O původu nezaměstnanosti koluje mnoho legend. Lidí je příliš mnoho, produktivita práce je příliš vysoká, podpora v nezaměstnanosti je tak vysoká, že se mnoho lidí raději fláká, než aby pracovali - každý tyto „moudrosti“ jistě již mnohokrát slyšel.

 Argument, že je „příliš mnoho lidí“ na práci, kterou je třeba vykonávat, je naprosto nesmyslný již na první pohled. Stačí se toho, kdo toto tvrdí, zeptat jak vysvětlí skutečnost, že zatímco na zprostředkovatelnách práce stojí stále rostoucí fronty uchazečů o zaměstnání, zaměstnaná část pracujících trpí stále rostoucím stresem z tlaku zaměstnavatelů na růst intenzity práce (vedoucím často až k poruchám zdraví). Z hlediska zdravého lidského rozumu by jistě bylo lepší snížit tuto intenzitu práce na přijatlnou mez a zaměstnat další pracovníky. Kapitalistická ekonomika se však řídí zcela odlišnou, v podstatě antihumánní logikou.
 Že vysoká produktivita práce zajišťuje, že potřebné produkty vyrobí menší počet pracovníků a ostatní jsou přespočetní, protože jejich práci nikdo nepotřebuje? Tvrdit něco takového v situaci, kdy velké množství lidí nemá kde bydlet, kdy se ve školách zvyšují počty žáků připadající na jednoho učitele vysoko nad pedagogicky přijatelné meze, kdy chybí lidé pro péči o nemocné, staré a jinak postižené osoby, kdy životní prostředí vypadá tak, jak vypadá atd. (abych uvedl namátkou jen několik příkladů), toho je skutečně schopen jen „liberální ekonom“, nebo jiný profesionální pravičák.
 Podobně je to i s „leností“ lidí a jejich neochotou hledat si práci. Vyzývám kohokoliv, kdo toto tvrdí, aby si vyzkoušel, jak „skvěle“ je možno u nás žít ze sociálních podpor. Jde spíše o to, dostat lidi do tak zoufalé situace, aby byli nuceni pracovat mnoho hodin za minimální mzdu a v podmínkách, které jim podnikatel nadiktuje.
Tradiční stereotypy pro vysvětlení tohoto jevu nepostačují. Podívejme se, co má k němu říci Karel Marx, který se problémem růstu mezd a nezaměstnanosti podrobně zabývá v 1. díle Kapitálu (Kapitola XXIII: Všeobecný zákon kapitalistické akumulace). Především uvádí, ža je „pracovní síla prodejná jen potud, pokud udržuje výrobní prostředky jako kapitál, reprodukuje svou vlastní hodnotu jako kapitál a v neplacené práci skýtá zdroj dodatečného kapitálu“. To znamená, že v kapitalistických podmínkách najde uplatnění jen taková pracovní síla, jejímž využitím (zapojením do pracovního procesu) kapitalista získá hodnotu odpovídající náhradě spotřebovaných (nebo opotřebovaných) výrobních prostředků, mzdě této pracovní síly a určité nadhodnotě (tedy v podstatě zisku, který je hlavním motivem zájmu kapitalisty na konkrétním pracovním procesu). Vidíme, že důvody, proč kapitalisté nechávají velké množství lidí bez práce, i když je kolem tolik společensky potřebné práce, jsou vcelku jasné - podobné práce nesplňují tuto „podmínku prodejnosti pracovní síly“. Pokud jsou tyto práce (např. pod tlakem společnosti) přece jen vykonávány, chápou je kapitalisté jako externí náklady, kterým se aktivně brání (pokud jsou placeny z daní - ve veřejném sektoru), nebo se pokoušejí změnit podmínky tak, aby i tyto pracovní procesy odpovídaly jejich požadavkům (zavádění přímých plateb ve zdravotnictví, snaha o komercializaci školství, snižování mezd v těchto odvětvích atd.).
Marx uvádí, že zaměstnávání pracovních sil i jejich mzdy závisí na akumulaci kapitálu (tedy na podílu nadhodnoty, která není spotřebovávána, ale je zpětně investována do výroby). Tato suma se dělí na nákup nových výrobních prostředků a na najímání nových pracovních sil. Pokud bude produktivita práce růst jen pomalu, nebo pokud by dokonce stagnovala, bude akumulace působit zaměstnávání dalších a dalších pracovních sil (toho jsme byli svědky za starého režimu a tím je též možno vysvětlit tehdejší „nedostatek pracovních sil“). Působení konkurence a centralizace kapitálu je ovšem  v klasickém kapitalismu silným motorem růstu produktivity práce, takže taková období jsou spíše jen vyjímkou.
 Růst produktivity práce vede i ke stálému zvětšování poměru kapitálu, určeného na výrobní prostředky (fixního kapitálu) ku kapitálu, určenému na nákup pracovních sil (variabilního kapitálu). Lidsky řečeno - cena používané techniky roste výrazně rychleji, než celkové vyplácené mzdy.  Vzhledem k tomu se kapitál neustále snaží, aby byl růst produktivity práce vyšší, než objemu růst mezd, protože jen tak je schopen zajistit vznik nadhodnoty a zisku. Proto se také tak brání zkracování pracovní doby a najímání dalších pracovních sil (snížila by se nadhodnota získaná z jednoho pracovníka a tím i výsledná míra zisku). Zároveň také platí, že k vytvoření nových pracovních míst je třeba stále většího kapitálu.
Existence početné vrstvy nezaměstnaných slouží i dalším účelům. V obdobích růstu slouží jako zásobárna pracovních sil pro extenzivní zvyšování produkce, v období poklesu a krize je využitelná k tlaku na zaměstnané pracující, aby byli nuceni přistoupit na snížení mezd a zhoršení pracovních podmínek.
 Za mimořádně příznivých podmínek, kdy po 2. Světové válce došlo k prudkému růstu výroby na základě národních států a jejich omezených zdrojů pracovních sil, vznikl přechodný nedostatek pracovních sil, který umožnil pracujícím využít odborového boje a vydobýt si poměrně slušné pracovní podmínky (růst mezd, nepatrná nezaměstnanost, zdravotní a sociální zabezpečení atd.).
S nástupem globalizace světové ekonomiky a organizování výroby v nadnárodním měřítku došlo zhruba od konce 70. let k rostoucí konkurenci mezi pracujícími „vyspělých zemí“ a ostatními pracujícími ve „třetím světě“ (kam se dnes postupně úspěšně zařazuje i naše republika). Výsledkem bylo prudké zhoršení postavení pracujících v rozvinutých zemích, likvidace nebo omezení systému sociálního zabezpečení, prudký růst nezaměstnanosti a faktická krize stávajícího byrokratizovaného odborového hnutí, které nenalezlo žádný způsob, jak tomuto trendu čelit.
Stav akumulace v kapitalistické ekonomice dnes umožňuje ve stále větší míře vznik jen pracovních míst za podmínek blízkých situaci v rozvojových zemích (nízké platy, dlouhá, často nepravidelná pracovní doba, minimální sociální a zdravotní zabezpečení atd. - typické pro USA a Velkou Británii). Za této situace jsou možné dva přístupy: Buď si řekneme, že se nedá nic dělat, budeme tiší a nenápadní a budeme doufat, že to svou pílí a snaživostí  nějak přežijeme (několika z nás se to třeba i podaří). Druhou možností je boj, ovšem vedený stále více novými formami a na mezinárodním základě (např. budování hnutí řadových pracujících, včetně mimoodborových organizací, jako jsou rady pracujících tam, kde je jejich vznik možný, stávky ve všech závodech určité nadnárodní společnosti, boj za zkrácení pracovní doby, hnutí nezaměstnaných, bojkot společností, které se „vyznamenaly“ brutálním postupem proti pracujícím atd. - z toho důvodu je dnes třeba např. aktivně podporovat stávkující australské dokaře, i když „je to na druhém konci světa a my máme svých starostí dost“).
Nedělejme si však  iluze - i kdybychom v tomto boji po určitou dobu byli úspěšní a dosáhli dílčího zlepšení, nepřekročí-li náš boj rámec kapitalistického systému, je trend vývoje akumulace kapitálu takový, že při sebemenší změně v poměru třídních sil dojde k buržoazní protiofenzívě (jakou jsme viděli v 80. letech) a ke ztrátě všech vymožeností. Je jen jediná možnost, jak se z toho bludného kruhu krátkodobých vítězství a stále dalších porážek vymanit - zlikvidovat kapitalistický systém a nahradit jej novým systémem, zaměřeným nikoliv na akumulaci za každou cenu, ale na uspokojování lidských potřeb. Jak již kdysi napsala R. Luxemburková : „Jediné řešení je revoluce“.