{mosimage}Příběh o nezištné instituci, kteréžto pověst pošpinila aféra kolem přítelkyně jejího prezidenta, je od samého počátku absurdní. Paul Wolfowitz jednal v naprostém souladu s doktrínou i obvyklým počínáním Světové banky.
Nejde tu tolik o zhoubnost činu samotného – daleko horší je pachatelovo pokrytectví. Přibližně tak by se dala vystihnout redakční politika tiskovin, serverů a televizních stanic, které se v minulých týdnech odhodlaly aféru Paula Wolfowitze komentovat: povaha jeho prohřešku (protekce přítelkyni, jež musela Světovou banku opustit a které našel místo s platem rovným ministryni) by nebyla tolik problematická, kdyby se nedopustil pokrytectví. Vždyť Wolfowitz je prezidentem instituce, která má s podobnými mechanismy ve světě bojovat! Dle mého soudu jsou obě perspektivy – odsudek činu i pokrytectví – chybné.

Nejprve k tomu pokrytectví. „Kdo by chtěl být poučován člověkem, o jehož radách platí zásada ,dělejte, co říkám, nikoliv to, co dělám sám‘?“ ptal se jeden novinář. Pochopitelně nikdo. Přesně tak ale funguje globální hospodářský systém. Evropská unie a Spojné státy v něm, skrze Světovou banku a Mezinárodní měnový fond, rozvojovému světu říkají: „Zničte zábrany všeprostupujícímu trhu. My si však ty naše ponecháme.“ Od dotací zemědělcům po Dubajský skandál je pokrytectví dnešní světoekonomice určujícím principem.

Paul Wolfowitz si pouze vzal doktrínu svojí instituce k srdci a začal se podle ní chovat sám. Skutečnost, že na vypuknutí skandálu zareagoval najmutím drahého právníka, hájícího obvykle hollywoodské hvězdy, a zaplacením řady poradců je jenom dalším důkazem, že si již plně osvojil další ze zásad Světové banky: Pokud jste kritizováni či na pochybách, popusťte rozpočtu řádně žilou! Zakázku pro přeplacené konzultanty pak vykažte jako příspěvek k rozvojové pomoci.

Léčit šokem a bavit se privatizací

Nejzávažnější lež v oné kontroverzi spočívá ale v představě, že Světová banka byla institucí s bezúhonnou pověstí, dokud ji Wolfowitz svým prohřeškem „osudově nepošpinil“.

Pravdou je, že pověst Banky byla osudově pošpiněna již dříve: třeba když donutila ghanské studenty platit školné výměnou za půjčku pro jejich stát; když požadovala po Tanzanii privatizaci vodovodních služeb; když učinila z rozprodeje telefonní sítě do soukromých rukou podmínku pomoci zemím, které zdevastoval hurikán Mitch; když volala po „přizpůsobivosti zaměstnanců“ po úderu vlny tsunami na Srí Lanku; nebo když tlačila na zrušení potravinových dodávek v poválečném Iráku. Obyvatelé Ekvádoru se málo starají o Wolfowitzovu přítelkyni. Daleko více se jich dotklo, když Banka odepřela v roce 2005 jejich vládě slíbených sto milionů dolarů poté, co kabinet přesunul část zisků z ropy na školství a zdravotnictví.

Téměř v každé zemi, kde se uskutečnilo masivní plenění státu během posledních čtyřech dekád, stávaly zároveň Banka i Mezinárodní měnový fond v pozadí zločinu. Ne že by se dívaly jiným směrem a místní jim zatím vybrali kapsy; oni se, křičíce „rychleji, prosím!“, podíleli na tvorbě pravidel, jež drobné i větší krádeže umožnila. Příslušný proces vstoupil ve známost jako šoková terapie. Rusko za vlády nedávno zesnulého Borise Jelcina budiž názorným příkladem. Na počátku devadesátých let nesla Banka odpovědnost za uskutečnění „razantní hospodářské transformace“ rozpadlé ekonomiky Sovětského svazu. Michajl Gorbačov odmítl přitakávat, nastoupil tedy Jelcin: muž-buldozer, který nenechal nikoho a nic zpomalit Washingtonem posvěcený program, a to včetně zvolených spoluobčanů.

Poté, co nařídil střelbu do demonstrantů v říjnu 1993, nechal odstranit stovky odpůrců a tankům rozkázal pobořit parlament, začala rozsáhlá privatizace. Do rukou úzké vrstvy podnikatelů, takzvaných oligarchů, se přitom dostalo nebývalé bohatství. Jistě, že Banka byla při tom. Během hodnocení podmínek k tvorbě zákonů o rozprodeji státního majetku v Jelcinově říši se Charles Blitzer, hlavní ekonom Světové banky pro Rusko, novinářům z Wall Street Journal pochlubil: „Nikdy v životě jsem neměl příležitost užít si tolik zábavy.“

Když Jelcin opouštěl prezidentský úřad, spravovala jeho rodina nevyčíslitelné jmění a několik z jeho poradců čelilo korupčním skandálům. Na Západ se tyto kauzy proslechly jako nešťastné „dílčí výjimky“ z jinak etického modernizačního procesu. V podstatě ovšem korupce spočívala v konceptu šokové terapie samotném. Rychlost legislativní smršti se stala klíčovou nejen k překonání lidového nesouhlasu, ale též k znemožnění jakéhokoliv dohledu.

Společník tichý, leč všudypřítomný

Podobně jako boj s chudobou nebylo ani předcházení úplatkářství nikdy pro Banku či Mezinárodní měnový fond prioritou. Jejich představitelé si dobře uvědomovali, že získání místních politiků k podpoře oktrojované agendy pomůže také k úspěchu jim samotným i obhajobě smyslu existence chlebodárných institucí. Pro poslušné a chápavé spolupracovníky se tudíž vždy něco ve skrytých fondech našlo.

Zmíněné Rusko přitom není příkladem nijak jedinečným. Od Chile za Augusta Pinocheta, jenž nashromáždil miliony na více než stopětadvaceti osobních bankovních účtech při prosazování neoliberálních reforem, přes argentinského Carlose Menema, který se projížděl v darovaném Ferrari, zatímco oficiálně kleštil pečovatelský stát, po miliardy ztracené v Iráku docela nedávno – vždy tu byla vrstva politiků i úředníků, již neváhali Bance posloužit coby zprostředkovatelé, pochopitelně za patřičný poplatek. Jak jinak nazvat tento jev než korupcí? Snad tichým, leč všudypřítomným společníkem na privatizační kruciátě do rozvojového světa.

Tři z hlavních institucí, jež stály v čele této této výpravy, jsou nyní v krizi – ne vinou malých prohřešků Wolfowitzova typu, ale kvůli těm velkým. Světová obchodní organizace se nemůže zmátořit z rozpadu Katarského kola, Fond ztrácí důvěru v sama sebe po odcizení někdejších věřitelů v Asii i Latinské Americe. A Banka se hroutí.

Rozhodně bychom neměli přispívat k očistě její obludné historie opakováním absurdního příběhu o ctihodné a nenahraditelné organizaci, jíž poškodil poklesek jediného muže. Banka by pochopitelně ráda dnes hodila Wolfowitze přes palubu, snad jako oběť svým bohům. Já říkám, nechme loď klesnout ke dnu i s kapitánem.

Naomi Kleinová
Vyšlo v Literárních novinách 2007/19