{mosimage}Hned po útoku na World Trade Center 11. září 2001 se začali všichni ptát, kdo má na svědomí tuto zkázu. Bezpečnostní služby mlčely, samy nedokázaly či nechtěly předpovědět útoky na Dvojčata. Viník byl přesto nalezen velice snadno, teroristická organizace Al Kajdá uskutečnila útok na Ameriku.

Al Kajdá nebyla světu do 11. září neznámá, jsou jí přisuzovány jiné útoky na Američany v zahraničí, jako atentáty na velvyslanectví v Nairobi či na válečnou loď USS Cole. Podle informačních služeb USA a spřátelených vlád sídlila Al Kajdá v Afghánistánu s podporou tamní teocentrické vlády Talibanu: obě skupiny spojuje náboženská ortodoxie, neuznávání oddělení státu od církve a směřování jejich politiky k autoritářskému režimu, pod kterým Afghánistán víceméně žije dodnes. Navíc to nebyl jediný útok, jedno bombardování odnesla za Billa Clintona továrna na léky. Američané a jejich spojenci měli tak na pohled lehký úkol zničit technologicky zaostalého protivníka, měl to být triumf západní technologie, americké New Economy a informační války podle nové vojenské doktríny. Netřeba možná dodávat, že vojáci použili postupy obchodování na burze.  Nepřekvapuje tedy, že z počátku považovaly USA za jediný hlavní problém přístup k Afghánistánu, který leží ve vnitrozemí a je obklopen jinými státy, ve kterých zcela určitě není demokracie a svoboda.

Toto tažení ale nemělo přinést svobodu, mělo potrestat urážku a skvrnu na cti USA. Důvodem byla malichernost a téměř školní zpupnost: žádná vláda se nesmí ani náznakem postavit USA nebo bude smetena ze zemského povrchu. Ale protože USA jsou veličenstvem velkorysým, dalo Afghánistánu ultimátum: ach, Františku Josefe I., tvoje způsoby se donesly až za Oceán!

Nutno říct, že za USA stála většina západních států, některé za zády reptaly, další mírně souhlasily, mnohé vroucně pokyvovaly. Vždyť jsme byli všichni v těch dnech Američané! Válka se rozjela samozřejmě pod dohledem televizních kamer, vojáci-osvoboditelé se usmívali do budovatelských filmů a inteligentní zbraně ničily přesvědčivě, přesně, několikrát chybně. USA si ale na Taliban netroufly samy: měly spojence  v Severní aliancí a mnohých místních potentátech, kteří nelibě nesli vládu Talibanu, protože ta se snažila o jednotu Afghánistánu pod jednou centrální vládou, které by byli místní páni podřízeni. To mimo jiné dokazuje i to, že to měla být válka rychlá a málo bolestná, zpupnost přece taková musí být pro její vykonavatele. Politické a společenské následky ale byly tragické.

USA samozřejmě nevypracovaly politickou strategii pro Afghánistán, diletantsky a zaslepeny svou vlastní propagandou si myslely, že mohou naroubovat model národního státu na situaci, kde jeden dominantní národ neexistuje, v kultuře a historii zcela odlišné od té evropské, se spojenci, kteří se viděli a vidí spíš ve feudálním systému. Propaganda si vyrobila pro svou vlastní potřebu dominantní národ Paštůnů, ale v afghánské kultuře a zvycích se upřednostňují vazby mezi klany a rodinami, vztahy  spíše pokrevní, než  ty národní. Byrokracie, která je základem moderního státu, byla a je v afghánských poměrech viděna jako kolaborantská organizace. Přesto skoro všichni z nás přihlíželi a tleskali. A  mnozí tleskají dodnes.

Válka byla vyhrána brzy, tvrdili. Rádi se srovnávali se Sověty, kteří v Afghánistánu utrpěli zdrcující porážku, jenom malé části Afghánistánu prý nebyly pod kontrolou spojenců. Ale hlavní cíle přesto nebyly splněny: bin Ladin nebyl dopaden, mullah Omar též ne a terorismus samozřejmě vymýcen nebyl. USA byly ale tak opojeny svým vítězstvím, že si nevšimly hromady problémů, které nastaly v Afghánistánu: centrální vláda byla a je leda pro smích,  samostatně vládne jen v několika městských částech a je zabedněna ve svých neprůstřelných vestách a palácích.

USA ale měly už jiné plány, Irák se stal daleko aktuálnější, hlavně ekonomicky: Afghánská válka byla pokusným králíkem nových zbraních a věcí propagandy. Ale v Iráku už měly mít hlavní odpovědnost za operace USA: už ne morální zpupnost, ale petrodolary. Rychlé vítězství, potrestání teroru a pocit morální nadřazenosti přiměly mnohé evropské státy, aby nahradily USA v Afghánistánu a uvolnily tím i síly na invazi do Iráku. Nejdřív  mezinárodní mise ISAF pod velením NATO, a hlavně její evropské části, převzala velení v Kábulu a v současné době koordinuje a vysílá síly v celém Afghánistánu: toto bojiště je tudíž definitivně pod kontrolou NATO a tato válka je tedy plně naše.

Po konci války byl Taliban nepopulární mezi afghánskou populací, hlavně díky nereálným slibům a propagandě vítězů. Byla slibována svoboda a mír. Nestalo se tak. V minulém a tomto roce bylo v Afghánistánu sucho a tak 2,5 milionu Afghánců hrozí hlad ( a to přesto, že okupanti jsou ze zemí obezity), podle UNICEF je 43 % dětí od 5 do 14 let zneužíváno na pracovišti, doma trpí násilím a musí se předčasně oženit. Další problém, výroba drog, se také nedaří vyřešit: od doby, kdy Britové převzali úkol jeho řešení, vzrostla výroba o 160%. Nejhorším problémem ale je, že místní komunity jsou zcela pod vládou místních svévolných pánů, proti kterým jsou i centrální vláda a okupační vojska zcela bezmocná, protože s nimi musí aktivně spolupracovat.

Není tedy divu, že se Taliban vrací do srdcí Afghánců a toto poražené hnutí od roku 2004 opět mohutně narůstá. Taliban se po prohrané bitvě z roku 2002 stáhl do afghánsko-pákistánského pohraničí a tam doplnil síly. Mezitím v Afghánistánu vládl chaos, bezpráví a nouze. Ale od roku 2004 znovu obnovil ve větší míře vojenské aktivity, nejen v pohraničí. Dává důraz i na propagandu: rezolutně odsoudil sebevražedné útoky proti civilistům.

Těm se však nevyvarovala mise ISAF a NATO. Jen v říjnu zemřela nejméně stovka civilistů pro chyby vojáků NATO, další denně umírají pro vnitřní boje mezi místním panstvem, kterým není NATO schopno zabránit. Navíc umírají i vojáci v bojových akcích a tlak Talibanu se neustále zvyšuje. Ani sami vojáci se však nechovají uctivě k místnímu obyvatelstvu: je znám případ německých vojáků, kteří si pohrávali s ostatky místního obyvatelstva a skládali je do různých obrazců, jako by to byly kostky LEGO. Kvůli neustále se zvyšujícím potížím NATO rozhodlo zvýšit na jaře stavy vojsk a k tomu se přidala i Armáda české republiky, přestože si stěžovala, že nynější rozpočet je k ní zvláštně lakomý. Na začátku listopadu ale generální tajemník NATO obcházel různé důležité evropské listy a zvěstoval důležitou novinu, že v Afghánistánu není možné vojenské řešení a že je třeba stavět mosty, školy, nemocnice. Nelze než souhlasit, ale je třeba namítnout, že tyto úkoly nelze svěřit vojákům, ale nezávislým organizacím. Ty si totiž stěžovaly, že jsou ztotožňovány s vojáky, jakmile i oni vykonávají tyto aktivity: důsledkem je, že i ony se stávají terčem útoků a hněvu. Vojsko, které by je mělo bránit, je vystavuje útokům.

Afghánistán není daleko, rozhoduje se o něm v NATO a EU a i v Praze. Musíme si uvědomit, že je to náš Irák. Týká se nás bezprostředně už proto, že jsou tam v bojové misi vojáci čR. Přesto diskuse o této zemi vázne, je svázána klišé dobré války proti teroru a je pohodlně označována jako protiklad Iráku. Není tomu tak, je to válka jako jiná, výsledky jsou též nulové, strategie bezvýsledná. Navíc přítomnost evropských států v zemi de facto neotvírá druhou frontu pro USA. Dlouho jsme správně apelovali na USA kvůli Iráku, dlouho jsme zůstali nevyslyšeni, ale teď je třeba apelovat i na naší vládu, aby nám řekla jak se v Afghánistánu věci mají, jaká je strategie a poslání našeho vojska tam, aby se nynější strategie v Afghánistánu radikálně změnila. A naše vláda, pokud je to vláda demokratická, nás musí vyslyšet.

Jakub Horňáček