16. prosince se v prostorách NoD v Roxy konalo promítání filmu s diskusí o páriech našich končin – o Ukrajincích, pracujících v v čR. Komponovaný večer pořádala společnost „člověk v tísni“.

V dokumentu, který byl původně vyroben pro pořad české televize „Fakta“, jsme se mohli dozvědět následující údaje. V současnosti pracuje v zahraničí kolem 2 miliónů občanů Ukrajiny. Důvody? V Zakarpatské oblasti se pohybuje nezaměstnanost kolem 45 až 50 procent. Průměrný plat Ukrajinců tam dosahuje závratných výšin, v přepočtu kolem 700 Kč za měsíc. Práce v zahraničí tedy není ani tak o tom „přivydělat  si“, ale spíše o „nezemřít hladem“. V české republice tak dlouhodobě pracuje 50-150 tisíc těchto mužů a žen. Celkový počet pracovních povolení vydaných v čR je 50.000, jen 5000 z nich je ale dlouhodobých, ostatní mají platnost omezenou na 90 dnů.
Většina Ukrajinců, kolem 70 %,  pracuje v čR nelegálně. Ne, že by se jednalo o svobodnou volbu. Problém je nejen s pracovními povoleními, ale i s vízy. Hory papírů, které musí zdolat, jsou téměř nepřekročitelné. Vyřizování pracovního povolení trvá půl roku. Aby jej dostali, musí clandestinos nejméně třikrát do svého hlavního města. A za každý papír musí (u)platit. V roce 1993-96 vládla co se týče migrantů v čR poměrně liberální politika. V roce 1997 se však, se z důvodů „řešení ekonomických problémů“, přitvrdilo. Byla zavedena víza, jedním z hlavních proklamovaných důvodů byl boj s mafií členové zdejších cosanoster si však samozřejmě vesměs víza obstarali a opatření dopadlo na obyčejné dělníky.
Mafie se má v této oblasti čile k světu. Vzhledem k obtížím při sehnání víza si většina migrantů shání pobyt v čR přes zprostředkovatele, takzvané „klienty“ To jsou jacísi kápové, kteří přijeli pracovat do čR na počátku devadesátých let, získali zde kontakty na úřadech a u mafie. Těm odevzdává dělník třetinu svého výdělku, druhá třetina jde na úplatky a zbytek si nechává. Podsvětí pak obstarává ubytování, stravování a „ochranu“ svých dělníků. Přes to se často stane, že jsou pracovníci před cestou domů okrádáni. Na železničních a vlakových nádražích na ně již čekají jejich krajani v kožených bundách, kteří je obírají o celý výdělek. Podle Lidových novin „ze svědectví Ukrajinců, kteří mají zkušenost s prací v česku, vyplynulo, že 85% z nich nebylo dostatečně chráněno před vydíráním a okrádáním, 77% se nedostalo náležité právní pomoci, 64 % se necítilo bezpečně“. V případech násilí mezi lidmi, kteří mají ukrajinské občanství, česká policie příliš nezasahuje. Svou roli zde hraje rasismus, který u policie jen kvete. často je její přístup „ať si to mezi sebou vyřídí“.

Do Evropy? Za devatero hor, řek a železných stěn

Po filmu následovala diskuse. Tu moderovala členka člověka v tísni K. štěpánková. V panelu pak byl Roman Pekař ze stejné organizace, jež strávil několik měsíců na Ukrajině a poté žil nějaký čas společně s ukrajinskými imigranty v ubikacích v čR a Dušan Drbohlav z PfUK, který se zabývá migrací.
Dušan Drbohlav mluvil o vzniku fenoménu gastarbaiter. Za ekonomického boomu v 50. a 60. letech byli potřeba pracovní síly. Zvali se lidé ze zahraničí, přičemž se počítalo se s tím, že budou v zemi přechodně a pak odejdou. To se změnilo a přechodné pobyty se povětšinou změnily na trvalé. V době krize v sedmdesátých letech ale nastal „stop stav“ a noví migranti již nebyli přijímáni. V současnosti převládá tendence neudělovat trvalý pobyt. Probíhá spíše trvalá cirkulace; migranti jsou jaksi „trvale na cestách“.
Padla podivná otázka z pléna, zda se „ilegální migraci dá zabránit“. Drbohlav odpovídá, že ilegalita je špatná, protože se nevyplatí kvůli daním. Nicméně podnikatelé po levné pracovní síle stále prahnou.
Podle R. Pekaře nyní migranti obávají, že po vstupu do EU se stíží získání povolení. Takže mezi migranty nyní vládne panika a chaos; lidé se snaží zajistit si pobyt jak se dá, shánějí si schopnější klienty atd.
Na to navazovala další otázka. Co se změní po vstupu do EU? Na to zde D. Drbohlav prezentoval nový projekt vlády čR. Jedná se o program „Aktivního výběru kvalifikovaných zahraničních pracovníků“.
Na to se ozvala z publika od ženy, která se uvedla jako socioložka. Problém je v onom „kvalifikovaný“. Na většinu lidí, kteří v současnosti v čR pracují, se příliš úzká výběrová kritéria prostě nevztahují.
Další dotaz byl od ženy, která mluvila s ruským přízvukem. Proč píší noviny v čR tak špatně o cizincích? Jako odpovědi se jí dostalo: problém je prý hlavně na straně cizinců. Jejich komunity jsou uzavřené, měli by se otevřít. Měli by se také snažit, aby se o nich více psalo. Rád bych věděl, jak se mají „otevřít“, tj. integrovat mezi domorodce lidi, žijící nuceně v ubytovnách (klient je chce mít pod kontrolou) a navíc nelegálně. Není spíše problém na jiné straně? A nedá se shrnout slovem, které v celé diskusi jedinkrát nepadlo: rasismus?
Poslední otázka byla položena mou osobou. Zpochybňoval jsem optimizmus, panující ze strany pořadatelů ohledně EU. Británie, uváděná „panelisty“ jako vzorová země, má velice tvrdou imigrační politiku. „Kádrové pohovory“, prováděné hranicích, jsou proslulé. Sám jsem je několik prožil. Imigrační úředníci jsou zvědaví i na to, kolik mrkve pěstuje na zahrádce vaše babička. Stejně tak v ostatních zemích; ve Francii existuje dokonce organizované hnutí za práva nelegálních migrantů, „sans papiers“, lidé bez dokladů. Na to navazuje další otázka: zda existuje mezi migranty v čR tendence ke vzniku něčeho podobného, organizací jich samotných. A zda mezi nimi existují např. odbory. Snaží se nevládní organizace v čR, aby zde něco takového vzniklo?
Zdálo se, že panelisty otázka zaskočila. D. Drbohlav připustil, že sociální exkluze v zemích EU existuje. V budoucnosti však EU bude potřebovat nová pracovní místa a situace se jistě změní. Odbory neexistují, nelze je založit právě kvůli tomu, že většina lidí zde pracuje nelegálně v klientsko-mafiánském systému.
Jak tedy ze začarovaného kruhu? Je jistě chválihodné, že v čR existují lidé, ochotní se bít za uprchlíky. Klíč je v tom, že nevládní organizace jako člověk v tísni nejde ke kořenům problému. Z dokumentu i z diskuse vyplynulo, že utlačování zahraničních pracovníků svými zaměstnavateli i mafií plyne z toho, že jsou zde zaměstnáváni nelegálně. Hlavním důvodem je restriktivní politika „vyspělejších zemí“, včetně čR. Pro systém, založený na zisku je totiž celkově výhodnější, pracuje-li pro něj člověk ve filiálce za nižší plat v zemi svého původu. A xenofobní politika na „trhu práce“ existuje v nejvyspělejších zemích i v době boomů – viz hranice USA s Mexikem. Podhoubí pro mafii pak vzniká v ovzduší prohibice - vzpomeňme třicátá léta v USA. člověk v tísni také naprosto přehlíží hnutí migrantů, které vzniká – bez ohledu na ilegalitu - po celé Evropě a které bylo tak viditelné na masovém setkání „hnutí hnutí“, Evropském sociálním fóru.
Volná ruka trhu, Evropská unie a práva migrantů k sobě jdou jako oheň a voda. Pokud toto člověk v tísni nepřipustí, bude stav, kdy se migranti „stávají středem kolotoče vydírání, úplatků a ústrků ze všech stran. Uzavírají se do ulity mlčení a sklopených očí. Snaží se neprovokovat, jen poslouchat – policii, klienty, nebo zaměstnavatele, kteří si pletou letopočet a na stavbách zavádějí feudální systémy“ (R. Pekař v Lidových novinách), existovat snad věčně. Chceme to my?

Martin šaffek