Když Bush začal se svou válkou proti terorismu, uvádělo se, že má nejsilnější podporu, jakou kdy americký prezident měl. To už sice dávno není pravda, stále se však zdá, jako by se ve Spojených státech kromě demonstrací několika tisíc protiválečných aktivistů (a samozřejmě zvolení Arnieho guvernérem, objevení Bushovy milostné poezie a pár dalších pikantností pro bulvární media) nic nedělo. Situace je však mnohem složitější a mnohem zajímavější, v 90. letech se totiž pomalu ale jistě začíná znovu hlásit o slovo hnutí pracujících.
Za jeden ze zlomových bodů lze považovat protesty proti WTO v Seattlu. Když byli totiž protestující (jako již kolikrát) napadeni slzným plynem a obušky, odboráři, kteří pochodovali ve svém vlastním průvodu a do centra města vůbec neměli vstoupit, jim přišli na pomoc. Museli přitom projít kordónem, který vytvořili odboroví vůdci usilující o ukončení celé akce. Spojením odborářů s antikapitalisty se potom vyznačovala i většina akcí, které po Seattlu následovaly a během nichž vzniklo široké mezinárodní hnutí.
Bylo by snadné zde skončit. Jsou však některá fakta, která nás varují, že to není tak jednoduché.  Například organizovanost v odborech je ve Spojených státech nízká a dlouhodobě klesá. Na začátku 60. let bylo v odborech 30% pracujících, počátkem 80. let však již jen 15%, roku 1999 pouze 13, 5% a nynější odhady se pohybují kolem 13, 2%. Roku 2001 také proběhlo velice málo stávek – jeden z nejnižších počtů vůbec. Co z toho vyplývá?

Překapávaná prosperita

Klasická pravicová odpověď to přičítá síle amerického kapitalismu. Má to být důkazem toho, jak dobře fungují různé neoliberální koncepty – právě slabost odborů, “flexibilní pracovní síla” a nízká úroveň zásahů státu jsou největší výhodou: volný trh prý dokáže udržet nízkou nezaměstnanost (ještě na konci 90. let se pohybovala kolem 3, 6%, ve srovnání s Německem či Francií skutečně málo), (alespoň relativně) vysokou životní úroveň pracujících atd. Odsud je již jen krůček k tomu, co Jan Keller nazývá “překapávanou prosperitou”, k tvrzení, že čím lépe se bude dařit bohatým, tím více zbude i na chudé.
Celá argumentace má však několik velkých ALE. Například mzdy dlouhodobě klesají, uvádí se, že mezi lety 1971 a 1993 se snížila průměrná reálná mzda o 24, 7%, v devadesátých letech mělo dojít k určitému nárůstu, reálné mzdy jsou však stále ještě o 18% nižší než roku 1971. Udržení či zvýšení životní úrovně je tak dílem nárůstu pracovní doby a stále větších přesčasů.
Také nezaměstnanost již není 3, 6 %, ale během posledních 3 let se zvýšila na 6, 5%, což znamená dalších 4 500 000 nezaměstnaných. Ještě větší význam má skrytá nezaměstnanost. V USA totiž "sociální" systém vyřazuje mnoho lidí bez práce z programů pro nezaměstnané a tak i ze statistik. Typický je v tom program "pomoc za práci", kde příjem dávek je podmíněn prací za minimální plat, často i několik hodin cesty od domova. Všemožné fígle se pak dají dělat i se samotnými statistikami. Odhaduje se proto, že nezaměstnanost je ve skutečnosti alespoň o 2 - 3% větší, než se uvádí. Nezaměstnanost se však skrývá i jinými způsoby. V USA je sice těžké využívat systém sociálního zabezpečení, ale velice lehké je dostat se do armády, kde v civilních a vojenských složkách dohromady pracuje přes 3 miliony lidí. Velice často sem směřují právě chudí lidé, kteří tak unikají bídě, a imigranti, kteří doufají, že tím získají občanství – anebo mohou skončit ve vězení, v nichž sedí kolem 2 milionů lidí (čímž si USA drží celosvětový primát).
Situace tedy není tak růžová, jak se někdy tvrdí. Z čeho tedy pramení výše zmíněné problémy? Jedna z odpovědí se dá najít v historii amerického odborového hnutí. To mělo několik hlavních problémů. Prvním a nejstarším z nich byl bezpochyby rasismus. Odbory byly dlouho vyhrazeny pouze pro bílé, což bylo jednou ze základních překážek jejich akceschopnosti, čehož dovedně využívali zaměstnavatelé (stávkokazi byli dlouho čerpáni z nejchudších, převážně černošských, čtvrtí).
Druhým problémem, který trvá dodnes, je provázání odborové byrokracie s demokratickou stranou. To se projevilo mnohokrát, nejhorší důsledky však mělo zřejmě v období tzv. "honů na čarodějnice". Součástí kampaně antikomunistického běsnění byly i útoky proti odborům, které se státu (mimo jiné právě pro své spojení s demokratickou stranou) nedokázaly postavit. Z největšího odborového svazu CIO bylo vyloučeno přes jeden a půl milionu pracujících a celé odborové hnutí bylo na dlouhou dobu zlomeno. Je mimochodem pro Spojené státy příznačné, že se celé tažení zastavilo, až když byla jako "komunistická" napadena i armáda. Senátor McCarthy byl uklizen do ústraní a celá věc se zametla pod koberec.
Hnutí pracujících pak bylo slabé po zbytek 50. let a celá léta šedesátá, stávek přibývá až během 70. let, jsou však potlačeny během prezidentování Ronalda Regana. Nastává další útlum, který trvá i v devadesátých letech, v nich je však již několik důležitých vítězství, které mohou celé hnutí opět pozvednout.

Justice for Janitors

Problémy i úspěchy pracujících v posledních dvaceti letech jsou dobře vidět na hnutí uklízečů a uklízeček v mrakodrapech amerických měst (to je v USA velký byznys, výdělky velkých společností zajištujících úklid jsou v řádu stovek milionů ročně). Jejich vystoupení je úžasným způsobem zachyceno ve filmu Kena Loache Chléb a růže, který tímto upřímně doporučuji (příběh je samozřejmě smyšlený, založený však na skutečných událostech); já se omezím jen na stručný historický souhrn. Vše začíná v 80.letech, kdy průměrný plat uklízečů byl 11, 50 $ za hodinu včetně zdravotního pojištění, což je v USA extrémně důležité. Tehdy došlo k masovému propouštění a na volná místa byli najímáni většinou Hispánci, u nichž se předpokládalo, že si vystačí s platem takřka o 50% nižším, k tomu bez pojištění a odborů. V tom se však páni zaměstnavatelé přepočítali. Netrvalo dlouho a i nově zaměstnaní se začali zajímat o své platy a pracovní podmínky, vznikla organizace Justice for Janitors a do ní se rychle zapojily tisíce pracujících. Konec 80. a začátek 90. let je tak obdobím velkých demonstrací přímo v centrech velkých amerických měst. Roku 1989 je demonstrace v Los Angeles rozprášena policií, jsou desítky zatčených a raněných. Celé hnutí poté vypuklo s ještě větší silou, množily se stávky i střety s policií. Nakonec byli zaměstnavatelé donuceni k ústupkům. Byly povoleny odbory, platy však zůstaly oproti začátku 80. let o 47% nižší a o pojištění si uklízeči a uklízečky mohli nechat zdát.
To však byl pouze začátek celého hnutí. V roce 1995 začala nová kampaň, která přesvědčovala uklízeče, aby v roce 2000 ukončili své smlouvy. Kampaň si získala mohutný ohlas - 3.4. 2000 zahájilo stávku 8500 uklízečů v Los Angeles. Blokují dopravu a pochodují centrem města. Předem si zajistili velké mediální pokrytí tím, že odmítli uklidit záchody v centrále L.A. Times. Vedení firem se pokouší nasadit stávkokaze a v podzemních garážích mrakodrapů dochází ke střetům stávkových hlídek a příslušníků ochranky, kteří mají zajistit stávkokazům průchod. Stávka si získává velkou popularitu a stávkových hlídek se účastní i velké množství stoupenců kampaně zvenku. Stávka končí 22. dubna naprostým vítězstvím - 22% navýšení platů a zajištěním pojištění. To spouští celou řadu stávek. úspěch je následovně slaven v San Diegu, poté v Chicagu, v Clevelandu, v Connecticutu - a v New Yorku stačila pouze demonstrace.

Odborářská solidarita

Jedním z klíčových momentů stávky byla odborářská solidarita. Roku 1997 stávkovali řidiči nákladních aut, sdružení v odborovém svazu Teamsters, proti firmě UPS. Firma se opět snaží nasadit stávkokaze a řidiči se shromažďují před její centrálou a žádají všechny uvnitř, aby se přidali ke stávce. A právě uklízeči a uklízečky uposlechnou výzvy. Stávka proti UPS získala velký ohlas a patřila k jednomu ze zlomových momentů hnutí 90. let. V roce 2000 právě Teamsters patřili mezi nejaktivnější na stávkových hlídkách.
Na podzim 2000 zahajují v Los Angeles stávku řidiči autobusů. Ti dosud brali 21 $ za hodinu; společnost však měla být rozdělena, její jednotlivé části prodány, přičemž mělo dojít k propouštění a k snížení platů na necelých 10 $ za hodinu. Situace řidičů byla o to složitější, že v LA jsou odbory pro řidiče autobusů i pro cestující, přičemž autobusy jezdí právě ti nejchudší. Vedení firmy je vždy stavěli proti řidičům tvrzením, že když přidá řidičům, bude muset zdražit. Teď však byla situace odlišná. Mezi cestujícími totiž byli i uklízeči, kteří právě vyhráli stávku - a nyní stávku podpořili. řidiči získali na síle. Vedení se proto pokusilo o kompromis s částí odborů. Slíbilo, že kdo nastoupí do práce, nebude při "restrukturalizaci" propuštěn. Vedení těchto odborů proto nařídilo řidičům, aby přerušili stávku, prošli přes stávkové hlídky a nastoupili do práce. Z 1800 řidičů, které komandovali do práce, jich uposlechlo 8 a stávka zvítězila.
Solidarita, kterou projevily odboráři v Seattlu, když pomohli napadeným demonstrantům, vytvořila novou tvář příštímu hnutí. Na každé velké akci antikapitalistů či protiválečných aktivistů je od té doby kontingent odborářů a na odborářských protestech jsou přítomni antikapitalisté. Tato solidarita má svůj původ právě ve stávkách 90. let.

Válka proti terorismu a válka proti chudým

Po nástupu George Bushe se situace ještě zkomplikovala, zvláště po 11. září. Bushova vláda zahájila nejen celosvětovou "válku proti terorismu", ale i domácí tažení proti odborům a chudým lidem. Došlo, vzhledem k "nutným válečných výdajům", k dramatickému seškrtání vládou dotovaných programů sociální péče pro chudé (jako je např. veřejné bydlení, zdravotní péče, kvalifikační programy pro nezaměstnané), přičemž ušetřeny nebyly ani ty dlouhodobě nejúspěšnější, na které se předchozí vlády sáhnout neodvážily (více v článku "Válka proti chudým", Doleva 21).
Napadeny byly i odbory. Během stávky dokařů (rok 2002) ukázal Bush jasně, jak od nynějška míní se stávkujícími nakládat. Bylo zjednodušeno zakázání stávky soudem (ten může stávku okamžitě na nejbližších třicet dní zakázat), zvýšeny sankce za neuposlechnutí vrátit se do práce a jako bonbónek nakonec bylo nabídnuta možnost nasadit proti stávkujícím armádu, zpočátku jako stávkokaze nebo jejich ochranku. Pro odpor, který poslední jmenované opatření po právu vyvolalo, k nasazení armády nedošlo, zůstává však v záloze, kdyby se odboráři dále radikalizovali.
Ti, kdo se spoléhají na to, že se po těchto zásazích celé hnutí položí, mohou být velmi nepříjemně překvapeni. Výše zmíněné úspěchy 90. let napovídají, že metoda  "železné pěsti" může snadno selhat, jako již ostatně selhala v Iráku. Nabízí se srovnání se situací 30. let, kdy byly odbory téměř zničeny a stávek bylo pomálu. Za obrat může být považován rok 1934, kdy zvítězily stávky v Mineapolisu, Chicagu a Seattlu. Ty lze považovat za začátek velkých stávek a demonstrací, které proběhly na konci 30. let.
Stávkující řidiči proti UPS, stávkující uklízeči a uklízečky a v neposlední řadě protesty v Seattlu ukazují, že se dnes naskýtá podobná možnost. Je to však jen možnost, vše záleží na tom, jak se jí chopí lidé. I proto je důležité o těchto možnostech mluvit, dokonce i v čR. Dnešní hnutí totiž překračují hranice. Protesty proti politice WTO a Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA) v Mexiku roku 1994 měla velký dopad na události v Seattlu roku 1999. Protesty proti válce byly celosvětové, hnutí v jednotlivých zemích mohlo čerpat sílu a naději z událostí třeba tisíce kilometrů daleko. Události v USA tak mohou být zdrojem poučení a inspirace i pro lidi ve střední Evropě.

Podle přednášky Paula Keloga, Jan Růžička