Existuje alternativa k anarchii trhu? Najednou si každý se špetkou rozumu myslí, že světový kapitalistický systém je šílený, když měnové kurzy a ceny akcií létají jako na horské dráze.

Multimiliardář George Soros předpovídá kolaps kapitalismu takřka týdně! Jako socialisté máme alternativu - společnost, která se zakládá na demokratickém plánování pro uspokojování lidských potřeb.To by znamenalo plánovat výrobu vcelku a nenechat ji na jednotlivých podnicích.Zastánci kapitalismu tvrdí, že by to nikdy nemohlo fungovat. Ve skutečnosti však největší kapitalisté již dnes mluví o plánování v mezinárodním měřítku, které má zabránit katastrofě - nemůžou se ale domluvit na žádném racionálním postupu, protože si zároveň jdou vzájemně po krku.Financial Times, které jsou v podstatě interním věstníkem pro největší světové koncerny, debatují o vládních zásazích do ekonomiky.Největší světové banky obětovaly ekvivalent  100 miliard Kč na záchranu fondu jménem Long Term Capital Management před kolapsem. Byla to vlajková loď mezi rizikovými fondy na newyorské burze, které sázejí na vývoj cen akcií.Loni dostali dva lidé z jejich vedení Nobelovu cenu za ekonomii, protože vymysleli "neomylnou" metodu na tyto miliardové sázky. V září byla společnost zruinovaná.Největší evropská banka UBS se jednoduše rozloučila s ekvivalentem 200 miliard Kč, které tomuto fondu poskytla v očekávání tučných zisků.
Když mají biliony na záchranu jiných bankéřů, tak proč by nemohly obětovat peníze na zachování našich pracovních míst?V Japonsku zestátnila vláda druhou největší banku, protože se obává, že se celý bankovní systém sesype jako domino.Proč se nemůžou zestátnit firmy, kterým hrozí zavření?Volný pohyb kapitálu je zaklínadlem zastánců volného trhu. Avšak nyní najednou někteří z nejznámějších světových obchodníků tvrdí, že by se měly zavést kontroly, aby se zastavil katastrofální odliv peněz z Východní Asie a z Latinské Ameriky.Všechny tyto prvky plánování navrhují za jediným účelem - aby bránili své zisky.Kapitalisté dnes potřebují státní zásahy na obranu svých zájmů. Ale kapitalistický systém se opírá o plánování nejen v časech nouze.Některé aspekty systému se plánují vždy.Vedení velkých společností a nadnárodních korporací plánují své investice na roky nebo dokonce na desetiletí dopředu.

Spojení

Když firma chce prodávat své výrobky v nové oblasti světa, tak musí stavět nebo koupit nové fabriky a kanceláře. Musí zajistit, že bude existovat dopravní spojení, aby mohla přepravovat zboží a materiál.Tyto věci nelze zařídit přes noc.Společnosti musí odhadovat, jaká bude poptávka po jejich zboží a kde.Velké supermarkety to dělají systematicky - kolik potřebují koupit mrkve, chleba, pracího prášku.Plánují otevření nové prodejny na roky předem, starají se o síť dodavatelů a uzavírají dlouhodobé smlouvy se zemědělci.Některé jejich kalkulace jsou velice přesné, jiné jsou úplně "mimo mísu" - ale soustavně je opravují. Největším problémem je však v tom, že se takové plánování řídí podle zisku a ne podle potřeb lidí. A celkově je systém založen na konkurenci.A tak Pepsi plánuje, jak "zvětšit svůj podíl na trhu" oproti Coca-Cola, Adidas proti Nike a Peugeot proti škodovce.Vyhazují moře peněz a lidské práce na reklamu ve snaze přetrumfovat konkurenta. Ve výzkumu každý sám pro sebe "vynalézá kolo", místo aby se vzájemně informovali o svých výsledcích.A konkurující si firmy se také snaží vyrábět tolik, aby to pokrylo co nejvíce z očekávané poptávky.Tak se nasycuje trh a ceny jejich výrobků "zcela nečekaně" spadnou jako např. teď u mikročipů, které se vyrábějí mj. v jihovýchodní Asii.
Stěžují si na "nadkapacitu", zavřou podniky a dají své peníze někam jinam.Konjunktura se mění v propad, životy milionů lidí se drasticky zhoršují a existující zásoby a kapacity přijdou nazmar.Jak toto šílenství zastavit? Nejdříve musíme čelit prioritám systému politicky.

Miliardy

Tvrdí nám, že čím dál méně lidí musí pracovat stále víc přesčasů za stejnou nebo dokonce menší mzdu, zatímco stamiliony lidí po celém světě jsou nezaměstnaní.
My chceme kratší pracovní dobu bez ztráty na mzdě, aby vznikly pracovní místa pro ty, kteří je potřebují.To by znamenalo nižší zisky pro zaměstnavatele - ale proč by měli platit vždy jen "obyčejní",  pracující lidé?Zemanova vláda chce pokračovat v Klausových privatizacích, protože prý neexistuje alternativa k volnému trhu.
My žádáme, aby vláda zastavila tyto privatizace a zestátnila ty podniky, ve kterých hrozí masové propuštění.Není to utopie - na začátku 70. let obsadili italští, francouzští a britští dělníci své podniky a zachránili je, protože vláda splnila jejich požadavky.Tyto okupace podniků si získaly velkou podporu mezi ostatními lidmi stejně jako podobné okupace firem před několika lety ve východním Německu. Představily naději pro každého, kdo se musel obávat nezaměstnanosti.
To se může stát i dnes a u nás.Takové podniky by měly prodávat své výrobky laciněji, tak aby si je mohli kupovat ti, kdo je potřebují.
Anebo stroje a vědomosti pracujících by mohly sloužit k výrobě něčeho jiného, co lidé potřebují.Majitelům by se neměly vydávat žádné náhrady.Proč by měli dostávat dary za to, že všichny ostatní uvrhli do nezaměstnanosti a bídy?A největší majitelé podniků, tj. banky, stejně již v minulých letech dostali stamiliardové částky ze státního rozpočtu na "ozdravování", které skončily jako přepych jejich managerů.Kdyby pracující začali okupovat svá pracoviště, tak by byli zaměstnavatelé strachem bez sebe. Pokusili by se dostat své bohatství do zahraničí, aby ho ubránili, i když samozřejmě nemůžou jen tak stěhovat závody a kanceláře.Dělníci by si museli vybojovat veto v rozhodnutích o podnikových financích.
A jelikož kapitalisté o těchto věcech zpravidla lžou, tak by dělníci museli vůči vládě protlačit zastavení privatizace a zestátnění velkých bank. Museli by trvat na právu obyčejných pracujících kontrolovat tok peněz ze státu a do státu.To by se setkalo s otevřením nepřátelstvím ze strany vládnoucí třídy.
Pracující by museli demonstrovat a stávkovat a protlačit to i proti vůli zaměstnavatelů a státu.V průběhu těchto akcí by vytvořili samotní pracující zcela nové struktury, které by byly schopné řídit společnost na radikálně odlišném základě.Dělnické rady, které by vznikly z bezprostředné nutnosti boje, by mohly pak plánovat výrobu v mnohem širším měřítku.
Na každém pracovišti by mohli obyčejní dělníci kontrolovat výrobu a využití zásob.Základem každého rozhodnutí by byly lidské potřeby, ne zisk a kontrola hrstky majitelů.
Tyto rady by byly okamžitě odvolatelné, pokud by většina ostatních neschvalovala jejich postupy.Tyto rady by dokázaly mnohem lépe než doposud koordinovat výrobu a distribuci i regionálně, celostátně a mezinárodně.Delegace z různých rad by rozhodly společně o prioritách.To není sen. Takovéto rady se objevily za posledních sto let při téměř každé velké společenské revoltě.

Změna

Skutečný socialismus by postavil priority světového trhu na hlavu.Potřeby většiny by byly důležitější než zájmy menšiny, byty, boty a bigbít přednější než bomby a burgry.
Práce by byla jiná než dnes. Za šéfa, tj. koordinátora naší práce, bychom si dočasně zvolili ty nejschopnější mezi námi, kteří by svůj úkol zvládli líp než dnešní špiclové majitele.
Taková situace může nastat, pouze když se osvobodíme od útlaku vládnoucí třídy a převezmeme kontrolu nad ohromným bohatstvím, se kterým si dnes nevědí ze samé "nadkapacity" rady.
Určitě by se nám některé věci nepodařily. Určitě by jsme udělali hodně chyb a bylo by hodně debat o tom, v čem jsou priority.
Ale všechno to by bylo pořád mnohem lepší než šílenství, které máme dnes.

Takzvané “plánování”za takzvaného “socialismu”

Předlistopadová centrálně řízená ekonomika byla "plánovaná" stejně jako dnes velké korporace: v zájmu bezohledné menšině proti zájmům samotných pracujících.
Bylo to karikatura skutečného plánu: nejvýznamnější část výrobků šla do zbrojení a pokaždé, když se nedařilo dosáhnou nerealisticky vysokých cílů, se seškrtaly výroby spotřebního zboží v prospěch těžkého průmyslu.
Celé československé hospodářství přenormovali z lehkého na těžký průmysl.Priority vládnoucích kruhů byly nalomeny jen v tom okamžiku, kdy musely čelit masovým nepokojům. V takové situaci ustupovaly stejně jako dnes ze strachu z dalekosáhlejších změn.
Dělnické rady vznikaly jen v opozici proti tomuto zřízení: za Maďarské revoluce v r. 1956 a za polské Solidarity v letech 1980/81.
A nakonec se zárodky takových rad objevily i u nás: v podobě Občanských for v podnicích v r. 1989.Ti, kteří měli tenkrát zájem o udržování své moci v nových podmínkách, tj. bývalí ředitelé podniků a vyšší kádry (“rudí” kapitalisté), proto rychle přesvědčili umírněné vedení demokratického hnutí o škodlivosti OF v podnicích.
A tak sám Havel na jaře r. 90 žádal o zrušení těchto fór.