{mosimage}Pod tímto názvem uveřejnil únorový Le Monde Diplomatique obsáhlý článek, jehož autorem je Hicham Ben Abdallah El Allaoui, zakladatel Institutu pro soudobá studia Severní Afriky, Středního Východu a Asie na Princetonské univerzitě, mezinárodní pozorovatel dvou voleb v Palestině roku 1996 a 2006 a bratranec marockého krále Mohammeda VI. článek je inspirován přednáškou Allaouiho na Kalifornské univerzitě 29. ledna. Vybíráme z něj:

Prezident George W. Bush neochvějně posiluje vojenskou intervenci v Iráku a chce se pustit do íránu. Nic ho nepřimělo ke změně kurzu, neúspěch jeho armády, odmítnutí americkými voliči, ani opozice značné části zahraničních vlád.

Po íránské revoluci roku 1979 byli někteří američtí politikové zlákáni myšlenkou na využití islámských sil proti Sovětskému svazu. Podle této teorie, kterou vypracoval Zbigniew Brzezinski, existuje „krizový oblouk“ táhnoucí se od Maroka po Pákistán, v němž lze k zadržování sovětského vlivu mobilizovat „oblouk islámu“. Nemohl by se íránský fundamentalismus stát katalyzátorem muslimského povstání v „měkkém podbřišku“ Sovětského svazu?

V následujícím období Spojené státy kolísaly na Blízkém východě a ve Střední Asii mezi několika politikami. Měly pouze dva cíle, vítězství ve studené válce a podporu Izraele, ale používané prostředky a podporované státy se měnily, občas rozporným způsobem. Spojené státy oficiálně podporovaly Irák ve válce proti íránu (1980 – 1988), ale současně daly svolení k dodávkám izraelských zbraní íránu. Izrael tehdy považoval za svého hlavního nepřítele laický arabský nacionalismus a na okupovaných územích podporoval Muslimské bratrstvo jako protiváhu Organizace pro osvobození Palestiny. Vrcholem této strategie bylo spojenectví Washingtonu se Saudskou Arábií a Pákistánem, jež umožnilo v 80. letech vytvoření mezinárodní armády džihádu k boji proti Sovětskému svazu v Afghánistánu.

Roku 1990, když mizel Sovětský svaz, vybudovaly Spojené státy mezinárodní koalici k vyhnání irácké armády z Kuvajtu. Na výzvu opírající se o mezinárodní právo a rezoluce OSN odpověděly arabské státy od Sýrie po Maroko kladně. Dostalo se jim ujištění, že nejde pouze o záchranu spřátelené ropné monarchie. Jakmile bude obnovena suverenita Kuvajtu, měly být uskutečněny všechny rezoluce OSN včetně těch, jež požadovaly odchod Izraele z okupovaných území.

Arabští pěšci Washingtonu

Přes různé tlaky americká administrativa rozhodla, že režim prezidenta Saddáma Husajma nebude svržen. „Ke svržení Saddáma (…) bychom museli použít vojenskou sílu. Jakmile bychom se zbavili Saddáma Husajna a jeho vlády, museli bychom nastolit novou vládu. Ale jakého typu? Sunnitskou nebo šiítskou vládu, kurdskou vládu nebo baasistický režim? Nebo bychom si  možná přáli účast některých islámských fundamentalistů? Jak dlouho bychom museli zůstat v Bagdádu, abychom takovou vládu udrželi? Co by se stalo po stažení amerických sil? Jak velké ztráty by mohly Spojené státy akceptovat při snahách o zavedení stability? Podle mého názoru (…) bychom se dopustili chyby, kdybychom uvázli v irácké bažině. A napadá mě tato otázka: Za kolik dalších ztrát stojí Saddám? Odpověď zní: za zatraceně málo.“ [http://www.washingtoninstitute.org/templateC07.php?CID=55] Tento zdrženlivý názor měl tehdejší ministr obrany Richard Cheney. Současný viceprezident Spojených států…

Ti, kdo tehdy vřele doporučovali „změnu režimu“ v Bagdádu, [se ale] zorganizovali v nátlakovou skupinu, z níž vyšel Projekt pro Nové Americké Století, a systematicky budovali politickou podporu pro budoucí útok na Irák jakmile k tomu budou vhodné podmínky.

Spojené státy po všechna tato desetiletí nikdy nebraly v úvahu tužby arabských a muslimských národů. Prováděly se různé politiky, ale vždy z důvodů spojených s jinými zájmy. Dobře to dokládají rozpory a zvraty politik ve vztahu k Iráku, íránu, šiítskému a sunnitskému fundamentalismu, ideologii džihádu, diktatuře, demokracii, absolutní monarchii, Jásirovi Arafatovi a OOP, izraelským koloniím a „mírovému procesu“ atd. Spojené státy se mobilizovaly pro své vlastní cíle – ať to bylo zajištění zásobování ropou, vítězství ve studené válce, potvrzení vlastní hegemonie nebo podpora Izraele – a jakmile byl některý z nich dosažen, „zapomněly“ na všechny starosti Arabů a muslimů, na něž se odvolávaly, aby získaly jejich podporu.

Nic není urážlivějšího pro arabský a muslimský svět než ona slavná odpověď pana Brzezinského tři roky před 11. zářím 2001. Na otázku, zda nelituje, že americká pomoc umožnila vznik džihádistického hnutí, aby vyprovokovala sovětskou invazi do Afghánistánu, Brzezinski odsekl: „Litovat čeho? (…) Co je nejdůležitější z hlediska světových dějin? Tálibové nebo pád sovětského impéria? Nějací rozdráždění islamisté nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?“ [Le Nouvel Observateur, Paris, 15.-21.1.1998.]

To je terén, na němž se odehrály události posledních pěti let „jež změnily svět“ – od útoků 11. září až po invazi do Iráku a jeho okupaci. V roce 2003 by byl jediným možným americkým „vítězstvím“ [v Iráku] rychlý přechod ke stabilnímu, sjednocenému a demokratickému státu, neteokratickému a především ne okupovanému. Byla to velmi riskantní sázka a byla ztracena. Podle jednoho amerického generála ve výslužbě [Williama E. Odoma] jde dokonce o „největší strategickou katastrofu v dějinách Spojených států“. Tato porážka je nezvratná.

Výhercem je podle všeho írán. Americká strategie zrušení armády a baasistických struktur iráckého státu zbavila Teherán tradičního nepřítele, zatímco důvěra Američanů v šiítské kleriky pomohla spojencům íránu uvnitř Iráku. Washington tak posílil právě ten stát, proti němuž zamýšlel bojovat.

To má vážné důsledky jak pro Spojené státy, tak pro celý arabsko-muslimský svět. Laický a levicový arabský nacionalismus, jenž určoval ideologický rámec odporu proti nadvládě Západu, postoupil své místo [konzervativním] islamistickým proudům. Západ tuto změnu paradigmatu v minulosti občas podporoval. Dnešní americký debakl v Iráku poskytuje Teheránu další příležitosti, aby převzal pochodeň arabského nacionalismu pod praporem islámu.

Islámská republika má v ruce velké trumfy: může usnadňovat nebo komplikovat situaci amerických vojsk, napomáhat porážce Izraele v Libanonu díky svým spojencům v Hizbaláhu, může dokonce nabídnout pomocnou ruku Palestincům prostřednictvím své podpory Hamásu. Její vliv sahá až do ropných oblastí Zálivu a Saudské Arábie se šiítskou většinou. Navíc má možnost vyplnit nesmírné regionální mocenské vakuum způsobené zničením iráckého státu, ovlivňovat izraelsko-palestinský konflikt a dokonce měnit samotnou povahu sekulárních vztahů mezi šiíty a sunnity.

Hrozby Spojených států a Izraele, zejména vojenské, pouze dále zvyšují strategický význam íránu a zvýrazňují jeho postavení předvoje odporu arabsko-muslimského světa. Tím spíš, že Washington a Tel-Aviv se zmítají v rozporu: jsou přesvědčeni o nutnosti vojenského zásahu, ale vědí, že se musí omezit pouze na letecké údery a operace speciálních jednotek. Takový útok ovšem nemůže režim zničit, právě naopak. Je to důvod, proč americký prezident a viceprezident zvažují použití jaderné zbraně? [http://www.antiwar.com/orig/hirsch.php?articleid=9255] Je jisté, že takové dobrodružství by mělo nedozírné důsledky na regionální i mezinárodní úrovni. Je ale třeba, aby Spojené státy obnovily svou důvěryhodnost a znovu vyvolaly strach, jenž je základem celého impéria.

Jiná strategie diskutovaná ve Washingtonu se zakládá na využití náboženských rozporů s pomocí Saudské Arábie. Působí dvě protikladné tendence. První je sbližování sunnitů a šiítů, zejména od libanonské války v létě 2006. Druhou tendenci představuje napětí vyvolané mezi dvěma rodinami islámu okupací – především v Iráku. Tím spíš, že sunnitská moc zacházela se šiítským obyvatelstvem soustředěným ve strategických regionech po celá staletí často s pohrdáním: to je úrodná půda pro jejich záští a hněv. Na druhé straně u sunnitů vyvolávají nenávist výstřelky šiítských milicí a hanebná poprava Saddáma Husajna.

Někteří američtí představitelé si myslí, že by Rijád mohl financovat sunnitské hnutí odporu proti zvráceným šiítům. Taková strategie náboženského napětí by vedla k občanské válce mezi muslimy. Západní a dokonce i americké veřejné mínění riskuje, že s hrůzou zjistí, že jejich vlády opět vytvářejí „salafistické armády džihádu“ –al-Kajdá pod nějakým novým jménem. Takový scénář by nevedl k „vítězství“, ale k řadě dalších krizí.

Ničení států – nová strategie?

Neokonzervativci říkají, že je to strategie konstruktivní nestability (nebo tvořivé destrukce, ale jedna inteligentní pozorovatelka ji správněji nazvala ničením států, staticidou. [http://www.commondreams.org/views06/1208-32.htm] Spojené státy se nakonec vydaly tímto směrem v Palestině a Libanonu. Pokud posuzujeme výsledky a ne záměry, pochopíme, proč Arabové a muslimové docházejí k názoru, že politika Washingtonu na Blízkém Východě nemá za cíl zachraňovat zbankrotované státy, ale vytvářet je.

útok na Libanon, který způsobil hodně škod, skončil porážkou: Izrael je ve světě zase o něco izolovanější, z vojenského hlediska Hizbaláh nikdy neztratil [své schopnosti]. Izraelci nedosáhli žádný ze svých deklarovaných cílů, odzbrojení Hizbaláhu ani návrat svých zajatých vojáků.

Otázka, která stojí před Izraelem v Libanonu stejně jako před Spojenými státy v Iráku zní: mohou přijmout tyto neúspěchy, nebo budou v pokušení „zdvojnásobit sázku“? Ohlašují tyto porážky války nové generace? Nebo jsou jen dočasné? Jedna věc je jistá: model vítězství s „nulovou smrtí“, vychvalovaný za války v Zálivu (1990 – 1991) nebo na Balkáně, s masivním bombardováním a používáním technicky špičkových zbraní, patří minulosti. Dnes je ve hře dlouhodobá kontrola a loajalita obyvatelstva, což letectvo nedokáže zaručit a za což se těžce platí lidskými životy i politicky.

Zničení civilní infrastruktury, oslabení sociální soudržnosti a politiky, vytvoření logiky vedoucí k náboženskému konfliktu a občanské válce – když se zrychlovala tato dynamika v Iráku, zdálo se, že jde o strašlivý, Washingtonem neplánovaný důsledek. Když se tytéž prvky objevují v Libanonu, lze se ještě odvolávat na nešťastnou shodu okolností. Ale jakmile se stejná dynamika začíná črtat v Palestině, řada pozorovatelů neváhá mluvit o „modelu“ americké strategie.

V Palestině se provokuje chaos

Palestinská teritoria prožívají rozsáhlou humanitární krizi. Po vítězství Hamásu ve volbách v lednu 2006 se Spojené státy a Evropa připojily k Izraeli, aby se pokusily vyhladovět Palestince a přimět je k vyhnání jejich demokraticky zvolené vlády. Předvídatelným výsledkem těchto útoků je zhroucení sociální struktury a sklouzávání do občanského konfliktu.

Bystrozraký americký pozorovatel popisuje tuto mučenou zemi následovně: „V Gaze žijí Palestinci uzavřeni ve špinavém a přelidněném ghettu, obklíčeni izraelskou armádou a obrovským elektrickým plotem; nemohou opustit pásmo Gazy ani do něj vstoupit a jsou terčem každodenních útoků. (…) Izraelské pokusy způsobit zhroucení zákonů a pořádku, rozsévat chaos a vyvolat všeobecný nedostatek jsou vidět i v samotných ulicích města Gazy, kde Palestinci chodí kolem ruin palestinského ministerstva vnitra, ministerstva zahraničních věcí a ministerstva národního hospodářství, úřadu palestinského premiéra a několika vzdělávacích institucí vybombardovaných izraelským letectvem. (…) A Předjordánsko rychle upadá do podobné krize. (…) Co chtějí Spojené státy a Izrael získat tím, že z Gazy a Předjordánska udělají miniaturní verzi Iráku? (…) Věří, že tím dokáží oslabit terorismus, zbrzdit sebevražedné atentáty a nastolit mír?“ [http://www.truthdig.com/report/item/20061218_worse_than_apartheid].

Nová etapa byla zahájena, když Spojené státy s pomocí Izraele dodaly do Gazy zbraně „bojovníkům ze Síly 17 napojeným na předáka Fatáhu Mohameda Dahlana“; „podle oficiálních představitelů izraelských a palestinských bezpečnostních služeb tyto dodávky amerických zbraní odstartovaly závod ve zbrojení s Hamásem“. [http://www.wnd.com/news/article.asp?article_id=53411]

Ať jsou záměry jakékoli, prostřednictvím americké politiky se ve třech zemích, jež podle Izraele kladou odpor jeho regionálním ambicím, rozvíjí logika sociální dezintegrace a občanské války. Je šokující pomyslet, že Washington může sledovat takovou destruktivní a sebedestruktivní strategii, ba dokonce být jejím tvůrcem, ve jménu falešných představ o svém přátelství s Izraelem.

Porážka Spojených států se zdá být možná nejen na Blízkém Východě. USA jsou podrobovány tvrdé zkoušce také v Afghánistánu. Rozhodnutí zahájit rozsáhlou vojenskou operaci s účastí Organizace severoatlantické smlouvy (NATO) za účelem rekonstrukce politické infrastruktury země bylo riskantní. Dnešní přesouvání rozhodujících sil a zdrojů z honu na al-Kajdá do Iráku ukazuje, že Afghánistán má v očích Bushovy administrativy jen druhotný význam bez ohledu na přímé spojení této země s útoky 11. září. Což znamená, že „válka proti terorismu“ kryje jiné cíle, k nimž se nelze tolik znát.

Neobratný pokus Washingtonu vést jasnou a ušlechtilou bitvu proti al-Kajdá zbloudil nejen kvůli složitostem afghánských kmenů a vojenských náčelníků, ale také v důsledku nebezpečné a složité hry Pákistánu. Ten musí v životním boji o Kašmír sázet na své vlastní islamistické skupiny. Islámabád proto vyzývá NATO a afghánskou vládu, aby akceptovaly nevyhnutelnou přítomnost „umírněných tálibů“, kterým mimochodem přenechal kontrolu nad jedním ze svých regionů, severním Waziristánem. Tak vzniká základna, z níž „méně umírnění tálibové“ napadají vojáky NATO a dokonce se dnes uchylují, věc v této zemi dosud nevídaná, k technice „sebevražedných atentátů“: spojení s Irákem se už stalo realitou? „Válka proti terorismu“ tak rázem skončila tím, že učinila Spojené státy závislými na Pákistánu, který je sám strukturálně spojencem radikálního islamismu. Navíc se pákistánské elity a režim domnívají, že jejich země je chráněna před plíživou islamizací tradičními hierarchiemi charakteristickými pro tuto společnost. Ale co když „pákistánizace“ al-Kajdá zmutuje v „alkajdizaci“ Pákistánu? Americká média tento znepokojivý jev ignorují.

Krizový oblouk se tedy táhne od zemí Levanty až po indický subkontinent. V nejbližších měsících budou především ve Washingtonu přijata rozhodnutí, která tyto krize buď dál vyostří, nebo je nasměrují na nové příznivější cesty. Aby byl proveden tento obrat, musí vůdci Západu pochopit, že nelze zařazovat al-Kajdá, Baas, Hizbaláh, Hamás, Sýrii a írán pod tutéž abstraktní ideologickou nálepku „osy zla“. Mezi jednotlivými krizemi existují vazby, ale je třeba se také snažit o oddělení jejich různých složek a odstranění roznětek.

Celý článek vyšel v Britských listech, http://blisty.cz
Překlad z francouzštiny Rudolf Převrátil