Další část překladu knihy "Ekonomika blázince". Její autor, Chris Harman (na fotce) absolovoval London School of Economics a je dlouhodobým aktivistou Socialist Worker Party v Británii. Knihu vydal jiř v r. 1995 jako úvod do marxistické ekonomické teorie. Knížka je mj. i dokladem toho, že současnou světovou krizi viděli marxisté přicházet již dávno.

Historicky nabývá lidská práce rozličných forem. Po mnoha desetitisíce let muži a ženy, kteří pracovali a žili ve skupinách po zhruba čtyřiceti, sbírali plody a kořínky a lovili divokou zvěř. To mohli dělat bez vládců či bez nadvlády mužů nad ženami. Pak, před přibližně desetitisíci lety, začaly v různých částech světa pěstování rostlin a domestikace zvířat. Organizace práce však stále ještě nevypadala tak, že by jedna skupina lidí lenošila a zahálela, zatímco všichni ostatní by se plahočili. Ještě pořád se udržovala celkem rovnost mezi muži a ženami, v rozdělování potravin, přístřeší a ošacení podle potřeb lidí - stav věcí, který přetrval v mnoha částech světa až do doby koloniálního dobývání minulého století.

V těchto společnostech není žádná známka sobecké, chamtivé a soutěživé „lidské přirozenosti“, kterou za kapitalismu považujeme za samozřejmost. Tak např. pozorovatel, který se začátkem 18. století setkal se zemědělci kmene Irokézů, poznamenal: Když skupinka hladových Irokézů potká další skupinku, jejíž zásoby nejsou úplně vyčerpány, ta druhá sdílí s nově příchozími to málo, co jim zbývá, aniž by čekala, až bude požádána, ačkoli se tím sama vystavuje stejné hrozbě záhuby jako ti, kterým pomohli..."

O jiné skupině, Montagnaisech, řekl jezuitský kněz:Ambice a hrabivost ve velkých lesech neexistují... poněvadž jsou spokojeni se skromným živobytím, ani jediný z nich se neodevzdal ďáblu, aby si osvojil nějaké bohatství.

A klasická studie nuerských pastevců ve východní Africe udává, že „všeobecně lze říci, že nikdo v nuerské vesnici nestrádá, dokud nestrádají všichni.“

Bylo to před pouhými 5 tisíci lety, kdy někde vzniklo třídní dělení společnosti a dominance mužů nad ženami. Byl to důsledek další změny ve způsobu, kterým lidé uspokojovali své životní potřeby, zahrnující používání zemědělských nástrojů, tavení kovů a výstavbu prvních měst. Vznikaly vykořisťující třídy a začaly se živit prací zbytku společnosti a vytvořily státy - stálé útvary ozbrojených mužů organizovaných v armády a policejní síly - aby bránily a rozšiřovaly svou vládu.

Někdy, jako např. v starověkém Egyptě, starověké Mezopotámii a v Incké říši v Jižní Americe, vládnoucí třídy používaly přímo státní moc, aby se ve formě daní zmocnily bohatství vytvořeného těmi, kdo pracovali. Někdy, jako např. v starověkém Řecku a Římě, vlastnily otroky, kteří vykonávali veškerou práci. Někdy, jako ve středověké Evropě, měly pod kontrolou půdu a nutily ty, kdo jí obdělávali, aby pro ně pracovali bez nároku na odměnu nebo aby jim dávali polovinu i více ze své celkové produkce. Ve všech případech žila menšina z toho, že nutila většinu pro ni pracovat.

Avšak každá z těchto společností měla jednu věc společnou s rovnostářskými společnostmi, které jim předcházely. Cílem práce bylo bezprostřední uspokojení potřeb lidí, i když potřeby vládnoucí menšiny byly nyní upřednostňovány před potřebami velké většiny lidí. Otrok, rolník nebo řemeslník dřeli při výrobě zboží, které bylo bezprostředně použito buď jimi samotnými, nebo těmi, kteří žili na jejich zádech. Takže jestliže otrokář jedl příliš mnoho nebo si stavěl příliš grandiózní paláce či hrobky, otrok neměl dostatek prostředků k životu a měl hlad. Když nebyla jeden rok moc dobrá sklizeň a feudální pán chtěl mermomocí žít dále v přepychu, feudální rolník strádal. Ale byla nemožná situace jako v dnešním systému, kdy lidé hladoví, protože se vyrobilo „příliš mnoho“. Výroba byla pro potřebu - i když do veliké míry pro potřebu třídy, která vykořisťovala všechny ostatní. Z tohoto důvodu to Marx, stejně jako jiní ekonomové před ním, nazýval výrobou „užitných hodnot“.

Nicméně ve společnosti, ve které dnes žijeme, v kapitalismu, je jen velice málo produkce určeno pro bezprostřední spotřebu. Dělníci v automobilce nevyrábí auta pro svou bezprostřední potřebu, dokonce ani pro potřebu svého hlavního manažera. Vyrábí auta, aby je jejich zaměstnavatel mohl prodat někomu jinému. To samé platí pro oceláře, obuvníka, filmového technika, počítačového programátora, vlastně prakticky pro každého zapojeného do placené práce. Můžete například strávit celý svůj život výrobou šroubů, vysoustružit jich na stroji denně desetitisíce. Přesto jich sám osobně za svůj život pravděpodobně nikdy nepoužijete více než pár stovek.

Výrobky se vyrábí, aby byly prodány. Jsou komoditou, která musí být směněna za peníze, než ze svého úsilí získá výrobce nějaký prospěch. Samozřejmě, nakonec musí být výrobky k užitku. Ale nejprve musí být směněny.

Takže v kapitalismu mají výrobky podivnou zvláštnost. Před tím, než mohou být použity, tedy být užitnou hodnotou, musí být směněny za peníze, které pak mohou být směněny za jiné výrobky. A jejich hodnotu měříte podle toho, jak hodně za ně při směně dostanete. To, co je klíčové, je směnná hodnota – kolik peněz, a tedy i kolik jiných výrobků, můžete dostat za své výrobky.

Skrze směnu je vložené úsilí jednotlivce spojeno s prací milionů jiných individuí ve světovém systému. To je zřejmé, když se podíváme, co kupujeme za peníze, které obdržíme za to, co jsme vyrobili. Řekněme, že si v supermarketu Tesco nakoupíme plný košík zboží - máme v něm chléb z kanadské pšenice, jablka a hrušky z Jižní Afriky nebo z Nového Zélandu, králíka z Číny, konzervy ančoviček z Peru, květiny z Keni, cín z Malaye nebo Bolívie, železo z oblasti Velkých Jezer tavené v Německu, plastikový obal vyrobený z ropy ze Saudské Arábie nebo Kuvajtu. Jakýkoli jednotlivec je takto zapojen do systému používajícího práci lidí z celého světa.

Toto celosvětové spojení práce tisíců různých lidí existuje, přestože mezi nimi není vědomá koordinace. Všichni z nich pracují pro různé navzájem si soupeřící firmy v různých si soupeřících zemích. Nicméně je to, jakoby jejich práce byla shromážděna a vložena do společného fondu. Existuje světový systém výroby, ale je organizován prostřednictvím slepého soutěžení jednotlivých firem, neboli dle Marxovy formulace, máme „společenskou výrobu, ale individuální přivlastňování“.

4. Práce a bohatství

Ekonomové před Marxem začali popisovat tento systém. Odvolávali se na „neviditelnou ruku“ pojící aktivity lidí. Všimli si také něčeho jiného, co pak Marx přijal. Všechny komodity mají jednu věc společnou. Všechny jsou výsledkem lidské práce.

V Kapitálu se Marx ptá, co mají dva velice různé předměty, které stojí stejnou částku peněz, společného - řekněme pár ponožek a bochník chleba? Není to jejich fyzická charakteristika. Mají různou hmotnost, jsou tvořeny jinými molekulami, mají jiný tvar, a tak dále. Není to ani jejich použití. Obvykle si bochník chleba neoblékáme ani nejíme ponožky. Porovnávání pozdějšího použití ponožek a chleba je jako porovnávání hmotnosti slona s barvou oblohy, jsou to naprosto různé věci. Místo toho Marx říká, že tím, co má tato dvojce společného, je množství práce, které je nutné k jejich zhotovení. To navíc vlastně určuje jejich hodnotu.

Nejjednodušeji se tomu porozumí, když si vezmeme lidi zhotovující věci, aby je směnili mezi sebou. Tesař může vyrobit stůl a vyměnit ho s krejčím za oblek – nikoliv však, pokud by mohl ušít oblek stejné kvality za kratší čas než zabere zhotovení stolu. Odhaduje, že oblek je ceněn alespoň stejným počtem hodin práce jako jeho stůl.

Stejný princip se používá, když lidé vyrobené věci prodávají za peníze. Tesař stůl, jehož zhotovení mu zabere, řekněme, 4 hodiny, prodá za sumu peněz, za kterou si bude moci koupit něco jiného, co trvá vyrobit 4 hodiny. Cena stolu vyjádří množství práce, které je třeba na jeho zhotovení.

Samozřejmě, že ne všichni tesaři budou dost zruční, aby požadovanou práci stihli udělat za 4 hodiny. Některým to bude trvat dvakrát tak dlouho (jako např. mně, kdybych se pokoušel zhotovit stůl). Ale nikdo nebude ochoten jim zaplatit ekvivalent osmi hodin práce na stolu, když ho někdo jiný dodá za ekvivalent čtyřhodinové práce. Cena stolu nevyjadřuje množství práce vložené do něj určitým jednotlivcem, ale množství práce, které vyžaduje zhotovení stolu průměrně zručným jednotlivcem.

Prostřednictvím směny je práce každého jednotlivce neustále porovnávána s prací v systému jako celku. Neboli Marxovými slovy, „konkrétní práce“ každého jednotlivce se měří jako díl „společenské práce“ společnosti jako celku.

Názor, že práce je původním zdrojem hodnoty, nepochází od Marxe. Tuto myšlenku bralo za svou (alespoň částečně) mnoho ekonomů, kteří se jako první identifikovali s nastupujícím kapitalismem, od Johna Lockeho konce 17. století, přes Adama Smithe v 18. století, až po Davida Ricarda počátkem 19. století. Tak např. Adam Smith argumentoval: Skutečná cena všech věcí, to, co skutečně stojí člověka, který si to chce opatřit, je lopota  a obtíž  získání oné věci... Není to zlato nebo stříbro, ale práce, z níž bylo pořízeno všechno bohatství celého světa, a její hodnota pro ty, kteří ji vlastní a kteří ji chtějí směnit za nějaké jiné předměty, je přesně rovna množství práce, kterou je činí schopnými získat nebo ovládnout.

Ale prokapitalističtí představitelé jakékoliv takové „pracovní teorie hodnoty“ vždy zabřednou do jednoho takřka nepřekonatelného problému. Jestliže je zdrojem veškeré hodnoty práce, jak vzniká zisk?

Jestliže se všechno zboží směňuje podle množství práce obsažené v něm, pak by měl každý ve společnosti mít víceméně přibližně stejné postavení. Někteří se třeba rozhodnou pracovat déle, a tedy získat o něco více bohatství a o něco méně volna, ale lidé by měli vést přibližně stejně uspokojivý život. Nebo někteří lidé jsou třeba méně zruční a zpočátku budou ztrácet, ale časem by se měli chytit. Takže kde se soustavné vytváření zisku bere? Jednotlivci třeba vytvářejí zisk tím, že šidí jiné jednotlivce. Ale to nevysvětluje, že zde máme celou třídu bohatých lidí a navíc za moderního kapitalismu téměř všichni, kdo zrovna prodávají zboží, jsou bohatí.

Jak Marx poznamenal:

Kapitalistická třída jako celek nemůže obohacovat sama sebe jakožto třídu, její celkový kapitál nemůže růst…tím, že jeden kapitalista získává to, co druhý ztrácí. Třída jako celek nemůže sama sebe napálit.

Ale když tedy kapitalisté neberou svůj zisk jeden od druhého, pak ho prostě musí získávat někde jinde. Ale kde?

Adam Smith se už asi 100 let před Marxem snažil vysvětlit zisk spojením jeho názoru na práci jako zdroje hodnoty s jiným názorem, který spatřoval v kapitálu přídavek k hodnotě díky jeho produkci  „příjmu“.

Jistěže některé formy kapitálu, jako např. stroje, tovární budovy a jiné, činí práci daleko produktivnější, než by jinak byla. I nejjednodušší nástroj enormně zvyšuje lidskou produktivitu: pracovník s kolečkem může přemisťovat daleko větší hmotnosti s menší námahou než ten, kdo nosí předměty na zádech. Stroje a budovy továren však nejsou věcmi, které existují samy o sobě. Jsou produktem předchozí lidské práce. Kolečko, které usnadňuje práci dělníkovi, je samo produktem práce kovodělníka. Proto Marx nazval výrobní prostředky „mrtvou prací“ (jakožto opak přítomné práce, která je „živou prací“).

Hodnota zboží na prodej stále závisí na práci do něj vložené, ačkoli část z ní je minulá nikoli přítomná. Když kapitalista říká, že by měl být odměněn za investování do strojního zařízení, musíme se ho zeptat, jak se stroje dostali do jeho rukou místo do rukou těch, jejichž prací byly zhotoveny. Navíc není možné, aby stroj mohl přidávat něčemu hodnotu, aniž by s ním pracovala živá práce. Stroj sám o sobě nedělá nic. Je to lidská bytost, kdo obsluhuje stroj tak, že zhotovuje nové zboží se zvětšenou hodnotou.

Člověk může vytvářet věci bez strojů. Stroj ale nemůže vytvořit nic bez toho, že ho lidská bytost uvede do chodu.

Že je to lidská práce, co nakonec určuje směnnou hodnotu věcí, ukazuje i to, co se děje s moderním technologickým pokrokem. Cena položek, které byly před 20 nebo 30 lety velmi drahé, klesla tak, protože technologický pokrok snížil množství práce potřebné k jejich výrobě, i když stroje použité k jejich výrobě se často staly složitějšími a dražšími. Takže elektromechanické sčítací stroje stály v 60. letech 40 až 50 liber (ekvivalent dnešních 400-500 liber), ale dnes si můžete pořídit elektronickou kalkulačku s lepšími funkcemi za 1 až 2 libry. Podobně středně výkonný počítač by kdysi stál půl milionu liber. Nyní se dá takový počítač sehnat za 600 až 700 liber.

Zboží, jehož cena neklesla takovýmto způsobem, je to, které ke své výrobě potřebuje téměř stejné množství práce jako v minulosti - tzn. auta, potraviny, cihly, malta a mnohé oblečení.

5. Zisk a vykořisťování

Myšlenka, že práce je zdrojem veškeré hodnoty, včetně té, která připadne kapitalistovi ve formě zisku, úroku nebo renty, způsobila obhájcům kapitalismu v době po Adamu Smithovi čím dál tím větší rozpaky. Nutně vedla k závěru, že kapitalisté jsou stejnými parazity, jako byli feudálové, které nahradili. To vedlo prokapitalistické ekonomy k tomu, že vyvinuli různé teorie založené na „zdrženlivosti“, co se týče vysvětlení zisku. Nyní tvrdili, že zisk je odměnou za to, že kapitalisté používají své bohatství tak, aby zaměstnali lidi, místo toho, aby ho použili ke své bezprostřední spotřebě.

Ale jak Marx poznamenal, je to absurdní. Zaměstnávání lidí zahrnuje kupování jejich práce. Jestliže dostává za to zisk kapitalista, pak by měl obdržet zisk každý jiný člověk, který si něco kupuje. Tak proč pracující neobdrží žádný zisk, když si kupují věci, které potřebují bezprostředně k životu?

Teorie zdrženlivosti je čirá legenda. Kapitalista neobětuje své existující bohatství, když investuje. Ve skutečnosti uchovává investování jeho bohatství, zatímco zisk je něco, co dostává pro nic za nic navíc.

Takže pokud je reálná ziskovost 10 procent (podle kapitalistický standardů docela malé číslo), někdo s milionem liber k investování může vydělat 100 tisíc ročně (2 tisíc liber týdně), aby si mohl hovět ve velice nestřídmém duchu a ještě být stejně bohatým na konci roku jako na jeho začátku - a příští rok získat dalších 100 tisíc liber za nic nedělání. Oproti tomu, i kdyby byl pracující s průměrným příjmem roku 1995 nějakým zázrakem schopen „zdržet se“ úplně jídla, přístřeší a oblečení, trvalo by mu 80 let než by nastřádal na takovouto investici.

Marx tvrdí, že ve skutečnosti je kapitalista schopen vytvářet zisk zmocněním se části práce jeho dělníků, stejně jako si otrokář mohl užívat pohodlného života, protože donutil otroky pro něj pracovat, a feudální pán mohl naplnit své břicho, protože rolníci pracovali na jeho statku bez nároku na odměnu. Jediný rozdíl je v tom, že zde nebylo nic, co by zakrývalo před otrokem nebo středověkým rolníkem celou příliš drsnou skutečnost, že plody jejich práce jim někdo jiný bral. Věděli to, poněvadž nad nimi stál někdo s bičem nebo karabáčem.

Naproti tomu se zdá, že v současném systému mezi kapitalistou a pracujícím je rovná a spravedlivá výměna. Pracující prodávají svou práci za určitou peněžní částku - jejich mzdu. A kolik dostanou závisí na aktuálně běžné mzdě za tu kterou práci, stejně jako to, co dostane zelinář za kedlubny, závisí na současné ceně. Vypadá to, jako by to byla „slušná denní práce za slušnou denní mzdu“.

Ale tato zdánlivě slušná směna mezi pracujícím a kapitalistou maskuje zásadní nerovnost mezi nimi. Oba jsou schopni pracovat (ačkoli kapitalista těžko někdy tuto schopnost využije). Ale jen jeden z nich, kapitalista, má kontrolu nad nástroji a materiálem, které je třeba k práci. Když ale lidé nemají přístup k nástrojům nebo k půdě, pak si musí vybrat mezi hladem nebo prací pro ty, kteří půdu nebo nástroje vlastní.

Jak poznamenal Adam Smith: V původním stavu věcí, který předcházel jak přisvojení si půdy, tak hromadění dobytka, celý produkt práce patřil pracovníkovi… ale jakmile se půda stala soukromým majetkem, její vlastník požadoval podíl na výtěžku… Výtěžek veškeré práce podléhá odečtení zisku… Ve všech… manufakturách je největší část pracujících odkázána na mistra, který by jim dodával suroviny pro jejich práci… Mistr se podílí na výsledku jejich práce.

Co bylo pravdou v době Adama Smithe, kdy mnoho malých farmářů a samostatných řemeslníků ještě vlastnilo prostředky pro zajištění svého živobytí ve vlastní režii, je stokrát pravdivější dnes. Všechny prostředky k vytváření bohatství - továrny, stroje, zemědělská půda - jsou v rukách velice malého počtu lidí. V Británii 200 předních společností, řízených navzájem propojenou skupinou asi 800 ředitelů, kontroluje výrobní prostředky vytvářející více než polovinu celého národního produktu. Obrovská většina z 24 milionů pracujících v Británii nemá jinou možnost, než shánět práci u takovýchto lidí. To se netýká jen manuálně pracujících, kteří jsou obvykle chápáni jako „dělnická třída“, ale týká se to také velmi mnoha duševně pracujících, kteří o sobě uvažují jako o „střední třídě“. Drobní úředníci, počítačoví operátoři, redaktoři časopisů a novin nebo prodavači jsou všichni nuceni prodávat svoji práci stejně jako dělníci v automobilce nebo v docích.

Jen velice málo lidí, kteří ukončí školu nebo ztratí práci, mají prostředky, aby si mohli zřídit vlastní podnikání. Jediná alternativa ke snaze prodat svou práci firmě, která vlastní továrny nebo kanceláře, je žít z almužny, kterou nabízí systém sociálního zabezpečení. Dokonce i tato částka je čím dál tím více omezována vládami, které mluví o potřebě dát lidem „motivaci“ k práci.

Drsná realita je ta, že se velké většině populace nemůže ani zdát o jakžtakž slušném životě, dokud nejsou ochotni prodávat svou práci těm, kdo mají pod kontrolou výrobní prostředky. Jsou možná „svobodní“ v tom smyslu, že nemusí pracovat pro jednu určitou firmu nebo kapitalistu. Ale tomu, že se musí snažit pro někoho pracovat, neuniknou.

Jak napsal Marx, „dělník může opustit jednotlivého kapitalistu, u něhož prodává svou pracovní sílu, kdykoli je mu libo… Avšak dělník, jehož jediným zdrojem živobytí je prodej jeho práce, nemůže opustit třídu kupujících, tedy kapitalistů, jako celek, aniž by se vzdal své existence. Patří tedy nikoliv tomu či onomu buržoovi, ale celé buržoasní třídě.“

Pracující sice není otrokem, osobním majetkem jednoho kapitalisty. Je ale „námezdním otrokem“ nuceným dělat na některého z příslušníků třídy kapitalistů. To staví pracující do pozice, kdy musí přijmout mzdu menší, než činí celkový produkt jejich práce. Hodnota jejich platu není v kapitalismu nikdy ani přibližně tak velká jako hodnota práce, kterou skutečně odvedli.

6. Odkud pochází zisk.

V běžném jazyce často říkámě, že jsou pracující placeni „za svou práci“. Marx ale upozornil na to, že termín „jejich práce“ znamená dvě různé věci.

Znamená nejen práci, kterou dělají, ale také jejich schopnost pracovat, kterou pojmenoval „pracovní silou“.

Tyto dvě věci jsou velmi rozdílné. Lidská schopnost pracovat závisí na tom, zda lidé mají dost jídla, přístřeší, oblečení a čas na odpočinek, což jim umožní každý den přijet do práce natolik čerství, aby vynakládali požadované úsilí a věnovali dostatečnou pozornost svým úkolům. Budou fyzicky nezpůsobilí pracovat, dokud nedostanou zaplaceno tolik, aby si tyto věci mohli obstarat. Jak poznamenal Adam Smith:

Je zde jisté minimum, pod něž není možno po významnější dobu snížit řádné mzdy dokonce i za nejpodřadnější druh práce. Člověk musí skrz svoji práci přežít a jeho mzda musí být tak velká, aby to umožnila. Ve většině případů musí být dokonce větší; jinak by pro něj bylo nemožné založit svou rodinu a rod takového pracovníka by nemohl překročit první generaci.

Co přesně je pro pracující považováno za „dost“ závisí na tom, jakou práci vykonávají, a obecných podmínkách ve společnosti, ve které žijí. Tak pracující v západní Evropě, USA, Japonsku a dokonce i v Jižní Korei dnes normálně očekávají, že se jim dostane lepších potravin, přístřeší a ošacení a více volného času než měli manchesterští dělníci, se kterými se setkal Engels v polovině 40. let 19. století, nebo i dnes mnoho pracujících v Indii či Africe. A prozíravější zaměstnavatel někdy pozná, že musí zajistit svým zaměstnancům jisté minimální podmínky, když mají pracovat produktivně, stejně jako chytrý farmář ví, že musí svým krávat dávat příslušné množství sena, pokud mají mít vysokou dojivost. Článek ve Financial Times z ledna 1995 podal zprávu o tom, že „mnoho manažerů zjišťuje..., že dokud jejich personál nemá dovolenou a nevede život mimo zaměstnání, nedaří se mu provádět práci efektivně. "Trvám na tom, aby si můj personál bral dovolenou," vysvětluje společník jedné z předních britských účetních firem, "jinak se lidé stávají méně produktivními".“

Samozřejmě, že mnoho zaměstnavatelů to takto nevidí. Nesou s nelibostí každou penny, kterou vydají na mzdy, a každou minutu, kdy pro ně zaměstnanci nedělají. Pracující určitě nevidí svůj plat jako to, co jim má pouze umožnit pracovat pro svého zaměstnavatele. Vidí to jako něco, co jim dá šanci koupit si, co chtějí - ať je to pár piv, auto z bazaru, hračky pro děti nebo pár týdnů dovolené. Proto je zde neustálý boj mezi zaměstnavateli a pracujícími, zaměstnavatelé se snaží stlačit mzdy pod minimum potřebné k tomu, aby zaměstnanec uživil rodinu, a pracující se snaží dotlačit mzdy nad toto minimum, aby získali více „volného času“ a trochu „malého přepychu“.

Realita dnešního kapitalismu je, stejně tak jako v Marxově době, taková, že masa manuálně i duševně pracujících je tělesně i duševně vyčerpána, když jim skončí pracovní doba, a utratí své peníze za věci, které je zhruba obnoví do původního stavu, aby mohl příští den nebo týden pokračovat v práci. Vidíte snad každé ráno manulně nebo duševně pracující, kteří by nebyli unaveni, když se cpou do autobusů nebo do vlaků a kteří nejsou unavení, když se tam večer cpou znovu při návratu domů?

Výše mzdy nebo platu, který pracující dostává, závisí na nákladech spojených s obnovením této schopnosti pracovat – náklady na obnovu „pracovní síly“. Když budou mzdy příliš nízké, pracující budou špatně živení a příliš unavení, aby odvedli odpovidající práci. Nebudou chtít pracovat a kapitalista z nich nebude moci získat tolik produkce, kolik chce. Když je však na druhou stranu mzda větší než náklady spojené s obnovením dělníkovy schopnosti pracovat, zaměstnavatel udělá vše, co je v jeho silách, aby jej nahradil jinými dělníky, které si může pořídit levněji.

Hodnota pracovní síly závisí, stejně jako u každého jiného zboží, které se prodává a kupuje, na množství práce nutné k jeho výrobě. Tzn. že závisí na množství práce vydané na výrobu výživy potřebné k udržení dělníka zdravého, v dobré kondici, připraveného pracovat – kolik je třeba k zajištění tří jídel denně, dopravy do zaměstnání, trochu odpočinku večer a o víkendech a k výchově dětí, které se stanou další generací dělníků. Ale množství práce, které je potřebné k udržení kondice a způsobilosti pracovat, není stejné jako množství práce, které skutečně vykonáte, když pracujete. Ta může dělat tak čtyři osobní hodiny z celkové společenské práce denně, aby vyprodukovala jídlo, obydlí a ošacení pro celou rodinu. Avšak jsme schopni pod nátlakem pracovat osm, deset nebo i dvanáct hodin denně. A kapitalista mzdu nezaplatí, dokud tak neučiníme.

Platí obvyklou cenu za pracovní sílu. Ale dostává jednodenní práci a ta má daleko větší hodnotu než náklady za jednodenní pracovní sílu.

Takže pokud zabere výroba zboží ekvivalentního naší spotřebě 4 hodiny, ale pracujeme 8 hodin denně, pak si kapitalista mlčky přivlastňuje čtyř hodinovou práci.

Protože kontroluje výrobní prostředky, může shrábnout přebytek v hodnotě čtyř hodin práce denně. Marx tento přebytek nazval „nadhodnotou“, která je zdrojem zisku, úroku a renty.

Kapitalista každý den shrábne pracujícímu tento přebytek. Takto se neustále zmocňuje pozice, ve které může shrábnout ještě více nadhodnoty. Neboť nadhodnota ho opatřuje kapitálem k získání dalších prostředků produkce a dělníků pro budoucí otročení.

Avšak, poté co se toto všechno stalo, kapitalisté tvrdí, že jsou dělníkům prospěšní tím, že jim umožňují pracovat. Tvrdí, že jsou „zřizovatelé pracovních příležitostí“, jako kdyby se žádná společenská práce nemohla konat bez jejich předchozí loupeže. A někteří lidé uvnitř dělnického hnutí jsou natolik tupí, že o nich mluví jako o „partnerech ve výrobě“, jako kdyby byl otrokář partnerem otroka nebo feudální pán partnerem nevolníka.

Skutečností je, že vždy, když dělník pracuje, zvyšuje kontrolu, kterou kapitalista disponuje. To je pravda dokonce i tehdy, když podmínky umožňují zlepšení životní úrovně dělníka. Jak říká Marx v Kapitálu: „Ale jako lepší šaty, výživa, lepší zacházení a větší či menší peculium (majetek, který dostávali do užívání otroci) neruší poměr závislosti a vykořisťování u otroka, neruší jej ani u námezdního dělníka. Vzestup ceny práce v důsledku akumulace kapitálu znamená ve skutečnosti jen to, že délka a tíha zlatého řetězu, který si už námezdní dělník sám ukul, dovolují, aby byl trochu povolen.“   

To kapitalistům umožňuje dostat do svých rukou  všechno strojní vybavení a suroviny potřebné pro následnou výrobu. Mohou tak předstírat, že jsou „tvůrci bohatství“, lidé, kteří „zajišťují práci“ jiným. Ve skutečnosti spočívá jejich činnost v krádeže výsledků cizí práce – a poté znemožnění jejich budoucího využití ve výrobě jinak než prostřednictvím další krádeže.

Pokračování příště