{mosimage}Václav Klaus se ocitl na cestě od ideologie selektivního liberalismu k politickému extremismu.

Z odpovědí Václava Klause na otázky amerických kongresmanů ohledně globálního oteplování nás znovu ovanul mrazivý chlad podivné ideologie, jejímž neúnavným zvěstovatelem je od chvíle, kdy vstoupil do vysoké politiky. U toho, kdo si ještě nenavykl nad jeho slovy pouze lehkovážně mávat rukou, tento chladný závan z neskutečného světa, jehož vize opanovala Klausovu mysl, musel znovu zjitřit znepokojivé otázky: V jakých souřadnicích evropských či euroamerických tradic politického myšlení se tato ideologie vlastně nachází? Jaké jsou její skutečné myšlenkové kořeny a politické cíle?

Tato vize světa mnohé fascinuje svou jednoduchostí, při bližším přihlédnutí však především irituje svými vnitřními rozpory a ledabylostí, s jakou nakládá se svými údajnými zdroji a vzory. Ve svém stanovisku pro americký Kongres se Václav Klaus opět důsledně stylizuje do role liberálního politika, jemuž nic neleží na srdci tak, jako lidská svoboda. Tuto svobodu interpretuje jako „spontánní lidskou činnost“ či „spontánní vývoj lidstva“, jemuž se záludní nepřátelé svobody, v tomto případě „environmentalisté“ (jimiž má na mysli jakési celosvětové spiknutí špičkových vědců s občanskými organizacemi a politiky „zeleného zabarvení“), snaží klást do cesty překážky v podobě „svévolných omezení, regulací, zákazů a restrikcí“. Při tom se opět dovolává autority Friedricha Hayeka. Právě ve srovnání s tímto klasikem moderního liberalismu ovšem opět markantně vyvstává překrucování liberálních idejí, jehož se Václav Klaus dopouští. Toto pokřivení je patrné již v samotné terminologii: Hayek nemluví ani tak o „spontánním vývoji“, jako spíše o spontánním řádu. Centrální otázkou je pro něj otázka pravidel, to jest především morálních a právních norem, které garantují takovou pravidelnost v chování jednotlivců, že se toto chování stává do jisté míry předvídatelným pro druhé. Tento řád je spontánní potud, že ona pravidla ve svobodné společnosti nemohou být nikým nadirektována, ale tvoří se v průběhu jejího života tím, že jednotlivci vůči sobě navzájem vznášejí své požadavky. Výběr těchto pravidel ovšem není libovolný: Je třeba, aby společnost preferovala taková pravidla, která umožňují její život jako celku, tedy která „produkují celkový řád“. Respekt k těmto pravidlům je základní podmínkou toho, aby byla možná svoboda nikoli ve smyslu svobody několika málo všeho schopných jedinců, ale svoboda všech členů společnosti. Pokud by to tedy se svým navazováním na hayekovský liberalismus myslel opravdu vážně, vepsal by se Václav Klaus do dějin naší státnosti nejenom dvěma privatizacemi se všemi jejich průvodními jevy a „kolaterálními škodami“ v podobě těžkých úderů zasazených mravnímu a právnímu vědomí, ale spíše a především neúchylným bojem za nastolení vlády práva, vytrvalou a pilnou prací na budování pevných pilířů právního státu – tj. v prvé řadě efektivní a bezúplatné justice a policie. Býval by se musel do krve bít za co nejsilnější postavení soudců, s nasazením všech sil bojovat proti nebezpečí „neomezené demokracie“, před níž varuje Hayek, to znamená takové demokracie, v níž se politici díky svému privilegovanému postavení dostávají nad zákon. Místo toho jsme Klause mohli mnohokrát slyšet žehrat na nepřístojný „aktivismus“ soudců, kteří nebohým politikům ukrajují z koláče jejich moci a kalí jim požitek z hodokvasu jejich ústavního kutilství. Po dlouhá léta jsme u něj mohli pozorovat chronický nezájem a necitlivost k oblasti práva a morálky, ba co hůře, zaznamenávali jsme řadu znepokojivých signálů a symbolických kroků dávajících jasně najevo, že máme jiné priority, a dokonce i nepokryté bagatelizování ekonomické kriminality. Léta také pozorujeme naprostou slepotu k hodnotě, jakou představuje společný právní prostor rodící se v lůně sjednocující se Evropské unie a k hodnotě mezinárodního práva a lidských práv vůbec. Kdyby byl Václav Klaus skutečným hayekovským liberálem, musel by všemožně podporovat rozvoj co nejširší sítě oněch „dobrovolných organizací na spojnici mezi jednotlivcem a vládou“, které jsou podle Hayeka v mnoha oblastech schopny lépe vykonávat starost o věci veřejné než těžkopádná a byrokratická státní moc, to jest občanských sdružení. Místo toho stále znovu před těmito organizacemi varuje jako před smrtelným nebezpečím pro demokracii, srovnatelným s komunismem.

Nepřítel pluralitní diskuse
Snad to jediné, co v ideologii Václava Klause zbývá z hayekovského liberalismu, je svoboda ničím nespoutaných trhů. Hayekův pojem „spontánního řádu“ tak pervertuje v představu jakýchsi numinózních „spontánních procesů“, jejichž blahodárné tryskání je svazováno jakýmikoli apely na odpovědnost a ohledy k druhým a ke společnému prostoru, který všichni obýváme. Zatímco v Hayekově pojetí je jednou z hlavních záruk oné spontaneity lidské svobody pevný morální a právní řád, který teprve skýtá rámec pro skutečnou svobodu, jež není možná bez vzájemných ohledů jednoho k druhému, ve vizi světa Václava Klause se „spontánní procesy“ proměňují v jakési nadosobní hnací síly vývoje a pokroku, jež určují chod dějin a jimž člověk nejlépe slouží tehdy, když nebere ohled na nikoho a na nic a sleduje pouze důsledně své vlastní egoistické zájmy. Jde tedy vlastně o jakýsi sociálně-ekonomistický darwinismus, který pod povrchem dějinných procesů odkrývá chladné soukolí neměnných zákonitostí vývoje, z něhož vítězně vycházejí ti silnější a všeho schopnější jedinci. Tato vize světa se nápadně podobá velikým ideologiím dvacátého století, které právě byly založeny na přesvědčení, že odkryly neosobní zákonitosti společenského vývoje, jimž je třeba pouze dopomoci k jejich hladkému fungování tím, že se odstraní ti, kdo jim stojí v cestě. Přitom není nijak překvapivé, že ideologie Václava Klause se etabluje právě na nesmiřitelné kritice marxismu a komunismu, jenž mimochodem plní funkci jakéhosi sběrného koše, do nějž lze příležitostně odložit kohokoli, kdo do zjednodušeného obrazu světa nezapadá. Vždyť právě nepřátelské – i když ve svém základu myšlenkově příbuzné – ideologie se vždy vzájemně potřebovaly, aby mohly jedna pomocí druhé strašit lidi a pak se pasovat na jediného možného zachránce před smrtelným nebezpečím. Povšimněme si dalších zajímavých rozporů v Klausově ideologii: To, že někdo varuje před nevratnými škodami na ekosystému a usiluje o jeho ochranu, je „velmi sporný lidský projekt“, který chce zamezit „svobodné spontánní lidské činnosti“. Když nás někdo naopak přesvědčuje, že je třeba nejprve zplundrovat životní prostředí, abychom si vydělali na jeho sanaci, nebo bagatelizuje a zpochybňuje výsledky práce stovek špičkových vědců, jak to v USA činí různé „nezávislé“ instituce, finančně podporované energetickým a těžebním průmyslem, není to lidský projekt, ale čirý výtrysk svobodné, spontánní lidské činnosti. Toto typické sofisma zřetelně odhaluje pokrytectví Klausovy liberální rétoriky: Tvořivé „spontánní procesy“ jsou smrtelně ohrožovány „environmentalisty“ a občanskými organizacemi vůbec, nikoli však mocnými ekonomickými lobby zaměstnávajícími na plný úvazek leštiče klik parlamentních kanceláří a přímo ovlivňujícími zákonodárné procesy v míře, v jaké se o tom žádným občanským organizacím nikdy nesnilo, ani sponzory politických stran a kamarády politiků z tenisových kurtů, golfových hřišť a lyžařských letovisek, kteří se díky svým kontaktům dostávají přednostně k různým kšeftíčkům a zakázkám. Zjednodušující schéma, které převádí složité dění v moderních demokraciích na nesmiřitelný rozpor mezi zastánci svobodného trhu na jedné straně a pestrou aliancí nepřátel svobody na straně druhé, tak nakonec může sloužit jako zvláště vhodný prostředek k eliminaci těch, kdo by chtěli nějak zasahovat či vnášet světlo do „spontánních procesů“, které se odehrávají v onom podivném šerosvitu, jenž je zastírán kouřovou clonou řečí o neviditelné ruce trhu, zatímco si zde tisknou své ruce politici se skutečnými lobbisty, různými pochybnými kamarádíčky a sponzory a kde se nabízejí netušené možnosti k získání nesrovnatelně výhodnějšího postavení na pomyslném tržišti, dříve než na něj příslušný účastník tržní soutěže vůbec vstoupí.

Nepřítel spontánního řádu
Václav Klaus ve své odpovědi Kongresu varuje před tím, aby se „rozhodování přenášelo od občanů na jakoukoli nátlakovou skupinu, která tvrdí, že ví lépe než všichni ostatní, co je pro lidi dobré“. To je opět typický trik, jehož pomocí se jeden politik a intelektuál s ekonomickým vzděláním nenápadně pasuje na mluvčího „nás ostatních“, zatímco ty, s nimiž sám nesouhlasí, předem vylučuje z diskuse. Tím si nárokuje a priori privilegované místo v diskusi místo toho, aby prostě přistoupil na skutečnost, že ve veřejném prostoru zaznívají různé hlasy a že on sám zkrátka představuje pouze jeden z nich, jenž má stejnou možnost k racionální argumentaci v diskusi o daném problému jako každý jiný – jako by mu nestačilo, že má ve srovnání s většinou ostatních účastníků veřejné diskuse nepoměrně větší prostor k mediální prezentaci svých stanovisek. Snažíme-li se proklestit přes povrch siláckých slov k argumentačnímu jádru Klausových polemických vyjádření, zjišťujeme zpravidla, že vlastně neargumentuje, ale – zcela v duchu marxistických tradic – rovnou demaskuje názory svých odpůrců jako ideologie ve smyslu „falešného vědomí“, jež za proklamovanými vznešenými idejemi a cíli (například „ochrana Země a přírody“) ukrývá své skutečné, mrzké záměry (například „nahrazení svobodného vývoje lidstva centrálním plánování celého světa“). To však jen posiluje podezření, že zde Klaus bezděky prozrazuje především cosi sám o sobě, podobně jako marxisté, kteří pozapomínali aplikovat svůj interpretační princip univerzálně, a tak odhalovali jako „falešné vědomí“ všechny ostatní teorie s výjimkou těch vlastních – čímž se ovšem sami usvědčovali z té nejhorší ideologičnosti. Nálepkování všech možných odborných a profesních skupin a nevládních organizací, které mají co říci k určitým problémům společnosti, jako nepřátel svobody, jak se s ním stále setkáváme u Václava Klause, se ve skutečnosti stává nástrojem k omezování veřejné diskuse, protože z ní předem vylučuje své názorové odpůrce. Uvedené skutečnosti nasvědčují, že Klaus má podivné představy o tom, co je demokratický veřejný prostor, jak se jeho chápání alespoň ujalo v západní Evropě. Tento prostor je zde především pluralitním prostorem, v němž by se diskuse o věcech veřejných měl moci účastnit principiálně každý kompetentní občan, který z titulu své funkce či znalostí má k dané věci co říci – ano, i ten, a právě ten, kdo se nechce věnovat politice profesionálně. Životně důležité přitom je, aby tento prostor zůstal prostorem, v němž je možná kritika moci, která má vždy tendenci upevňovat se sama v sobě a odcizovat se svému poslání. Patří k povaze západní demokracie, že v zájmu vlastního přežití dovoluje svým občanům, aby se z naléhavé potřeby řešení svých problémů, nebo třeba i z pocitu bezmoci tváří v tvář aroganci a lhostejnosti moci, spojovali a snažili se pohnout politiky k řešení problémů, které se jich dotýkají. Tyto občanské organizace zpravidla nedisponují jinou mocí, než mocí svého hlasu, který je vždy pouze jedním z mnoha hlasů ve veřejné diskusi. Není právě toto krásný čítankový příklad svobodné interakce, z níž povstává hayekovský spontánní řád? V klasickém liberálním chápání svobody a demokracie přitom neexistuje žádný racionální důvod, proč by se neměla, či dokonce nesměla vést diskuse o nastavení pravidel pro průmyslovou výrobu tak, aby umožňovala rozvoj zdravého a kvalitního života všech členů společnosti a trvalé uchování „celkového řádu“. V tomto bodě se potřeba ohledu jedněch lidí k druhým spojuje s potřebou ohledu k jiným, předlidským „spontánním řádům“, jež se vytvořily v rámci evoluce biosféry a jejichž existence mimo jiné podmiňuje samotnou možnost přežití lidského rodu.

Co si pak ale máme myslet o údajné demokratičnosti a liberálnosti politiků, kteří nám vnucují představu, že občané jsou tu pouze od toho, aby si jednou za čas zvolili své osvícené představitele, a to nejenom jako nositele zákonodárné a exekutivní moci, ale též jako privilegované delegáty permanentní diskuse o věcech veřejných, zatímco tito občané sami mají poslušně držet ústa; a že své názory na věci veřejné nám mohou sdělovat pouze politici z výše svých politických postů, nejlépe pak ti, kteří jen odečítají z našich myslí to, co si „my ostatní“ myslíme a přejeme. A ještě nám přitom tvrdí, že tohle je to pravé „rozhodování občanů“, které je ohrožováno nátlakovými skupinami jakýchsi ne-občanů? Neukazuje se, že za údajným bojem o svobodu se ve skutečnosti skrývá boj za rozšíření revíru vlastní ničím nerušené moci? Není ono křečovitě silácké a hystericky halasné varování před všemi možnými nepřáteli svobody ve skutečnosti neseno neomylným instinktem moci, která chce upevňovat sebe samu a ekonomické pilíře, na nichž pevně spočívá?

Je-li tomu tak, pak je obzvláště povážlivé, že se tak děje s odvoláním na liberální principy svobody. Kdysi jsem Klausovu ideologii charakterizoval jako ideologii „selektivního liberalismu“, která si z liberálních idejí vybírá, co se jí hodí, zatímco jiné jeho podstatné elementy potlačuje a vytěsňuje. Přitom se stále více ukazuje, že právě toto vytěsnění základních elementů liberalismu vede k tomu, že tato ideologie, ačkoli se sama propaguje jako liberální, obsahuje některé vyloženě antiliberální rysy. Tato ideologie se paradoxně stává klasickým proponentem „neomezené demokracie“, před níž varuje Hayek. V humbuku proklamací o boji za svobodu ve skutečnosti dusí krystalizaci „spontánních řádů“ a napomáhá jejich rozkladu.

Domnívám se, že existuje dost znepokojivých signálů na to, aby se politologové a publicisté v době před příští prezidentskou volbou vážněji a hlouběji zabývali otázkou skutečné povahy Klausovy ideologie a jejích dopadů na utváření naší demokratické kultury. Otázkou, zda údajný „liberalismus“ této ideologie není pouhým reklamním přebalem, pod nímž se ve skutečnosti skrývá odlišný obsah, tvořený směsí ekonomického „fachidiotismu“, populismu a orientálně despotických představ o harmonické symbióze politické a ekonomické moci nerušené takovou dotěrnou havětí, jako je morálka, právo či pluralitní demokratická diskuse o věcech veřejných. Otázkou, zda názory Klause na některé konkrétní problémy, jako je ochrana životního prostředí, lidská práva, úloha nevládních organizací či Evropská unie, díky nimž se stále více posouvá do blízkosti politického extrému, nejsou jen logickým důsledkem této ideologie obsahující řadu antiliberálních a antihumanistických prvků.

Václav Němec
Vyšlo v Literárních novinách 2007/15