Za pravlast Romů je dnes považována Indie. Podle nejrozšířenější teorie patřili v kastovním systému mezi vyloučené, z kastovního označení nejspíš pochází též výraz Dom (pod vlivem perštiny se mění na Lom, v Evropě potom Rom). Žijí kočovným nebo polokočovným způsobem života a to jim umožní přesunout se při zhoršení  podmínek (déletrvající hlad, nájezdy Arjů, nedostatek práce) jinam. Zřejmě ve 4. či 5. století se stěhují do Persie, poté se přesouvají do Evropy, zejména na Balkán, kde romština přebírá celou řadu prvků řečtiny.
Některé skupiny pak z Balkánu prochází údolím Dunaje a dostávají se do Německa, Francie a španělska, snad přes území čech. V němčině zněl výraz pro Romy „čeští lidé“, ve francouzštině „Boem“ (doslova „čech“), z čehož pochází pozdější bohém. Aby si na cestách zajistili dobré přijetí, vyprávějí různé legendy o svém původu. Označují se např. za „kajícné poutníky“, lidi, kterým bylo jako pokání uloženo určitý čas putovat, takže všichni křesťané jsou jim povinni poskytnout nocleh a stravu. čas od času se jim daří takto získat i ochranu vrchnosti. Skupina Romů získává roku 1423 od císaře Zikmunda Lucemburského dekrety, které jim měly zajistit ochranu na cestách. Záminka k pronásledování se objevuje roku 1427, kdy pařížský arcibiskup exkomunikuje „Cikány“ z církve. Následuje represe proti Romům, která v západní Evropě i v čechách přežila několik set let.

První zmínky o Romech v čechách je snad z Dalimilovy kroniky, kde se vypráví o skupině asi pěti set „Kartasů“, považovaných za tatarské zvědy, kteří slovy „kartas bog“ žádali o jídlo. Souvislost s romštinou je sporná. První prokázaná přítomnost Romů je až z roku 1417, kdy asi 300 Romů prošlo přes Slovensko. Přístup k Romům byl zřejmě poměrně tolerantní, Romové dostávají v čechách almužny i v době svého pronásledování úřady. V 15. a 16. století se v čechách rozšiřuje přímení Vajda (romský vůdce či šlechtic) či Cikán. I represe proti Romům se v čechách opozdila, první dekret, který je vypovídal, je z roku 1545. Další však rychle následují. I z toho je však vidět, že nebyly zcela dodržovány. Represi přitvrzuje Leopold I. - Romové jsou prohlášeni za psance, tj. mohli být kýmkoliv zabiti; Karel I. pak kriminalizuje i jakoukoliv pomoc Romům.
V jihovýchodní Evropě a později i na Moravě je situace odlišná. Po ovládnutí balkánských zemí a velké části Uher Turky začalo budování nových hradů a pevností. Bylo proto třeba mnoha řemeslníků a dalších poddaných. šlechta proto nechává Romy usazovat se na svých pozemcích. Mezi uherskou šlechtou roste obliba romských hudebníků, Romové jsou verbováni i do armády.
Zlom v přístupu k Romům nastává v době osvícenství. Marie Terezie pozastavuje represi. Začínají pokusy o usazení Romů - část z nich má být rozdělena do několika okresů v čechách i na Moravě a má jim být přidělena půda. Mělo však jít o naprostou asimilaci, další pravidla jsou tak podstatně méně příznivá - je například zakázána romština, tradiční způsob odívání a omezena tradiční řemesla. Místo „Cikáni“ mají být nadále nazýváni „Novosedláci“. Josef II. pak dbá především na školní docházku, stravovací a hygienické návyky a křest. Podobná situace je i v dalších evropských zemích, kde vládnou osvícenští panovníci. V 18. století se pak mnoho Romů usazuje dobrovolně.  To neznamená, že by represe zcela ustala - roku 1782 proběhl tzv. Hostianský proces, kde byla skupina 100 Romů obviněna z kanibalismu a byli postupně popravováni. Než byl proces zastaven, čtyřicet z nich již zemřelo.
V 19. století prudce narůstá počet Romů na Moravě a jejich vesnice se rozšiřují. Tradiční řemesla, kovářství, košíkářství a kotlářství, a hudba je již nemohou uživit, a proto se živí sezónními zemědělskými pracemi. Tento trend se prosazuje zejména na Slovensku, kde je s jednou selskou rodinou spjato několik rodin Romů, často po generace. Tyto vztahy mohou jít i dál - hospodář se někdy stává kmotrem romských dětí. Romské osady však stále musí stát až za vesnicí či městem.

Dalším důležitým mezníkem je zrušení nevolnictví v Moldavii a Valašsku (Rumunsko) v 50. letech 19. století. Tím byl osvobozen i značný počet Romů, kteří zachovali mnoho z tradiční formy života. Nyní opět začínají kočovat a dostávají se i na naše území. Podle země, ze které přicházejí, jsou nazývaní valašští, později olašští Romové. Způsob jejich života a život usedlých Romů se již značně liší. Nezřídka proto dochází ke konfliktům, velmi řídké jsou i vzájemné sňatky.

První republika

Když vzniklo československo, hovořilo se o vítězství snah dlouholetého boje o národní samostatnost a svobodu. Když se o necelých 20 let později blížila ke svému konci, připomínala v něčem staré Rakousko - byla znovu kupkou národnostních problémů. To se však netýkalo jenom Němců a Maďarů, jak se někdy tvrdí, ale ve velké míře i Slováků, Poláků a Rusínů.
Jak mohli být spokojení Romové? Předně byli uznáni jako národnostní menšina (jako obvykle jako Cikáni). řadu pozitivních změn přinášely aktivity na nevládní úrovni. Na Slovensku dochází k budování škol, ve kterých jsou často zaváděny progresivní vyučovací postupy. V Košicích vzniká fotbalový klub Roma Košice s vlastní doprovodnou kapelou. Míra pomoci Romům však ležela takřka bezvýhradně na libovůli místních úřadů či snaze lokálních iniciativ. Na tom nemění nic ani fakt, že na sbírku na otevření romské jednotřídky (škola budovaná z aktivity užhorodských Romů) přispěl i prezident Masaryk.
Státní zásahy byly naopak převážně negativní. Je proti nim využíván zákon o potulce z roku 1885 a čeští zákonodárci přichystají zákon ještě represivnější. Zákon č.117 z roku 1927 o kočovných Cikánech a prováděcí nařízení vydaná o rok později zasáhl do života nejen olašských Romů, ale i početné skupiny těch, co žili polousedle - zimu trávili na jednom místě a po zbytek roku putovali za prací. Podle tohoto zákona musela každá kočovnická skupina žádat o zvláštní povolení, kde byl vymezen i počet vozů a koní, které smějí mít. Vydávaly se i cikánské průkazy a byla vytvořena cikánská kartotéka, kam byly umisťovány fotografie a otisky prstů.
O síle předsudků svědčí i proces s devatenáctičlennou skupinou Romů obviněných mimo jiných kriminálních činů i z kanibalismu. Toto obvinění se sice ukázalo jako smyšlené, tisk však vyvolal vlnu hysterie a to dokonce v celoevropském měřítku. Následkem toho došlo na Slovensku k vyklizení či přesunutí několika romských vesnic úřady.
Ve 30. letech však v československu hledá azyl mnoho romských rodin, utíkajících před nacismem.

Romomé za Světové války

V době vyhlášení Protektorátu čechy a Morava žije většina Romů usedlým životem ve vesnicích na Moravě. Podle nacistického modelu je proti nim zasaženo nejprve jako proti asociálům. Nejprve byla dána dvouměsíční lhůta k usazení. Kdo neuposlechl, nemohl se vykázat stálým zaměstnáním nebo byl udán četníky či fašisty, byl umístěn do „táborů pro asociály“. Ty se mění nejprve ve „shromažďovací“ a pak (r. 1942) v „cikánské tábory“. Pro čechy se tímto táborem staly Lety, pro Moravu Hodonín u Kunštátu. Lety prochází přes 1 000 Romů, 370 z nich tam zemřelo, zbytek byl transportován do Osvětimi. Téměř všichni dozorci v táboře byli češi. V Hodoníně, kde bylo uvězněno asi 300 Romů, jich zemřelo dokonce 200. Zbytek byl opět převezen do Osvětimi.
První plošný transport Romů odjíždí z Protektorátu 26.2.1943. V Osvětimi je pro ně určen likvidační „cikánský tábor“ Osvětim II Březinka. Nakonec v něm skončilo asi 6 500 – 7 000 Romů, přežilo jich necelých 600. Romská populace v čechách, která byla z velké části zapojena do běžného vesnického života, byla tak téměř úplně vybita.
Ze Slovenského státu žádné romské transporty neodjely, z území jižního Slovenska, připojeného za války k Maďarsku, odjížděly transporty do Dachau. Represe tam postupovala jinak. Romové měli zakázaný přístup do veřejných budov a dopravních prostředků. Byly pro ně určeny speciální návštěvní hodiny pro přístup do měst. Jejich osady nesměly stát blíže než dva kilometry od města či veřejné cesty, ty, které vyhlášce neodpovídaly, měly být zničeny. Ti, kteří se nemohli vykázat potvrzením o stálém pracovním poměru, byli posíláni do pracovních táborů.
Vyhlášky však nebyly vždy dodržovány - opět záleželo na postojích místních lidí a úřadů. Jsou tak známy jak případy brutálních útoků četnictva na romské vesnice, tak případy, kdy místní úřad kličkami v papírování vystěhování vesnice oddaluje. Jindy pomáhají místní obyvatelé tím, že vydávají Romům potvrzení o práci, někdy dokonce pomáhají postavit vesnici zničenou četníky.
Represe byla vystupňována po zahájení partyzánské činnosti a zvláště během Slovenského národního povstání. Fašisté Romy obviňovali (a často se přitom nemýlili) z ukrývání a zásobování partyzánů a několik vesnic bylo zničeno. Mnoho Romů vstupovalo do partyzánských oddílů.

Mezidobí

Dalo by se předpokládat, že po skončení světové války bude snaha Romům, kteří byli v jejím průběhu pronásledováni, výrazněji pomoci. O romském holocaustu se však nikdy příliš nemluvilo, byly dokonce pokusy s obnovením pracovních táborů. Odehrály se také tři pokusy o přestěhování vesnic, a to způsobem, který bude později široce používán - Romové dostali několik hodin na to, aby se sbalili, a pak byli naskládáni do vagónů a jejich domy spáleny. Jako nové bydlení jim byly přidělena vesnice po vystěhovaných Němcích. I přes likvidaci původní vesnice se ve dvou případech Romové rozhodli navrátit, třetí vesnice, Lomnička, je dodnes romská. Romové se však často do pohraničí stěhovali dobrovolně. Sociálně si někdy také polepšili ve vesnicích, ze kterých byly vystěhováni Němci a Maďaři. Nově přišlí Slováci pak často tvořili chudší část obyvatelstva.

1948 a poté

I po roce 1948 pokračuje spontánní stěhování do pohraničí. V 50. letech se s rozvojem průmyslu v severních a severozápadních čechách objevují v romských vesnicích náboráři. Začínají turnusové, většinou čtrnáctidenní, výjezdy Romů do čech, vypravovány jsou speciální „cikánské vlaky“. Romové mají většinou klasickou roli levné pracovní síly, někteří z nich, například vyučení kováři, na tom byli lépe a mohli si udělat i další oprávnění. Ti, co se osvědčili, také mohli získat byt v čechách. Vzniká tak v českých městech poměrně velká skupina Romů zcela zapojených do života většinové společnosti. Odchody podnikavější části Romů do pohraničí nebo za prací do čech sice vedou k určitému „hnití vesnic“, ale i tam se z turnusových výprav dostává dost peněz, aby zajistily přežití a dokonce určité zlepšení životních podmínek (které však stále byly kritické).
Tuto situaci si ovšem nový establishment vykládá po svém - rodí se koncepce „zdravé asimilace“. To samozřejmě znamená potlačení projevů etnické příslušnosti (což si koneckonců uvědomovala a velice přímočaře prováděla již Marie Terezie). „Cikánská otázka“ je proto chápána převážně jako otázka sociální, v pozdějších vládních dokumentech se ani nemluví o Romech, ale třeba o nepřizpůsobivých občanech. Roku 1956 se opět začíná uvažovat o likvidaci některých vesnic a vystěhování Romů. Zlom pak přichází roku 1958 s usnesení UV KSč o práci s cikánským obyvatelstvem, které předpokládá úplnou asimilaci. Prvním krok k tomu byl učiněn v říjnu 1958 zákonem č.74 o usazení kočovného obyvatelstva. V §3 je kočování prohlášeno za trestný čin a trestáno půl rokem až třemi lety vězení. Usazování probíhalo většinou tak, že policie zabavila kola u vozů a odvedla či zastřelila koně. O ubytování se měl postarat Národní výbor v místě, kde „usazení“ Romy zrovna postihlo. Ty ho samozřejmě neměly, a tak se „ubytováním“ mohl stát i prázdný železniční vagón. Tato opatření však nepostihují pouze olašské Romy, ale i celou řadu z těch, co do čech jezdili pouze za prací a často se vraceli na Slovensko.
Začíná i likvidace osad na východním Slovensku a „rozptyl cikánského obyvatelstva“ po čechách. Místní úřady opět často nezařídí ani odpovídající ubytování, ani práci. Romové, dosud po generace žijící v přízemních domcích, jsou nastěhováni na sídliště do vysokých paneláků. Mnozí z nich si na nové bydlení nemohli nikdy zvyknout a žili na trávnících před domy. Mnoho z nich také prodává veškeré vybavení bytu a za utržené peníze se snaží dostat zpět na Slovensko. Roku 1968 tak bylo „přesídleno“ asi 6 000 Romů, 1 000 z nich se pokusilo o návrat. Slovenské úřady je posílají zpět, v čechách ovšem vydrží jen tak dlouho, dokud neseženou peníze na další cestu.
Roku 1970 bylo od dalšího rozptylu upuštěno, přesidlování však probíhá nadále, ale naopak sestěhováním na jedno sídliště. Tak tomu bylo i v případě sídliště Chánov.

Celá řada romských dětí končila ve zvláštních školách, které neumožňovaly další studium.

Rok 68 a romský aktivismus

První naděje na změnu se objevuje roku 1968. Přestává se mluvit o „cikánském problému“, ale o „problémech Romů“. Do diskuse se snad poprvé zapojují i sami Romové. Roku 1969 pak vznikají i první samostatné organizace Svaz Cikánů – Romů, a to jeden pro čechy a druhý pro Slovensko. český svaz se snaží o uznání Romů jako etnika. Jednou z jeho aktivit byla proto snaha o založení muzea v Brně. Slovenský svaz se věnuje hlavně sociálním otázkám. Oba svazy byly zrušeny roku 1973.

Sterilizace romských žen

Začíná na Slovensku roku 1974 usnesením vlády o „usměrněném užívání antikoncepčních prostředků s využitím nejnovějších metod“ a měla být po určitém počtu dětí nucená. Roku 1976 je liberalizován zákon o sterilizaci a konečně od roku 1978 má být sterilizace dobrovolná a za její podstoupení byla stanovena odměna 15 – 25 000 Kčs (tehdy naprosto nepředstavitelná částka) podle počtu dětí. Takto vysoká částka byla vyplácena pouze na Slovensku, romské ženy z čech jezdily proto někdy na Slovensko. Zásadní problém je nejen v logice celé věci (v usnesení o peněžní odměně se mluvilo o tom, že je celá akce důležitá k tomu, aby došlo k zamezení zvyšování počtů „nezdravého“ obyvatelstva), ale i v informovanosti o rizicích a důsledcích celé operace. Všechny nemocnice se sice mohou prokázat reverzí pacientek, z šetření v 90. letech však vyplývá, že některé z nich ani nevěděly, že je operace nevratná.
Roku 1990 bylo vyplácení odměn ukončeno, výzkum, který provedla Poradňa pre občianská a µudská práva, prokázal pokračování sterilizací při podobně mizivé informovanosti či pod nátlakem.

Rok 89 a poté

Roku 1989 přestávají být Romové alespoň na chvíli pouhým objektem vládní politiky. V listopadu 1989 vzniká Romská občanská iniciativa a účastní se demonstrace na Letné. ROI se dostává i do Parlamentu, objevují se první romské časopisy.
Ani s příchodem volného trhu do čech se sociální situace Romů, přes všechno ujišťování o jeho všemocnosti, rozhodně nijak nezlepšila. V 70. letech přestalo přesídlování Romů ze Slovenska do čech a znovu začala snaha mírnit jeho sociální dopady. Již tehdy byla mezi Romy nezaměstnanost (ač většinou skrytá) a jejich problémy měl vyřešit přístup k sociálním příspěvkům. To však řešilo jen důsledky, nikoliv příčiny problémů, které Romové měli, ti si však na dotace ze sociálních úřadů velice rychle zvykli. V 90. letech se ale začíná sociální systém rozpadat a mnoho Romů navíc přišlo o práci. Nezaměstnanost mezi Romy je přitom zhruba 70%, v některých krajích dokonce kolem 90%.
Jedním z dodnes trvajících problémů bylo rozdělení republiky. Objevuje se snaha vystěhovat Romy, kteří mají zapsaný trvalý pobyt na Slovensku, ač žijí již dlouho v čechách, na Slovensko. Tisíce Romů si také nedokázalo vyřídit všechny byrokratické kejkle a žijí v čR se slovenským občanstvím. To je odřezává i např. od systému státní sociální péče.
Velké problémy znamená bydlení. Se zhoršováním sociální situace roste i problém vůbec sehnat bydlení či za ně zaplatit. Mnoho romských rodin tak spadlo do škatulky neplatičů, a jakožto asociálové (v dějinách Romů již tradičně) odsouváni do zvláštních domů. Někdy město dokonce neváhá vynaložit peníze na to, aby Romům zakoupilo nemovitost v sousedním okrese.
Vláda má sice několik poradních komisí a situaci Romů „sleduje“ v různých zprávách, výsledky jsou však víc než skromné. A u toho zřejmě i zůstane, zvláště po reformě státní správy, kdy se vzdala většiny nástrojů, kterými mohla ovlivňovat činnost krajů.
Jak může činnost krajů vypadat, napovídá i projekt „nulové tolerance“ ve Slaném. Ten vyústil v projekt oplocené ubytovny za městem s přísným režimem a stálým dohledem policie. Projekt útulných koncentráčků se uchytil i v dalších městech, například Kladno má vyhlídnutý prostor vpravdě symbolický - zrušená jatka. Příznačné je, že ve městech, kde se projekt uchytil, ovládá radnici ODS. Že by „modrá šance“ pro Romy?
V 90. letech se aktivizuje ultrapravicové hnutí a začínají rasistické útoky na Romy. Ani tady se stát nevyznamenal. Když už se případ dostal k soudu, byly často uloženy nízké, podmínečné tresty. Výjimkou jsou některé široce medializované případy, kde jsou tresty exemplárně vysoké, ani to však nesvědčí o konsistentním přístupu (v poslední době to byl třeba případ Vl. Pechance). V čechách jsou také často pořádané koncerty kapel s rasistickým textovým repertoárem, policie se však většinou spokojuje s „monitorováním“.

To vše ústí do situace, kdy jsou Romové stále více mezi „vyvrženými“ a dokonce se nechtějí hlásit ani ke své národnosti. Svědčí o tom výsledky ve sčítání obyvatel v letech 1991 a 2001. Zatímco podle prvního z nich mělo v čechách žít 33 000 Romů, ve druhém se k romské národnosti přihlásilo pouze 11 000 lidí.

Podle přednášky na Fakultě humanitních studií a eseje Marty Miklušákové v knize Cikáni (autor Angus Frazer) Jan Růžička

Romové a Cikáni

Jedna z nejobsáhlejších diskusí ve většinové populaci ve spojitosti s Romy byla o tom, zda je vhodné používat pojmenování Rom nebo Cikán. O pravděpodobném původu prvního z nich jsem se zmínil již výše, důležité je zejména, že jde o etnonym - o vlastní název. Je to samozřejmě jen jeden z nich, v Německu se nazývají Sinthi, v jižní Evropě Manuši, a je i celá řada jiných. Termín „Cikán“ se nejspíš vyvinul z názvu místa, kde značná část Romů před příchodem do Evropy žila - v blízkosti středomořského přístavu Modonu, které je nazýváno Malý Egypt. Na svých cestách po Evropě se právě na toto místo odvolávali a byli proto označováni jako „Egypťané“, neboli (z řečtiny) gitanos. Odkud je již jen kousek k „národním názvům“ anglickému „Gypsy“, maďarskému „Czygán“ či českému „Cikán“, často psaných i s malým písmenem. Ani tento název není jediný (ve Francii to byli „češi“ viz výše). V článku používám téměř výhradně první z nich. Důvody jsou dva - ač výraz „Cikán“ není sám o sobě urážlivý (i když zeměpisně pochybný), byl používán celá staletí v urážlivém duchu anebo prostě společností, od které se Romové příliš dobrého nedočkali. Druhým důvodem je snaha části romských aktivistů, například Mezinárodní romské unie, prosadit právě označení Rom. Užívání tohoto výrazu samozřejmě není samospasitelné - může být použit i v tom nejrepresivnějším zákonu či zavilým rasistou. Bývá však přinejmenším určitým příznakem otevřenosti.

Rabující Romové

Těsně před vydáním tohoto čísla začaly na Slovensku nepokoje mezi Romy, a to zejména útoky na obchody s potravinami. Došlo k nim kvůli snížení sociálních dávek o 50%, čímž Romy, kteří nemají nejmenší možnost sehnat práci (v místech, kde je situace nejhorší, překračuje nezaměstnanost 30%), připravila o jediný zdroj příjmů. Slovenská vláda obhajuje tyto škrty tím, že mají motivovat Romy k práci. Ve chvíli, kdy práce prostě není, je toto zdůvodnění buď hloupostí, nebo pokrytectvím. Ani možnost nechat se zaměstnat od obce za 1000 korun měsíčně nic neřeší. Slovenská televize také přinesla reportáž, ve které ukázala, že i tyto snížené dávky končí hned po výplatě v rukou lichvářů. Snížení dávek však moc lichvářů jen posílí. Někdy je také snaha pohlížet na tyto události jako na čistě kriminální záležitost. Slovenští Romové jsou však dnes v takové situaci, že jinou možnost než krádeže už nemají.
Mohlo by se zdát, že tohle všechno se nás netýká. Slovenská vláda je však občas dávána za příklad pro svou neoliberální politiku (na Slovensku je již zavedena „rovná daň“, tolik proklamovaná ODS, či nedávno tam byli stávkující železničáři soudním příkazem donuceni vrátit se do práce). Tento příklad jen opět ukazuje, kam i v čR oblíbené škrty v sociálním systému mohou vést.

Celá řada romských rodin byla již vystěhována z bytu, protože neměla na placení nájmu. V průběhu 90. let tak dochází k sestěhování celé řady romských rodin. Tento trend však má své limity - byty se prostě nafouknout nedají. Z průzkumu v Ostravě se ukázalo, že již další možnosti sestěhování v podstatě nejsou a ti, co přijdou o byt, prostě skončí na ulici. Podobná situace již bude zřejmě i v dalších městech. S pokračujícím zdražováním nájmu je situace stále horší. V rozmezí několika let se proto může objevit vlna romského bezdomovectví.