Před rudou louží s čírkami v rákosí pohroužená chýše svou věčnou trýzeň šeptá mi před rudou louží s ptáky tiše.

V rybníčku plane odraz háje, kde v listí pozdní večer hoří, kde chýška malá, urputná je a v dumách do snění se noří.

Skrýše chuďasa pod nebesy, domek s vetchými deskami. Ta chýška ve snu podřimne si před rudou louží s čírkami…

A že je tu tak opuštěná, těžká a věci osloví: lávku, člun, vesla ulomená, třtin rozechvělý květ růžový.

Skrýše chuďasa na pobřeží má střechu krytou rákosím: a mluví tedy s rákosím, s nějž kanou slzy rosy svěží.

Když husté hvozdy šeptnou slova: „Kampak šel?“ – Tu jim odpovídá: „Do války.“ – „Válka? To je bída?“ – „To je tam, kde mřeš bez domova.“

„Vím, mocné lesy, měl vás rád, i vás, vy vůně vod a země. Však v bídě spíš než ve vás snad své hlavní bohatství měl ve mně.

„Vřit, věřit-li větru mám, mře pro vás sítí, lístky skromné…“ „Hou!“ Hučí les a rybník k tmám.- „A pro Francii a pak pro mne.“

„Na mne že myslí, je mi jasné, a pod můj starodávný dým, jež zří, jak pod mou střechou hasne před mocným šerem voňavým.“

Spí ve své chýši ubožák, v rákosí dřímá jeho chýše, nebožák k chýši zesnul však před rudou louží s ptactvem tiše.

Skrýše chuďasa vezdejší mysl mu zaujala zcela. Připadá si míň osamělá, sen o mrtvém ji konejší.

Stará síť, stará ručnice, sekera rzivá, stolek tu je, děravá židle, konvice důvěrně o něm vypravuje.

Odrazy korun v rybníce, kde v listí skomírá už den, a chýše, řek bys, hrouží se jak chuďas klečící v svůj sen.

Jen sítí nad ním kvílí tiše, kam sen se v břehu mohl skrýti, a mluví tedy k síti.. a mluví tedy chýše k síti…

Svou věčnou trýzeň šeptá mi, hrob najde si a sklouzne taky do rudé louže s čírkami, do rudého rybníku s ptáky.

Ze zbírky Francouzské balady