{mosimage}Poslyšte příběh, co vypravěč vám poví,

podobný najdete snad leda v Shakespearovi,

příběh, co zamrazí, co k zamyšlení nutí

a nenechá vás jistě bez pohnutí.

Na úvod děje – musí to tak býti –

s aktéry hry se máte seznámiti,

po levé ruce, u nás coby žena,

fakultní nemocnice budiž představena,

Vendulka, cos na zdraví jí chybí,

takhle to vypadá, když krmíte jen sliby,

však podívejme, kdo se blíží zprava,

Julínek a nad hlavou si mává

kosou… a to v pravdě transformační.

Něco nám asi chce… No tak už začni.

A už se sliby sypou jako na běžícím pásu,

přináším lásku, mír a nemocnicím spásu

a ta kosa, z Vendulky nám docela,

univerzitní nemocnici rázem udělá…

Vendulka ošívá se, v hloubi duše tuší,

že titul univerzitní jí jaksi nepřísluší,

že Julínek Vendulce tou kosou spíš by škodil

a z těla by jí potom zbyl jen minoritní podíl,

a z toho vyplývá, teď rozhodně to nepřeženem,

že univerzitní by byla pak jen jménem.

Já se vás neptám, já budu mít svou hlavu,

já držím kosu a tak jsem tedy v právu

a nezajímá mě názor většinový

a dalšími jim podobnými slovy

nás zahrnuje, kosu sobě brousí,

na tyto obrázky z vás mnozí vzpomenou si.

A už se blíží, už se pohupuje líně,

kšá, kšá, ty bídáku, ty transformační… rošťáku,

my prokoukli tě, víme co se chystá

a za Vendulku bít se budem dozajista.

Však kosa protne vzduch, ach můj ty pane

a Vendulka to má už zdá se spočítané,

univerzitní Vendulka z dohledu a chvatně

univerzitám vzdaluje se pryč a nenávratně,

pan Julínek tak šmahem zpoza stolu,

Vendulku nám transformoval na mrtvolu.

Když život se nám před očima ztrácí

a duše pláče, tělo žalem vzlyká,

pak zbývá už jen prostor pro citaci,

tak dovolte mi pár slov od klasika.

Už s chmurným jitrem vchází chmurný den

a samo Slunce těžkou hlavu skrývá,

jen zprostit toho, kdo je nevinen

a trestat provinilé ještě zbývá,

však navždy bude srdce jímat znova

žal Vendulčin a krutost Julínkova.

Video zde