Edward Said zemřel po dvanácti letech boje s leukémii 25. září 2003. Byl to jeden z nejvýznamnějších intelektuálů současnosti, jeho dílo Orientalismus (Orientalism, 1978) patří k zakladatelským pracím postkoloniálních studií. Tento významný literární vědec byl zároveň dlouholetým bojovníkem za práva Palestinců a členem palestinské národní rady, přesto je v čR takřka neznámý, jeho dílo obtížně přístupné a smrti tohoto muže si většina médií ani nepovšimla - články vyšly, alespoň co já vím, pouze v Literárních novinách a Respektu.

Edward Said se po celý svůj život pohyboval mezi kulturami. Narodil se roku 1935 v Jeruzalémě. Jeho otec, Wadie Said, byl palestinský křesťan, který roku 1911 utekl do USA, aby se vyhnul odvodu do armády. V první světové válce nakonec přesto bojoval, ovšem v americké armádě, díky čemuž se mu podařilo získat americké občanství. Po válce se vrací do Jeruzaléma, z toho však po založení Izraele (roku 1947) s celou rodinou prchá do Káhiry. Edward Said zde navštěvuje elitní anglickou školu. Po ní je, přes otcův royalismus (Edward je pojmenován po princi Waleském), poslán na americkou vysokou školu. Po ukončení studií se stává profesorem na prestižní Kolumbijské univerzitě.

V této době se jeho budoucí propalestinské politické tendence dosud neprojevují. V rozhovoru s Tariqem Alim, významným arabským intelektuálem, odpovídá na otázku, kdy došlo k přerodu z profesora komparativní literatury na obhájce Palestinců, a jak od sebe v té době oba dokázal oddělovat: „Musel jsem. … Mé kontakty s Egyptem byly řídké. Palestina neexistovala. Moje rodina žila částečně v Egyptě a částečně v Libanonu a já jsem byl cizincem na obou místech. … Byl jsem znechucen tím, že celá řada mých kulturních hrdinů - Edmund Wilson, Isalah Berlin, Reinhold Nieburh, byli fanatičtí sionisté. Ne jen proizraelští: v tisku tvrdili o Palestincích ty nejhorší věci. Ale nemohl jsem dělat nic jiného, než si toho pouze všímat. V politice pro mě nebylo místo. Byl jsem zrovna v New Yorku, když začala šestidenní válka („preventivní úder" Izraele proti Egyptu roku 1967, Izrael při ní rozdrtil egyptskou armádu a obsadil část egyptského území - pozn JR), která mnou úplně otřásla. Svět, tak jak jsem jej znal, v té chvíli skončil. Ve Spojených státech jsem byl již po celá léta, ale teprve nyní jsem se dostal do spojení s dalšími Araby. Kolem roku 1970 jsem byl již plně zapojen do palestinského hnutí odporu."

V této době začíná také práci na svém Orientalismu. V něm vychází z Foucaltova spojení mezi věděním a mocí a sleduje, jak Francie s Anglií při svém pronikání do arabského světa (počínaje Napoleonovým tažením do Egypta) po téměř 200 let budují diskurs „Orientu". Ač z Blízkého východu pochází tři velká světová náboženství, židovství, křesťanství a islám, začíná se o něm hovořit jako o něčem zcela vzdáleném, exotickém, což bylo doprovázeno i vulgarizací a překrucováním jeho kultury. Tento diskurs pak sloužil jak k vládě nad celou oblastí, tak k vymezení evropské kulturní identity tím, že ji postavili proti arabskému světu. K tomu sloužily typické černobílé protiklady - oni a my. Již tehdy tak vznikala myšlenka „střetu civilizací" a vývozu pokroku a humanity vojenskými výboji.

Napoleon na své tažení nevyrazil jen s vojáky, ale vzal s sebou i půlku univerzity. Učení profesoři byli využíváni pro kontakt s obyvatelstvem. Měli sice o Egyptu určitou představu, avšak pouze o jeho minulosti. Věděli také, že i evropská civilizace má své kořeny v této části světa, chtěli během okupace tyto kořeny znovu vyzdvihnout. Svou činnost brali vcelku altruisticky - podařilo se jim probudit zájem o minulost Egypta a zahájit její systematický výzkum. Odhalení dávné civilizace, kterou již místní nepamatovali, pak mělo být přínosem okupace. Tento altruistický prvek by samozřejmě vyzněl mnohem přesvědčivěji, kdyby nálezy, které zde učinili, skončily v muzeu v Káhiře a ne v Paříži či Londýně. šlo však ještě o něco jiného. „Protože byl Egypt saturován prostředky umění, vědy a vlády, měla jeho role spočívat v tom, že se stane jevištěm, na kterém budou probíhat velké události světových dějin … vlastním osudem Egypta měla být jeho anexe." To se ještě mnohem jasněji ukázalo po vybudování Suezského průplavu.

Je příznačné, že k napsání Orientalismu se dostává Said právě v době, kdy se začíná zapojovat do politického dění. „Začal jsem metodicky číst vše, co se psalo o Blízkém východu", říká Edward Said o počátcích Orientalismu. „Neshodovalo se to však s mými zkušenostmi. Na počátku 70. let jsem tak pozvolna dospíval k závěru, že tato překroucení a dezinterpretace jsou záměrné, že jsou součástí mnohem širšího systému myšlení … Potvrdilo to můj předpoklad, že studium literatury je historický úkol, nikoliv pouze estetický. … Seriozní historický výzkum musí počítat s faktem, že kultura je neoddělitelně spjata s politikou."

Orientalismus vyvolal zuřivou diskusi. Vznikaly desítky děl, které se na něj snažily navázat a rozvinout jeho myšlenky, začalo se hovořit o postkoloniálních studiích. Měl však také celou řadu kritiků a Said se musel vyrovnávat i s výtkami, že svým dílem pouze „uráží mrtvé bílé muže".

Argumenty Orientalismu Said dále rozvijí v díle Kultura a imperialismus (Culture and Imperialism, 1993). V něm podrobně rozebírá hloubku propojení mezi významnými díly západní kultury (zvláště v 19. století) s imperiální expanzí.

Přes obrovskou odezvu, kterou jeho vědecká práce vyvolala, jsou pro Saida čím dál důležitější jeho politické aktivity. Obhajobě práv Palestinců věnuje Said většinu svých prací i času - a činí tak i v posledních dvanácti letech svého života, kdy onemocněl leukémií a musel trávit mnoho času v nemocnicích. I tehdy jezdí po celém světě a přednáší o situaci v okupované Palestině.

Již v 70. letech se stává jedním z mluvčích Palestinců. Po 14 let je nezávislým členem Palestinské národní rady. Pohybuje se v nejvyšších politických kruzích, roku 1984 například pomáhá formulovat prohlášení k Valnému shromáždění OSN. Je však stále kritičtější vůči vedení palestinského hnutí. Vadí mu zvláště nedostatek dlouhodobé strategické vize a jejich „politika" poklonkování před papežem či Georgem Bushem.

Ostře se střetává s Arafatem, zvláště po podepsání dohod v Oslu. Okamžitě tvrdí, že dohody znamenají pouze potvrzení dominance Izraele a na Palestince zbude pouze několik rozdrobených nesvéprávných území, které podle jihoafrického vzoru nazývá Bantustany. Vzhledem k tomu, že území vymezené dohodami z Osla nedosahovalo ani rozlohy před šestidenní válkou (Izrael se uvolil vyklidit pouze 18% ze svého záboru) a bylo omezeno „izraelskými bezpečnostními zájmy", nebylo k této předpovědi třeba Saidova intelektu. Není nutné však dodávat, že se jeho předpověď vyplnila. Nepřekvapuje, že se mezi Arafatovými stoupenci objevují jedni z  nejtvrdších kritiků Orientalismu.

Znalost arabského světa a dlouhá léta strávená na Západě pomohly Saidovi udržet kritický odstup ve vědeckém díle i v politice. Jeho dílo je však zároveň hluboce angažované a protestuje proti nespravedlnostem dneška. I proto by nemělo být v čechách přehlíženo a zapomenuto.

Podle článků Johna Reese, Tariqa Aliho a Literárních novin, Jan Růžička

Knihy Edwarda Saida:

Joseph Conrad and the Fiction of Autobiography (1966), Beginnings (1975), Orientalism (1978), The Question of Palestine (1979), Covering Islam (1981), The World, the Text and the Critic (1983), After the Last Sky (1986), Musical Elaboration (1991), Culture and Imperialsm (1993), The Politcs of Dispossetion (1994), Peace and Its Discontents (1995) Out of Place (1999), The End of the Peace Process (2000), Power, Politics and Culture (2001) Parallels and Paradoxes (s D. Berenbolm, 2002) Culture and Resistence (2003) Dostat se k dílu Edwarda Saida je v čR poměrně obtížné. Něco lze nalézt v Národní knihovně (www.nkp.cz), studenti je mohou najít rozházené po různých knihovnách na Univerzitě (viz. http://skuk.cuni.cz).