Rusko, velká země protikladů, pojem pod kterým si každý může představit něco jiného: někteří budou vzpomínat na SSSR, jiní, více moderní, si vybaví proudy plynu a ropy mířící do Evropy a další třeba imperialistickou politiku proti svým sousedům či nesvobodné sdělovací prostředky.

Do poslední kategorie patří i nájemná vražda novinářky Anny Politovské. Práce této nezávislé novinářky byla detektivního rázu, neuspokojovaly jí jen oficiální prohlášení. I přes velké osobní riziko zveřejnila zločiny ruské okupační armády v čečensku. Vladimír Putin, George W. Bush i Tony Blair odsoudili vraždu, ale všichni teď můžou spát klidněji. Bush a Blair spojili tažení v čečensku se svým vlastním proti teroristům v Asii a na Blízkém východě: tak nechali volné ruce Putinovi pro pokračovaní útoků na čečensko, které se stalo cílem mohutné invaze v roce 1994. Politovkaja zdokumentovala utrpění a násilí, které Rusko páchá na čečenské půdě. Všechny spekulace o jméně vraha jsou scestné a matoucí: Putin je jeho jméno. Není bez zajímavosti, že v Rusku umírá největší množství novinářů, kromě Iráku a Alžíru. Její vražda je jen jedna z celé série útoků na sdělovací prostředky v bývalém SSSR. Zastrašování je normální praktika stejně jako korupce a nejsou vzácné ani vraždy. Můžeme jen zmínit vraždu Georgyho Gongadze na Ukrajině a Veroniky Cherkassové v Bělorusku. Osud podobný Politovské mělo, od nástupu Putina, 12 novinářů.

Politovkaja byla již dlouhá léta středem zájmu ruských bezpečnostních sil, dokonce byla nucena na několik měsíců svou zemi v roce 2001 opustit. Rok poté byla zadržena okupační armádou v čečensku a tam jí vyhrožovali a pohlavně zneužili. V roce 2004 se vrátila na Kavkaz v příležitosti obsazení školy v Beslanu čečenskými bojovníky. Doufala v možnost, že by byla užitečná ve vyjednávání jako před dvěma lety při obsazení divadla Dubrovka v Moskvě. V letadle byla ale otrávena a nikdy nebyla hospitalizována. Není znám druh jedu, který byl proti ní použit, protože vzorky krve se ztratily.

Její zavraždění je, současně s vlnou rasistické hysterie proti Gruzíncům, která zasáhla Moskvu i celé Rusko, realitou dneška: moskevské školy vyplňují seznamy dětí s gruzínským jménem, mnozí Gruzínci jsou z Ruska deportováni a celá komunita je ze strany vlády kriminalizována.

Mezi všudypřítomnými nekritickými větami ve sdělovacích prostředcích vůči vládě V.Putina, byla jistě nejneuvěřitelnější ta, která vyzněla z úst předsedy Rady Evropy: Putin je ochránce svobody tisku, dbá na lidská práva a samozřejmě nemá co do činění s vraždou Politovské.

Anna nebyla politicky radikální, kladla si ale nepříjemné otázky a hledala na ně tvrdohlavě odpovědi. Ptala se, jak bylo možné, že čečenské komando proniklo do centra Moskvy, aniž by o tom bezpečnostní síly něco věděly. Informovala o pravé válce v čečně, o neefektivnosti bojů, o mrhání lidských životů, o svévolném násilí a konečně o celkovém neúspěchu vlády V. Putina. Nakonec se slepá brutalita obrátila proti ní.

Mohlo by se zdát, že její smrt je prohrou pro svobodu a pro Rusko. Její oběť naznačuje ale jinou realitu: vláda je tak slabá, tak neschopná, že  musí používat mafiánské praktiky proti svým kritikům. Taková moc už ani není schopná býti přesvědčivá, nemá dostatek lží a polopravd, nebo nemá schopnost je vymýšlet a propagovat. Je možné říci, že taková moc je v hluboké krizi. Proto smrt Anny Politovké může být signál skomírající moci a my si nemůžeme přát nic jiného, než aby brzo nadešla její smrt.

Podle Socialist Worker
Jakub Horňáček