{mosimage}Jiří Čunek je asi mediálně nejsledovanějším politikem. Kauza úplatků, které měl přijmout ještě za starostování ve Vsetíně, je další z řady afér kolem původu majetku politiků. Zajímavější je další téma spojené s čunkem, jeho jednání vůči Romům. Veřejná debata se zaměřila hlavně na to, zda je toto jednání rasistické. Téměř celá politická scéna jeho výroky odsoudila, podle průzkumu veřejného mínění se však s tímto odsouzením ztotožňuje jen menšina společnosti. Zazněly také názory, že se Čunek „nebojí pojmenovávat věci pravými jmény“ a že „konečně chce někdo něco dělat“. V následujícím článku chci ukázat, že Čunek nemá žádné „nové řešení“, ale ve skutečnosti jde o přístup velice starý, který pouze nově spojuje chyby minulosti s chybami současné pravicové politiky.

Rasismus

Rasismus je, myslím, v čunkově výroku: „To se budete muset jet někam opálit, začít dělat s rodinou binec, na náměstí dělat ohně“ naprosto zřejmý. Nejde pouze o „opálení“ (už tady je rasismus docela jasný), ale i o vlastnosti, které jsou „opáleným“ přičítány. „Nepřizpůsobivost“ a „dělaní nepořádku“ patří mezi klasické rasistické stereotypy, příznačné je i přiřazení smyšlených  „typických zvyků“ - zde zcela absurdní „dělání ohňů na náměstích“ (představme si situaci, kdyby zhruba čtvrt milionu Romů začalo zapalovat ohně). Není náhodou, že čunkovi vyslovily podporu téměř všechny neonacistické skupiny, od kterých se však distancoval.

řešení romské otázky

Ať již Čunek vytahuje rasistickou kartu záměrně (např. ve snaze odvést pozornost od kauzy úplatků), nebo jde o podvědomé předsudky, opakuje ve svém jednání s Romy zaběhlá schémata. Podívejme se stručně na historii součastné „romské otázky“. Začíná po 2. světové válce, ve které bylo během romského holocaustu (a zde je nutno připomenout lhostejnost a někdy dokonce spoluúčast českých úřadů během přesunu Romů do koncentračních táborů) vybito téměř celé romské obyvatelstvo. Tehdy se zrodily plány využít při obnově průmyslu a znovuosídlování území po Němcích Romů ze Slovenska. Ti žili ve svých osadách často v katastrofálních podmínkách, byli ovšem zapojeni do venkovského hospodářství, což je během 2. světové války často uchránilo nejhoršího.

Po počátečních pokusech (zde bylo stěhování většinou dobrovolné, někdy byli Romové přiváženi do čech pouze na turnusovou práci a pak se vraceli domů) se masové přesuny Romů do českých a moravských měst konaly v 50. letech. Život na městských sídlištích byl zcela odlišný od jejich původního a Romové jej ani nechtěli a zřejmě ani nemohli přijmout. Nastala poněkud nepřehledná situace, kdy se někteří Romové odmítli do nových bytů nastěhovat a zůstávali v parcích a na ulicích, další z nich se pak snažili vrátit na Slovensko nebo hledali možnosti uchytit se někde jinde. Peníze často získávali prodejem (pro ně zbytečného) zařízení bytů. Vládnoucí byrokracie najednou zjistila, že se po čechách nekontrolovatelně pohybují tisíce Romů a uvědomila si, že zde vznikl problém. Tady vzniká „romská (tehdy cikánská) otázka“. Vznikne řada plánů, jak situaci řešit – Romové byli usazováni, rozptylováni a opět sestěhováváni dohromady. Jejich jazyk a kultura byla občas zakazovány, jindy (zejm. hudba) povolovány. Ač byly tyto plány dosti různorodé měly jedno společné – byly to plány pro Romy, s nimi samotnými se však nikdo nebavil. Romové se proto s těmito plány neztotožnili a nacházeli cesty, jak je obcházet. Místo toho, aby začlenily Romy do společnosti (či dokonce asimilovaly, což byl záměr většiny z nich), vytvářely ve většinové společnosti představu, jak by se Romové chovat měli a tím i představu „nepřizpůsobivosti“. V 80. letech, kdy již všechny plány selhávaly, nakonec vláda rezignovala a nechala Romy přežívat s příjmem ze špatně placených zaměstnáních a sociálních dávek. Z dalšího postihování Romů v této době je třeba připomenout zejména ostudné případy sterilizace romských žen.

V 90. letech došlo k několika důležitým změnám. Negativní spočívala ve zhoršení sociální situace mnoha Romů, kteří při restrukturalizaci průmyslu přišli o zaměstnání. S ústupem od sociálního státu rostl tlak na omezování sociálních dávek, což vrcholí návrhy dnešní pravice. Mnohem otevřeněji se také šířily rasistické myšlenky, k čemuž vydatně přispíval i tisk, kde se o Romech hovořilo pouze v černé kronice. To došlo tak daleko, že se většina Romů nechce v oficiálních průzkumech k romské národnosti hlásit. Pozitivní změna spočívala v tom, že se rozšířilo pochopení, že řešení nemůže přicházet pouze „shora“ jako doposud, ale musí vyjít z debaty s Romy samotnými. Místo asimilace se začalo hovořit o integraci.

Že ani dnes není toto pochopení úplné dokazuje právě Jiří Čunek. Jeho jednání s Romy ve Vsetíně je jako vystřižené z příruček stalinistické byrokracie. Jednoho dne (mj. krátce před volbami) nechal zkrátka Romy, obývající dům v centru města, vystěhovat. část z nich skončila v jiném domě (mimochodem s velice přísnými podmínkami nájmu – už tím se výrazně liší od podmínek většinového obyvatelstva) další část byla posazena do autobusu a odstěhována do jiného okresu. Tito Romové dostali domky, které byly v špatném stavu a za které se museli upsat (údajně pozdě večer na benzínové pumpě, kde měl autobus přestávku) na částku ve výši několik set tisíc korun.

V případě vsetínských Romů se dá hovořit ještě o dalších tématech - zda je pravda, že Romové neplatili nájem (byly vystěhovány i platící rodiny), kolik na něm někteří z nich dlužili a jaké byly další možnosti řešení. Lze také hlouběji rozebrat čunkův výrok o „vředu města“. Za nejtypičtější ale považuji fakt, že se s Romy nikdo nebavil.

Pravicová sociální politika

Jiří Čunek se pokusil reagovat na kritiku tím, že začal tvořit vlastní plán pro Romy. V něm se k vrchnostenskému přístupu přidalo ještě politické smýšlení české pravice. To bylo vidět i ve vysvětlení, kterým Čunek ospravedlňoval svůj nedávný výrok. On sám tvrdil, že mířil ne na Romy, ale na politiky. Výrok by tak byl kritikou tzv. pozitivní diskriminace. čunkův tiskový mluvčí pak ve snaze vyvrátit podezření z rasismu rozšířil tento výrok na všechny kdo „zneužívají sociální dávky“. Pro ty našel zajímavý název „bílí Romové“. Tím ovšem používá slovo „Rom“ jednoznačně negativně, vlastně jako synonymum pro člověka, který zneužívá sociální dávky. Samotné zneužívání sociálních dávek je navíc pro pravici velice pružný termín. Místo toho, aby to znamenalo např. snahu omezit zaměstnávání „na černo“ či zabránit zaměstnavatelům, aby v případě nedostatku zakázek poslali své zaměstnance na nemocenskou, je využíván hlavně k tomu, aby zdůvodnil zpřísňování podmínek pro výplatu sociálních dávek. K rasismu se zde tedy přidává ještě napadání chudých lidí, závislých na sociálních dávkách. Romové mají tu smůlu, že jsou většinou obojí – jak příliš „opálení“, tak příliš chudí.

Z toho, co bylo z čunkova plánu dosud v mediích publikováno, vyplývá, že chtěl především Romy „motivovat k práci“. Protože je odpůrcem pozitivní diskriminace, nemůže samozřejmě hledat možnosti jak Romům zaměstnání poskytnout přímo. Plán sice předpokládal zavedení veřejně prospěšných prací, kterými mělo být údajně podmíněno vyplácení dávek, ty však nejsou plnohodnotným zaměstnáním. Jednalo by se pouze o dočasnou práci, která by navíc nebyla patřičně odměněna. Byla by také ztížena možnost získat zaměstnání (což má být jeden z hlavních důvodů dávek), protože čas věnovaný veřejně prospěšným pracím by šel na úkor shánění místa či rekvalifikačních kurzů. Ve svém důsledku by toto opatření pouze upevnilo stávající situaci.

Koncepce tedy nemohla práci zajistit. Místo toho měla ke shánění práce motivovat - snížením sociálních dávek a hrozbou nahrazení peněžní dávky poukázkami na potraviny či oblečení. Má být také zajištěna větší adresnost sociálních dávek, pod čímž se dá představit zejména omezení jejich dostupnosti. Součástí koncepce je i vzdělávání Romů, hlavně kvůli jejich přizpůsobení potřebám průmyslu. Jiří Čunek zatím nevysvětlil, co přesně má  toto přizpůsobení znamenat, lze však předpokládat, že Romům bude přisouzena role zásobárny levné pracovní síly.

Tyto součásti „nové koncepce“ se překrývají s jiným plánem s „reformami“ chystané ministrem sociálních věcí Františkem Nečasem. Ty nemají být uvaleny pouze na Romy, ale na všechny lidi pobírající sociální dávky. Shoduje se s nimi např. v zavedení poukázek na místo peněžní dávky a jejich omezení, zavedením existenčního minima jako nejnižší možné dávky. Velmi podobné je i postihování dlouhodobě nezaměstnaných.

Čunek se také s dlouhodobou politikou ODS shoduje snahou umožnit majitelům domů dávat výpověď bez udání důvodu, prozatím s lhůtou 2 roky (úvahy byly i o roce jednom). I zde by hrozilo výrazné nebezpečí, že budou postiženi právě Romové.

Podle posledních zpráv již Jiří Čunek opustil myšlenku samostatné koncepce a chce na ní spolupracovat s celou vládou. Bude zajímavé, nakolik se bude lišit od jeho vlastního díla..

Pozitivní diskriminace

Podobnost těchto chystaných opatření je způsobena hlubší myšlenkovou shodou. Ukazuje se to např. v  nedávném projevu premiér Topolánka při příležitosti zahájení Evropského roku rovných příležitostí. Kritizuje zde politiku tzv. pozitivní diskriminace a právní ochrany, multikulturalismus a snaží se prokázat, že (zejména v případě žen) žádná diskriminace neexistuje. Jako reakce na tento projev a zejména proti bagatelizování diskriminace žen vznikla protestní nóta, pod kterou se podepsala již řada organizací i jednotlivců. O Romech se Topolánek zmínil jen na několika místech. Kromě podivného tvrzení, že{mosimage} překážkou, která brání Romům získat vysokoškolské vzdělání, je neexistence školného, zmiňuje Romy hlavně při proklínání multikulturalismu. Mimo jiné opět vytáhl myšlenku asimilace (nejen Romů, ale menšin obecně), což je prý úkolem školství. Hlavně byl však zaměřen proti myšlence pozitivní diskriminace: „zárukou rovnosti příležitostí není žádná „dobře míněná“ snaha narovnat nenarovnatelné. Žádná pozitivní diskriminace“ opakovalo se častokrát v jeho projevu. Rovnost pro Topolánka znamená, že nebudou existovat žádná opatření, která by někoho zvýhodňovala. Ač to v tomto projevu nedodal, je to také jasný obsah vládní ekonomické reformy – celá rovná daň je snížení daní bohatým a zvýšení výdajů pro lidi s nižšími příjmy. Zdražení potravin a energií stejně také dopadne mnohem více na chudé než na bohaté, podobně jako Julínkovy „rovné“ poplatky ve zdravotnictví.

Co to má společného s čunkem? Ten svůj nedávný výrok vysvětloval právě jako kritiku pozitivní diskriminace. A ve své další obhajobě uvádí: „V mém jednání nikdy nebyly rasistické ani xenofobní motivy, naopak jsem se vždy snažil o rovný přístup ke všem.“ Tato věta by klidně mohla zaznít ve zmíněném Topolánkově projevu. Podobně jej ve Vsetínské kauze hájil senátor Jaromír štětina: „Senátor Čunek zrovnoprávnil Romy. A není důvodu, aby dnes nesl vinu za stát, který dodnes nedokázal všechny romské občany naší republiky integrovat do společnosti.“ čunkův přístup k Romům je tedy příbuzný ani ne tak s politikou neonacistů, jako s  myšlenkami české parlamentní pravice, zvláště ODS.

Kdyby však měly být příležitosti skutečně rovné, musela by být pro všechny stejná „startovací čára“. Pravice by pak mohla tvrdit, že jakékoliv zvýhodňování jí pouze deformuje. Nic takového však neexistuje, jen málokde je však tato úvaha absurdnější než právě v případě Romů. Ti jsou, jak jsem už psal výše, dlouhodobě znevýhodněni a opatření, která by to odškodnila a napravila jsou podmínkou jakýchkoliv rovných příležitostí.

Hroší kůže?

Stále častěji se ozývá otázka proč Jiří Čunek ještě neodstoupil. často se to přičítá jeho „hroší kůži“. Myslím, že jde mnohem spíše o to, že pravicové politici i jejich příznivci si uvědomují výše zmíněné souvislosti. Je pro ně proto mnohem těžší nechat čunka padnout. Kromě možné politické krize by znamenalo jeho odvolání i kritiku pravicové sociální politiky. K odstoupení Jiřího čunka dojde až tehdy, když bude pravici připadat, že jeho rasistická rétorika tuto politiku diskredituje, a vymyslí, jak dělat čunkovu politiku bez čunka.

Jan Růžička