Po založení skupiny surrealistů v čSR v roce 1934 trval duchovní otec tohoto nového uměleckého směru, André Breton, na tom, aby se pražská skupina po vzoru francouzské přihlásila k místní komunistické straně. Požadavek měl být v souladu s celkovou revoluční myšlenkovou náplní tvorby mladých umělců a teoretiků a Breton jinak nechtěl dovolit pražské skupině užívat označení surrealistů. KSč se však zpočátku zdráhala převzít nad umělci patronaci. Ke skupině totiž patřil i Bohuslav Brouk, jehož určité názory, byť se hlásil k marxismu, strana omítala. Nakonec se vše vyřešilo obecnou formulí v manifestu, podepsaném všemi členy skupiny, jež zněla v tom smyslu, že surrealisté, kteří se stavěli proti marxistickému umění, jsou si vědomi svého omylu.[1] Vraťme se však k osobnosti Bohuslava Brouka. Pocházel z obchodnické rodiny spolumajitele obchodních domů Brouk a Babka. Zájem o teorii socialismu získal již jako patnáctiletý student na základě četby moderní literatury a Marxovo sociální učení pak po celý život patřilo k východiskům jeho vědeckého bádání. Druhým inspiračním zdrojem se pro něho stala psychoanalýza. Zájem o ni ho přivedl nejprve ke studiu medicíny. Po dvou semestrech pak přestoupil na obor antropologie na přírodovědecké fakultě a získal zde roku 1937 doktorát. Svůj druhý doktorát obdržel po válce na filosofické fakultě, kde studoval estetiku. Mezi surrealisty se dostal ve svých dvaadvaceti letech coby autor psychologických studií a článků. Teoretické statě publikoval však již mnohem dříve. Jedna z nich s názvem Marxismus a psychoanalýza vyšla v časopise Tvorba, když bylo autorovi pouhých osmnáct, a vzbudila tehdy mnoho rozruchu.[2] Další články publikoval např. v časopisech ReD, Plán, Zvěrokruh a Kvart. Za války pracoval jako umělecký poradce v obchodním domě Bílá labuť, který patřil rodině. Po únorovém převratu roku 1948 se nejprve usadil na rok a půl v Paříži, kde působil jako sekretář komitétu československých politických uprchlíků a redaktor Zpravodaje české emigrace. Roku 1951 odcestoval do Austrálie, aby v Melbourne posléze získal místo asistenta v hematologickém oddělení laboratoří na výrobu gamaglobulinu. Od roku 1958 přednášel biologii na Polytechnic of the South Bank. Během svého života ještě navštívil v roce 1972 soukromě na čtrnáct dní Prahu. Zemřel po různých zdravotních potížích, souvisejících s cukrovkou, ve svých 65 letech - roku 1978. Nás budou dále zajímat Broukovy hlavní psychologické teze, z nichž vycházel za svého mládí v první polovině třicátých let. Rozhodující roli pro sociální vztahy a celkový vývoj společnosti hraje princip, který určuje psychickou příslušnost člověka k určitému pohlaví. „Ženskost a mužskost v duševním smyslu je psychogenního charakteru a je mylné hledat jejich hmotný korelát. (...) Pohlaví vykonává vliv na naši psýchu, ne jako orgán, jenž by svým spojením s ostatním organismem tento ovlivňoval, nýbrž jako nástroj k životním funkcím. Působí tedy na psýchu nepřímo, psychicky. Ženskost nevyvolávají žádné vnitřní sekrety ani není obsažena v plazmě našeho těla, nýbrž ji evokuje pasívní role při souloži.“[3] Fyzická stránka pohlaví určuje tedy mužům aktivní roli při souloži a ženám roli pasivní. Charakter role při souloži následně určuje psychickou ženskost a mužskost. A odtud se podle Brouka vše odvíjí: „Hodnotu potentního muže zaručila však jeho vynalézavá práce, v níž se mužova sexualita sublimovala a jež svou kvalitou pozvedává dokonce důležitost mužů oproti rodícím ženám, které jí nejsou schopny. (...) ... nejdůležitější nástroje, jako je např. oheň, a nejdůležitější práce, jako je orba, byly objeveny při imitování sexuálního ukájení. První oráč neoral, nýbrž znásilňoval zemi. (...) člověk se stal člověkem, neboť z hravosti se vyvinula práce a ze zvukového sex-appealu řeč. (...) Byť byla práce údělem obou, je vynálezem toliko mužů.“[4] Muž, kterého k invenční hravosti pudila jeho sublimovaná sexualita, daná aktivní rolí při koitu, vynalezl tedy při hře práci. Ženy jsou však na tom kvůli své pasivní roli u Brouka hůře: „Koitus ženy nebavil, neznázorňovali jej a také nic lidského nevynašly. Poněvadž však byly anatomicky uzpůsobeny stejně jako muži a měly tedy dispozice k reprodukci lidskosti, podařilo se jim přijmout člověčenství z rukou mužů. Muž učinil z ženy člověka.“[5] Tak ... svéráz takovému výkladu jistě nechybí. Marně bychom zde však hledali prvky marxismu se snahou o rovnost obou pohlaví. Blíže takovému pojetí se Brouk ocitá, když klade paralelu mezi monogamním manželstvím a prostitucí. V obou případech žena obdržuje od muže za poskytovaný sex materiální podporu, na které je (zvláště v dřívějších formách kapitalismu a před ním) existenčně závislá. Osvobození ženy z její ekonomické závislosti na muži proběhne mimo jiné také zrušením monogamie. „Žena musí být od mužů jedinců zcela neodvislá. Proto nestačí jí vlastní budoár, musí mít vlastní byt. Jedině možnost střídání partnerů dovolí jí dokonalý eroticko-sexuální život. Dítě nechť je pak vráceno matce, jejíž rodové jméno by neslo.“[6] Proti takovému řešení by revolucionář nemohl protestovat, kdyby nemělo pokračování: „... avšak právo na práci ženě přiznat nemůžeme, poněvadž k ní nemá dispozice.“[7] Tady se právě vyskytuje ono bolavé místo, pro které zřejmě KSč (možná mimo jiné) odmítala převzít patronaci nad surrealistickou skupinou. Pro takové postoje si také Bohuslav Brouk vysloužil útok S.K. Neumanna v jeho Dějinách ženy, jakožto reakci na svůj článek proti ženské emancipaci.[8] Podle Engelse se osvobození ženy odehraje právě jejím znovuzařazením do výroby: „Ukáže se pak, že první podmínkou osvobození ženy je, aby celé ženské pohlaví bylo znovu zařazeno do veřejné výroby, a to zas vyžaduje, aby monogamní rodina přestala být hospodářskou jednotkou společnosti.“[9] Boj proti sexuální nouzi a za sexuální svobodu však Brouk vidí jako snahu o změnu stávajícího společenského řádu: „Chceme-li proto bojovat proti sexuální nouzi, musíme bojovat o změnu dnešního řádu společenského, o odstranění manželství a prostituce, o sexuální svobodu všech lidí obojího pohlaví a jakéhokoliv stáří.“[10] Broukovy psychologické studie obsahují řadu dalších pozoruhodných úvah. Mezi ně patří například postoj k šílenství coby tvořivému faktoru či pojetí vnitřní rozháranosti a zoufalství jako hlavního motivu pro veškerou lidskou činnost, jíž se člověk snaží své trápení utišit. I pro jisté mladistvé diletantství patří dílo samorostlého vědce Bohuslava Brouka ke kuriozitám meziválečné avantgardní produkce. Podle předního kulturního teoretika (později) surrealistické skupiny Devětsil, Karla Teigeho, díla představitelů avantgardy mohla tvořit zárodek budoucí kultury socialistické společnosti po svržení kapitalismu. Na základě marxistické analýzy sovětské kulturní politiky a v souvislosti s moskevskými procesy Teige také rozpoznal a kritizoval degeneraci režimu v SSSR a tamější byrokratickou diktaturu po nástupu stalinismu označil za reakční. K jeho odmítnutí stalinistické politiky se připojili někteří další surrealisté. Také proto minulý režim práci těchto umělců zlehčoval, haněl a opomíjel. Rozhodneme-li se důkladně zkoumat možnosti překonání kapitalismu ovšem i s ohledem na problém vzniku stalinismu v SSSR, může nám tvorba surrealistů v mnohém poskytnout inspiraci.

T.S.

---

[1] Brouk, B.: Mé členství v KSč, Analogon, 1990, č. 3, s. 70

[2] tamtéž, s. 69

[3] Brouk , B.: Lidská duše a sex, Praha, Odeon 1992

[4] tamtéž

[5] tamtéž [6] tamtéž

[7] tamtéž

[8] Brouk, B.: Mé členství v KSč, Analogon, 1990, s. 69

[9] Engels, B.: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Praha, Svoboda 1949

[10] Brouk, B.: Autosexualismus a psychoerotismus, Praha, Odeon 1992