Ve volbách 21. dubna zvítězil v Itálii blok L´Unione nad pravicovým blokem Casa delle libertá ( zkratka CdL)  tehdejšího premiéra Silvia  Berlusconiho. Byl rozšířený mýtus, že levice zvítězila o prsa nad pravicí, protože v L´Unione jsou komunistické strany Partito rifondazione comunista (Komunistická obroda, PRC), Partito dei komunisti Italiani (PdCI) a jádro Unione jsou Democratici di sinistra (Levicoví demokraté, DS), kteří se považují za dědice italské komunistické strany. Blok sám se víceméně levicí nazývá v protikladu CdL, jenž je známa jako pravice. Stav věcí není ale přesně takový.

Myslím si, že CdL není pravicí liberální. Přestože Berlusconi je finanční magnát a nejbohatší z Italů, dokázal, že volnému trhu moc nedůvěřuje. Propagoval sice liberální politiku ale přes celé vládnutí činil rozhodnutí neslučitelná s touto ideologií: mohutně otevíral veřejné stavby a zadával státní zakázky, nesnažil se omezit privilegia různých profesních komor, která značně omezují volný trh, neustále zvyšoval schodek veřejných rozpočtů a výdaje na sociální služby se rozšířily, snížení daní bylo pro většinu lidí jen symbolické (ale pro velmi bohaté již citelné).

Právě ekonomická politika ho dostala do konfliktu s jeho ministrem financí Giuliem Tremontim, který prosazoval mnohem razantnější rozhodnutí v snižování daní a škrtání výdajů. Tremonti, zapřísáhlí ekonomický liberál, byl nakonec odvolán ze svého místa.

Celkové vystupování Berlusconiho, jakožto pevného lídra a dobrého otce, politika jeho koalice v bezpečnostní rovině, agresivní vůči občanům a jejich právům (stačí zmínit G8 v Janově), rasismus vůči cizincům (restriktivní zákon Bossi-Fini o imigraci) a expanzivní ambice (jednoznačná podpora války v Iráku), bigotní dodržování katolické morálky (,,ne“ registrovanému partnerství a euthanasii), to vše ukazuje, že CdL není většinově pravicí liberálů ale fašistů.

Fašismus se sice opíral o velký průmysl a malou buržoazii ale ve volný trh nevěřil ( spíše věřil trhu regulovaného různými cechy a komorami) a samozřejmě autorativně prosazoval daný  řád a morálku. Sám Berlusconi díky svému vystupování a kultu osobnosti je často přirovnáván k Mussolinimu.

Blok  L´Unione se vytvořil jako reakce na politiku Berlusconiho a jeho bloku. Stalo se tak, že v jednom šiku stojí stalinisti, katolíci ale i mnoho pravicových liberálních lidí, pro které je fašistická pravice nepřijatelná. Tento blok si zvolil za lídra Romana Prodiho, katolíka a politika s dosti liberálními postoji. Sám blok vytvořil 300 stránkový program, který byl kompromisem mezi všemi směry uvnitř bloku. Program tíhne k ekonomickému liberalismu, jeho hlavním cílem je asanace schodku veřejných financí a v jiných sporných otázek v oblasti bezpečnosti a etiky se vyjadřuje jen velmi neurčitě.

Situace po volebním vítězství ale mohla posunout blok více doleva: parlamentní levice (označována často jako radikální), tvořená PRC, PdCI a jinými jedinci posílila a většina pro vládnutí bloku je v parlamentu těsná. Začátky se zdály „slibné“: Fausto Bertinotti, genenerální tajemník PRC, byl zvolen předsedou poslanecké sněmovny a Giorgio Napolitano prvním prezidentem s komunistickou minulostí. Zde „levicová politika“ skončila.

První důležité činy vlády v oblasti ekonomiky se týkaly omezení či zrušení výsad některých profesních kategorií a komor, čímž se mělo dosáhnout liberalizaci a otevření trhu. Tento krok byl odůvodněn ochranou spotřebitele ale je symbolické, že první důležitý ekonomický zákon je liberálního rázu.

Další kroky mířily rovnou k cíli, z něhož si Prodi udělal první a, zdá se, i jedinou prioritou: stabilizace veřejných financí, snížení schodku a důsledné plnění parametrů EU za jakoukoliv cenu. Všechny tyto vznešené cíle znamenají v rozpočtu na rok 2007 výrazné škrty v sociálních výdajích státu, menší přísun financí do samosprávy a tím omezení jejich služeb obyvatelstvu (v Itálii samospráva provozuje zdravotnictví, školství a mnoho sociálních programů) a symbolický nárůst rozpočtu školství.

Vláda jakoby neviděla mnoho zásadnějších problémů než je onanistické ukojení evropské byrokracie přes ekonomické kolonky, jakoby měla na mysli jen priority vlastníků a magnátů, honicí se jen za stále vyššími zisky.

V ekonomické politice jsou také další rozpory. Vláda, která slibovala naslouchat všem, dokazuje, že slyší více na pokřiky buržoazie a jejich komor než na nároky odborů. V době plošných škrtů stoupl reálně vojenský rozpočet a snížení daní na mzdách se neprojevilo v příjmech zaměstnanců ale zaměstnavatelů.

Parlamentní levice a odbory se ale nezmohly na nic více než na poslušné schválení rozpočtu, někde sice s reptáním a krocením hlavou. „Přece nenecháme padnout vládu a tím umožníme návrat Berlusconiho“, vymlouvají se. Nevšímají si, že jsou ve vládě minoritní a mají roli užitečné loutky v rukou liberálních politiků, věřící jen v trh. Dokáží jen křičet „Příště již né, příště to bude jiné“. Ale právě v těchto dnech se odštěpila od CdL jedna katolická strana, která by mohla užitečně nahradit hlasy parlamentní levice.

V zájmu růstu a konkurenceschopnosti jsou dosud přehlédnuty problémy dělníků, absolventů univerzit a většina zaměstnanců v soukromém sektoru, kteří mají smlouvu na dobu určitou či na provedení díla, bez nároku na nemocenskou, na řádnou ochranu před svévolí zaměstnavatele či na podporu v nezaměstnanosti. Jde o velkou a různorodou masu, která vložila naděje do L´Unione, mnozí právě do parlamentní levice a odborů, že donutí skrz legální cestu zaměstnavatele ke smlouvám s většími zárukami. Tito lidé vlastně vytvořili novou sociální vrstvu a jsou nazýváni ,,precari“. Do češtiny se výraz dá přeložit jako nejistí: nemají totiž téměř žádné sociální jistoty, kromě pohřebného.

Precari tudíž dále čekají. A cítí se sami ve svém boji za lepší pracovní podmínky. Parlamentní levice je nedokáže reprezentovat a odbory si nedovolí jít do boje se „spřátelenou vládou“. Neklid minulých týdnů, kdy se na veřejnost dostal návrh na rozpočet 2007, začal přerůstat ve stávky protestujících jak proti vládě tak i odborům. Největší mediální ohlas měla ta dělníků FIATu v Mirafiori. Vláda ale nebojácně postupuje ve své historické misi asanace schodku rozpočtu a zvýšení konkurenceschopnosti na světovém trhu. Za jakoukoliv cenu: Prodi dává jasně najevo, že ho bude kanonizovat až historie.

I když hnutí ,,precari“ není ani jednotné ani organizované, skýtá pro radikální levici velkou šanci. Právě ,,precari“ pociťují nejvíce a dlouhodobě nerovnosti kapitalistického systému: není výjimka, že někdo má takovou smlouvu i pár desítek let.

Parlamentní strany budou dále udržovat linii, která vyhovuje celé buržoazii. Konkurenceschopnost totiž znamená snížení výdajů na lidský kapitál.

Ale lidé nejsou hmotou, která se dá zneužít a potom třeba zpopelnit, lidé mají svou důstojnost, život a sílu vzepřít se vykořisťování.

Jakub Horňáček