{mosimage}Podle bedekrů je Vicenza okresní město v regionu Veneto, Benátsko. Má 150 000 obyvatel a leží na úpatí Alp a vinic. Její historické centrum a blízké vily architekta Palladia jsou světovým dědictvím UNESCO. Co se týče kuchyně, tak místní specialita je upečená kočka.

Pozorný turista si všimne, že ze starobylých hradeb nezůstalo než pár cárů zdí, ale také si všimne hradeb novodobých: jedná se o kasárny, které se ve Vicenze hojně vyskytují.

Pro pečlivost čísel se jedná o 1,7 km2 v okruhu 2 km od Piazza dei Signori, hlavního náměstí města. Tyto kasárny, hlavně amerických vojsk, ale také Evropské policie, zejí jako nedostupné ostrovy uprostřed města se svými vysokými a šedivými zdmi, vrcholící v několik řadách ostnatého drátu a monitorujících kamer.  Aby vše mělo ten správný vojenský nádech, ohraničení kasáren je jištěno vojáky v plné polní, připravených odehnat samopalem místní graffiťáky od nedotčených zdí.

Bushova administrativa si ale přeje ještě zvýšit tuto vadící přítomnost. Má totiž v plánu rozšířit či vlastně postavit novou základnu pro výsadková vojska: nynější civilní letiště Dal Molin má být změněno na vojenské a mají se stavět nové vojenské infrastruktury. Výsledek je nová základna o 1,3 km2, s vojenským letištěm jen 1,5 km od Pizza dei Signori. Základny ve Vicenze by měli sloužit jako odpichovací můstek pro operace USA na Blízkém východě a v Afghanistánu, jak se stalo již při válce v Iráku: tehdy 173. výsadková brigáda byla z Vicenze poslána na sever Iráku pro posílení kurdských vojenských oddílů.

Projekt byl schválen Berlusconiho vládou, primátorem Hullweckem, který je znám ještě ze svého mládí pro své sympatie k Hitlerovi, a i Romano Prodi z Bukurešti nadiktoval, že základna se postaví a basta. Berlusconi spolu s Hullweckem projekt tajili, ale díky neobratným jednáním americké generality na radnici vše prosáklo na veřejnost.

V městě tudíž vzniklo hnutí proti základnám No Dal Molin, které má masovou podporu místních obyvatel různých politických názorů: od marxistické levice až po benátské separacionisti, vyjma fašistů ovšem.

„Vicenza byla před tímto hnutím takovým klidným a ospalým městem. Každý, aspoň se mi tak zdálo, chodil do práce, z práce domů za rodinou, během volných chvílích se lidé chodily dívat do vitrín obchodů, během víkendu se šlo do restaurace. Samozřejmě každou neděli se nesmělo chybět na mši. Jinak se řešilo, že peněz je stále málo, že silnice jsou děravé a takové věci. Vicenza byla takové uzavřené město, kde si každý hlavně hlídal vlastní zájmy a nehleděl moc na ty společné, o politiku se zajímal jen okrajově v hádkách u karet. Samozřejmě takový nebyl každý, ale podle mě tak byla většina.

S hnutím No dal Molin  se něco ve městě změnilo, lidé se začali více zajímat o své okolí a více vnímat nedostatky všech těch kasáren tady kolem, lidé se více vymanili z okruhu rodin a přátel, vrátili se, mnozí vlastně poprvé přišli, do společenského života,“ popsala mi jedna z aktivistek situace ve městě. Podobně mluvili i jiní aktivisti a během jejich popisu jsem začal pochybovat zda mluví o Vicenze či o Praze.

Hnutí  No Dal Molin se stalo přelomovým jak pro město tak pro celou Itálii. Ve městě dokázalo mobilizovat velké množství obyvatel. Ti mnohdy přicházeli a přicházejí do hnutí nikoliv jako jednotlivci či jako zástupci různých organisací, ale často s doprovodem známých a příbuzných. I díky tomu, že Vicenza není až tak velká, aktivisté dokázali vytvořit velice  hustou síť proti základnám ve městě. Hnutí se stalo navíc taky místo společenského života, kde se scházejí přátelé a aktivisti i pro pobavení, popovídání si, vznikl tudíž nový prostor společenské agregace mladých, starších a starých, prostor, který neslouží jenom cíli ne základnám, ale sám vytváří komunitu spřátelených osob. Je to umožněno i tím, že poblíž letiště No Dal Molin si aktivisté postavili stan, kde se dennodenně schází a kde je neustále někdo na stráži: proto ho nazvali presidio permanente - nepřetržitá posádka. Navíc tam svolávají konference, organizační schůzky, táboráky a různé zábavy. Mnozí obyvatelé Vicenzi se cítí Prodim zrazeni a vyzívají ho jen k důslednému dodržování programu jehom koalice. „Já jsem Prodiho volil, ten jeho program nebyl zas tak špatný… Měl by si uvědomit, že zvítězil jen o 25,000 hlasů a že zvítězil díky programu,“ řekl mi místní aktivista. Jako reakce na Prodiho souhlas k rozšíření si navíc řada funkcionářů středo-levicových stran pozastavila vlastní členství a funkce.

Díky boji ve Vicenze, se oživilo i mírové hnutí v Itálii a marxistická levice, která je jádrem takového hnutí. Mírové hnutí se znovu dalo do pohybu a provedlo mobilizaci na demonstraci 17. února. Hlavně ze sebe svrhlo tíhu pocitu „spřátelené vlády“(Prodiho vláda totiž slíbila, že bude mít za cíl mír, a změní zahraniční politiku) a dokázalo se proti takové vládě postavit v ulicích. Největší rozpory prožívají levicové strany, jako Rifondazione Comunista, které sice masově svolávají na demonstrace proti základnám, ale nemají odvahu hlasovat proti vládním úmyslům v parlamentě.  

Marxistická levice vidí v obnoveném hnutí proti základnám nový začátek sociálních bojů, jako oproštění se od pouta vládní zodpovědnosti a možnost důsledného boje proti nerovnostem v celé Itálii. Nepřekvapuje tedy, že mnohé odbory jako COBAS či CUB, vyhlásily na 17. generální stávku. Je si také vědomá, že je nutné nabídnout alternativu jednostranné politice Prodiho vlády, která se stává filoamerická: dalším náznakem tohoto kurzu je prodloužení mise v Afghánistánu do roku 2011. I díky Afghánistánu si levice předsevzala společnou aktivitu s hnutími proti základnam  ve prospěch rozpuštění NATO.

Jak již bylo řečeno, vyhlásilo hnutí No Dal Molin na 17. února demonstraci s pochodem. Samozřejmě se přidala hnutí z celé Itálie a také Iniciativa Ne Základnám, která byla zastoupena Janem Tomášem a mnou. Protože bylo jasné, že do města dorazí desítky tisíc demonstrantů, vláda se snažila demonstraci kriminalizovat: ve středu 13. února byla v blízké Padově odhalena buňka Rudých brigád s 15 členy, z nichž 8 bylo zapsáno v levicových odborech FIOM-CGIL. Den poté ministr vnitra Amato pronesl v Poslanecké sněmovně, že „ve Vicenze se mohou spojit všechny násilné skupiny proti státu,“ a jeho kolega vicepremiér Rutelli vyzval policii k tomu, aby násilně zasáhla proti demonstraci při nejmenším náznaku neklidu. Radnice nechala zavřít školy, ačkoliv demonstrace začínala až po konci vyučování, do Vicenze bylo posláno 1500 policistů a v novinách se šířily fámy o teroristických útocích. Jen místní komora maloobchodníka doporučila svým členům nechat obchody otevřené pro masový příliv nakupujících.

17. února byl krásný slunečný den. Demonstrace začala o hodinu dříve, ve 13.30h, protože místo shromáždění bylo již plné demonstrujících. Na začátku průvodu byli místní s celými rodinami, děti měli karnevalové masky a frkačky, každý si donesl buď píšťalku, staré hrnce nebo hudební nástroj, někdo besedoval s ostatními na křižovatkách, jiní si jen užívali pestrobarevnosti demonstrujících. Vičenští dokázali vytvořit pestrobarevný karneval jako odpověď na hrůzy války a fámy vlády, a jasně vyjádřili, že chtějí město a svět kde se dá dobře a vesele žít, že se nenechají naštvat či vystrašit vládními a mediálními strašidly. Atmosféra obrovského maškarního průvodu byla také dotvořena tím, že bylo vidět jen minimum policistů. Ačkoliv atmosféra byla trochu lehčí, odhodlání bylo obrovské: místních lidí bylo asi 40,000 a celkem manifestace čítala asi 170,000 demonstrantů, každý ušel zhruba 7 km trasy průvodu a poslední demonstrující došli nakonec až kolem 19. hodiny. Důležitou úlohu sehrály také ženy, které si vydobyly plnoprávný společenský prostor s muži, a tvořily první řady demonstrace. Tento karneval byl ukončen dědicem středověkých šašků, Dariem Fo, který ve svém vystoupení na jevišti ironizoval i o své manželce, senátorce France Rame. Demonstrace skončila koncertem a radování se, bez jakýkoliv incidentů a nepořádků.

Den poté jsem navštívil jako zástupce Iniciativy Ne Základnám, presidio permanente No Dal Molin. Místní aktivisté byli velice unaveni, ale všichni se ptali „ co dál?“. U táboráku mi kladli i otázky společné spolupráce s českou republikou, chtěli vědět, zda zůstaneme jen u bratrských navštěvování se, či se posuneme dál, ke konkrétnějšímu cílu, naši spolupráci. Ale nemohl jsem jim nijak odpovědět…

Před kočkožrouty je tedy teď trochu nejasná budoucnost, už protože politická situace se nevyvíjí nijak příznivě. Prodiho vláda sice podala demisi, protože její zahraniční politika nedostala důvěra. Chybějící hlasy ale nebyli z řad levice: postavili se proti ní doživotní senátoři pravicového zaměření, kteří chtějí více filoamerickou politiku. Po demisi Prodi dal koalici 12 podmínek pro jeho setrvání v premiérském úřadě: ty jednoznačně posilují úlohu premiéra a nechávají jen na jeho vůli dialog s místními hnutí. Tato vůle se projevila jasně v Prodiho komentáři o 170 tisícové demonstraci: „Ve Vicenze se vlastně nic nestalo, nebude to mít žádný vliv na vládní politiku.“

Jakub Horňáček