{mosimage}šok a děs, to jsou emoce, kterými většina z nás reagovala na zprávy o útocích na New York a Washington. V minulosti se však odehrála událost, která ve své době neméně šokovala a vyděsila značnou část světové veřejnosti. Bylo to shodou okolností stejného dne i data – úterý 11.září, ale jiného místa a letopočtu, v Chile roku 1973.
Co se tehdy vlastně stalo ? Pro pochopení té to události se budeme muset vrátit o tři léta zpátky

Do 70. let vstupuje Chile jako svého druhu rarita Latinské Ameriky Od roku 1891 byla více méně stabilní demokracii. Obešla se  bez vážnějších vnitřních konfliktů i bez  vojenských převratů a diktatur, tolik  charakteristických pro země tohoto regionu.  Levicové síly v této zemi jsou pozoruhodně silné. Chile byla například jedinou zemí Latinské Ameriky (s výjimkou Kuby , pochopitelně), kde komunistická strana nejenže legálně působila, ale měla i své významné pozice v parlamentu a  jiných politických a společenských místech.
V dalších ohledech šlo však o typickou latinskoamerickou zemi. Z průmyslu měla jednoznačně největší význam těžba nerostů, zejména mědi. Toto odvětví bylo z 91 % ovládáno americkými korporacemi Kennecott Cooper Corporation  a Anaconda Cooper Corp.
Rovněž situace v zemědělství byla zcela jihoamerická. 62% půdy patřilo 0,7 % vlastníků. 83% vlastníků mělo pouhých 11% půdy. Hlavní část zemědělského obyvatelstva pak tvořili peoni, kteří pracovali na statcích za pronájem statkářské půdy.
V šedesátých letech byla rozhodující politickou silou v Chile Křesťansko demokratická strana (PDC). Presidentský úřad vykonával křesťanský demokrat, dr. Eduardo Frei ( a Chile byla presidentská republika.)  Názorově by li křesťanští demokraté rozprostřeni od pravého po levý střed Programovým heslem této strany  bylo „revoluce ve svobodě“ a  „křesťanský socialismus.“
Podstatou této koncepce bylo provádění omezených sociálních reforem ve prospěch pracujících. Zahájila také svůj opatrný program pozemkové reformy.
Podobně i v jiných oborech narážela umírněná reforma PDC na sklonku šedesátých let na své meze.Ekonomická situace se zhoršila, životní úroveň citelně klesala . Program omezených reforem již nestačil. Chilská společnost stála, jak se zdálo před zásadními změnami. Jediné , co tomu zatím stálo v cestě byla roztříštěnost a rozhádanost Chilské levice.
Před presidentskými volbami v roce 1970 se levici přece  jen podařilo dohodnout se na společném kandidátovi, socialistovi dr. Salvadoru Allendemu. Vytvořila se tak koalice lidových sil „Lidová jednota“ (Unidad Popular) Jádrem této koalice se stala socialistická strana (PS), členka Socialistické internacionály. Vzhledem k tomu, že v Chile opanavaly  levý střed Radikální strana a  křesťanští demokraté, nedošlo u chilských socialistů, na rozdíl od západoevropských, k odhození marxistické doktríny, nehledě na  skutečnost, že  v zemi  neztratily myšlenky radikální systémové změny svou přitažlivost pro široké vrstvy pracujících.Trvající atraktivita takovýchto koncepcí  je jednou ze základních odlišností strategicko-taktické situace v rozvojových zemí od většiny vyspělých států.
Dále do lidové jednoty patřila Komunistická strana Chile (PCCH), jedna z nejortodoxnějších  prosovětských stran vůbec. V parlamentních volbách v roce 1969 skončila na třetím místě a byla nejsilnější levicovou stranou v zemi.
členem koalice se stala  také Radikální strana (PR).
Z méně významných stran do Lidové jednoty patřilo Hnutí lidové akční jednoty  (MAPU), jež vznikla těsně před volbami oddělením radikálně levicové platformy  křesťanských demokratů. Dále levicově liberální Hnutí jednotné lidové akce (API), Křesťanská levice (IC) a Lidový socialistický svaz (USP).
Vedle politických stran sdružených do Unidad Popular existovala v zemi ještě jedna velevýznamná levicová síla, Hnutí revoluční levice (MIR). Tento radikálně levicový směr se původně hlásil k maoismu. Rozhodující vliv však na něj měly myšlenky guevarismu. Přívrženci MIR se rekrutovali především z řad mladé inteligence. Slabinou tohoto hnutí bylo  sektářství, dogmatismus, myšlenkový schématismus a spíše maloburžoazní revoluční avanturismus než opravdové proletářské vědomí.
Hnutí MIR odmítalo pokojnou cestu k socialismu  jako nereálnou. Opíralo se mimo jiné o argumenty Che Guevary, který v roce 1962 (zejména s poukazem právě na politickou realitu  Chile) prohlásil „Hovoříme-li o dobytí moci volební cestou, pak naše otázka je stále stejná. Jestliže se určité lidové hnutí dostane v nějaké zemi pomocí lidového hlasování do vlády a rozhodne se následně začít s velkými sociálními přeměnami, které tvoří zásadní program, na jehož zásadě zvítězilo, nedostalo by se okamžitě do rozporu s reakčními silami této země? Nebyla armáda vždy nástrojem třídního útlaku? Pokud tomu tak je, je logické se domnívat, že armáda se postaví za svou třídu a vstoupí do konfliktu s utvořenou vládou. Taková vláda může být svržena státním převratem, více či méně krvavím, hra může začít znovu a trvat do nekonečna.“ .... Jak prorocká se ukázala být tato  o jedenáct let později!
Presidentské volby, které proběhly 4.září 1970, vyhrál socialista Allende ziskem 36% hlasů. Těsně tak porazil kandidáta pravicové Národní strany (PN) Jorgeho Alessandridise, který získal 34 %. 
Z volbou presidenta Lidové jednoty se však USA nadále nechtěly smířit. Když neuspělo silové řešení, rozhodli se pro ekonomický nátlak. Americký velvyslanec Korry prý varoval: V případě že Allende převezme vládu, uděláme všechno, co je v naší moci, aby Chile a Chilané strádali tím největším možným nedostatkem a bídou. Zahájíme politiku dlouhodobého škrcení chilské ekonomiky, a tak bude dost času ukázat světu ty nejhorší  rysy socialistického systému.....“ A co Američané slíbili, to také plnili..... ale o tom až za chvíli.
Lidová jednota v čele s presidentem Allendem se ujala vlády.
Začala uskutečňovat rozsáhlá opatření ve prospěch pracujících. Zahájila budování sociálního státu hodného toho jména.  Snažila se rovněž zlepšit životní podmínky v předměstských favelách, zaváděla sem vodovod  a elektřinu, budovala tady  zdravotní stanice, zahájila systém veřejné výstavby, která měla obyvatelům těchto slamů   zajistit důstojnější bydlení.
Začala také rozsáhlá cenová regulace, někdy dokonce zmrazení.
{mosimage}Se vší vervou byl také spuštěna radikální pozemková reforma. Byla zabrána veškerá půda nad 80 ha a rozdělena bezzemkům a malorolníkům.
Vláda také zahájila rozsáhlé znárodňování v oblasti služeb a průmyslu. Byly vyvlastňovány velké průmyslové závody, bankovní sektor i telekomunikace (to se bolestně dotklo americké společnosti ITT).
A uskutečněn byl i nejdůležitější bod vyvlastňovací politiky, znárodnění těžebních společností (které byly, jak již bylo řečena, v rukou amerických korporací).
Bylo by ovšem nesprávné, kdybychom si představovali, že všechny  reformy byly uskutečňované  jen  ze shora a lid je pouze pasivně přijímal. Ne, právě v téhle době měli obyčejní lidé poprvé pocit, že mohou ve své zemi sami ledacos  ovlivňovat... ne, všechno, tedy skoro všechno. Poprvé ve svém životě se necítil prostý člověk pouhým nástrojem v rukou mocných, ale jako, ve společnosti s druhými, skutečným pánem nad svým životem.... Lidé se například  spontánně zapojili do budování veřejných zdravotních  stanic as středisek. V době problémů s nedostatkem potravy (ještě o něm bude řeč)  sami vytvořili lidovou rozdělovnu potravin, která se starala, aby se každému dostalo jeho přídělu  a v nezanedbatelné míře tak dokázala eliminovat černý trh.. Ale nejpozoruhodnější lidovou iniciativou této doby bylo hnutí cordones industriales......O co šlo? Vláda  zpočátku řídila znárodněné podniky ze shora a prostřednictvím dosazených ředitelů.A právě v opozici proti tomu se  spontánně  objevilo výše uvedené hnutí. V rámci cordones industriales se dělníci  sami a prostřednictvím svých volených orgánů ujímali organizování výroby  na podnikové i nadpodnikové úrovni....
Správná levicová politika se skutečně nemůže omezovat pouze na centrální organizování, jejím nejdůležitějším úkolem je otevřít prostor pro iniciativu ze zdola.
řekli jsme si, že se administrativa  USA nikdy nechtěla smířit s existencí socializujícího režimu v Jižní Americe a k jeho likvidaci se snažila využít ekonomických pák. To pro ni nebylo nic těžkého, když si uvědomíme, že veškerý chilský průmysl byl  závislý na amerických technologií. Od teď již USA neprodaly Chilanům žádné  náhradní díly, žádné stroji, a navíc ještě zorganizovaly  odchod expertů z Chile.... Pro národní hospodářství této země to znamenalo těžkou ránu. A americký kapitál dokonce vyvolal i pokles cen mědi, nejdůležitějšího chilského vývozního artiklu. Zahraniční banky přestaly Chile poskytovat úvěry. USA tlačily na cizí vlády, aby také ony neposkytovaly  žádné úvěry. V zemi se projevil akutní nedostatek  deviz. Chile navíc splácela kompenzace za znárodněný americký majetek! Rozhodla se proto vyplácení této kompenzace zastavit. Odůvodňovala to poukazem na skutečnost, že v minulosti americké korporace z tohoto majetku dosahovaly mimořádně vysokých výnosů a tím se tedy tento již vlastně splatil. To si ovšem americký kapitál nenechal líbit. Kennecott Cooper Corporation zahájila proti Chile mezinárodní arbitrážní řízení.
Jediná možnost pro vládu Lidové jednoty bylo obrátit se na SSSR  a východoevropské země. Ale ani zde nepochodila. Východní blok poskytl jen velmi omezené dodávky, a ještě za podmínek téměř lichvářských .
V Chile propukl akutní nedostatek potravin. Byl to jednak nechtěný důsledek pozemkové reformy.. Dílem to byl i důsledek záměrné sabotáže. Lví podíl na této situaci měl ale nedostatek valut. Nebylo možno nakupovat hnojiva  a postřiky, eventuelně pohonné hmoty  a  náhradní díly do zemědělských strojů, což se zákonitě projevilo na úrodě. A kromě toho, Chile nebyla zcela potravinově samostatná. A na dovoz potravin teď nebyly prostředky.
{mosimage}Všechny tyto poruchy hospodářství a následné snížení životní úrovně, vyvolalo značný odpor příslušníků středních  i části nižších vrstev (vyšší vrstvy nenáviděly vládu pochopitelně již od samého začátku)  . Charakteristickým fenoménem těchto časů se stal tzv. „pochod prázdných hrnců“.
Lidé však projevovali nespokojenost  s vládní politikou i jinými než úsměvnými způsoby, teroristickými útoky. A to jak z krajní pravice, zde nechvalně proslula zejména fašizující organizace „Vlast a Svoboda“(PL), tak i ze strany levicových extrémistů.                   
Velmi razantní akcí odporu proti vládě se stala stávka autodopravců v říjnu 1972.V zemi, kde silniční doprava je jednoznačně dominantní forma, je takováto stávka  nesporně způsobilá dovést zemi až k totálnímu kolapsu. K této sabotážní aktivitě se přidala i značná část malopodnikatelů.
Ale nebyla to jen pravice, která ostře odmítala vládní politiku. Nezanedbatelná část dělnictva a dokonce i radikálnější polovina vládního bloku, požadovali, aby byl buržoazní státní aparát, včetně armády a bezpečnostních sborů, nahrazen revolučními orgány pracujícího lidu. Hnutí MIR, které zpočátku vládu tolerovalo, nezůstalo jen u slov. Zakládaly v zemi „osvobozené zóny“, ve kterých neuznávali vládní svrchovanost (zde mimo jiné konfiskovali i zemědělský majetek pod 80ha), pašovali do Chile zbraně, organizovali v zemi vojenské výcvikové tábory pod vedením na Kubě vyškolených instruktorů....
{mosimage}Chilský národ se změnil k nepoznání. Země, která byla vždy hrdá na svou demokracii, na schopnost mírovými prostředky řešit vnitřní spory, se rozpadl na dva nesmiřitelně se nenávidějící bloky.  Země stála před reálnou hrozbou občanské války. President Allende  byl nucen spojit se s armádou.Vojáci mu pomohli vypořádat se ze stávkou autodopravců. Na oplátku musel zase on podepsat zákon o kontrole zbraní. Tento zákon stanovil přísné tresty za jejich nepovolené držení, dával také velmi rozsáhlé pravomoci policejním silám  při pátrání po ilegálních zbrojnicích.  Zákon sice výrazně omezil riziko občanské války, zamezil však v účinnějším odporu proti puči, který zanedlouho přišel.
Allendemu bylo jasné, že jeho politický projekt selhal. Rozhodl se tedy odstoupit. Ovšem, hrdým způsobem. K tomuto účelu chtěl použít lidového hlasování o své politice, institutu chilské ústavy. V případě, že v takovém  referendu prezident uspěje, má právo rozpustit parlament a vypsat do něj  nové volby. Prohra pak znamená nové prezidentské volby.
Prezident měl v úmyslu informovat veřejnost o vypsání lidového hlasování 14. září 1973. 7. září o tom zpravil  vojenské pohlaváry..... A právě tehdy se na scéně objevuje generál Augusto Pinochet, hlavní postava budoucího hororu.  Generál, který byl nejvyšším velitelem pozemních sil, věděl, že se v ostatních složkách ozbrojených sil plánuje vojenský převrat. Zpočátku se k tomuto záměru nepřipojoval, a bez jeho podpory nemohl být uskutečněn. V okamžiku, kdy se dozvěděl o přípravě referenda si uvědomil, že „buďto teď a nebo nikdy“. Přidal se ke spiklencům ...a „první“ 11. září bylo na světě.
Generál Pinochet  zradil důvěru. Ale tím kdo rozhodně nezradil byl  president Salvador Allende!  nepřestal svému lidu sloužit, ani když bylo jasné,že to znamená jistou smrt.(Odmítl dokonce vzbouřenci mu  nabízené letadlo, ve kterém mohl i s rodinou utéci do bezpečí.) Zůstal presidentem až do samého konce. Jeho od pasu až ke krku ze samopalu rozstřílené tělo znamená nejen smrt tohoto velkého muže, ale i smrt chilské demokracie ......
Vlády v zemi se chopila čtyřčlenná junta, do jejíhož čela se později vyhoupl Pinochet.
Junta okamžitě zahájila bestiální teror. Zatýkala přívržence levice, a mučením je nutila udávat. Snažila se z nich v mučírnách vypáčit  informace, kde se ještě nacházejí neodhalená skladiště zbraní  Jako své poradce využívali Chilští  katani  bývalé nacisty. Učili se také ze zkušeností jiných  represivních diktatur v regionu (a jejich prostřednictvím od CIA)  Surové bití, elektrické šoky, odpírání spánku, sexuální násilí, kastrace, drogy.....to jsou jen některé z oněch příšerných metod. Leckdy ani nebylo cílem mučení získávání informací, ale prachobyčejná touha po odplatě vůči nenáviděným levičákům. Známý je například osud populárního  levicového zpěváka a kytaristy Victora Jarry, kterému tyto zrůdy připravily trýznivou smrt. Zaživa uříznuté zpěvákovy   ruce jsou toho dokladem ...Nový režim byl tak bestiální,žese  nezastavil dokonce ani před mučení malých dětí,.ve snaze přinutit jejich rodiče mluvit.....  Hlavní stadion  v Santiagu de Chile ( ano, byl to zrovna ten stadion, kde českoslovenští fotbalisté vybojovali druhé místo na mistrovství světa)  proměnili chilští vrazi v jeden velký koncentrační tábor. A nebyl to zdaleka jediný koncentrák. Ty začaly vznikat doslova jak houby po dešti. V poušti Atacama, na ostrovech jižní Patagonie (zde byl například tábor na ostrově Dawson, určeny pro bývalé vládní špičky) a ze začátku dokonce i na lodích. Zvláště ty měly špatnou pověst. Vyprávělo se, že vyplouvají od Chilského pobřeží a po několika týdnech se vrací.... ale s polovinou vězňů.Počet obětí vojenského puče odhadovala Amnesty International  na více než  20 tisíc. tyto oběti ovšem  většinou patří do kategorie tzv.  zmizelých. Přesně prokázaných obětí vojenské diktatury je podle Rettigovy komise okolo 2200.

Daniel Koval