Nadšení pro údajně zázračné schopnosti trhu je obvykle největší v období konjunktury. Zisky rostou a kapitalisté se navzájem předbíhají ve snaze vyrábět stále více zboží. Něco z bohatství pod kontrolou velmi bohatých uniká do rukou těch těsně pod nimi. Dodavatelé mají zisk ze stavění nových skladů, továren a kanceláří. Reklamní agentury nachází zdánlivě neomezenou poptávku po svých službách. Realitní kanceláře prosperují, protože nemovitosti mění vlastníky s rostoucí rychlostí. Celé části střední třídy mají pocit, že musí jen začít podnikat a peníze jim padají do klína.

Všechny tyto lidé kupují stále více zboží a vytváří rostoucí poptávku po luxusním zboží od šampaňského přes kaviár a porsche až po luxusních půdních bytech v centru měst. Takto také přispívají k poptávce po práci, protože existuje více pracovních míst na stavbách, v prodejnách aut, realitních a cestovních kancelářích, bankách a finančních službách, při rozdávání reklamních letáků a tištění reklamních přiloh.A tak si pracující mohou koupit věci, které si předtím nemohli dovolit - a to opět vede k větší poptávce po věcech, které vyrábí celá řada dalších pracujících, od těch v automobilových a textilních továrnách po těch v rychlých občerstveních a kutilských potřebách.

Nakonec nezaměstnanost klesne - i když dnes stále není tak nízká, jak tomu bylo dříve. Zaměstnavatelé dychtiví po nabírání dalších pracovníků s určitou kvalifikací přihazují proti sobě a tlačí mzdy trochu výše. Další pracovníci se méně bojí propouštění, začnou požadovat svůj podíl na "prosperitě", o které slyší z médií, a jdou do mzdových požadavků, které jim zaměstnavatelé často musí přiznat.

Na dně společnosti velmi široké množství lidí se stále ještě nevšímá žádného skutečného zlepšení svého postavení. I pracujícím, kterým rostou mzdy, tento nárůst často nestačí na kompenzaci za rostoucí ceny. Ale na krátký okamžik se zdá tvrzení, že trh přináší prosperitu, pravdivé pro každého, kdo se nedivá pod povrch.

Všechny faktory, které pozmění konjunkturu v krizi, se již vyvíjí, když je konjunktura na svém vrcholu - rostoucí ceny, stupňující se nedostatku finančních prostředků pro nové investice, vzestup platů některých kvalifikovaných pracovníků. Ale jsou skryté pod frenetickým povrchem konjunktury. Dokonce i když už začnou snižovat některé zisky, můžou vést ke zvýšení spekulace a horečnaté honbě za ještě větším ziskem. Kapitalisté, kteří věří, že je nekonečně příležitostí pro zisk, překotně házejí své peníze z jednoho odvětví do druhého - nakupují suroviny, protože předpokládají, že je budou moci prodat za vyšší cenu, financují výstavbu kancelářských budov v očekávání donekonečna rostoucích nájmů, zúčastní se nejmódnější reklamní kampaně, sypou obrovské sumy do burzy a předpokládají, že ceny akcií nikdy nemohou spadnout. Dokonce i někteří pracující se nechají vtáhnout do spekulativní orgie a zadluží se až po krk, aby si koupili domy v přesvědčení, že jejich cena poroste.

Hochštapleři a podvodníci všech druhů mají pré v této atmosféře rychlého bohatství. Jakýkoli drobný podvodník, který nabízí podnik s rychlým ziskem, ať je projekt jakkoliv pochybný, určitě najde investory. A kapitalistický obr, který chce podvodem v učetnictví financovat převzetí další firmy a stát se ještě větším, nenarazí na žádný problém.

V této atmosféře lesku, když se zdá, že prší peníze na třídu pijanů šampaňského, jakoby se ztratilo veškeré spojení mezi vydělávání zisku a vykořisťováním na pracovištích. Tak tomu bylo například ve Velké Británii v druhé polovině 80tých let, když neohroženě vládli Murdoch a Maxwell, Hanson a bratři Reichmanovi. Ti, kteří zasvětili svůj život systému zisku, se domnívali, že nadešel jejich čas.

Tak strhující byla poslední kapitalistická konjunktura, že i někteří z těch, kteří v minulosti byli proti systému, změnili své názory. Marxismus byl všude odsouzen jako irelevantní a dokonce časopis, který se nazýval "Marxismus dnes", se oddal slabosti vyšší střední třídy pro drahé oblečení a úzký kontakt s ministry kabinetu Konzervativců. Žili jsme, tvrdilo se, v post-marxistickém světě - post-industriálním, post-krizovém a postmoderním.

Pak, zcela předvídatelně pro ty, kteří nebyli 'post-marxisté', udeřila krize. Jedna po druhé zkrachovaly velké značky 80tých let - B and C, Colorol, Canary Wharf, Habitat, Maxwell a nakonec i post-marxistický "Marxismus dnes".

Tón médií se náhle změnil. Ti, kteří v ekonomických přílohách prestižních novin oslavovali konjunkturu, nyní najednou oznámili, že systém stojí "na okraji propasti", které není vidět na dno.

To se stává vždy, když se konjunkturu obrací v krizi. Tak například americký ocelářský magnát Andrew Carnegie psal v 80ých letech 19. století: "Výrobci... přihlíží, zatímco úspory mnoha let... se scvrkávají stále více bez naděje na změnu situace. Takto je připravena půda k tomu, aby se s nadšením přivítalo cokoliv, co slibuje úlevu. Výrobce je v postavení pacientů, kteří po léta marně zkoušeli každého lékaře..."

To byl opět převládající tón v první polovině 30ých let, když beznaděj byla téměř všudepřítomná v Německu a USA.

V takových chvílích ekonomové a novináři, kteří předtím hlásali zázraky tržního systému, najednou přijdou s nesmyslnými a dokonce až mystickými vysvětleními, proč nastávají krize. V 19ém století z nich vinil jeden ze zakladatelů "mezní teorie", Jevons, sluneční skvrny, které podle něj ovlivňovaly počasí. Krize z let 1973 až 75 vedla k náhlému trendu teorií, které tvrdily, že světu dochází ropa a dokonce čelí nové době ledové. Krize z počátku 90ých let vedla k ještě podivnějším závěrům, jak je William Huston, kteří je podle Financial Times "jeden ze světově nejuznávanějších analytiků cyklů". Ten si myslí, že "kosmické cykly" - například vzájemné polohy planet Jupiter a Saturn ve vztahu k Zemi - mohou přímo způsobit hospodářské katastrofy. Zatím se Sir Roy Calne, profesor chirurgie na Cambridgeské univerzitě, domnívá, že je prostě příliš mnoho lidí v rozvinutých průmyslových zemích, aby "se mohla udržet plná zaměstnanost" a že jediným řešením je, aby bylo povoleno rodičovství pouze těm, kterým je více než 25 a kteří mohou poskytnout důkaz o 'dostatečné zralosti a finančních prostředcích na řádnou péči o dítě".

Vedle takových šílených vysvětlení krize jsou i některé, které obsahují alespoň zrnko pravdy. Nejběžnějším vysvětlením tohoto druhu je to, které viní ze všeho spekulace a spekulanty. Kdyby se jen dalo předejít tomuto aspektu kapitalismu, tvrdí, pak nikdy nemusí nastat krize.

Spekulace jistě hraje roli. To umožňuje některým kapitalisté obohatit se, aniž by se museli zajímat o skutečné procesy vytváření bohatství. Spekulanti vydělávají ohromné sumy během každé konjunktury tím, že si půjčí, aby tlačili ceny nahoru, a tlačí ceny nahoru, aby si mohli půjčit. Výsledkem je rostoucí zadlužeností, která značně zvyšuje efekt "kocoviny" během následne krize. Spekulace také zvyšuje problémy každé kapitalistické vlády, která se snaží udržet ještě trochu kontroly nad národním hospodářstvím, zatímco proudí miliardy nebo dokonce biliony dolarů a yenů za den z jedné země do druhé.

Přesto nejsou spekulace a spekulanti příčinou cyklu konjunktur a krizí. Ta spočívá v kapitalistické organizace výroby, v konkurenci mezi průmyslovými kapitalisty v honbě za ziskem. Spekulace a spekulanti jen posilují vzestupy a propady, ke kterým by došlo stejně. Nejsou hlavními parazity vedoucí systém do krize, ale spíše parazity, kteří se živí jinými parazity.

Někteří politici a komentátoři tvrdí, že všechno bude v pořádku, jen co zakážeme spekulace. To je často tvrzení těch, kteří chtějí o trochu reformovanou verzi současného kapitalistického systému. Tak tvrdil například v roce 1964 britský labouristický premiér Harold Wilson, že jej donutili "skřítci z Curychu" opustit svůj volební program, když ve skutečnosti to byl tlak z hlavní části britské kapitálu.Dnešní ekonomičtí komentátoři jako Will Hutton viní z krize hlavně "krátkodobé myšlení" finančních institucí v londýnské City a v podstatě ignorují roli velkých průmyslníků. A na extrémní pravici bylo vždy jednoduché pro fašisty a nacisty řečnit o "finančnících" a tvrdit, že to jsou "cizinci", "kosmopolitní živly" nebo "Židé", aby směrovali hněv lidí pryč od velkých průmyslových kapitalistů. Ve skutečnosti jsou průmysloví kapitalisté a finanční kapitalisté jen zřídka dvě zcela odlišné skupiny lidí. Průmyslové kapitalisté se zpravidla snaží zvýšit své zisky pomocí spekulací, kdykoli se to zdá být snadnou volbu - například hazardními operacemi na devizových trzích - zatímco finanční kapitalisté často ve snaze zvýšit své bohatství skupují podíly v průmyslových podnicích.

Jednu věc na závěr. Lidé si občas pletou krize s "pádem" kapitalistického systému, nebo alespoň tvrdí, že už nikdy nemůže dojít k žádnému hospodářskému zotavení.

Ale ani v nejhlubší krizi nezbankrotují všichni kapitalisté. Vždy budou existovat lidé, kteří vidí způsoby jak profitovat z bídy ostatních lidí - od otevření zastavárny přes prodej prošlých potravin, až po poskytování služby jako likvidátor společností či bezpečnostní agentury na ochranu bohatých před chudými. A tak může systém přežít i nejhorší zhroucení, pokud ho nenahradí úspěšný boj pracující lepší formou společnosti.

To znamená, že ačkoliv krize nekončí automaticky a hladce jak tvrdí zastánci systému, nakonec dosáhne bodu, když někteří investoři věří možnosti vydělávat natolik, že začnou znovu investovat. Vlastně samotná krize umožňuje některým kapitalistům zvýšit svou ziskovost a výrobu tím, že skupují levné suroviny a strojní vybavení firem, které zbankrotovaly. To obvykle způsobuje i tlak na náklady na pracovní sílu, protože pracující akceptují ze strachu ze ztráty zaměstnání horší mzdy a pracovní podmínky. A s trvající krizí začnou i původně rostoucí úrokové sazby znovu klesat a umožní tak kapitalistům snadnější přístup k půjčkám.

Tak se stane, že po několika měsících či letech začně určité oživení výroby a začínají se přijímat zaměstnanci. Tak se začíná tvořit trh pro další podniky, které samy mohou zvýšit produkci, přijmout více zaměstnanců atd. Začarovaný kruh krize tak může ustupovat opačnému kruhu "zotavení" až nastane další konjunktura s novým krátkodobým období přehnaného optimismu v kapitalistické třídě a mezi jejími intelektuálními obhájci. A opět se hovoří o "zázracích" přesně v okamžiku, kdy se smíchají všechny ingredience na další destruktivní krizi.