Asi málokterý z čtenářů by nesouhlasil s tvrzením, že dnes žijeme v extrémně globalizovaném světě.

Na našem jídelníčku se objevuje kakao z Ghany, čaj z Indie, pečivo z ukrajinské pšenice, hamburgry z argen­tinského hovězího a ananasy z Filipín. Oděv, který nosí­me, nástroje, které používáme v práci, hudba , kterou po­sloucháme - to vše vzniklo tisíce kilometrů daleko od bu­doucího uživatele a často za participace obrovského množství lidí žijících ve všech možných koutech světa.
Tato globalizace skýtají­cí úžasné možnosti v rozšíření nabídky prostředků uspokojujících lidské potřeby a nejrůznějších inspirač­ních zdrojů jde však ruku v ruce s brutálním vykořisťováním pracují­cích, s plundrováním neobnovitelných zdrojů, s ničením biodiverzity, s vysáváním kapitálu ze zemi třetího světa, s válkami za demokracii (čti: ropu), s puči a ,,kontrapuči" řízenými světovými elitami. Za vznikem světo­vé ekonomiky stojí obří nadnárodní koncerny a pro ně pracující instituce národních států, které všude vytváře­jí prostředí vhodné pro investice kapi­tálu a ždímání zisků. Všechny tyto je­vy, které vytvářejí fasádu dnešní glo­balizace, nejsou v podstatě nikterak nové. Jejich analýzou se zabývá au­tentická teorie imperialismu vytvoře­ná již počátkem 20.století.
Imperialismem se dnes obvykle ro­zumí popis agresivního chování něja­kého státu, národa, kultury a případně i jednotlivce. Pro marxistickou teorii imperialismu vytvořenou Hilfredingem, Bucharinem, Leninem a Luxemburgovou je takovéto chápá­ní imperialismu nedostatečné. Jeho nedostatečnost tkví v zaměření na po­litickou stránku věci (války, porušo­vání lidských práv) bez hledání jejich příčin v ekonomické podstatě systé­mu, který vládne. Smyslem tohoto článku je přiblížit marxistické chápá­ní imperialismu jako ekonomického fenoménu, z jehož vnitřních zákoni­tostí nutně vyplývá i politika agrese, válek a útlaku.Imperialismus coby stádium kapi­talismu vznikl v Anglii již v 60. - 70.letech 19.století, v ostatních vyspělých kapitalistických zemích asi o 20 let později. Jeho nejdůležitějšími znaky jsou:
1. vznik monopolů na bázi prudké­ho zesílení koncentrace kapitálu a vý­roby
2. vznik finančního kapitálu propo­jením bank a průmyslu
3. vývoz kapitálu z nejvyspělejších zemí nahrazuje vývoz zboží
Podívejme se nyní na tyto jednotli­vé body trochu podrobněji:

Vznik a chování mamutích koncernů

V kapitalismu již od samého počátku docházelo opětovným investová­ním zisků z výroby a pohlcováním slabších kapitálů silnější konkurencí ke koncentraci výroby, práce a kapi­tálu ,,pod jednou střechou." Se vzni­kem akciových společností, které umožňují spojení řady malých indivi­duálních kapitálů se proces centrali­zace a koncentrace prudce zrychluje. V imperialismu dosahuje tato kon­centrace takových rozměrů, že vzni­kají podniky, které svojí produkcí zaujímají tak velkou část trhu, že se mohou ,,dohodnout" a do určité míry zrušit konkurenci a klasické tržní vztahy založené na nabídce a poptáv­ce. Tyto podniky se nazývají mono­poly nebo (dnes častěji) oligopoly. Vznik monopolů v realitě znamená, že si obří podniky rozdělují odbytiště, domlouvají ceny, dohadují se o pro­dejních podmínkách a platebních lhů­tách, regulují koordinovaně rozsah výroby a společně udržují nízkou úro­veň mezd a pracovních podmínek pro zaměstnance. To však neznamená, že by dnes konkurence zcela vymizela, neboť koncerny se stále přetahují o velikost svého podílu na trhu, zavá­děním nových technologií se snaží vyšachovat konkurenta, zuřivě bojují o lepší přístup ke zdrojům atd.. Konkurence probíhá i mezi mo­nopolem a ,,outsiderem" (střední či malý podnik), který se snaží stát se ta­ké monopolem. Mimoto nepřestává existovat rozsáhlá oblast výroby speci­alizovaného zboží a ruční práce, kde koncentrace výroby neprobíhá či pro­bíhá velmi pomalu a zároveň se neu­stále objevují nová odvětví výroby a služeb, která na své zmonopolizování teprve čekají.
Koncentrace kapitálu v dnešním světě je více než zřejmá a poslední dobou se její tempo a rozsah nesmír­ně zvýšil. Od konce 90.let došlo k fú­zím největších firem ve všech průmy­slových odvětvích, bankovnictví, na mediální scéně aj. a to v národním i mezinárodním měřítku:
V USA došlo k sloučení 1. a 2. největšího naftařského koncernu Exxonu a Mobilu, čímž vznikla vů­bec největší firma světa s kapitá­lem 200 mld. $. V Kanadě se v ro­ce 1998 sloučila největší banka Royal Bank of Canada se třetí nej­větší bankou - Bank of Montreal. V Německu se v roce 1997 spojily dva největší podniky těžkého průmyslu: Thyssen AG a Krupp AG, čímž vznikl třetí největší vý­robce oceli na světě. Pokud jde o mezinárodní slévání kapitálu, nut­no za všechny připomenout ales­poň pohlcení amerického automo­bilového gigantu Chrysler němec­kou firmou Daimler-Benz AG (ma­jetek nové firmy činí 131 mld. $) a vznik společnosti Aventis v roce 1999 spojením farmaceutických a agrochemických koncernů Rhone-Poulenc SA (Francie) a Hoechst AG (Německo). V někte­rých odvětvích výroby dosáhla monopolizace v podstatě svého vrcholu. Například v leteckém průmyslu se o celosvětový trh do­pravních letadel prakticky dělí americký Boeing a evropské konzorcium firem Airbus, kteří již po­hltili všechny své konkurenty. Výroba software je dnes z 90% v rukou firmy Microsoft.
Důsledky monopolizace trhu a možnosti, které to firmám přináší lze dobře ilustrovat na ovládnutí trhu s potravinami několika giganty typu Nestle, CocaCola, Unilever a ADM. V dnešním světě pouhé dvě společ­nosti ovládají 3/4 světového trhu s obilím (Cargill a ADM), čtyři nadná­rodní koncerny (Philip Morris, Nestle, Procter & Gamble a Sara Lee) kontrolují 70% světového trhu s ká­vou a tři společnosti (Cargill, ADM a Philip Morris) drží ve svých rukou přes 80 % obchodu s kakaem. Za as­tronomickými zisky těchto firem se skrývají otřesné praktiky, o nichž se veřejnost čas od času dozví díky stále vzrůstající vlně odporu. Tyto firmy si díky svému postavení na trhu mohou doslova diktovat výkupní ceny plodin a svým zaměstnancům dávají praktic­ky žebrácké mzdy.
V 80. letech byly například na plan­tážích cukrové třtiny britské firmy Tule and Line v jihoafrické provincii Natal zjištěny tylo skutečnosti: Dělnici pracující na plantáži jsou čer­nošští chlapci a dívky do 13 let. Firma je nechává pracovat za denní mzdu 0.5 Randu (zhruba 2 Kčs v teh­dejším přepočtu) běžně i 12-13 hodin. V noci děti leží pohromadě v chatr­ných boudách s děravou střechou, jíž do místnosti stále zatéká. Ty šťastněj­ší máji možnost spát v ,,posteli," kterou představuj i poskládané kartónové krabice, ale mnoho dětí spí přímo na betonové podlaze. Bylo zjištěno, že většina těchto děti musela kvůli bídě opustit své rodiče, vládou JAR nási­lím přesídlené do bantuslanu Transkei.
Kromě evergreenu nucené dětské práce na plantážích v Africe je známý příklad prodeje sušeného dětského mléka do zemí s kontaminovanou vo­dou či spolupráce CocaColy s kolumbijskými ultrapravicovými polovojenskými oddíly k likvidaci od­borářské aktivity ve svých podnicích. V roce 1996 došlo díky suchům a plí­sním k špatné úrodě obilí v USA. Proto firma Cargill nakoupila z Indie obilí po 60 -100$ za tunu ,které pak na světovém trhu prodala do USA za ce­nu 230-240$ za tunu. Přílišný export vynucený tlakem firmy vedl v Indii k nedostatku obilí, které bylo následně zpětně dováženo opět koncernem Cargill, nyní ovšem již za světovou cenu!

Jak funguje finanční kapitál?

Pro kapitalismus není typický pou­ze proces koncentrace kapitálu prů­myslového, ale obdobný proces pro­bíhá i ve sféře bankovnictví. V impe­rialismu se banky a průmysl úzce pro­pojují a to jak přímým zřizováním no­vých firem bankami, tak i financová­ním výroby prostřednictvím nákupu akcií a cenných papírů bankou. Finanční kapitál kontroluje klíčové podíly v největších bankách a podni­cích, přes které pak může ovládat stovky i tisíce menších firem . K efektivní kontrole dnes při rozdrobení velké části akcií mezi tzv. malé akcio­náře stačí držba 20-30% akcií v jed­něch rukou. (Právě taková kontrola byla připravovaným cílem kupónové privatizace v čSR začátkem 90.let. Tolik oslavované rozdělení ,,národní­ho bohatství mezi občany" bylo pou­hým výprodejem majetku do již ,,o-svědčených" rukou normalizačních e-lit, které měly kapitál, informace a politické styky). Pokud někdo kontro­luje klíčovou banku nebo průmyslo­vou korporaci, která má v držbě kon­trolní balíky akcií jiných firem, může ovládat několikanásobně větši množ­ství kapitálu než to, které sám vložil. Lidé, stojící na špičkách takových kapitálových pyramid, představuji elitu mezi kapitalisty nazývanou též fi­nanční oligarchie.
Za první republiky v českosloven­sku byla nejmocnější skupinou fi­nančního kapitálu skupina Živnobanky. Koncem roku 1937 měla vlastní kapitál ve výši cca 400 mil. Kč, ale kontrolovala průmyslové, obchodní a úvěrové společnosti s celkovým kapi­tálem 10 mld. Kč. Ovládala mj. čKD, Spolek pro chemickou a hutní výrobu, čs. společnost pro průmysl cukerní, výrobu porcelánu, papíru, Severní dráhu, Plzeňské akciové pivovary, českou obchodní společnost a mnohé další podniky.
V dnešním světě má v ekonomice USA rozhodující pozici 20 - 25 skupin finančního kapitálu, ve Spojeném Království asi 15 skupin, ve Francii kolem deseti a v Japonsku 5 - 10 sku­pin finančního kapitálu.
V této souvislosti bych se chtěl na chvilku zastavit u tzv. antimonopol­ních zákonů, které dnes v té či oné po­době mají mnohé kapitalistické země. Lze říci, že jde o opatření, jejichž je­diným cílem je zastřít obrovský stu­peň koncentrace kapitálu v těchto ze­mích a vládu monopolů nad společ­ností. Jejich neúčinnost tkví nejen v tom, že se obvykle zaměřují pouze na omezování existence vícera různých aktivit v jediné firmě (např. postihují firmu za provozování výroby zboží a jeho distribuci v obchodní síti, nikoliv za samotnou monopolizaci jedné z těchto činností), ale především v tom, že se vůbec nedotýkají finanční oli­garchie, jejíž jednotlivé skupiny ty které monopoly kontrolují. Rozdělení firmy do několika ,,dcer" nijak nebrá­ní udržovat vliv nad všemi těmito ná­stupci stále tím samým finančním centrem, tedy jinými slovy: Forma se mění, aby obsah zůstal stejný.

Nadnárodní ekonomika a světová dělba práce

Kapitalismus, v jehož ekonomice vládnou obří koncerny a banky, má potřebu vyvážet kapitál ke zhodnoce­ní do zahraničí. Abychom pochopili, proč tomu tak je, musíme podniknout alespoň stručnou exkurzi do ekono­mie. Zdrojem zisků je pro kapitalisty práce zaměstnanců produkujících nadhodnotu. S rozvojem kapitalismu v určitém výrobním odvětví - kon­centrací a centralizaci kapitálu, klesá podíl kapitálu investovaného do živé pracovní síly ve prospěch podílu vy­naloženého na strojní zařízení, suro­viny, energii, výrobní haly atd.. čím větší je rozvoj techniky podmiňovaný konkurenčním prostředím tlačícím na zvyšování produktivity práce, tím ví­ce klesá podíl investic do pracovní sí­ly na celkových výrobních nákladech. Ačkoliv monopoly mají řadu pro­středků, jak tuto tendenci zpomalovat, přesto v kapitalismu dochází se snižo­váním podílu investic do pracovní sí­ly a tím i k snižování míry zisku, kte­rý je kapitál schopný produkovat. Právě to vede k vývozu kapitálu do zahraničí, kde má kapitál možnost ze stejného množství investičních nákla­dů na určitou výrobní činnost vytvořit větší zisk. Vývoz kapitálu se naprosto liší od vývozu zboží. Při vývozu zbo­ží vůči sobě vystupují kupující a prodávající jako rovnocenní partneři a je­jich transakce se v podstatě nijak ne­liší od prodeje zboží uvnitř jedné ze­mě. Při vývozu kapitálu je vyvážena ekonomická hodnota za účelem ná­sledného přivlastnění nadhodnoty ( zisku). Vzniká zde vztah závislosti-vykořisťování v mezinárodním měřít­ku.
Do 2. sv. války šla převážná většina vývozu kapitálu z USA, Japonska a západní Evropy do kolonií a dalších rozvojových zemí. Důvodem zde by­la rychlá doba zhodnocení kapitálu, levné suroviny, nízká cena půdy a možnost extrémních metod vykořis­ťování pracujících. V celém pováleč­ném období však prudce vzrůstal vý­voz kapitálu mezi vyspělými zeměmi navzájem a dnes tvoří většinu dlouho­dobých soukromích investic v zahra­ničí právě investice v rozvinutých ze­mích. V systému světové dělby práce se vytvořilo několik kast zemí podle své ekonomické činnosti a rozsahu vývozu kapitálu.Nejvyspělejší země jsou základny obřích podniků, které vyvážejí kapitál do zahraničí. Tyto podniky udržují ve svých mateřských zemích především vrcholový management, výzkum a různé ekonomické služby. Vlastní vý­robní činnost je organizována v mezi­národním měřítku, což umožňuje ka­pitálu flexibilně reagovat na změny v tržním prostředí libovolné části světa, přičemž pracujícím přináší tato ,,fle­xibilita" neustálý tlak ze strany mono­polů na intenzifikaci práce a odbourá­vání sociálních jistot a práv. Ekologicky a surovinově náročná vý­roba, stejně jako výroba levného zbo­ží, se ve velké míře realizuje v nově zprůmyslněných zemích jako je čína, Indie, Brazílie, Mexiko, Jižní Korea nebo Malajsie. Hospodářství těchto zemí je ovládáno nadnárodními kon­cerny, nicméně umožňuje i vznik a přežití řady národních podniků, obvy­kle za intervence nebo i spoluúčasti státu. Další skupinou zemí jsou roz­vojové země, které byly v minulosti donuceny provést specializaci na těžbu určitých surovin nebo pěstování určitých zemědělských plodin. Jejich ekonomika existuje v naprosté podří­zenosti několika nadnárodních mono­polech a jejich formální vlády jsou povětšinou loutkami zcela závislými na vůli velmocí.

Extrémním příkladem, byť staršího data, byla situace, kdy státy OSN hlasovaly pro nebo proti vzniku státu Izrael. Tehdy sionistické organizace v USA pohrozily bojkotem výrobci pneumatik firmě Firestone, po­kud její generální ředitel vznik státu Izrael nepodpoří. Společnost se opravdu lekla, je­jí ředitel vzal telefon a zavolal presidentovi Libérie, aby hlaso­val pro Izrael, což se i stalo. ,,Vtip" byl v tom, že společnost Firestone vlastnila v Libérii 400 000 ha půdy a měla monopolní postavení v pěstováni kaučukovníku.Poslední skupinou zemí jsou pak stály, kde vlivem přírodních či váleč­ných katastrof nebo charakterem poli­tického režimu prakticky žádný velký domácí a zahraniční kapitál neoperuje. Tyto země představují pouze od­bytiště pro zboží vyrobené jinde, v řadě případů jsou však již na indexu ,,osy zla," takže se s jejich užší vaz­bou k bohatým zemím (USA, Británie) perspektivně počítá. Sem patří např. Súdán, Somálsko, Severní Korea a donedávna i Afghánistán.

Imperialistické státy jako ledoborce nadnárodního kapitálu

Vznik mamutích koncernů ovláda­jících značnou část trhu, vznik finanč­ního kapitálu propojujícího největší podniky a banky a snaha koncernů vyvážet kapitál přinášejí celou řadu velmi závažných důsledků do vztahu soukromých společností a státu. Tím, že monopoly kontrolují drtivou větši­nu ekonomického potenciálu země, mohou ovlivňovat ceny produkce, za­městnanost a tok financí, stejně tak i svým lobbystickým aparátem, propa­gačními prostředky, financováním volebních kampaní a personální spo­jení byznysu s politikou, tím vším se stát dostává do područí finančního ka­pitálu. V dnešním světě tak velké podniky přenášejí mnohé zátěže a ri­zika své činnosti na stát a sami pouze sklízejí plody v podobě zisků. Příkladem mohou být nejrůznější subvence, daňové úlevy, výhodný prodej půdy či výrobních závodů vy­budovaných za státní (tj. obyčejných lidí) peníze do rukou monopolů a pře­devším obrovský rozsah státních za­kázek, zejména pak zbrojních, které přinášejí firmám miliardové zisky.
Také zahraniční politika států se podřizuje zájmům velkých firem a státní moc se mění v prostředek po­máhající expanzi kapitálu. Po 2. sv. válce vzniklo několik nadnárod­ních institucí, jejichž posláním je ekonomické pronikání největších mo­nopolů do méně vyspělých zemí. Hlavní slovo v těchto institucích, jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond, mají velmoci, které mají v rozhodovacích pozicích těchto institucí tolik hlasů, kolik tvoří jejich podíl na jejich financování. Podle to­ho pak i práce MMF a SB vypadá:Světová Banka financuje pro­jekt výstavby ropovodu z čadu na Kamerunské pobřeží a otev­ření několika set ropných vrtů. Na těžbě a přepravě ropy jsou vysoce zainteresovány americké koncerny ExxonMobil a Chevron. V letech 1997-98 byly v oblastech budoucí těžby vlá­dou čadu zmasakrovány stovky lidí protestujících proti záboru své půdy a ničeni svého životní­ho prostředí. Společnost Chevron se dokonce dostala před soud za porušováni lid­ských práv, když na její žádost zasáhla nigerijská armáda proti civilistům protestujícím vůči je­jím aktivitám.
Na radu MMF se vláda Haity uvolila otevřít svůj trh dovozu levné (vysoce subvencované) rýže z USA přes americkou fir­mu Early Rice. Zároveň ji ovšem bylo nařízeno skončit se subvencováním vlastních ze­mědělců, čehož výsledkem byl prudký nárůst chudoby a neza­městnanosti.
Světová Banka vytvořila v ro­ce 1997 projekt těžby zlata v povrchovém dole Lihir Gold na Papuy-Nové Guiney. Na tomto projektu se podílí řada zahra­ničních firem včele s těžařským gigantem RTZ. Těžba byla pro­váděna s krajně nepříznivým dopadem na životní prostředí, kdy byla toxická hlušina s obsa­hem kyanidu a těžkých kovů na­vážena do moře. Kvůli těžbě by­la přemístěna část obyvatel živí­cích se zemědělstvím a vypukly sociální nepokoje.
V celku lze říci, že politika MMF a SB vždy slouží k podpoře nadnárod­ního kapitálu, a to jak přímou cestou, tak i tlakem vůči vládám na otevírání trhů, poskytování daňových prázdnin, odstraňování sociálního zákonodár­ství apod.
To, co provádí MMF a SB na pod­poru kapitalismu v hospodářské ob­lasti, to dělají imperialistické státy a jejích vojenské aliance cestou násilí. Zásah NATO na Balkáně je toho kla­sickým případem. Kromě pohádko­vých zisků zbrojařských firem, je­jichž lobby je nejsilnějším motorem válek, zde šlo o dalekosáhlé geopolitické zájmy na vytvoření pásu ,,spo­lehlivých" zemí od Německa, přes Maďarsko (člen NATO od r.1999), Balkán a Turecko až k Izraeli. Do té­to úvahy se promítá i potenciál oblas­ti Kaspického moře s obrovskými zá­sobami ropy, jejíž exploataci západní­mi firmami brání Rusko na severu a Irán na jihu. Pacifikací Srbů byla vy­tvořena nová cesta pro pronikání do této oblasti.
Vyspělé země však zdaleka nepo­stupují vždy v jednotě proti zbytku světa, naopak, snahou každé z nich je vytěsnit cizího konkurenta ze svých zájmových oblastí nebo dobýt pro koncerny s mateřským kapitálem no­vá perspektivní odbytiště, surovinové či agrární zdroje, novou pracovní sílu.
l dnes, po pádu východního bloku, vidíme celou řadu rozepří mezi nejbo­hatšími zeměmi světa. Kromě nových urputných ekonomických sporů, jako je například ,,ocelová válka" o vývoz­ní kvóty a cla mezi EU, Japonském a USA, objevují se stále častěji i poli­tické rozepře. Provalily se špionážní aféry, kdy došlo k odhalení izrael­ských agentů v USA, amerických agentů ve Francii a údajně celé řady ruských špionů v Americe a americ­kých v Rusku. Rusko a USA se zcela nedávno střetly o výsostné vody v Beringově moří, Japonsko tlačí na Rusko ohledně ,,vrácení" Kuril a nej­nověji se angloamerický blok dostal do tvrdého sporu s eurokontinentálním blokem skrz politiku na Blízkém Východě (Izrael, Irák). Takovéto roz­pory zatím nehrozí přerůst ve válečný konflikt většího rozsahu, nicméně v budoucnosti to nelze vyloučit.
Je dobrým signálem, že antikapitalistické hnutí dnes bojuje nejen proti kapitalistické globalizaci, ale přerůstá ve hnutí protiválečné. Pro účinný boj proti válečnické mašinérii je ovšem třeba znát propojení těchto dvou fenoménů a hlubší příčiny, které jsou pra­menem válek. Jen tak můžeme dosáh­nout světa, ve kterém je bezpečné žít.