Seznam Zprávy spustily svou předvolební roadshow s názvem Republika Příbram. Série reportáží se odehrává ve městě Příbram, kde poslední volby do Sněmovny dopadly jako celorepublikový průměr. Autoři si pozvali několik politiků z celého spektra, postupně s nimi prochází jednotlivé části města a konfrontují je s realitou a názory místních. V prvním díle vystoupila ze svého kampaňovými samolepkami polepeného vozu Eva Decroix, místopředsedkyně ODS. Tu štáb vzal k místní ubytovně, kde se politička ODS setkala kromě obyvatel ubytovny také s představitelkou úřadu práce a sociálními pracovníky. Do očí bijící chudoba i sociální vyloučení nedávaly Decroix příliš prostoru pro úsměvy, se kterými původně ze svého auta vystupovala.

Neoddiskutovatelným hrdinou příběhu se ale stal sociální pracovník Pavel Veleman, který místopředsedkyni konfrontoval hned několikrát. Ať už to bylo kvůli očividné snaze úřadů nevyplatit dávky, nebo poukazováním na to, kam to politická reprezentace v čele s ODS dopracovala. Decroix se naprosto dětinsky hájí, že ona přece nic, vždyť přišla do politiky lidem pomáhat. Veleman jí oponuje a správně říká, že jako místopředsedkyně ODS si nese s sebou i politickou odpovědnost za minulost té strany. Nezapomínejme, že to byla právě ODS, která zavedla pojem „nepřizpůsobiví“ pro lidi často sociálně vyloučené, čímž dodala skvělý politický pojem celé krajní pravici – a ta, od DSSS po SPD, ho používá dodnes.

Decroix se v jednom momentě po návalu Velemanových výtek omluví a jde si ven před ubytovnu tiše zavzlykat. Opět opakuje, že jí vadí, že ji hází do jednoho pytle s nějakými šmejdy. Jenže to jsou falešné slzy. Být političkou ODS znamená stát na straně majitelů proti nájemníkům, útočit na sociální stát a jeho pracovníky (jako je Veleman) a chudým doporučovat, abych se více snažili. Buď je Decroix tak naivní a opravdu si myslí, že stačí jen „slušnost“ a politici všech směrů se obejmou a vše bude krásné, nebo na diváky hraje hru s falešnými slzami.

O zoufalé situaci i mezi sociálními pracovníky vypovídají nejen údaje o výši jejich platů a velmi malých možnostech, jak lidem pomoci, ale také scéna, kdy jedna z pracovnic navrhuje Decroix, aby byly zřízeny chudobince, aby lidé nekončili na ulici. Na to Pavel Veleman spráskne ruce a říká: „Chudobince? V 21. století?“. A má pravdu. Bohužel zoufalá situace nedovoluje lidem uvažovat o tom, co by se dalo dělat lépe. Napadají je věci už dávno překonané.

Proto potřebujeme politiku, která postaví na první místo lidskou důstojnost: to znamená důstojné platy a mzdy, dostupné bydlení a vzdělávání, a sociální systém, který člověka vytáhnete z problémů, byť by byly sebehlubší. Takový systém ale musí narušit převládající neoliberální fanatismus o malém a štíhlém státu a o tom, že danění bohatých je trest za úspěch. Naopak, jak je vidět ze sociologických dat, čím menší jsou sociální rozdíly ve společnosti, tím kvalitnější je život každého jejího člena. V konečném důsledku nás ale čeká konfrontace s kapitalismem jakožto celkem, protože dnešní krize je především neúspěchem reforem, které se snažili kapitalismus polidštit.