{mosimage}Proamerická vláda v Libanonu usiluje o rozpoutání náboženské války v zemi, aby zabránila snahám opozičního hnutí vedeného Hizballáhem a Svobodným vlasteneckým hnutím (SVH).

23. ledna proběhla v zemi generální stávka, která ochromila zemi. Blokovala silnice a školy, úřady a továrny byly zavřené. Demonstrující požadovali odstoupení vlády.

Opozice chtěla po sérii masových demonstrací v prosinci vynutit generální stávkou nové volby nebo svolání vlády národní shody.

Ministerský předseda Fouad Siniora nařkl opozici, že přivádí zemi na pokraj občanské války. Ale je to vláda složená z generálů a vyhraněně náboženských stran, která přiživuje obavy z občanské války.

K večeru pravicové bandy se pokoušely o rozehnání stávky. Ozbrojené oddíly Siniorovy zahájily palbu do demonstrantů, zatímco v křesťanských okrscích ozbrojenci s americkými vlajkami vyháněli a zbili členy SVH.

Opozice odpověděla na tyto hrozby přerušením stávky.

Pravice převzala ofenzívu. Jasným záměrem útoků bylo rozdmýchání sektářství: jejich obětí se stali lidé oblečení v černých hávech, tradičních oděvech šíitských muslimů během týdne oslav známých jako Ašoura. Odstřelovači zabili šíitské studenty na Arabské univerzitě v Bejrútu.

Vláda se těší podpory Západu a jeho spojencům na Středním východě. Věří, že Siniora je schopen vykonat to, co se Izraeli nepodařilo ve válce minulé léto – zničit odboj. Siniora věří, že vyhrocením sektářství může nadobro rozdělit masovou opozici.

Během války existovalo hnutí solidarity s odporem. To ukázalo, že sektářství není základní přirozeností Libanonců. Od války rozdmýchá vláda fámy, že írán a Sýrie chtějí převzít zemi a vytvořit „šíitský půlměsíc“.

Patronát

Libanonská politika je spletí různých tříd a sekt. Politický systém ponechává vládní místa určitým náboženským sektám podle přesně popsaného klíče. Tento systém spočívá na patronátu a korupci mezi vzájemně zápasícími náboženskými skupinami.

Napříč sektářstvím jde rozdělení na třídy. Jedinému procentu obyvatelstva náleží 50% majetku, zatímco 47% Libanonců se podílí na ročním obratu jen 2,3%. Velkou část národního dluhu dluží stát vládnoucím rodinám.

Zadlužení země dopadá nejvíce na ty nejchudší. Měsíční mzda většiny obyvatelstva stačí pouze na pokrytí životních nákladů na tři týdny.

Nehledě na sektářské napětí stávka z konce ledna se rozšířila z převážně šíitských okrsků, které jsou základnou opozice, do chudých sunnitských měst a křesťanských okrsků.

Avšak strategie opozice je vodou na mlýn pravičákům. Stávka byla svolaná na stejný termín jako konference dárců v Paříži, známá jako Paříž III, která měla pomoci Siniorově vládě.

USA, Saúdská Arábie, Velká Británie, Francie a Německo přislíbily subvence ve výši 7,6 miliard dolarů pod podmínkou, že Siniora zvýší DPH, omezí sociální výdaje a privatizuje státní průmysl.

Opozice tyto podmínky akceptuje. Michael Aoun, šéf SVH, prohlásil, že se nebrání zmiňovaným opatřením, ale nevěří, že peníze budou použity správně.

Ani jedna z opozičních stran nedokázala sjednotit širokou nespokojenost, protože v zásadě věří, že neoliberalismus je jediným řešením selhávající libanonské ekonomiky.

Klíčovou taktikou k vybudování hnutí spočívá v odmítnutí jak amerického imperialismu, tak i neoliberální politiky. Místo toho se opozice vyhýbá jediného tématu, které by zaručeně sjednotilo naprostou většinu libanonských dělníků, rolníků a chudých.

Toto selhání umožňuje pravicovým silám tvrdit, že opozici jde pouze o podporu zájmů jedné náboženské sekty oproti jiné. V řadách opozice tak nyní zavládl zmatek.

Ghassan Makarem, socialistický aktivista v Libanonu,
překlad Petr Dvořák