{mosimage}Povstání, které svrhlo třísetletou romanovskou dynastii caru z trůnu během několika týdnů, vypuklo jako na pozadí I. světové války. únorová revoluce připravila podmínky známější revoluci říjnové.

Polská revoluční socialistka Rosa Luxemburgová napsal, že lidstvo čelí volbě mezi barbarství kapitalismu a revoluční přeměnou společnosti na svět, ve které je radost žít.

Svá slova zformulovala na pozadí nové války, která se měla stát největším masakrem v lidských dějinách.

Vypuknutí tzv. Velké války v roce 1914 bylo klíčovým okamžikem. Strhlo totiž masku ,,pokroku“, jež si nasadil kapitalismus 19. a začátku 20.století. Místo toho se odhalila jeho brutalita v rozpoutání boje jednotlivých velmocí o nové trhy a suroviny.   

Sociálnědemokratické a socialistické strany se ve své většině přidali na stranu války. Tato zrada byla zvlášť cynická v případě SPD, německé sociální demokracie, která byla největší stranou II. Internacionály, jež sdružovaly všechny socialistické strany. Poslanci SPD hlasovali pro válečné úvěry. Pro mnohé revolucionáře to bylo studená sprcha. Když se tato zpráva poprvé dostala do rukou Leninovi, byl dokonce přesvědčen, že se jedná o policejní podvrh.

Předpoklady povstání

Rusko doplácelo na svou účast ve válce velmi krutě. V roce 1917 se nacházelo prakticky ve stavu úplného rozvratu. Jedna čtvrtina nejbohatších oblastí Ruské říše byla pod kontrolou německých vojsk i přes fakt, že v bojích padlo, bylo zajato nebo zraněno na 2 miliony ruských vojáků.

Celé hospodářství se zhroutilo. Ceny vyletěly vysoko nad mzdy, vázly dodávky jídla, pohonných hmot a paliva. V roce 1917 vystála zaměstnaná žena v průměru 40 hodin týdně ve frontě na chleba.

Korupce a naprostá neschopnost v nejvyšších vrstvách ruské společnosti vyvolala i v dosud loajálních vrstvách snahy o změny v systému vlády. Tato opozice se přikláněla k názoru, že předpokladem k konsolidaci je ustavení některé formy konstituční buržoazní vlády a zavedení umírněných politických, sociálních i národnostních reforem.

Předpokládalo se, že car bude donucen k abdikaci nebo odstraněn; jeho nástupcem měl být nezletilý a těžce nemocný carevič Alexej, za něhož by byl regentem liberálnější carův bratr velkokníže Michail. To mělo vytvořit předpoklady, aby se v Rusku upevnily poměry konstituční monarchie.

Na druhé straně stálo hnutí zdola. Dělnická třída prodělala za války vážné změny. Působili na ni důsledky válečných mobilizací, militarizace podniků a přítok velkého počtu nových pracovníků z řad rolnictva a městských středních vrstev. Práci mužů v továrnách a v závodech ve velkém počtu nahrazovala práce žen a nezletilých.

Změnily se předpoklady hnutí rolnictva. Velká část mužů v produktivním věku byla povolána do armády, na vesnici zbylo méně aktivní síly. Podmínky pro vystoupení rolnictva jako politického činitele však přesto nesmírně vzrostly.

Tím, že válka povolala rolníky do armády, dala rolnictvu určitou organizaci, návyky organizované činnosti, vložila jim do rukou zbraně, poskytla jim vědomosti a návyky vojenského řemesla. V armádě se rolnictvo setkávalo s dělníky, příslušníky inteligence a jiných městských vrstev, sympatizujících s opozičním nebo i přímo socialistickým hnutím.

Začíná revoluce

úděsné podmínky vedly k nárůstu počtu stávek a demonstrací. 23.února (8.března podle současného kalendáře) vypuklo protesty nanovo. Ten den se slavil Mezinárodní den žen. Lev Trockij píše ve svých Dějinách ruské revoluce: ,,V socialistických vrstvách zamýšleli konati jej jako obvykle: schůzemi, řečmi, letáky. V předvečer toho dne nikoho ani nenapadlo, že se může den žen stát prvním dnem revoluce. Ba co víc, i bolševická organizace, k tomu ještě nejbojovnější: obvodní výbor městské čtvrti Vyborgu, úplně dělnické, zdržovala od stávek. Nálada mas, jak vypravuje Kajurov, jeden z dělnických vůdců obvodu, byla velmi napjatá, každá stávka hrozila se obrátit v přímou srážku. A protože výbor měl za to, že doba bojovných akcí nepřišla — ani strana není dostatečně silná, ani dělníci nemají dostatečného spojení s vojáky usnesl se nevyzývat k stávkám, nýbrž připravovat se na revoluční akce v neurčitém budoucnu. Takové stanovisko měl výbor v předvečer 23. února a zdálo se, že všichni je přijímali. Ale druhého rána, přes všechny směrnice, stávkovali textiláci několika továren a vyslali ke kovodělníkům delegátky s výzvou, aby stávku podporovali. ,Jsouce skleslé mysli,‘ píše Kajurov, ,souhlasili s akcí bolševici, k nimž se připojili menševičtí a eserští dělníci.‘ Když však masovou stávku, pak třeba vyzvat na ulice všechny a třeba býti akci v čele: takové usnesení vymohl Kajurov a Vyborský výbor musel souhlasit. ,Myšlenka pustiti se do akce dávno již mezi dělníky zrála, jenže se této chvíle nikdo nenadál, več se akce vylije.‘

Mělo se za předem nepochybné, že dojde-li na demonstraci, budou vojáci vyvedeni z kasáren na ulice proti dělníkům. Co z toho pojde? Doba je válečná, státní moc není náchylná k žertům. Ale naopak zase: válečný ,záložník‘ není starý voják stálé armády. Moc-li z něho jde strachu? O té věci uvažovali sice v revolučních vrstvách mnoho, ale přece jen více abstraktně, neboť té chvíle nikdo, docela nikdo — to lze podle všech dokladů tvrdit kategoricky — nemyslil, že by se 23. únor stal počátkem rozhodného nástupu proti absolutismu. šlo o demonstraci neurčitých sice, ale v každém případě obmezených vyhlídek. Skutečnost tedy je, že únorovou revoluci začínali zdola, překonávajíce odpor vlastních revolučních organizací, při čemž se podnětu z vlastního popudu chopila nejuhnětenější a nejutištěnější část proletariátu — textilačky, mezi nimiž bylo patrně nemálo žen, majících muže na frontě. Poslední pohnutku daly ,fronty‘ na chleba, stále více rostoucí. Toho dne stávkovalo 90 000 dělníků a dělnic. Bojovná nálada vylila se v demonstrace, ve schůze a potyčky s policií. Hnutí se rozvinulo ve Vyborském obvodu s jeho ohromnými závody a odtud se převalilo na petrohradskou stranu. V jiných částech města, podle svědectví Ochranky (carské tajné služby, J.M.), stávek a demonstrací nebylo. Ještě téhož dne poslány byly policii na pomoc vojenské oddíly, zřejmě málo početné; na srážku s nimi však nedošlo. Masa žen, a netoliko dělnických, vydala se k městské dumě, volajíc po chlebu. Bylo to totéž jako chtít vajíčko od kohouta. V různých částech města se objevily rudé prapory, a nápisy na nich svědčily o tom, že pracující masy chtějí chléb, ale nechtějí samovlády ani války. Den žen minul úspěšně, s rozmachem a bez obětí. Ale co v sobě tajil, toho se ještě nikdo ani navečer nenadál.

Druhého dne hnutí nejenže neopadává, ale vzrůstá dvojnásob: 24. února stávkuje polovina všech dělníků Petrohradu. Dělníci přicházejí zrána do závodů, nezačínají však pracovat, nýbrž schůzovat a pak se začínají průvody do středu města. Do hnutí jsou vtahovány další obvody a další skupiny obyvatelstva. Heslo ,Chléb‘ je zatlačeno nebo zastíněno hesly: ,Pryč se samovládou!‘, ,Pryč s válkou!‘ Nepřetržité demonstrace na Něvském prospektu: nejprve sražené dělnické masy, zpívající revoluční písně, pak pestrý městský dav a v něm modré studentské čepičky. ,Promenující obecenstvo chovalo se k nám příznivě a z některých nemocnic mávali nám vojáci na pozdrav tím, co kdo právě držel v ruce.‘ Bylo jich mnoho, kdož si uvědomovali, co znamená mávání nemocných vojáků demonstrujícím na pozdrav? Avšak kozáci, třebaže ne zle, napadali dav nepřetržitě, jejich koním stříkala pěna od úst; demonstranti se rozprchávali a znovu se sráželi. V davu strachu nebylo. ,Kozáci slibují, že nebudou střílet.‘ Dělníci zřejmě už s některými kozáky mluvili. Později se však objevili láteřící, polozpilí dragouni, vjížděli do davu,a kopími bili po hlavách. Demonstranti, nerozprchávajíce se, drželi se vší silou. ,Střílet nebudou.‘ Opravdu nestříleli. “

Třetí den bylo povolány početné vojenské oddíly, aby potlačily demonstrace. Místo potlačování se přidali k demonstrantům a využili svého výcviku i vybavení k zničení několika policejních stanic a osvobození politických vězňů.

27.února povstala i kasárna, kde byli cvičeni noví branci. Okamžitě se přidali na stranu revoluce. Za jejich asistence bylo pozatýkáno mnoho bývalých carských úředníků a představitelů starého režimu. Carští ministři buďto uprchli nebo byli také zatčeni. 2.března car konečně abdikoval.

Spontaneita a organizace

Mnoho z toho, co se v únorové revoluci odehrálo, bylo spontánní a neplánované. Nicméně by byla chyba ignorovat klíčovou roli, jež sehráli zkušení a organizovaní revolucionáři během únorového povstání na pracovištích a v armádě.

Zejména členové bolševiků hráli při stávkách, pouličních bitvách a demonstracích důležitou úlohu. Žádná z levicových stran nebyla, a žádná nikdy nebude, schopna předpovědět datum povstání nebo cestu, jímž se bude ubírat. Co odlišovala bolševiky od ostatních socialistických stran byl fakt, že jako jediní byly plně odhodláni bojovat za svržení kapitalismu. To byla jejich politická tradice, kterou prosazovali jako návaznost na revoluci z roku 1905, kdy vznikly poprvé sověty, rady pracujících.

únorová revoluce byla inspirací pro celé dělnické hnutí. Hrůzy války měly svou alternativu: svrhnout ty, kteří tyto hrůzy způsobili.

Hnutí prozatím dosáhlo odstranění starého režimu. Moc však zůstala v rukou prokapitalistického a proválečného parlamentu - Dumy. Tento stav ale nemohl vydržet dlouho.    

Jan Májíček