{mosimage}čínský hospodářský zázrak, postavený na nevídané pracovní morálce, levné zaměstnanecké síle a ochotné spolupráci místních úřadů, je vskutku úchvatný. Obdoby ve světě však nemá ani tamní míra vykořisťování.

Během poslední dekády proniklo do čínských souvislostí slovo, o kterém mnozí soudili, že nebude nikdy znovu aktuální. „Gulaosi“ bylo nejčastější příčinou smrti vězně v komunistickém lágru. Lidé zde dřeli na obohacení věznitelů tak dlouho, dokud nepadli vysílením. Dnes se tak označuje osud formálně svobodných bytostí. I ty ve skutečnosti nicméně musejí, podobně jako jejich předchůdci, pracovat do roztrhání těla, abychom si my na druhé straně zeměkoule mohli dopřát zboží poměrně levnější.

Wej Mej-žen byla ukázkovým příkladem gulaosi, jichž najdete v každém čínském velkoměstě desítky. Rodnou vesnici opustila ve dvaatřiceti letech, majíc odpovědnost za tři děti, prázdné kapsy a neustálý hlad. Odešla do průmyslového centra na východním pobřeží. Tam získala práci v továrně, kde montovala autíčka pro britský trh.

Podmínky zaměstnavatele byly rovněž typické: povinnost pracovat tři sta šedesát dní v roce, od půl osmé ráno do půl desáté večer. K tomu jen půlhodinová pauza na oběd a pokuty za přílišnou prodlevu na toaletě. Podobně jako většina kolegů v čínských továrnách musela každé ráno oslavovat výkřikem: „Ať žije naše firma.“ Po případných námitkách, či dokonce sporech s manažery následovaly kopance a údery do obličeje.

Jednoho dne se Mej-žen donesly zprávy o problémech doma. Zaměstnavatel jí však nedovolit odcestovat, dokud si prodlevu nepředpracuje. Mej-žen vydržela montovat na obě směny po čtyři dny. Pak se sesula vyčerpáním k zemi a na cestě do nemocnice zemřela. Pitva diagnostikovala jasnou gulaosi – selhání srdce a dalších orgánů v důsledku extrémního přetížení.

Každý měsíc je v čínských továrnách uříznuto kolem padesáti tisíc prstů v důsledku nepozornosti z únavy. Tchao čchun-lan žila celých svých dvacet let v centrálních provinciích země. Na prahu dospělosti se pak i ona, podobně jako řada vrstevníků, přestěhovala do velkoměstských komplexů. Zde dostala zaměstnání v textilní manufaktuře. Jednu noc zpozorovala, kterak se výrobní hala plní kouřem. V přilehlých skladech se vznítil plamen. Dělnice ale zůstaly v místnosti uzamčeny, aby nemohly předčasně odcházet. čtyřiaosmdesát přítomných v důsledku toho uhořelo. čchun-lan vidouc blížící se smrt, proskočila raději oknem. Zlomila si při tom nenapravitelně obě nohy. Žádné náhrady se jí nikdy nedostalo.

V minulém roce oznámila pekingská vláda přijetí nového zákoníku práce, podle něhož by jí měla být přiznána základní zaměstnanecká práva, jakož i adekvátní finanční kompenzace. Pro čchun-lan však bylo příliš pozdě.

Zaplatili jsme – vyslechnou nás

Nové legislativní úpravy umožňují lidem jako čchun-lan či Mej-žen vstupovat do odborů. Poprvé též získávají právo na psanou smlouvu a pevný, předem stanovený plat i možnost zaměstnání beztrestně změnit. Dřívější zákonné úpravy byly pouze dílčí, neúplné a špatně vynutitelné. Nynější pořádky zavádí běžné sociální standardy i sankce za jejich porušení.

Zákoník nepřijala čínská vláda pochopitelně z čiré dobrosrdečnosti. Učinila tak teprve na nátlak zdola – pod vlivem nespokojenosti těch, kteří již nechtěli dávat život všanc výhodám zahraničních spotřebitelů. Jen za rok 2006 proběhlo v číně tři sta tisíc „nelegálních průmyslových akcí“, včetně pětaosmdesáti tisíc protestů a řady únosů vedoucích pracovníků.

Nutno bohužel dodat, že ani západní obchodní společnosti, které zde stavějí nové výrobny, odborům příliš nepomohly. Mnohdy spíš obráceně. Korporace vyslaly v minulých letech do Pekingu celé armády lobbistů, majících za úkol připravované zákony co nejvíce očišťovat od všemožných externalit a vedlejších nákladů, jež by je mohly připravit o očekávaný zisk. Americká obchodní komora, zastupující zájmy značek Microsoft, Nike, Ford, Dell a dalších vydala čtyřiadvaceti stránkový soupis námitek, činících příslušný zákoník „nepřijatelným“ a „trhu nebezpečným“. Evropská sestra se za ni posléze postavila.

Nešlo tu přitom o první podobný případ. Scott Slipy, ředitel managementu lidských zdrojů korporace Microsoft v číně, se v BusinessWeeku v obdobné souvislosti nedávno pochlubil: „Investovali jsme už tolik, že nemáme problém nalézt vždy někoho, kdo je ochoten naslouchat problému, jenž nás trápí.“

Za měsíc nejvíce čtyři stovky

Přirozeně, že nekompromisní zastánci trhu budou i nadále namítat, že nynější vývoj čínskému lidu prospívá. Současný systém přeci poskytuje nejsnazší příležitost ke zbohatnutí. čínský hospodářský zázrak, postavený na nevídané pracovní morálce, levné zaměstnanecké síle a ochotné spolupráci úřadu, je vskutku úchvatný: více než patnáct let nepřetržitého růstu HDP, a to v rozpětí od šesti do dvanácti procent. Rovněž však vykořisťování, ke kterému dochází následně při přerozdělování zisků, nemá v moderní historii lidstva obdoby.

Jestliže v roce 1990 spadala čína v příjmové nerovnosti těsně pod špici žebříčku, v roce 1998 již předstihla absolutní monarchie. O pět let později překonala dokonce i Zimbabwe a nyní světovou tabulku vede. Jen tři a půl procenta z tamní populace vydělá každoročně přes dva a půl tisíce dolarů. Polovina z 1,3 miliardy obyvatel naopak získá měsíčně plat nepřesahující v přepočtu čtyři sta korun. Pouhé půl procento lidí potom kontroluje sedmdesát procent národního bohatství.

Volný trh do číny nerovnost nepřinesl. Existovala už v dobách feudálních a přežila rovněž maoistickou diktaturu. Neoliberální logika, pokřivená dle místních tradic a světovými velmocemi uvítaná, ovšem sociální rozdíly prohloubila.

Demokratizačním snahám v číně proto nepomohou další zahraniční investice. Pouze podpora občanského a odborového hnutí, doplněná o společenský tlak na známé korporace v domovských zemích může změnu režimu podnítit. Americká kampaň, přinutivší nedávno společnost Nike ke změně politiky, či evropské úsilí, které přimělo Evropskou obchodní komoru vzdát se námitek vůči zmiňovanému zákoníku, budiž důkazy, že tato cesta není utopickou.

Johann Hari, Jan Peterek
Vyšlo v Literárních novinách 2007/19