokratickým“). Opakuje se bohužel i v zákonné pietě – 27. červen, tj. výročí dne kdy byla popravena národní socialistka Milada Horáková či trockista Záviš Kalandra, je dnes ze zákona Dnem památky obětí komunistického režimu⁸, což je minimálně vůči Kalandrovi krajně neuctivé. Ve skutečnosti totiž bylo označení communist state zavedeno za studené války pravicovou propagandou na západě, která touto projekcí ztotožňovala režimy ve východním bloku s veškerou marxistickou ideovou tradicí. Představitelé minulého režimu jsou pak v běžné hovorové řeči označováni za komunisty (dokonce i ve veřejnoprávních médiích navíc často slyšíme v 1. pádu neuctivé „komunisti“ namísto „komunisté“), takže tento pojem nabývá rozměrů až jakési neurčité mýtické entity, na kterou i po 35 letech stále alibisticky svalujeme veškeré společenské problémy od zničeného životního prostředí, přes zbídačené školství až po morální rozklad naší společnosti.

Strašidlo komunismu

To, že komunismus je v důsledku historického vývoje u nás nelegitimní ideologií jsme si za léta již zvykli, dnes však jako by legitimitu ztratila veškerá levice. Premiér Fiala se po prohraných krajských a senátních volbách v loňském roce až pateticky vyjádřil, že „neodevzdá zemi levici“, jako by snad levice byla nějakou nelegitimní silou, kterou je třeba vyloučit z demokratického politického boje. K tomuto étosu se bohužel nečekaně připojili i Piráti, jejichž dnes již bývalý člen Jan Lipavský obvinil z volební porážky „komouše a ultralevičáky“ ve straně a jiní představitelé zase na sociálních sítích hořekovali nad tím, že jsou „levicovým paskvilem“, aby se následně nepokrytě radovali z odchodu Janky Michailidu a dalších levicově orientovaných členů. Michailidu se již dříve dostala do popředí zájmu, když se otevřeně přihlásila ke svému komunistickému přesvědčení a v roce 2023 navštívila festival Dny antikapitalismu pořádaný každoročně Socialistickou solidaritou – to vyvolalo politický skandál a Michailidu se stala terčem silné kritiky, mimo jiné i ze strany jejího tehdejšího stranického předsedy Ivana Bartoše, který prohlásil, že „komunismus a fašismus jsou stejně zhoubné ideologie“. Michailidu byla následně odvolána z vedení strany a pod mediálním tlakem byla nucena odvolat své přihlášení se ke komunismu, takže v rozhovoru pro DVTV raději použila pro svůj světonázor pojem „startrekismus“⁹ (podle sci-fi seriálu Star Trek, kde v daleké budoucnosti existuje utopická beztřídní společnost bez peněz a chudoby). To myslím dostatečně vystihuje tuzemské politické poměry – Star Trek je v našich končinách zkrátka stravitelnější sci-fi než komunismus.

Poslankyně za ODS Renáta Zajíčková prohlásila nedávno v jedné televizní debatě, že jako společnost čelíme „strašáku komunismu, který nás opět začíná ohrožovat“¹⁰. Sám bych to nevyjádřil lépe, i když v případě paní poslankyně jde jen o kouzlo nechtěného. Opět u nás obchází strašidlo komunismu a ke svaté štvanici proti němu se spojily všechny parlamentní strany. Tento antikomunismus pět minut po dvanácté, jak jej kdysi trefně nazýval Petr Uhl, nabývá 35 let od pádu minulého režimu čím dál grotesknější podoby – vypadá to, že čím je levice na české politické scéně marginálnější, tím je o to více démonizována. V době klimatické krize, válek, genocid a enormního nárůstu krajní pravice je podle všeho hrozba komunismu u nás tím nejpalčivějším problémem.

Hon na komunisty dnes bohužel začíná nabývat až rozměru kulturní války smutně připomínající 50. léta. Jedním z nejkřiklavějších příkladů je současná debata o názvu stanic na nové pražské lince metra D, kde se ze strany radnice Prahy 4 vzedmula iniciativa o přejmenování plánované stanice Olbrachtova (pojmenované dle přilehlé ulice), protože spisovatel Ivan Olbracht byl komunista. K tomu lze dodat snad jen to, že pokud bychom měli vedle tohoto autora klasických děl jako Nikola Šuhaj loupežník či Golet v údolí vymazat z kolektivní paměti všechny prvorepublikové spisovatele, kteří se hlásili ke komunismu, moc by nám jich nezbylo.

Kriminalizace

Vrcholem všech těchto nově probuzených antikomunistických snah je pak současná novela trestního zákoníku, která mimo jiné nově kriminalizuje propagaci komunismu – při projednání v poslanecké sněmovně se na tomto bodě vzácně shodly všechny poslanecké kluby¹¹. Trestný čin založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403 trestního zákoníku) se bude po novele nově výslovně vztahovat na „nacistická, komunistická a jiná“ hnutí, která prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod nebo hlásají zášť vůči různým skupinám osob (tolik skloňovaná třídní zášť je ve skutečnosti v paragrafu výslovně zmíněna již od původního znění zákona z roku 2009¹², připraveného za ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila). Na ten pak navazují i trestné činy šíření děl k propagaci takových hnutí (§403a) a projevu sympatií k nim (§404).

Je zřejmé, že předkladatelé návrhu netuší vůbec nic o tom, co vlastně znamená pojem komunistické hnutí. Postavením komunismu na roveň nacismu vyslyšeli volání ideologů z výše zmíněných „paměťových institucí“, kteří již dlouhá léta tvrdí, že by neměl být dělán rozdíl mezi těmito dvěma „zločinnými ideologiemi“. Rozdíl mezi nimi je při tom na první pohled zřejmý – nacismus je přeci zločinný již jako samotná ideologie založená na rasové a národní nadřazenosti a vůdcovském principu; oproti tomu komunismus jako ideologie vychází z požadavku rovnosti všech lidí bez rozdílu a za tím účelem volá po beztřídní společnosti a rovnoměrné distribuci bohatství, což je minimálně legitimní (když už ne vyloženě bohulibý) politický názor. To, že byla komunistická ideologie v minulosti zneužita různými zločinnými režimy, nemůže být důvodem k jejímu zákazu – podle stejné logiky bychom mohli zakázat i křesťanství, v jehož jménu byly v průběhu věků zavražděny miliony nevinných lidí při náboženských válkách či inkvizičním teroru.

Samozřejmě, že například v případě stalinistů může nominálně komunistické hnutí k potlačení práv a svobod směřovat, ale jak již bylo řečeno výše – to, jak se hnutí či režimy samy označují, nijak nevystihuje jejich skutečnou podstatu. V tradičním marxistickém pojetí je socialismus či komunismus nikoli potlačením, ale prohloubením lidských práv a svobod, protože je rozšiřuje i na práva a svobody ekonomické a sociální; stejně tak je prohloubením demokracie, kterou rozšiřuje i na ekonomiku ovládanou dosud nikým nevolenou vládnoucí menšinou kapitalistů a oligarchů. Za tohoto výkladu bychom mohli naopak hnát k trestněprávní odpovědnosti za propagaci hnutí směřujících k potlačení lidských práv a svobod všechny propagátory a sympatizanty kapitalismu a „liberální“ demokracie. Hlavní problém je v tom, že zákonodárci pod vlivem ideologů nově normativně zakotvují, co pod taková hnutí směřující k potlačení práv a svobod výslovně spadá, což je nebezpečný totalitářský trend.

Z právního hlediska je pak zmíněná novela především úplně zbytečná. To, že až dosud nebyla v zákoně například výslovně jmenována propagace nacismu, neznamenalo, že by ji snad soudy netrestaly. Problém byl a je v tom, že je u takovýchto trestných činů nutnost v každém případě zvlášť prokázat úmysl pachatele propagovat hnutí směřující k potlačení lidských práv, což jde poměrně těžko. Vzdor panice, která bezprostředně po schválení návrhu poslaneckou sněmovnou zavládla v levicových kruzích, si zkrátka nedokážu představit, za co bych měl být stíhán, když se například přihlásím k marxismu či trockismu – byla by to jistě zajímavá disputace před soudem při řešení teoretické otázky, zda směřují k potlačení lidských práv, ale pokud je sám takto nevnímám, respektive jsem je tak nikdy neoznačil (např. „Milý deníčku, dnes jsem propagoval marxismus – hnutí směřující k potlačení lidských práv a svobod“), těžko mi bude prokázán úmysl. Samozřejmě, chce-li jakýkoli režim perzekvovat své politické odpůrce, způsob si vždycky najde, věřím však, že se dosud u nás stále ještě pohybujeme v mezích právního státu. Zmíněná novela je však více než právem spíše politickou proklamací, která v právním řádu nemá co dělat.

Strhněme ideologickou závoru

Jak je to ve skutečnosti s oním strašidlem komunismu vysvětlil již v roce 1991 tehdy populární ministr financí Václav Klaus v projevu na konferenci ve Washingtonu. Namísto obav z návratu „komunismu“ označil za jeden z hlavních problémů „levicovou infiltraci ze západu“, vůči které je třeba vystavit „ideologickou závoru“.¹³ Jestli můžeme něco označit za Klausovo životní dílo, je to právě tato pevná závora, kterou se mu podařilo v naší zemi vystavit dokonale. Typicky klausovská obsese kontrolou diskurzu, kdy je anti-levicovost stavěna jako civilizační obrana před zhoubnými vlivy, má bohužel dlouhou stopu až do současnosti nejen v podobě přetrvávajícího zastydlého antikomunismu, ale i v odporu k progresivismu, woke culture či ekologickým tématům.

Duch klausismu je ve skutečnosti v ODS stále přítomný a nejen v ní. Pokud se partneři ODS v koalici Spolu odlišují tu liberálnější, tu sociálně-konzervativní ideologií, je to zhruba stejná alternativa jakou představovali strany někdejší Národní fronty vůči KSČ.

V případě ODS se musí uznat, že jako jediná z českých stran disponuje skutečně mocným ideologickým aparátem, který zahrnuje například univerzitu CEVRO či volněji navázaný Liberální institut. Její ideologický aparát však proniká i do veřejných univerzit (VŠE, Masarykova univerzita Brno) a státních institucí, které by měly správně působit jako expertní a vědecké autority – vedle Národní ekonomické rady vlády (NERV) je to i již vícekrát zmíněný ÚSTR, který měl od svého vzniku za Topolánkovy vlády k této straně vždy velmi blízko. Jestli něco nese rysy totalitarismu a ohrožuje naši svobodu a demokracii, pak je to právě tato podivná ideologická pavučina.

Politické poměry v České republice se bohužel čím dál více přibližují těm, jaké existují v USA – občané mají možnost volby prakticky jen ze dvou relevantních stran (i když je jich u nás formálně více). Na jedné straně jsou to národně-konzervativní populisté inklinující ke krajní pravici (vedle ANO a SPD bohužel i nominálně levicové Stačilo!), na druhé straně pak představitelé liberálních elit odtržení od potřeb obyčejných lidí (Spolu, Starostové, pod Hřibovým vedením i Piráti), již zmíněná ODS pak vnitřně osciluje někde mezi tím. Výzvy liberálních stran k volbě rozumem s cílem zabránění nástupu populistů (Teď je čas stát na správné straně, rozuměj na té naší) tento marasmus pouze prohlubují. To, co potřebujeme, je alternativa v podobě silného levicového hnutí zastupujícího zájmy většinové pracující třídy. Socialismus je u nás pravicí vylučován z klasického trojúhelníku ideologií (konzervatismus - liberalismus - socialismus), ať je tedy osamoceným vrcholem! Ideologická závora není fyzická, existuje jen v našich hlavách – je potřeba ji strhnout a uvolnit cestu společenskému pokroku.

1Tento jednotný odpor vystihuje jedno z radikálních hesel Května 1968 ve Francii: „Svět nebude svobodný, dokud poslední kapitalista nebude viset na střevech posledního byrokrata.“ (jde o parafrázi starého hesla o králi a knězi)

2Kalandra nesouhlasil s označením trockismus, příležitostně se však hlásil ke IV. Internacionále (přestože jí též často kritizoval). Podobně i Socialistická solidarita chápe označení trockismus za určitou zkratku pro antistalinistický revoluční marxismus, ke kterému se hlásí.

3Sám Marx však například pojem socialismus prakticky nepoužíval a hovořil o nižší a vyšší fázi komunismu.

4Státní vlastnictví automaticky neznamená veřejné či kolektivní vlastnictví, stát ve skutečnosti často vystupuje jako soukromý vlastník, tj. spravuje majetek podnikatelským způsobem za účelem zisku (viz např. dnes ČEZ)

5Cliff, Tony: Státní kapitalismus v Rusku (původně Stalinist Russia. A Marxists Analysis, 1955; v pozdější verzi State Capitalism in Russia, 1974). Nakladatelství Solidarita připravuje vydání českého překladu.

6Jiří Suchánek: Puberta jako světový názor in Proglas 1/1993; citováno v Egon Bondy: Ve všední den i v neděli… Výbor z básnického díla 1950 – 1994, 2009, str. 460. Název zmíněného článku mimochodem působí jako by vypadl ze stránek Rudého práva a pozoruhodně připomíná stalinistické fráze o „infantilismu“ trockismu.

7Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu č. 198/1993 sb.

8Zákon č. 101/2004 sb., kterým se mění zákon č. 245/200 sb. o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu

9Michailidu: Chtěla bych zřízení jako ve Star Treku. Totalita mi vadí, k mladým komunistům nechci, DVTV (volně dostupná část videa na youtube, 27.5. 2023)

10Pořad 360° na CNN Prima News vysílaný 13. 5. 2025

11Proti novele nakonec hlasovali pouze poslanci SPD a to z jiných důvodů.

12Zákon 40/2009 sb., trestní zákoník.

13Projev údajně publikován v americkém časopise Problems of Communism při US Information Agency (vol. XLI, January – April 1992, str. 73); citován v Miloslav Ransdorf: Nové čtení Marxe. Díl I. 2. vydání, 2010, str. 12