S Karlem Košťálem jsme přinesli rozhovor v minulém čísle Solidarity. Tenkrát hovořil o hnutí proti neoliberální euroústavě. Tentokrát se ho Jan Májíček ptal na proběhlou generální stávku a francouzské hnutí pracujících.

Ve Francii proběhla generální stávka. Co bylo její příčinou a kolik lidí se jí zúčastnilo?
Pravda, 4. října jsme opět stávkovali a byli v ulicích francouzských měst. ,,Všichni do ulic, abychom neskončili na ulici", hlásaly odborářské letáky. V Paříži přišlo na Náměstí Republiky 150 tisíc lidí, v Grenoblu nás bylo asi 30 tisíc. Celkově se zúčastnilo demonstrace asi 1,5 milionu lidí. To ještě není desetimilionová generální stávka, to ještě není masové hnutí jako v šestatřicátém a osmašedesátém, to teprve přijde. Zatím jen slušná odborářská mobilizace. Jelikož se jí zúčastnily všechny, podtrhuji, všechny odborové organizace, byla ,,duhová", i když červená barva CGT a FO převládala. Přišly i křesťanské odbory a konfederace vedoucích pracovníků. Věřící a bílé límečky mají divokého kapitalismu již také plné zuby. Hnutí odstartovalo s klasickými odborářskými požadavky, zvýšení platu, obrana sociálního státu, veřejných služeb, sociálních práv, ale rychle se zpolitizovalo. V průvodu bylo ze všech stran slyšet proklínání ,,liberálních elit", francouzských i evropských, Chiracovy pravicové vlády a její liberální politiky, ,,kapitalistů, kteří delokalizují", svazu zaměstnavatelů, burzy, akcionářů, medií... Demonstranti si vzali tentokrát na mušku zvláště privatizaci: ,,Privatizace-loupež." Francouzsky se to hezky rýmuje: ,,Privatisations-spoliations". Za transparentem ,,3000 nových obětí burzovních spekulací" pochodoval početný průvod čerstvě vyhozených lidí z podniků, vesměs prosperujících, kterých se cizí akcionáři jednoduše ,,zbavili" z neznámých důvodu. Hlavním heslem demonstraci bylo: ,,Všichni společně" (Tous ensemble). Demonstranty, kteří se rozcházeli, ovládala jediná myšlenka: ,,Co dál?" Tady ale opouštíme odborářskou půdu.

Jsi aktivní odborář, pověz nám, jak jsi připravoval stávku ve svém městě.
Mobilizace, která proběhla 4. října, jsme připravovali od 11. března. Předchozí celostátní demonstrace proběhla 10. března, zúčastnilo se jí asi milion námezdně pracujících. Jelikož jsme věděli, že liberální vláda od svých úmyslů neupustí, začali jsme připravovat další celostátní demonstraci hned nazítří po 10. březnu. Mezi tímto datem a 4. říjnem jsme udělali krok dopředu o několik set tisíc demonstrantů na ulicích několika desítek měst. A jelikož víme, že liberální vláda od své politiky neupustí, připravujeme další demonstrace a stávky již dnes. Příští mobilizace musí být nutně větší než 4. října. Každá stávka a demonstrace je kolektivní odborářská akce na všech úrovních. Na úrovni základní organizace v podniku, na úrovni odvětví, federace, konfederace. Stávka je ,,svátek dějin" pro její účastníky. Stávka je prožitý pocit bratrství, kamarádství, solidarity, možný v této společnosti jen zde. Stávkující a demonstrující cítí silný pocit lidskosti. Každé stávce ale předchází dlouhodobá každodenní aktivita. Sociální hnutí živí odborářskou činnost a odborářská činnost živí sociální hnutí. Kolik šedivých odborářských dnů ale musí odborový předák překonat, než se dostane ke žhavému jádru věci: k napsání letáku vyzývajícího ke stávce a demonstraci.

Měla na hnutí 4. října nějaký vliv kampaň proti Evropské ústavě?
 ,,Tous ensemble" (Všichni společně), hlavní heslo výboru a občanů, kteří řekli ,,ne" liberální ústavě a Evropě, se opět vynořilo 4. října. Na demonstraci kromě odborářů přišli komunisté, zelení, trockisté, Attac, tedy vesměs organizace, které odmítly návrh ústavy. Přišli také socialisté, ale ne všichni. Přišli převážně socialisté, kteří řekli "ne" 29. května. Těch přišly tisíce, mnozí opět s odznakem na klopě ,,Pour moi c'est non" (Heslo kampaně proti euroústavě – pozn. redakce), jako za starých časů před referendem. Socialistů spřízněných s Hollandovým vedením bylo pramálo. Na pařížské demonstraci se stranické vedení ukázalo, v Grenoblu se místní vedení neukázalo. Věc je příliš jasná, aby o ní bylo třeba ztrácet mnoho slov. Hollandovo stranické vedení, svou fanatickou podporou euroústavě - fanatická víra v nepřemožitelnost liberální globalizace nebo jenom politováníhodná zabedněnost - si natolik odcizilo levicový lid, že se ani nechce ukazovat na odborářských demonstracích. Hluboká cenzura francouzské Socialistické strany je viditelná na každém kroku. Naopak letmý pohled do ulic měst 4. října ukázal, že dynamický energický proud vítězné kampaně proti evropské ústavě ukazuje cestu vybudování nové levicové politické reprezentace, nové levicové strany.

Mohl by jsi nám říci něco o vládních reformách? Jaké jsou dopady těchto reforem na obyčejné lidi?
Francouzský ultraliberální svaz zaměstnavatelů je utržený ze řetězu a vyžaduje, aby ultraliberální Chiracova vláda prosadila všemi prostředky kontrarevoluční reformy na troskách staletých sociálních práv a vymožeností. Francie nikdy nebyla ve své historii tak bohatá jako dnes, a nikdy v ní nebylo tolik chudých jako dnes. To je výsledek té ,,šťastné globalizace", kterou nám ještě nedávno vřele doporučovaly ,,liberální elity", včetně socialistických a sociálnědemokratických. Námezdně pracujícím Francie jde životní úroveň nezadržitelně dolů, ačkoliv Francie je pátá největší ekonomická velmoc a podle posledních výzkumů má nejvyšší individuální a společenskou produktivitu na světě. Francouzské liberální elity budou nadále prosazovat systém, ve kterém bohatí budou bohatnout a chudí chudnout. Nejmilitantnější, nejliberálnější křídlo svazu zaměstnavatelů sní o čínských platech ve Francii. Neuvěřitelné, ale pravdivé. Že čínský sedmdesátihodinový pracovní týden za 60 euro měsíčně by měl být ,,příkladem" pro námezdně pracující Francie a Evropské unie, je ta nejnovější ,,pracovní hypotéza", o které se bez obalu začíná mluvit na podnikatelských sympoziích, při doutníku, mezi koňakem,  kávou a zákuskem. Hrubá, surová zvůle čínského poststalinského kapitalismu má rostoucí ohlas v kapitalistických kruzích Francie. Francouzští námezdně pracující ale nebudou pracovat za 60 euro měsíčně, když měsíční nájemné jednopokojového bytu je již nejméně desetkrát tolik. Nová paní předsedkyně svazu zaměstnavatelů bude muset tyto utopické sny pustit z hlavy.

Jaká je tedy šance, že vláda od svých záměrů ustoupí?
Ultraliberální vláda ustoupí, až bude na ulici deset milionu pracujících. Chiracova vláda, jako všechny liberální vlády, ztělesňuje a hájí vrstvy zbohatlíků, a je plně ve službách akcionářů, rentiérů, parazitů, kteří rozhodně nemají v úmyslu opustit politickou scénu. Jaká je šance, že dnešní privilegované vrstvy se dobrovolně vzdají svých privilegií? Žádná. Jejich privilegia, která deptají Francii a Evropu, musí být zrušena, jako byla zrušena privilegia feudální šlechty, v noci 4. srpna 1789. Vláda zatím neodpověděla ani na jeden z požadavků, které zazněly 4. října na ulici. Zatím nic nenasvědčuje ani tomu, že by liberální elity vůbec ráčily zaznamenat, že patnáct a půl milionu francouzských občanů řeklo ,,ne" liberální Evropě. Ale jsme ve chvíli, kdy ,,liberální pořádek" se stal nesnesitelným většině francouzských občanů, a kdy jsou nuceni hledat a najít východiště novému řádu. Francouzský levicový lid, který má sociologickou většinu v zemi, dnes vážně diskutuje o nové politické levicové reprezentaci. Věc spěchá. Pravicové strany si ještě neráčily všimnout, že ,,ne" euroústavě má většinu v zemi o 3 miliony hlasů, a hledají aktivně pro prezidentské volby v roce 2007 kandidáta, ,,který by řekl  ano". Hollandovo vedení socialistické strany má dokonce po ruce již pět socialistických kandidátů, ,,kteří řekli ano". Levicový lid to ale vidí trochu jinak. Letošní půlmilionová slavnost l'Humanité, kam přišly všechny levicové a odborové organizace, včetně několika tisíců ,,vzpurných" socialistů, byla zakončena slavnostním neformálním prohlášením: ,,Naším kandidátem v roce 2007 bude politik, který řekl ne liberální ústavě a liberální Evropě." Ve Francii je zaděláno na pěknou politickou krizi, ze které musí vzniknout nová levicová strana.

Jsi politicky aktivní již řadu let, co bys poradil mladému českému hnutí? Co je podle tvého nejdůležitější?
Pokusím se vžít do situace dvacetiletých studentů filosofické fakulty, kteří hledají pravdu, světový názor, odpovědi na nejzákladnější problémy světa, poznání, společnosti, jedince, a kteří musí poslouchat jekot liberálních ,,elit" o ,,konci dějin". Vaše mladé hnutí touží po pokroku, věří v člověka, v rovnost, v sociální spravedlnost, v bratrství. Je chudé na stávky, ale bohaté entusiasmem a přesvědčením, že je možné ,,měnit svět". Vaše mladé české hnutí věří v bratrství mezi národy, je internacionální, je internacionalistické. O tom jsem se přesvědčil nedávno v Praze. Vaše generace není zatížena neúspěchy a porážkami, ani ideologickými předsudky. Stačí připomenout, jak se vaše hnutí spontánně zaradovalo po francouzském vítězném ,,ne", neboť ihned vytušilo, že 29. květnem minula strnutí a že nastávají lepší časy. Je nezvratnou skutečností, že liberální kapitalistická Evropa je tentokrát masově zpochybněna v jedné z nejvyspělejších kapitalistických zemí, ve Francii. Vaše mladé české hnutí tuto novou převratnou skutečnost bez váhání včlenilo do svých úvah, do svého programu, do nadějných evropských vyhlídek. Držte se této cesty a nechte stranou profesionální skeptiky, kteří vám mohou kázat cosi o ,,nepřekročitelném obzoru liberalismu". A navazujte nadále styky s ostatními mladými hnutími v Evropě, s mládeží, která také chce ,,měnit svět". Moje generace francouzských aktivistů je vám otevřena.