Tři papežské strategie oživení křesťanství

{mosimage}Minulý měsíc přednesl papež Benedikt XVI projev na své staré univerzitě v německém řeznu. Citoval v něm obskurního byzantského císaře ze 14. století, který se nepřátelsky vyjádřil o islámu. Tato krátká pasáž byla velmi negativně přijata v islámském světě, kde vyvolala nepokoje a řadu odsudků. Papež se omluvil už celkem čtyřikrát, ale pouze za to, že způsobil tolik zděšení. Nešel tak daleko, aby označil zmíněné hodnocení islámu za zásadně nesprávné. Tato diplomatická rozmíška přiměla analytiky na celém světě k úvahám, jak se někdo tak inteligentní jako papež mohl dopustit tak velké „chyby“. Možná to nebyla chyba, ale záměr.

Vezměme povahu římskokatolické církve. Existuje už skoro 2000 let. Je to církev, která věří, že zahrnuje veškerou pravdu - jak o Bohu, tak o nutné úloze církve ve sledování Božích záměrů. Věří, že její úlohou je evangelizovat celé lidstvo a dospět ke světu, v němž všechny osoby bez výjimky budou praktikující římští katolíci.

Nyní zvažme její dějiny jako instituce. Na začátku tato církev co do počtu věřících rostla. Po dobu přibližně tisíce let se trvale šířila především po celé Evropě a v části Středního Východu. V jedenáctém století pak musela čelit prvnímu početně významnému schizmatu, odtržení východních pravoslavných církví. V důsledku toho zůstala římskokatolická církev do značné míry omezena na západní a střední Evropu. V šestnáctém století přišla protestantská reformace, jež církev připravila o většinu severní Evropy. A počínaje osmnáctým stoletím začala církev ztrácet praktikující katolíky, z jejího pohledu pod vlivem sekularismu a volnomyšlenkářství, jež postihlo Evropu jako rakovina.

šíření sekulárních hodnot vedlo v období po roce 1945 k dramatickému poklesu počtu praktikujících katolíků v celém panevropském světě. V zemích, kde byla většina obyvatelstva nominálně katolická - v Itálii, španělsku, Francii, Belgii, Rakousku, Irsku, Quebecu - katolíci nejenže přestávali chodit na mši, ale dramaticky poklesl také zájem o kněžské povolání. V menší míře to platilo v katolické Latinské Americe, i když i tam začala církev ztrácet poněkud půdu ve prospěch evangelikálního protestantství. Celkově však na Jihu jako celku počet členů církve nadále rostl díky vyšší porodnosti než v Evropě a menšímu ohlasu sekularismu. V důsledku toho přestala být církev primárně evropská; začala mít více členů na globálním Jihu.

Problém církve nespočíval v tom, že by ztrácela ve prospěch jiných náboženství. Katolíci nekonvertovali k islámu, judaismu nebo buddhismu. Ani muslimové, židé a buddhisté nekonvertovali ke katolictví. Organizační problémy církve se do značné míry týkaly křesťanského světa. Od roku 1945 stála před církví otázka, jak reagovat na tento náhlý a masivní organizační posun. K opětovnému posílení pozice katolické církve byly vytyčeny tři odlišné strategie, které formulovali Jan XXIII., Jan Pavel II. a nyní Benedikt XVI.

Jan XXIII. vyzval církev k aggiornamentu, tj. k „pozvednutí církve k dnešku“. Ekumenický koncil, který svolal, Vatikán II, zavedl do praxe církve řadu změn: pružnější pohled na vykoupení mimo církev, liturgii méně založenou na latině, posílení role kolegia biskupů. Tyto změny měly podle všeho reagovat na nepřímou i otevřenou kritiku z řad katolíků evropského světa, kteří se přáli, aby církev nebyla v takovém nesouladu se současnými západními hodnotami. Vatikán II probíhal v době, kde byla v církvi zejména v Latinské Americe na vzestupu takzvaná teologie osvobození. Její přívrženci se stavěli proti tomu, aby církev hájila ultrakonzervativní politické názory.

V církvi zaznělo množství kritických hlasů, že tyto reformy „zašly příliš daleko“. Jan Pavel II. opětovně zdůraznil tradiční katolické hodnoty sexuality, role žen v církvi a podřízenosti biskupů papeži. Napadl teologii osvobození a nahradil reformistické biskupy v panevropském světě většími tradicionalisty. Jeho strategie obnovy se podle všeho soustředila na potenciál církve na globálním Jihu. Z tohoto důvodu kladl neobvyklý důraz na zahájení dialogu s jinými náboženstvími. Zdá se, že očekával, že se tak rozšíří přístup církve do neevropských oblastí.

Benedikt XVI. má zcela zřejmě třetí vizi. Souhlasí s Janem Pavlem II. pokud jde o přitažení uzdy aggiornamentu. Nesouhlasí ale s tím, že budoucnost církve závisí na dialogu mezi náboženstvími. Jeho strategie se soustřeďuje na opětovné podchycení tradiční základny církve - jejích evropských kořenů. Projev, který přednesl v řeznu, je v podstatě útokem na evropský sekularismus a naléhavou výzvou k oživení plnokrevné katolické doktríny a praxe v Evropě.

To je v souladu s jeho dřívější kritikou možného vstupu Turecka do Evropské unie a s jeho neúspěšnou snahou o to, aby byla do navrhované ústavy Evropské unie začleněna výslovná zmínka o klíčové úloze křesťanství v Evropě. Z tohoto hlediska do jeho postoje dokonale zapadá také citování protiislámského výroku byzantského císaře. Lze je považovat za způsob, jak sjednotit Evropu proti společnému nepříteli a tím pobídnout všechny Evropany, aby kladli důraz na své křesťanské kořeny. Zdá se, že je ochoten riskovat islámský hněv, aby upevnil evropskou základnu.

Tři strategie - aggiornamento, sáhnutí po globálním Jihu podporované ekumenismem, konsolidace evropské základny na tradičních katolických hodnotách. Která z nich přinese své plody v nadcházejícím století, a dokáže to vůbec některá?