11.září se na Karlově mostě konala zatím poslední demonstrace Iniciativy Ne základnám. Jak kampaň pokračuje, je třeba se podívat na nejdůležitější argumenty zastánců umístění americké základny v čR. 

Symbolické datum, 11.září, si vybrala Iniciativa Ne základnám ke svému protestu záměrně. Cílem bylo vyjádřit nesouhlas s imperiální zahraniční politikou USA, která je dnes určována doktrínou ,,války proti terorismu“. Ta se zasloužila o rozvrácení Afghánistánu a Iráku, které se zmítají v občanské válce. Obyčejní lidé, kteří toužili po pádu svých utlačovatelů, se místo slibované svobody dočkali jen nového, mnohonásobně většího násilí. Projekt ,,války proti terorismu“ se ukázal jako naprosto kontraproduktivní, což přiznává i nedávno zveřejněná zpráva amerických tajných služeb.[1]

Jeden z mluvčích iniciativy v projevu řekl: ,,Proti terorismu je třeba bojovat. Přiměřenými bezpečnostními opatřeními, ale především odstraňováním jeho kořenů a podmínek, které pro něj vytvářejí živnou půdu. Odstraňováním propastných rozdílů mezi bohatými a chudými zeměmi, bojem proti bídě a beznaději, v níž žijí velké skupiny lidí v mnoha částech světa. Odmítáme ovšem takzvanou „válku proti terorismu“, kterou vede a celosvětově prosazuje současná administrativa Spojených států. Tato válka je předmětem ostré kritiky jak ve Spojených státech, tak mezinárodně.“[2]

Na demonstraci se sešlo přes 300 lidí, někteří i s vlastními transparenty. Jako již tradičně,  se na akcích Iniciativy potkávají příslušníci všech generací. Magistrát hlavního města pochod z Karlova mostu na Hradčanské náměstí před Pražským hradem zakázal. Důvodem bylo údajné narušení plynulosti dopravy. I přesto se pochod v klidu uskutečnil.

Kampaň

Iniciativa je dnes tvořena 40 organizacemi, které se rozhodly bojovat proti plánu na výstavbu americké protiraketové základny a úvahy o tom, že by se mohlo jednat ,,jen“ o radar, na celé věci nic nemění. Nicméně od zahájení kampaně v červenci uplynul již nějaký čas, a proto je třeba podívat se na to, jak doposud kampaň probíhala a jaké jsou nejčastější argumenty zastánců vybudování základny.

Petice, pod kterou se podepsalo již přes 6000 občanů, žádá, aby o věci základen bylo vypsáno celostátní referendum. Požadavek je to důležitý ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že chceme veřejnou a otevřenou debatu, ve které položí obě strany argumenty na stůl (probereme je za okamžik). Zadruhé proto, že jde o zásadní politické rozhodnutí, které ovlivní přímo i  nepřímo život v čR.

Iniciativa se během léta a v září soustředila na demonstrace a protesty. Celá jejich série, o které jsme psali v minulém čísle Solidarity, byla velmi úspěšná. Jistě k tomu přispělo i složení Iniciativy. Jak jsem se již zmínil, tvoří ji 40 organizací a hnutí a také řada jednotlivců. Je to nejširší a největší koalice, která se v moderních dějinách čR zformovala. Mnohonásobně předčí i kdysi známý INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci, organizátor protestů proti zasedání MMF a SB v roce 2000). Jen pro ilustraci, kromě SocSol tvoří iniciativu: Mladí zelení, Nesehnutí, Mezinárodní mírové hnutí, Humanistické hnutí, Vojáci proti válce, Země především, Jihočeské matky, proFem a další. Na začátku stály organizace jen tři.

Nyní ale k argumentům zastánců základen. V zásadě jde o jeden, mající dvě části: Vybudování raketové základny zvýší bezpečnost české republiky a/nebo nás bude chránit před útoky ,,nevypočitatelných režimů“, zejména íránu a Severní Koreje.

írán

Jeden by se domníval, že když v české republice nežije početnější množství muslimů či lidí arabského původu, vyhne se nám jev, který zachvátil země s početnějším zastoupením těchto menšin, jako je např. Británie, Francie nebo Dánsko. Jde o islamofobii. Novou formu rasismu, která démonizuje lidi hlásící se k Islámu. Je to nebezpečný fenomén, jež využívá všeobecné hysterie, která ovládla všechna velká média po útocích 11.září 2001. Jeho obecnou strukturou je toto: jsi Arab/muslim, jsi podezřelý, protože lidé jako ty jsou už od přirozenosti schopní všeho. Jakkoliv takto přesně formulované vyjádření málokdy uslyšíte (vyjma neonacistické a extrémně pravicové politiky), táhne se jako červená nit všemi médii, i těmi českými. A když není v čR dostatečně velká (a v logice toho i dostatečně nebezpečná) skupina muslimů, sáhne se k jiné osvědčené zbrani: ,,Nepřítel číhá venku.“

V souvislosti se základnami se straší íránem. Ten, a především jeho prezident Ahmadínežád, jsou vykreslováni v patřičných barvách, aby nikdo nezůstal na pochybách, že zde se soustřeďuje zlo světa. Mediální palba není nepodobná té, která předcházela útoku na Irák. Argumentuje se, že teheránský režim je fanaticky islamistický, odhodlaný rozpoutat nukleární apokalypsu, jakmile získá (a on získá, pokud nezasáhneme) atomovou bombu. Asi málokdo by chtěl žít v náboženském státě, ale sázet na dobrotu těch, kteří mají na svém kontě irácké tažení, je více než ošidné. Pokud pomineme filosofií zavánějící otázku, kdo má právo rozhodovat, kdo je a kdo není způsobilý operovat s jadernou technologií, zbývá se zeptat, proč zrovna írán.

Kromě historické antipatie, která má své kořeny v puči v roce 1953 podporovaném CIA, jsou důvody ekonomické a mocenské. V íránu se antiamerikanismus odráží v posledních úvahách o otevření ropné burzy, na které by se účtovalo za platby ropy a zemního plynu v eurech. Tento krok má jasnou logiku, neboť EU je největší obchodní partner íránu (33% z celkového importu/exportu), zamezilo by se ztrátě kupní hodnoty účtovaných dolarových sum díky propadu dolaru vůči světovým měnám a burza by pravděpodobně znamenala příliv přímých zahraničních investic. Podtrženo a sečteno by se jednalo o přímý útok na dominanci dolaru jako jediné měny pro obchod s ropou (a v přeneseném slova smyslu mezinárodní obchod), kdy Amerika financuje svůj rozpočtový a obchodní deficit tisknutím papírových peněz a zadlužováním, aniž by musela více spořit, platit vyšší daně nebo exportovat. Takový krok by velmi pravděpodobně znamenal další znehodnocení dolaru, růst americké inflace a tlak na růst úrokových sazeb, resp. zdražení plateb hypoték a spotřebitelských úvěrů.

írán dále jasně ukazuje, že v globální ekonomice neexistuje pro suroviny pouze jediný kupec (americké ropné společnosti tak nemohou blokovat režim jako v padesátých letech). írán například uzavřel s čínou ohromný kontrakt na těžbu na Jardavanských ropných polích v hodnotě 70 mld. USD. írán dále postupuje ve vyjednáváních s Indií a Pákistánem o stavbě přímého plynovodu. Oba kroky jsou přirozeně trpkou geopolitickou pilulkou pro Washington.

V dubnu tohoto roku dostal írán nabídku členství v šanghajské organizaci spolupráce (SOC). Potenciálními členy jsou též Indie a Pákistán. Tato organizace se zdá být nejdynamičtěji se rozvíjející mezinárodní organizací. Jejími zakládajícími členy jsou Rusko, čína a bývalé Středoasijské republiky. Cílem SOC je autonomní koordinace strategických cílů (ekonomických, surovinových, politických), jinými slovy geopolitická protiváha USA v Asii. íránský náměstek ministra zahraničí nabídku členství komentoval slovy, že členství jeho země učiní „svět více spravedlivějším“ a „umožní vytvořit plynovou a ropnou alianci mezi íránem a Ruskem, ve které bude možné společně koordinovat aktivity“.[3]

 Jak je zřejmé, írán se snaží vytvářet konstruktivní regionální vazby a v jeho zájmu není žádné destabilizující válečnické křepčení. Když se tedy říká, že írán by na nás mohl vystřelit, vidíme, že by to postrádalo jakoukoliv logiku. I pokud odhlédneme od ekonomických a politických zájmů, pouhé srovnání vojenského potenciálu Evropy a íránu nám ukazuje, jaký je neuvěřitelný nepoměr mezi těmito dvěma stranami, o USA nemluvě. útok íránu by tak fakticky znamenal jeho naprosté zničení. Z následujícího je vidět, že írán tedy není hrozbou ani pro čR ani pro Evropu. 

Rakety nás ochrání

Druhá část argumentu zastánců je, že nás systém ochrání proti balistickým střelám. Tento argument je stejně  nepravdivý, jako tvrzení o nebezpečnosti íránu. Na plánované vojenské základně by mělo být umístěno 10 raket typu Interceptor. Ty jsou schopny zneškodnit nepřátelskou střelu v tzv. střední fázi letu, tedy v době, kdy je mimo atmosféru. Pokud by taková střela byla vypálena z íránu, systém nás ochránit nemůže, protože v době, kdy by tato střela byla v dosahu raket Interceptor, byla by již v tzv. konečné fázi letu. Zde je obrané zařízení naprosto neúčinné a pokud by neshořelo v atmosféře, bylo by naprosto slepé díky teplu vznikajícímu třením. Antiraketa má totiž dosahovat rychlost až 8 km/s, což ji v atmosféře díky tření vysoce zahřívá.
Obdobná situace by nastala při útoku na Londýn či jiné místo v západní Evropě. Sestupná fáze by nastala dávno před dosahem raket z českého území a tak by celý systém byl opět neúčinný.

Kromě výše zmíněných faktů je důležité si uvědomit, že celý systém zdaleka není vyzkoušený. Testování doposud probíhalo za tzv. modelových podmínek. Kritici amerického protiraketového systému – vědci v různých oborech (jak uvádí např. Scientists' Letter on Missile Defense z 5.4. 2005, podepsaný 22 předními vědci v oboru) naopak tvrdí, že veřejnost je klamána, protože podmínky zkušebních střeleckých testů jsou záměrně připravovány tak, aby dopadly úspěšně, a své tvrzení dokládají konkrétními fakty. Poukazují například na to, že střelba většiny testů byla vedena na minimální vzdálenosti do 700 km a výšky okolo 235 km, přitom reálné výšky a vzdálenosti mají být podstatně větší. Balón – cvičný cíl napodobující bojovou hlavici - byl před vypuštěním vyhříván, aby byl pro infračervený senzor prostředku EKV (Exoatmospheric Kill Vehikle – modul, který naráží do nepřátelské střely a ničí ji silou nárazu) více tepelně kontrastní a tedy snáze detekovatelný. Během testů byly na cvičných cílech používány přijímače GPS spolu s rádiovými transpondéry, které vysílaly údaje své vlastní polohy, jež sloužily jako rádiový naváděcí maják a byly využívány pro navedení antiraket. Reálné bojové hlavice však neponesou žádné prostředky, které by vykřikovaly: „tady jsem a chyť mě“. Proč taky? Antirakety pro účely testů dosahují maximální rychlosti 2,2 km/s, zatímco plánovaná rychlost operačních antiraket má být vyšší než 8 km/s. Tato zvýšená rychlost antirakety zkrátí čas, po který senzor prostředku EKV musí rozlišit mezi pravou bojovou hlavicí a hlavicemi klamnými, a který má na provedení odpovídajícího manévru pro zajištění kontaktního zásahu, asi na polovinu. Největším nepřítelem vestavěné elektroniky a senzorů jsou obrovská přetížení v době, než antiraketa dosáhne maximální rychlosti. Předpokládá se, že třístupňová raketa udeří do bojové hlavice zhruba 10krát větší silou než dvoustupňová raketa, která je využívána při testech.

Pokud Iniciativa argumentuje, že se jedná o systém, který nefunguje, proti hrozbě, která neexistuje, nelze jinak, než jí dát za pravdu.

NATO

V posledních týdnech se zastánci snaží vykličkovat z těžké situace tím, že chtějí rozhodnutí o základnách nějakým způsobem napojit na struktury NATO. Jeho summit v Rize, který je plánován na listopad tohoto roku, se má otázkou možných základen na českém území zabývat. Pokud by základna opravdu spadala pod NATO, žádnou výraznou změnu by to neznamenalo. Vzhledem k tomu, že technologii antibalistických střel mají na této úrovni jen Američané, byl by celý komplex a jeho správa v jejich rukou. Asi málokdo by vážně uvažoval o tom, že by jedno z největších vojenských tajemství USA vydaly do rukou někoho dalšího.
I v případě základny NATO platí pořád stejná otázka. Kdo je ten údajný nepřítel, proti kterému nás má chránit?
Začlenění raketové základny do ,,obrany NATO“ může odpůrcům základen situaci jen zkomplikovat. Nejen, že ubude podpora minimálně jedné parlamentní strany (Zelených), ale celá argumentace se bude nutně soustředit na povahu NATO. Ale vlastně proč ne, pokud jsme se dokázali argumentačně vypořádat s institucemi jako je MMF a Světová banka či WTO, nemělo by pro nás být NATO nijakou překážkou. Zvlášť pokud Iniciativa Ne základnám bude nadále růst.

Jan Májíček

[1] např. http://zpravy.idnes.cz/tajne-sluzby-usa-valkou-v-iraku-posilily-terorismus-pcy-/zahranicni.asp?c=A060924_122122_zahranicni_jan

[2] http://www.nezakladnam.cz/index.php?id=62

[3] http://www.nezakladnam.cz/index.php?id=56