Reakce na knihu E. Bondyho “Neuspořádaná samomluva” devatenáct let po jejím vzniku

Neuspořádaná samomluva Egona Bondyho je kniha, která v knihkupectvích chyběla. Politika (ve smyslu správy lidského společenství, polis) byla vždy organickou součástí jeho děl básnických, filosofických či beletristických (a aby ne!). Můžeme tedy jedině uvítat práci, která nám dává možnost zařadit tyto úvahy do kontextu autorových “čistě politických” analýz a úvah.
Téma knihy je též z oblasti bílých míst zdejších končin: Bondy analyzuje povahu minulého režimu. Dotýká se tak něčeho, o čem by dnes hloubal pouze pomatenec, za kterého byl ostatně Bondy vždy v jistých kruzích pokládán, a snaží se diskutovat o něčem, o čem se prostě nediskutuje: politik na výsluní současnosti se shoduje s politrukem minulosti na tom, že “reálný socialismus” byl socialismus. K vykázání toho, že minulý režim byl socialistický, pro mnohé stačí - ano, vskutku nezvratný - fakt, že všude čněly busty Marxe a Lenina, že se všude citovaly a ve školách nazpaměť učily knihy jejich předobrazů. Vždyť i zdravý rozum přece dá, že socialismus je socialismus… K myšlenkovému zmatku redaktora Mladé fronty DNES, omylem nahlédnuvšího do recenzované knihy, přispěje, že analýza je psána z marxistických pozic. Proč si proboha kultovní postava pohybující se mezi disentem a undregroundem, čtyřicet let píšící do šuplíků proti minulému režimu, nechá natisknout na titul své knihy kladivo se srpáčem? Je to opravdu blázen. Jak všichni víme, disent byl boj proti totalitnímu režimu naší bývalé socialistické republiky, a někteří ví i to, že underground v českém prostředí znamenalo (a znamená) vytváření paralelní polis, „veselého ghetta“ mimo oficiální kulturu. Nebo ne?

Užitečná analýza

Kniha tvrdí, že minulý režim nebyl socialismem, tj. samosprávnou společností, kde si lidé na základě společného uvážení řídí výrobu svých životních potřeb. Státy východního bloku byly společností, rozdělenou na ovládající a ovládané, a existovala zde vládnoucí třída. Tato třída nicméně prováděla byrokratické plánování, a to byl podle Bondyho hlavní důvod, proč se nejednalo o společnost v principu kapitalistickou (což si myslel dříve), společnost, jejíž vládnoucím principem je výroba pro výrobu, ale o společnost post-kapitalistickou.
Autor odmítá také teorii ruského revolucionáře Trockého z třicátých let, že tento režim byl zdegenerovanou formou dělnického státu (“principiálně ještě socialistickou společností”). Skutečnost nemůžeme vyobrazit bez toho, abychom popisovali její genezi, proto Bondy zabíhá do úvah nad Ruskou revolucí.
Dále je v knize popisována doba “studené války” a poněkud pochmurné šance na její zásadní přeměnu z perspektivy radikála, žijícího v čSSR v osmdesátých letech minulého století. Pochmurné obzvláště z důvodů,  jež vyplývají z další Bondyho teze – revoluční subjekt, pracující třída, vědomá si svého postavení jakožto utlačovaného a zároveň možného aktéra změny, neexistuje. V “prvním světě” (technologicky vedoucí země západního bloku) a částečně i v “druhém světě” (země východního bloku) je integrovaná do systému.  Možností vzniku revolučního subjektu v (daleké – min. 100 let) budoucnosti a možností změny v současnosti se ale autor zabývá, jako ostatně ve svých ostatních dílech.

Radikální perspektivy

Bondy je zejména v dobovém kontextu naprosto výjimečný radikálostí svého tázání, kritiky převládajících proudů a nastiňování alternativ. Na disidentsky levicové scéně v tehdejším československu podobného myslitele nenajdeme. Dnes jsou tyto fakty již mediálně vyzmízíkované, nicméně zůstává pravdou, že levá opozice, ač slabá, za minulého režimu existovala; počínaje Závišem Kalandrou, přes Hnutí revoluční mládeže v šedesátých letech, přes levici v Chartě, kdy například jeden ze tří mluvčích Charty byl vždy “reformním komunistou”; skutečnější opozicí byla skupinka kolem Bondyho a Uhla, kritizujících v pozdních osmdesátých letech vedení Charty jakožto “stínový establishment”, což se ukázalo být téměř prorockým. Mimo Uhla na levém spektru Charty zbývají ještě “reformní komunisté”, čti reformní stalinisté. To jsou často prostě lidé, odstavení od kormidla po vpádu ruských vojsk, kteří přemýšlejí, jak zlepšit stav lidských práv v čSSR, jak zde zavést perestrojku, snad zavést trochu “samosprávy” jugoslávského typu, ale revoluční rozbití celého státního systému východního bloku a zároveň odmítnutí systému západního jim připadá příliš utopické. Právě proto je Bondy na rozdíl od nich aktuální i dnes. Událost tenkrát nepředstavitelná, revoluční svržení východního bloku, je dnes minulostí a naopak současností je rostoucí počet lidí, zpochybňující v antikapitalistickém hnutí systém an bloc a kladoucí si otázky po alternativách.
Nechceme-li, aby se tragická historie opakovala podruhé jako fraška, je i pro lidi, chtějící změnu DNES, navýsost důležité poznat pokusy o změny minulé, tedy charakter minulého režimu a příčiny, jež vedly ke vzniku totality. Toto chápeme o to více my, kteří žijeme v bývalém východním bloku. Lidé na Západě znají problém stalinismu (čti – minulý režim od Stalina až do Gorbačova) jako teoretickou otázku, my jsme jím však prošli. V čR si stalinismus pamatují, mají ho pod kůží, proto jsou citliví na cokoli, co by ho mohlo připomínat; strach před totalitou je oprávněný, jenže minulý režim zničil stejně tak nezávislé odborové hnutí, nedovolil rozvoji ekologického hnutí a - jeho největším nepřítelem byla radikální levice. Protest širších kruhů mladých se v té době omezoval na sféru kultury, často se jednalo prostě o únik do subkultury. V osmdesátých letech byla (podle svědectví samého Bondyho) mladá generace v čR prostě antimarxistická, případně apolitická. Právě souhrou těchto vlivů spolu s nepřítomností  alternativy v čR a s nastupující propagací pravice, která destrukci autentické levice využila, vznikl po listopadu jev, že veškerým sociálním a levicovým hnutím, a často i hnutím ekologickým či odborovým, byla na počátku devadesátých let přiřazena nálepka “bolševici” – což není nic jiného než ekvivalent, či spíše nadávka, pro minulý režim (“za bolševika”). Proto je dnes jedním z úkolů revolucionářů budovat hnutí zdola a zároveň analyzovat minulost podobným způsobem, jak to dělá Bondyho kniha.

čím temnější noc, tím jasnější světlo

Potěšilo mě, že Bondy v knize dospívá k názoru, že skupina utlačovatelů byla vládnoucí třídou: “Ale v prvé řadě tu existuje ucelená, bojeschopná a k boji vždy připravená vládnoucí třída, ne jen jedna neschopná a parazitní garnitura, jak doufal Trockij v roce 1935. Jen pevná a sebeuvědomělá vládnoucí třída byl s to tolikrát potlačit boj vedený vždy novými, stále přesnějšími způsoby, jak je vedly masy ve jmenovaných zemích. Demokratické změny od vládnoucí třídy druhého světa očekávat nelze. Všechny na to vynaložené snahy jsou snahami snílků částečně úctyhodných, částečně směšných.” Minulý režim skutečně přetrval mnohem déle, než věřil Trockij s jeho teorií vratké byrokracie, kterou událost typu druhé světové války nutně smete.
Stejně tak souhlasím s postřehem, že ve třetím světě v době studené války nebyla možná revoluce, která by přerostla ve světovou revoluci. Každá taková revolta byla totiž okamžitě využita jedním ze soupeřících světových bloků.
Autorova kritika státního kapitalismu však počíná chybnou informací: “O tom, že v SSSR došlo k vytvoření třídní společnosti typu státního kapitalismu, se levicoví marxisté odvážili mluvit teprve na samém začátku šedesátých let a jedním z prvních, ne-li vůbec první, byl Erich Fromm. Do té doby panovalo na marxistické levici stále ještě Trockého přesvědčení, že v SSSR se jedná pouze o degenerovanou podobu diktatury proletariátu, tedy o společnost sice pokaženou, ale principiálně ještě socialistickou.” (str. 5/6 celý odstavec) Teorie státního kapitalismu se totiž objevily mnohem dříve. Například článek palestinského trockisty Tonnyho Cliffa “Třídní povaha ¢lidových demokracií¢” vyšel v roce 1950. To však svědčí zejména o tom, že ačkoli byl Bondy schopen originální analýzy společnosti na základě formálně správné metody, byl zároveň od soudobých proudů levicového myšlení na západě relativně izolován, přičemž k některým analýzám a faktům se prostě nemohl dostat (nedostatek informací za železnou oponou nám snad pomůže vysvětlit i z dnešního hlediska těžko pochopitelný příklon myslitele, usilujícího o to, aby stál vždy na straně utlačovaných, k jisté verzi “soft” maoismu - kde se za výzvami k lidovému povstání skrývaly mocenské pletky čínských elit). S argumentem, který Bondy v knize používá, že bylo-li zde plánování, nejednalo se tudíž o kapitalismus, také nesouhlasím:neměli, i při sebelepší vůli, možnost rozhodnout, kolik se z výrobních kapacit státu vydá na stíhačky a kolik na jízdní kola. Myslím, že je proto přesnější chápat minulý režim jako byrokratickou formu státního kapitalismu.

“Plánovaná ekonomika která nefunguje pro lidi, je pro ní velice výhodná a umožňuje dalekosáhlé projekty a jejich realizaci. Je možno říci, že naše vládnoucí třída je ekonomicky s to dokázat vše, co chce - ovšem za cenu naší bídy. Vždyť jde o Její Veličenstvo Vládnoucí Třídu a Její bezpečnost a ne o to, zda máme shnilé brambory a spotřební zboží zastaralé ve srovnání s I světem o čtvrt století… “. (str. 107). Plánování existuje v kapitalismu v každém jednotlivém podniku, které jsou však zároveň mezi sebou postaveny do konkurence. To byl i případ minulého režimu: státy východního bloku fungovaly jako ohromné továrny, které v době studené války soutěžily se Západem na poli zbrojení (o čemž sám Bondy mluví např. na str. 84). V důsledku toho bylo v čSSR primární potřebou stavění zbrojovek, nikoli uspokojování potřeb lidí. Od potřeb vojenského průmyslu se odvíjely i další sektory ekonomiky. Z toho důvodu bylo potřeba vybudovat co nejmodernější hospodářství: “plánovač” pak na “velkých stavbách socialismu”, jako byly přehrady, ocelárny atd., například vždy sledoval produktivitu práce. Hnacím motorem tedy byla jako v kapitalismu snaha o produkci výrobních prostředků pro ně samé, akumulace pro akumulaci; plánovači samotní byli ovládáni slepou logikou soutěžení kapitálů a
Bondyho závěr, že minulý režim byl post-kapitalismem, pak implikuje, že byl progresivnější než to, co žijeme, tedy že nám s pádem východního bloku padla jedna velká naděje. šance revolucionářů však s pádem diskreditovaného východního bloku naopak vzrostla. Tyto státy utlačovaly sociální a revoluční  hnutí ve svých zemích: vzpomeňme potlačení maďarské revoluce 1956, pražského jara 68, hnutí pracujících Solidarita v Polsku. Pomocí vlivu svých satelitních stran zabraňovali revoluční změně i za železnou oponou – zde se jednalo například o potlačení španělské revoluce v roce r. 1936; příkaz antifašistickému hnutí Resistance v roce 1946, které mělo v té době ohromný vliv, nepokoušet se o sociální revoluci ve Francii v roce 1968 i bránění revoltujícím studentům spojit se ve vzpouře s dělníky v továrnách tamtéž v letech 1698 atd.
Bondy v knize mluví o vzpourách proti “reálnému socialismu” a neváhá, kterou stranu si vybrat: “Události v Maďarsku a Polsku v roce 1956, v čSSR v roce 1968, v čLR v letech 1966-68 (a dále), v Polsku v letech 1978-80 jsou svědectvím toho, že zprvu nevinná kritika přes noc přeroste v masové hnutí proti režimu.“ (str. 105/106) Přesto, že poukazuje na miliónové radikální odbory pracujících Solidarnosc, Bondy tvrdí, že neexistuje pracující třída. Tuto tezi v práci Bondy bohužel nijak nedokazuje, pouze proklamuje - např. na straně 130 mluví o dokonalé mediální manipulaci, což je v antikapitalistickém hnutí sice rozšířená, nicméně nepodložená teze.
Je pravda, že situace zdaleka není taková, jak například ve třicátých letech, kdy v důsledku VřSR v Evropě vzniklo miliónové hnutí pracujících. Například něco jako avantgarda pracující třídy dnes skutečně neexistuje. Výstižně tuto situaci popsal britský marxista Duncan Hallas v článku “Towards a revolutionary socialist party”, psaný přibližně o deset let dříve než Bondyho kniha, relevantnímu však dodnes: “Když například popsal Trockij německou Komunistickou stranu ranných třicátých let jako avantgardu, charakteristika seděla. Nejen že samotná strana zahrnovala, mezi jiným, přibližně čtvrt miliónu členů, nejosvícenějších, nejenergičtějších a nejsebevědomějších z německých pracujících; operovala mezi pracující třídou, jež, ve své valné většině, absorbovala některé základní prvky marxistického myšlení a jež byla konfrontována, hlavně po roce 1929, s prohlubující se sociální krizí, která nemohla být vyřešena v rámci Výmarské republiky…dnes je situace úplně odlišná… nová generace schopných a energických pracujících existuje, ale již nejsou součástí soudržného hnutí a již nefungují v prostředí, kde byly rozšířeny základní marxistické myšlenky. Jsme zpátky na startovním bodě. Nejen že avantgarda, ve skutečném smyslu významné vrstvy organizovaných revolučních pracujících a intelektuálů, byla zničena. Stejně tak prostředí, tradice, jejíž zásluhou měla vliv”.
Jsou sympatické autorovy posměšky na úkor optimismu některých trockistů, jejichž zastavené historické hodiny ukazovaly dobu, kdy byl psán Trockého přechodný program, psaný v době ekonomické krize, i v letech boomu kapitalismu a úpadku hnutí lidí pracujících za mzdu. Nicméně, ač se to z perspektivy aktivisty v čR nemusí zdát zřetelné, odpor se nyní znovuzrozuje již několik let. O revivalu můžeme mluvit již od velkých stávek ve Francii v roce 1995:  15. února byla větší demonstrace proti válce než za dob protestů proti válce ve Vietnamu, největší v historii. Antikapitalistické hnutí sílí a jeho cílem je rozšířit to, co bylo na jeho počátku: spojení různých sociálních hnutí s námezdně pracujícími podle vzoru Teamsters & Turtles aliance v Seattle (tedy spojení odborářů s ekology).
Toto hnutí hledá v současnosti efektivní metody boje proti systému, proto je pro něj otázkou další téma, kterého se Bondy v knize dotýká, a to je VřSR. Jednalo se o největší pokus o svržení kapitalismu v dějinách a je tedy třeba ptát se, v čem uspělo a v čem ztroskotalo. Bondy vidí jako jednu z příčin demokratický centralismus, tj. demokracii v rozhodování a jednotu ve vykonávání rozhodnutí. Dále mluví o tom, že v klíčových okamžicích (nepíše kdy) se hnutí nechávalo slepě vést stranou. Otázka tedy je, jak by se hnutí a organizace v něm mělo organizovat v době, kdy stojíme proti systému se stále globálnější centralizací, v době, kdy sílí vliv stále mocnějších megakoncernů, a to nemluvě o armádě, médiích apod. Bondy bohužel v podstatě dospěl k liberální tezi, že každá revoluce skončí v tyranii, v nové třídní společnosti.
V situaci, kdy Bondy nevidí pracující třídu jakožto subjekt, však hledá jiné alternativy, logicky však zabíhá do elitářského substitucionismu, kdy je aspirace na snahu o socialismus zdola odmítnuta jako dnes již nereálná. To můžeme nahlédnout v různých jeho dalších pracích. Zde zbývá odpor proti globalizovanému postkapitalismu, prováděný konspiračními sítěmi několika osvícených (Týden v tichém městě, Cybercomics). Budiž však autorovi ke cti, že proklamuje, že tímto elitářským způsobem nelze zavést samosprávnou společnost, ta je možná pouze jako výsledek akce hnutí zdola. U Bondyho se jedná o pouhý pokus zničit vražedný systém a snad pro ni připravit podmínky někdy ve velmi vzdálené budoucnosti. Jinde je patrná resignace, eskapismus do jakéhosi východevropského typu autonomismu à la “paralelních polis” (Invalidní sourozenci).

Bondy kazí mládež

Sokrates byl mimo jiné obviněn, že svým učením kazí mládež. To Bondy ve svých knihách vyzdvihoval a také tuto chvályhodnou činnost vždy provozoval. “Básník znamená celkem hovno, ale má v rukou strašlivou zbraň – příští generace”, říkával. Jednou z takovýchto šipek, napuštěným jedem touhy po svobodě a poslaných po proudu času, je i recenzovaná kniha. V jejím doslovu, psaném již na počátku tohoto tisíciletí, píše, že si v neoliberálních devadesátých letech s vydáním knihy počkal, protože až nyní nastupuje nová generace. Má odhad, a je to jev celosvětový – v jarních protiválečných protestech se stali jejich novou a hybnou silou – středoškolští studenti.
Skončím citátem podle mě pro Bondyho příznačným. Na konci knihy nám předkládá věru bezútěšnou perspektivu současnosti jakožto orwellovského světa: “Vím, že zítra se nikdo na světě nepostaví proti plánům vlastní vládnoucí třídy. Vládnoucí a vykořisťovatelé po celém světě opět jednou dosáhli maximálního úspěchu v úplném ovládnutí a demobilizaci lidí. Proto je naše současná historická epocha tak chmurná.” ALE na stránce hned pod tím se objeví pro autora taktéž typické hledání světla ve tmě: “To, co však musíme za těchto okolností zachránit, je udržení nebo probuzení vědomí o existenci třídního boje v lidských hlavách. V prvním a druhém světě… představují proletáři většinu, byť si to vysoké procento lidí nechce vůbec připustit. Jednota zájmů mezi proletáři všech zemí je možná – a je tím, čeho se vládnoucí obávají ze všeho nejvíce.”
Bondy nedůvěřuje v hnutí zdola jakožto aktéra dohledné změny. Je pravdou, že hnutí tak silné a zkušené, aby bylo schopné účinně působit v případné revoluci k účinné změně systému dnes neexistuje. Je zde ale tendence k jeho rozšíření z dnešní zárodečné podoby, a to v poměrně krátké době. Bondyho kniha k tomu, ačkoli se tak její autor třeba nedomnívá, přispívá. Proto ji doporučuji k pozornému pročtení a promyšlení.

Martin šaffek

“Nemusíme být marxisty, abychom se probudili.”

Jednou z nejpodařenějších pasáží Bondyho knihy je ta úplně závěrečná. Zde autor mluví o nutnosti vzpoury a potřebě nové, lidštější společnosti. Stojí za to, abychom jí v Antikapitalistických novinách věnovali větší prostor:

“Avšak od té doby, co kdysi v Neolitu začala třídní společnost, vždy zbývá alespoň jedna věc, která nepomíjí, je reálná a v podstatě v celých dějinách velmi, byť pomalu, efektivní. A touto věcí je třídní boj.
Třídní boj nejsou jen okamžiky barikád a povstání. Třídní boj je nepřetržitě veden vládnoucí třídou proti ovládaným a vykořisťovaným. Ovládaní a vykořisťovaní mohou být fyzicky či morálně utlučeni tak, že nejsou s to ani hlavu zvednout, že nejsou s to se organizovat, uvědomovat si společenskou situaci v její holé realitě, tím méně bojovat. Přesto i pak, ba právě pak trvá a zuří třídní boj vedený utlačovateli. … Existence vládnoucí třídy je možná pouze a jedině díky tomu, že vládnoucí třída vede třídní boj. Kdyby ho nevedla od rána do večera, nevydržela by ani týden. …
V dnešním situaci však nezbývá nic jiného, než udržet vědomí o existenci třídního boje. V celém světě vládne taková nebo onaká, stará kapitalistická nebo nová reálně-socialistická vládnoucí třída. Jejich zájmy se mohou střetávat až do stupně horké války, ale v zásadním ohledu ne snad konvergují, ale jsou přímo totožné: udržet utlačování a vykořisťování nás ostatních. I dříve různé vládnoucí třídy nebo jejich složky spolu proti sobě vedly války - a byly kruté až po vyhlazení protivníka. …
To věděli naši dědové, proti tomu se doufali postavit v předvečer I. světové války. …
Dnes je situace stejná jako pro naše dědy. Jen vzpoura všech ovládaných po celém světě proti vlastní vládnoucí třídě by nás mohla zachránit - nejen před eventuální III. světovou válkou. Neboť "ochranný" boj bohatých proti chudým začíná se rýsovat na obzoru dějin jako vážné nebezpečí naší historické epochy. …
To, co však musíme za těchto okolností zachránit, je udržení nebo probuzení vědomí o existenci třídního boje v lidských hlavách. V I. a II. světě se naprostá většina obyvatel může uživit jen prodejem své pracovní síly, ať to je americký špičkový vědec nebo čínský rolník.  Z tohoto hlediska představují proletáři v těchto zemích většinu, byť si to vysoké procento lidí nechce vůbec připustit. …
Třídní boj je jedna ze základních konstant v dějinách třídní společnosti. Vykořisťovaní v něm mohou být po dlouhá období bezbranní a pasivní, vykořisťovatelé ho však vedou vždy a nepřetržitě. Pokud bude trvat třídní společnost, vykořisťovatelé s tím nepřestanou. Jejich zájmy nejsou zájmy lidí. Jsou jiné - jsou jen jejich. …
Vykořisťovatelé svůj třídní boj vedou úspěšně. První a základní krok k obraně spočívá v tom, že si uvědomíme, že proti nám bojují, že nás utlačují a vykořisťují. Oživit a rozšířit v lidech vědomí třídního boje. Bez tohoto vědomí se nikdy nemůžeme spojit, nikdy nepoznáme svoji identitu historickou a sociální. … Bez pochopení, že základním a určujícím rysem naší historické epochy je znovu jen třídní boj, jak trval v celých dějinách, nepochopíme nic.
Toto pochopení může snad momentálně být probuzením ze sladkého snu, pro mnoho lidí probuzením ze spánku, který přese jen ulevuje bolestem, pro mnoho lidí probuzením z otupení alkoholem demagogie. Ve všech těchto případech to může být probuzení nepříjemné a mnoho lidí ho dnes nechce, protože je to probuzení bolestné.
S tím se však nedá nic dělat. Nemusíme být marxisty, abychom se probudili. Stačí jen být přemýšlejícími lidmi. Kromě probuzení dnes nikomu nic nemůžeme slibovat. Všechny další kroky budou záležet jen na probuzených lidech samých. Ale probudí-li se, dřív nebo později najdeme nové metody třídního boje, adekvátní naší historické epoše, a budeme se moci pokusit o obranu proti mnoha věcem, jež nás čím dál více ohrožují. A znovu se pokusit o novou, lidštější společnost.”