{mosimage}4.listopad, den mezinárodních akcí proti globálním klimatickým změnám. Po celém světě se dějí nejrůznější akce, které mají za cíl upozornit na nebezpečí související s klimatickými změnami. Před nedávnem vyšla kniha Georgie Mombiota, Heat, která věnuje právě změnám, jež zapříčiňuje lidská činnost. Heat se okamžitě stal bestsellerem.

Svou knihu nezačíná Mombiot povídáním o tání ledovců nebo vysycháním země. Místo toho uvádí metaforu Fausta: ,,Faust byl člověk, který se rozhodl vyměnit chvilku za věčnost, 24 let, ve kterých si bude moci dopřávat tolik, kolik zmůže.“ Dostalo se mu cokoliv chtěl, ale po smluvené době ho čekalo věčné zatracení. Celou dobu odmítal věřit, že něco takového existuje. Mombiot k tomu říká: ,,Netvrdím, že klimatické změny jsou věčné zatracení, ale je to obrovský dlouhodobý problém.“ Vyměnit krátkodobé požitky za zásadní narušení biosféry prostě nestojí za to, pokračuje Mombiot: ,,Větší a rychlejší auta, více a více odpadu, který je zahrabáván v obrovských jámách do země, jídlo dovážené z nesmírných dálek, to vše nejsou věci, které jsou zásadní součástí našeho kvalitního života. Nyní se snažíme vyhandlovat tyto za mnohem zásadnější součásti našeho budoucího kvalitního života.“

Kyoto

Kyotský protokol zavazuje státy, které ho podepsaly k snížení emisí oxidu uhličitého o 5,2%. To však podle Mombiota nestačí. Proč?
,,čísla z Kyota nemají vůbec žádný vztah k jakémukoliv vědeckému zhodnocení toho, co je třeba udělat. Celé to vlastně bylo o politické pohodlnosti. Záměrem Kyota bylo položit na stůl nějaká čísla a začít určité kroky. Ale jedná se jen o malinké krůčky na cestě, po které musíme jít.
Jak klesá schopnost biosféry absorbovat oxid uhličitý a jak roste lidská populace, tak jen proto, abychom udrželi současný poměr mezi celkovým množstvím emisí a jeho vztahu k přírodnímu světu, musíme snížit znečišťování o 60%. V bohatých zemích to znamená snížení znečišťování o 90%.“
Nepoměr v množství emisí plyne z celkového objemu znečištění na osobou, která je v bohatých státech několikanásobně vyšší, než v rozvojových zemích. Obyvatelstvo druhých jmenovaných ale na případné změny klimatu doplácí mnohem hůře. Stačí si vzpomenout za přírodní katastrofy, které již mnohokrát zasáhly Asii a na to, kolik lidí kvůli špatné infrastruktuře, nedostatku nemocnic, léků a přístřeší zbytečně zahynulo.
Nicméně onen výše zmíněný nepoměr vedl k návrhu, aby každý člověk na světě měl určitý objem znečištění, který může vyprodukovat. Má tak dojít k sblížení množství emisí vytvářených v bohatém a chudém světě a zároveň se má jejich celkové množství snížit.
Samozřejmě to znamená, že lidé v rozvinutých zemích budou mít přísnější limity, než ti, kteří žijí na ,,globálním jihu“. Konečné stejnoměrné rozdělení emisí je v celku bez debat, problematičtější ale zůstává, jak se k takovému rozdělení dostat.

,,Zelené odpustky“

Trh s emisemi není nic nového. Mombiot ale vysvětluje, proč Schéma EU o obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů (EU Emission Trading Scheme) je velmi špatný příklad: ,,Je založeno na obrovské nespravedlnosti, totiž že právo znečišťovat, které by mělo být rovně distribuováno všem lidem na Zemi, je místo toho dáno velkým korporacím /ve velkém balení – pozn. překl./. Dostaly limit, který odráží množství emisí, které vypouštěly v minulosti. Místo toho, aby znečišťovatel platil, bylo znečišťovateli zaplaceno. čím více emisí vypouštěly, tím větší objem povolenek obdržely, takže některé z toho vyšly opravdu dobře. Schéma může fungovat pouze pokud bude politická vůle k snížení emisí napříč celou ekonomikou.“ Pokud taková vůle nebude, je tento nástroj k ničemu. Zůstává nám pak už jen ,,neviditelná ruka trhu“, která má vyřešit problém, za jehož vznikem sama stojí. Mystická víra v sílu trhu, jež je schopna učinit cokoliv. Je pravda, že mnohým politikům tento posto vyhovuje. Na jedné straně se mohou dušovat, že to oni ne, oni chtějí omezovat zplodiny, a na druhé straně se mohou poplácávat po rameni s kapitány velkých korporací.

Alternativní zdroje

Při diskusích o klimatických změnách, dojde vždy také na otázku elektrické energie a možností, jak ji získat. Na jedné straně je třeba říci, že tzv. alternativní zdroje, jako například solární panely nebo biopaliva, byly v minulosti značně přeceňovány. Podíleli se na tom zejména prodejci těchto zařízení.
Mambiot ve své knize Heat prosazuje masivní výstavbu větrných farem podlé kontinentálního švu. S pomocí vysokonapětěvého stejnosměrného vedení by se, podle něj, dala elektřina vést na velké vzdálenosti bez větších ztrát.
,,Druhá polovina našich energetických zásob může pocházet ze zachycování a uskladňování uhlíku, zachycováním oxidu uhličitého ze zplodin elektráren a jeho zavedení pomocí potrubí  pod mořské dno.“ Mombiot ale dodává, že bude třeba dát pozor, aby se zachycování uhlíku nestalo záminkou pro rozšíření těžby fosilních paliv. ,,Uhelný průmysl miluje tzv. ,čisté uhlí‘.“ Protože obrovské povrchové doly nejsou už akceptovatelné za jakýchkoliv podmínek, je snaha celou věc ,,dostat z očí“.
Kromě nákladů na životní prostředí musíme zvážit také náklady sociální. To je také jeden z důvodů, proč znovu přehodnotit užívání některých alternativních zdrojů energie, respektive užívání takových alternativ na patřičných místech. Solární panely jsou několikanásobně dražší než větrné elektrárny, a nejen proto může být solární panel dobrý pro ohřívání vody na chalupě, ale těžko bude pohánět prostředky MHD.
Pokud tedy hledáme nějaký systém, který by mohl dlouhodobě zajistit stabilitu, nesmíme podléhat ani reklamě ,,ekologického“ průmyslu. Heslo ,,každý si pořiď svůj solární panel“ může znamenat v konečném důsledku vetší zátěž na životní prostředí. Masová výroba alternativních nástrojů na výrobu elektřiny musí být zkombinována s celospolečenskou změnou v její výrobě.

Automobilová doprava

Jeden palčivý problém nám ještě zůstal: Jak přesvědčit lidi, aby jezdili méně auty? Mombiot píše, že ,,to je opravdu závažný problém. Technologicky to vyřešit jde velmi snadno. Ve své knize upřednostňuji systém autobusů, který navrhl ekonom Alan Storkey. Dnes je jet autobusem hrozný zážitek. Jsou neuvěřitelně pomalé, připadáte si jako občan třetí kategorie, když se táhnou do centra města nebo z něj.
Naproti tomu autobusy, které by měly vyhrazené pruhy, jezdily by po dálnici a navazovaly na MHD, by byly něco úplně jiného. Chápu, že mnoho lidí rádo řídí, ale i to se může změnit, až kolem nich na dálnici prosviští autobus, zatímco oni budou trčet v zácpě. Třeba začnou uvažovat o tom, zda by bývalo nebylo lepší vydat se na cestu autobusem, když uvidí, že si v něm lidé mohou číst, pracovat na notebooku, dívat se na filmy nebo poslouchat hudbu.“
Mnohem problematičtější je otázka jednoho z největších zdrojů znečišťování – letecké dopravy. K proudovým motorům zatím neexistuje spolehlivá alternativa. Nabízí se jen jedno řešení: zákaz letů drtivé většině současných letadel. A to je jako řešení opravdu málo.
Problém globálních změn klimatu je součást širšího problému současného stavu světa. Globální kapitalismus se dostává do úzkých i na rovině ekologické. To je nový prvek, který bychom neměli přehlížet. Změna svět, proto musí zahrnovat opravdovou, zásadní změnu společenských vztahů. Pokud se nám podaří vytvořit masové hnutí proti klimatickým změnám a spojit jej s hnutím proti válkám a hnutím alterglobalizačním, stává se kritika kapitalistického systému o mnoho bohatší a komplexnější.  

 Podle Socialist Review
Jan Májíček