{mosimage}S tímto heslem prodával The Evening Standard své odpolední vydání. Jinými slovy: obyvatelé Londýna si moc nevšímají prvního výročí pumového útoku. Metrem a vlakem jezdí jen o něco málo méně lidí než je běžné. Lidé dnes používají snad jen o trochu více jako dopravní prostředek kolo nebo auto.

Jsme zde na levicovém setkání a Glyn, padesátiletý londýňan a dlouholetý aktivista, nosí na batohu připnuté placky proti Bushovi a Blairovi. Tvrdí: „Dnes jsem si mohl v metru sednout, to už se dlouho nestalo! Ale nebylo to jako před rokem, kdy jsem byl den po atentátu snad jediným cestujícím v celém vagónu.“ Noviny a televize věnují ale výročí většinu prostoru. The Guardian dal na titulní stránku zprávu o videozáznamu Al-Kajdy s výhružkou nových atentátů. Pouze The Independent vyhrazuje přes půlku titulní strany korupční aféře vicepremiéra Prescotta.

A tak na místě, kde před rokem vyletěl do vzduchu autobus, je dnes hodně novinářů a jen málo lidí. Vlajky jsou staženy na půl žerdi a na poledne byly vyhlášeny dvě minuty ticha.

Glyn brojí: „Když to takhle vyhlásili v televizi, Blair a ostatní, tak to znělo jako dvě minuty nenávisti z Orwellovy knihy 1984. Dvě minuty nenávisti proti muslimům. Jen díky protiválečnému hnutí se nerozpoutala vlna protimuslimského násilí. To je totiž to, co se stalo v sedmdesátých letech po útocích IRA. Mlátili Iry na potkání.“ Po roce se tedy základní konstelace moc nezměnila. Vláda a většina médií hovoří o teroristických útocích, aniž by se zmínili o britských vojácích v Iráku nebo Afgánistánu. Al-Kajda hrozí dalšími atentáty jako odplatou. Lidé si ale dál dělají své.

Snad jediným náznakem toho, že je Blairův kabinet pod rostoucím tlakem, se tak stává zmíněná Prescottova aféra.

Thomas Franke