,,V Praze bejvávalo blaze" zpívali pražští štamgasti v hospodách. Podle mnohých ekonomických ukazatelů by mohli pět i v čase přítomném. Praha je jeden z nejbohatších regionů v EU, valí se do ní investice vysokým tempem, klesá nezaměstnanost. Někdo by měl pokušení říct, že město vzkvétá.

Nejposlednější ukazatel míry nezaměstnanosti kolísal na 2%, což jsou velice nízké hodnoty. člověk, odcházející z práce, měl možná o jednu radost navíc.

Ekonom, zabořený v širokém kožešinovém křesle, se ale kroutí starostí. Zoufá si, že ze štíhlé dívky se stala těžká anorektička, že zaměstnavatelé nemají dostatek volné pracovní síly, které sice nemají zájem dát práci, ale je užitečná při krocení požadavků vlastních zaměstnanců. Nemůžou si vybírat, říkají. Jsou přece krocení na své svobodě propouštět, pokračují. Pravda ale je, že tak se zaměstnanec více emancipuje, dosahuje menší nerovnosti ve vztahu k zaměstnavateli a vlastníkovi. Nejsou si sice rovní, ale zaměstnanec se stává ve své aktivitě jedinečný a těžko postradatelný, a tím se mírně vyrovnává jedinečnosti vlastníka. Jsou větší rovnost a svoboda špatné? Cožpak vlastník či zaměstnavatel ztrácejí svou pozici?

Navíc ekonomové mají špatnou paměť. Sami mohutně hřmí proti nezaměstnanosti, protože požírá státní peníze, sami roznáší drby o tom, že mnozí nezaměstnaní nemají chuť pracovat a jsou flákači na úkor všech, a neustále by škrtali sociální výdaje. Když se ale výdaj seškrtá sám pod vůlí trhu, tak se jim to nelíbí: nechtějí snad plánovanou pětiletku nezaměstnanosti? Nebo jim vadí, těm samozvaným liberálům, více rovnosti?

Možná by měl teď radost Marx, když mluvil o zástupu nezaměstnaných  před vraty továren jako o nástroji nátlaku na pracující.

Ale i plná zaměstnanost nás nemůže automaticky uspokojit, je to jen začátek. Jaká jsou vlastně zaměstnání Pražanů?

Nevím zda má smysl mluvit o zaměstnání v případě prodavaček, uklízeček v hypermarketech, v případě hostesek v luxusních autobusech ( ty se přemáhají a stále se usmívají, i když je vidět jejich strhaná tvář) a vůbec v celé řadě nádenicko-brigádnických pracích. Já je označuji spíš za polotvar otroctví a tyranství. Potom je celá řada podprůměrně placených prací, ve kterých se člověk nijak nerealizuje a neustále z nich prchá. To se potom dobře křičí: „Flákači a paraziti,“ páni ekonomové a politikové.

Jenže na tyto ukazatele není pravidelný průzkum, a tudíž jakoby neexistovaly. Nakonec jsou ale stejně důležité jako zaměstnanost sama.

Jakub Horňáček