{mosimage}Deset let vládnoucího premiéra Její Výsosti, jenž minulý čtvrtek stanovil datum svého odchodu na 27. června 2007, vystřídá bezesporu Gordon Brown. Krom úbytku úsměvů a občasné rozmrzelosti však žádné významnější změny očekávat nelze.

Tony Blair je příkladem politika, z jakých mívají novináři radost. Žádná knižní moudra, žádné diplomatické vytáčky. Když něco dokáže, neváhá to při každé příležitosti připomenout. člověk od fochu pak nemusí nic složitě dohledávat. Pokud se něco nepovede, to samé. Ne jako George Bush či nedej bože Silvio Berlusconi. Britský premiér si neváhal sypat popel na hlavu tak dlouho, dokud ho alespoň menší část voličů nepolitovala a nedopustila mu. Vždyť on byl také jen obětí dezinformace, šířené přespříliš sebevědomými hochy ze CIA. Těžko takovému státníkovi něco zazlívat. A jestli se navíc rozhodne po vyhraných volbách nedojíst sladké jablko moci úplně, tím lépe. Zvláště když zpraví o svém záměru hned třikrát, s ročním, půlročním a jedenapůlměsíčním předstihem. To si pak může každý několikrát přečíst, co všechno dotyčný pro Británii udělal.

Tony Bair proslul též coby skvělý řečník. Nikoliv útočný jako Vlastimil Tlustý či Miroslav Kalousek, ani strojeně spravedlivý jako Ivan Langer, ba ani bodře přidrzlý po vzoru Vítězslava Jandáka. Pracoval se slohem a intonací, s barvou a gesty. I v dobách největšího úpadku obliby jeho labouristů si dokázal vynutit spontánní potlesk Dolní sněmovny a vehnat sinalost do tváře Davida Camerona. Na veřejnosti vždycky využíval mistrně svých P. R. znalostí, umožňujících manipulovat s jednotlivci dle libosti. Při sebevětší ostudě i v sebesvíravější tísni si před kamerami udržel rovnostářskou noblesu, rovný hřbet a typický úsměv.

Blairovo charisma i umění manipulovat s médii budou labouristům rozhodně chybět. Na rozdíl od jeho politiky.

Pletou se ovšem ti, kteří líčí současnou Labour Party jako vzpurný moloch, jenž, čekajíc na odchod mocného vůdce, osnuje po léta návrat k hodnotám dělnického hnutí. Skutečností je pravý opak. Tony Blair po nástupu k moci pročistil svou stranu tak dokonale, že krom pár výjimek nezůstalo v užším vedení opozičníka. Nástupce Gordon Brown byl potom jeho lidovějším, snad trochu balvanovitějším stínem, stojícím premiérovi ve všech zásadních okamžicích po boku. Pravda ne pokaždé nadšeně – chybělo koneckonců málo a po Johnu Majorovi by do čela vlády nastoupil on – vždy ale oficiálně pevně. S jeho usednutím do středu první řady parlamentních seslí se žádný ústup od věcné náplně blairismu očekávat nedá. Záležitost zdánlivě nejožehavější – definitivní stažení z Iráku – byla již ostatně samotným Blairem předjednána.

I přesto čeká Gordona tvrdá práce. Konzervativci mají dík Cameronově učenlivosti a čerstvě ukradené image zelených nezvykle vysoké preference. Labouristé naproti tomu ztratili po nedávných volbách většinu ve skotském shromáždění a pouze s velkým vypětím udrží moc ve Walesu. Zásluhy o vládu smíření v Severním Irsku si přisvojil ještě Brownův nadřízený coby dárek do důchodu, a tak se on, až do 27. června nepopulární ministr financí, nebude moci odrazit od žádného historického mezníku.

Nic jiného než pokračovat v započatém díle ale Blairovu nástupci nezbývá. Nejsou alternativy, které by vyhovovaly jak podnikatelům, tak i rodinám nebo volnomyšlenkářské inteligenci. V hospodářské politice proto bude britská sociální demokracie nadále přivykat neoliberalismu, vláda po boku Američanů pokračovat v tažení proti teroru a zaplacení poradci v hledání nových způsobů, kterak to všechno voličům co nejvstřícněji vysvětlit. Jen více usmívat si Gordon Brown musí ještě zvyknout. Labouristé se za posledních deset let až příliš nabažili úspěchu i pompy, již přináší ukojená žízeň bulvárních žurnalistů. Trpět neotesané manýry rozmrzelého Skota reportéři z Daily Mailu či Sunu budoucímu premiérovi rozhodně nebudou. Tím spíše nějaká hlubokomyslná prohlášení.

Michal Vlček
Vyšlo v Literárních novinách 2007/20