Jako každé mladé hnutí má i česká autentická levice nízkou rozlišovací schopnost a sklon k černo-bílému vidění. To je obzvlášť dobře vidět na otázce Kuby - bud nekritická podpora nebo totální odmítnutí. Z tohoto důvodu a zároveň k příležitosti kulatého výročí kubánské revoluce zde otiskujeme článek z En Lucha, časopisu naší sesterské organizace ve španělsku.

 Nový rok 1959 se stal na Kubě svědkem výbuchu nové, revoluční, antiimperialistické síly rebelů ze Sierra Maestra. Ti přišli z hor, aby dobyli Santa Claru, Havanu a zbytek ostrova, načež vytvořili kubánský mýtus o "prvním svobodném území v Americe", vizi, která inspirovala milióny lidí po celém světě. O dva roky později deklaroval Fidel Castro, že Kuba je socialistická. Jeho model  se  zdál být, alespoň v začátku, velice odlišným a mnohem přitažlivějším než socialismus šedivých mužů z Kremlu.

Dnes, po 40 letech, vypadají věci jinak…

      V následujícím článku načrtává David Karvala, který v r. 1996 pracoval na Kubě, hlavní rysy kubánské revoluce i toho, co se stalo od té doby.
Před revolucí byla Kuba známá jako zábavní park pro turisty ze Spojených států. Mohli hrát v kasinech, chodit za prostitutkami, opíjet se dobrým rumem, a to vše za pro ně směšnou cenu. Situace většiny Kubánců byla jiná. Ve své řeči  pronesené na svou obhajobu během  procesu za útok na kasárna Moncada popisuje Fidel Castro chudobu většiny lidí na ostrově, nezaměstnanost, nedostatek půdy pro rolníky, prostituci atd.  řešit krizový stav ovšem zkorumpovaný Batistovův režim neodhodlal. šlo o despotivní oligarchii plně zaměstnávanou zmnožováním vlastního zisku.
 

Sierra Maestra

Skupina rebelů pod Castrovým vedením, která nakonec provedla revoluci, "Hnutí 26. července" (název se vztahoval na datum útoku na kasárna Moncada), přitom začala svůj odboj velkým neúspěchem. V roce 1956 připlulo lodí Granma na Kubu na 80 bojovníku, jen aby se nechali lapit do pasti Batistova vojska. Mezi málo přeživšími byli Fidel Castro, Che Guevara a Camilo Cienfuegos. Ti vytvořili jádro partyzánského vojska, které nikdy nečítalo více než 2000 bojovníků. Bojovali stejně statečně jako tolik jiných partyzánských skupin, které takto bojovaly celá desetiletí, avšak bezúspěšně. V případě Kuby byla rozhodujícím faktorem prohnilost samotného Batistova režimu. Ani Spojené státy nakonec nebyly ochotny ho podporovat, o to méně k tomu bylo ochotno zbídačené obyvatelstvo. Takže po dvou letech bojů partyzánského vojska, mnohem menšího než toho v Kolumbii nebo El Salvadoru, a po válce mnohem kratší (vzpomeňte např. na 30 let bojů v Guatemale) byla diktatura svržena. 8. ledna 1959 vstoupilo Hnuti 26. července vítězně do Havany.

úspěchy revoluce: "Socialistická Kuba"

Revoluce zavedla důležité změny v živote lidí, od zemědělské reformy až po vznik veřejných sociálních služeb. Krátce po revoluci přišla kampaň proti negramotnosti; na venkov odjely tisíce entuziastických studentů, aby naučili rolníky číst. Vzdělávací systém se rozšířil a stal se bezplatným pro všechny. Zdraví většiny lidí se převratným způsobem zlepšilo. To je např. jasně vidět na jednom z klíčových ukazatelů, dětské úmrtnosti. Před revolucí zemřelo 60 z tisíc kojenců před dosažením prvního roku věku. Do r. 1975 se toto číslo snížilo na 27,5 z tisíce a v r. 1983 na pouhých 15 (v porovnání např. s úmrtností v El Salvadoru a Guatemale (58 z tisíce), na Haiti (116) a černošských kojenců ve Spojených státech (18)).
Očekávaná délka života na Kubě se zvýšila z 55 let před revolucí na 72 pro muže a 76 pro ženy v 80. letech, mnohem více než jinde ve Střední Americe. V porovnání s těmito zeměmi je na Kubě celkově více lékařů, více nemocnic a lepší strava.

Všechny tyto údaje vyvrací lži těch, kteří popírají možnost alternativy k chudobě a utrpení pro miliardy lidi ve "třetím svetě". Není prostě nevyhnutelně nutné, aby tolik dětí, žen a mužů umíralo hlady nebo na nemocí.

Není vše zlato... 

Ale zatímco bylo dosaženo těchto zlepšení, v jiných aspektech revoluce nebyla tak revoluční. Nejznámější problémem je situace homosexuálů. Už v r. 1965 byli gayové zavřeni do „Vojenských jednotek výrobní pomoci“ čili do pracovních táborů. Od 60. let proběhly čistky proti gayům v uměleckých kruzích a na universitách. Vstup do Komunistické strany Kuby je homosexuálům zakázán; vážný problém v zemi, kde lepší pracovní místa jsou privilégiem straníků. HIV - pozitivní lidé (z nichž většina netrpí AIDS a mohli tudíž vést zcela konvenční život) byli zavřeni do klinik jako Los Cocos na okraji Havany, a to fakticky doživotně. K zlepšení v této věci dochází jen postupně a neochotně. V srpnu 1997 byla provedena razie v hospodě, kde se schází homosexuálové, přičemž kubánská policie zadržela 800 zákazníků. Co se tyče sexismu, tak nemohou ani osoby nejméně kritičtí vůči kubánskému režimu popírat, že na ostrově i nadále existuje. Skutečně nelze jinak než uznat, že ženy na Kubě jsou stále utlačovány. To je vidět jak na veřejném mínění, tak na statistikách. Abychom dali pouze jeden příklad, ve vedení Komunistické strany přijde na celostátní úrovni na jednu ženu 17 mužů, na oblastní úrovni je jich dokonce 33. Průzkum veřejného mínění našel různá vysvětlení tohoto rozdílu: 85,7% respondentů si myslelo, ze je to kvůli práci v domácnosti, a 22,8% bylo názoru, že zaměstnavatelé mají za to, že práce v domácnosti a péče o děti špatně ovlivňuje výkonnost žen v zaměstnání!
To nejsou náhodné vady na kráse, ale naopak důsledky zásadního problému kubánské revoluce: nebyla to revoluce socialistická, revoluce dělnické třídy. Byla to revoluce národně osvobozenecká pod vedením menšiny - menšiny sice vzdělané a dobré vůle - jejíž cílem však nebyla nová společnost pod kontrolou samotných lidí, nýbrž vývoj národního hospodářství. Jak to koneckonců vysvětluje i Castro  v knize "Dějiny mě osvobodí":
"Revoluční vláda s podporou lidu a s respektem národa... se ihned pustí do industrializace země... [s] řízením, plánováním a realizací v rukou techniků a lidí absolutně kompetentních, úplně cizích politickým jevištím." Avšak i když je ekonomický pokrok významnou součástí společenské změny, zdaleka není dostačující. Engels psal, že socialistická revoluce - tj. revoluce většiny pracující třídy - je nutná nejen proto, že je to jediná možnost jak skoncovat s kapitalismem, ale i protože je to jediná možnost, jak se tato masa pracujících může sama změnit a osvobodit od předsudků a omezení, které byly nutným výsledkem života v kapitalistické společnosti. Tak se vysvětluje, proč revoluce v Rusku v r. 1917 ve společnosti infikované reakčními názory na ženy a Židy došla až k podpoře rovnosti pohlaví a zvolila si  do svého čela Trockého a další revolucionáře židovského původu.
Pomůže to též vysvětlit, proč reakční názory na Kubě nevymizely a mizet  ani nezačínají.
Další část vysvětlení příčin toho, proč na Kubě není všechno v pohodě, nás opět vede k ekonomické otázce, a to nejen v kvantitativních pojmech, nýbrž k reálnému základu kubánského hospodářství a k jeho vztahu se zbytkem světové ekonomiky.

Ostrov v kapitalistickém světě

Jestliže je aktivní účast mas jeden ze základních aspektů sociální revoluce, tak dalším je internacionalismus.  Mezinárodní povaha revoluce neznamená, že všechny země musí tentýž den provést revoluci. Ale dříve či později je izolovaná revoluce odsouzena k porážce, jednak kvůli agresi zvenčí, tak i kvůli tomu, že zásoby jedné zemi nestačí k vytvoření nové společnosti. V případe Kuby došlo k nespočtu vnějších agresí, od útoku na Playa Girón v r. 1961 až po poslední pokus přitvrdit blokádu návrhem zákona Helmse Burtona.
Přesto nemusí revoluce zůstat osamoceny; protože podmínky, které umožňují masovou revoluci, se nevyskytují pouze v jedné zemi. Revoluce z r. 1917 způsobila vlnu nepokojů od Ruska až po Irsko. Události v r. 1968 se rozšířily po celém světe, stejně tak jako období povstání a bojů, které začalo revoltou v Alžírsku v r. 1988 přes revoluce ve východní Evropě v r. 1989 až po Indonézii dnes. Kubánská revoluce v sobě náboj internacionalismu v zásadě nesla, především v osobě Che Guevary. Avšak od jeho vraždy v Bolívii se tento internacionalismus - se všemi svými omezeními způsobu rozšíření revoluce, kterými se tyto pokusy vyznačovaly - vytratil. To způsobilo pro Kubu problém : jak v nepřátelském světě přežít.

Ztráta internacionalistických úsilí  tedy vedla k stále těsnějšímu sbližování  se SSSR.

Kuba a SSSR

Před revolucí závisela kubánská ekonomika na hospodářství Spojených státu. Téměř 70% zahraničního obchodu proběhlo s touto zemí  a velká část domácího hospodářství byla pod kontrolou severoamerických podniků. Spojenými státy krátce po revoluci prohlášené embargo ukončilo skoro celý tento obchod. Toto embargo, a to je třeba neustále připomínat, především vrhlo Kubu do područí SSSR.
 Revoluce, která se původně bránila závislosti na jediné zemi - jak to před r. 1898 prohlásil José Martí, historický kubánský "lídr" - skoncovala s nadvládou USA, jen aby se dostala do stejné závislosti na SSSR. Se vstupem Kuby do RVHP v r. 1972 se tato závislost přirozeně ještě zvýšila. V r. 1985 již proběhlo 83% jejího zahraničního obchodu v rámci RVHP.
 V povaze tohoto fenoménu leží klíč k pochopení jak důležitých pokroků  kubánského hospodářství v 70. a na počátku 80. let, tak i příčin pozdější hluboké krize. Důležitým prvkem kubánského hospodářství byl masivní vývoz cukru, jehož cena byla v rámci RVHP silně nadhodnocena (ročně  něco mezi 1,3 a 4 milióny dolarů)  Potvrzuje to i  kubánská strana v r. 1992: "Během minulého desetiletí znamenaly vztahy se zeměmi RVHP přibližně o 50% vyšší příjmy v poměru k těm, kterých se dalo docílit na světovém trhu." Dalším faktorem byla dotovaná sovětská ropa, která stála méně než u jiných dodavatelů a ušetřila Kubě několik miliard dolarů ročně. Koupě ropy byla nakonec tak výhodná, že se Kuba stala v 80. letech dokonce jejím reexportérem. Jak napsal jeden ekonom z Havanské univerzity: "reexport ropy... představoval nejdynamičtější část kubánského exportu v konvertibilních měnách a představoval... o něco více než 42% (příjmu v konvertibilních měnách) v r. 1985."
 Bylo přitom nadmíru jasné, že nejde o štědrý internacionalismus ze strany  SSSR, ale o mocenský vliv ruských satrapů  na západní polokouli. V opačném směru musela zase Kuba, jak Castro později rozhořčeně komentoval, utratit část subvencí za stroje z Východu, které nebyly vždy zrovna nejlepší kvality. Ale přesto umožnily tyto peníze mnoho z oněch sociálních reforem, které Kuba zavedla.  Pochopení tohoto faktu je velice důležité.
 Zde je totiž jeden z důvodů, proč např. nicaragujští sandinisté, které ze strany Ruska nepotkalo tolik "štěstí",  nedokázali napodobit kubánské úspěchy.
 Stejně tak jako tisíce partyzánu v El Salvadoru, Guatemaly, Kolumbie a dalších zemí, kteří snili o dosažení stejného sociálního pokroku i pro své země, ale kteří  neměli v rámci velmocenských her dostatečnou podporu a finance. Zánik SSSR a podpůrného RVHP Kubu opět izoloval a obnažil její hospodářskou vratkost.

Kapitalistická krize: kapitalistické odpovědi

Ale i když je tento faktor významný, není jediný; současná krize nezačala se zhroucením SSSR. Kubánsky hrubý domácí produkt klesl již v r. 1986, čili Kuba byla v recesi už tři roky před pádem berlínské zdi.
Jeden kubánský ekonom k tomu podotkl: "Během let 1986-90 byla zmenšená celková efektivita investic. Když počítáme efektivní výsledek investic mezi obdobími let 1981-85 a 1986-90, tak zjistíme značný pokles, zatímco v prvním období bylo pesso navýšeno až o 53 centavos, pak v druhém již o pouhé 2 centavos.
Pokud chceme rozumět krizi na Kube, tak základní vysvětlení nám dává Marx; kapitalismus má sám v sobě tendenci ke krizím. A když si státní kapitalismus v SSSR nebo na Kubě stál za světové recese v r. 1974 lépe než západní kapitalismus, tak to byly naopak ekonomiky sovětského modelu, které trpěly více koncem 80. let.
Odpovědi na krizi ze strany „komunistických“ či „postkomunistických“ vládců byly stejné jako na západě; útočit na životní úroveň pracujících. Někteří, jako např. Thatcherová tak učinili očividně s gustem; jiní, např. sociální demokraté, se, když útočili na sociální stát a vyhazovali miliony pracujících na dlažbu, omlouvali. Výsledek je vsak stejný. Podívejme se proto na krizi i na reakci na ni ze strany vládců na Kubě.

Kuba na trhu

Rozpadem SSSR v r. 1991 skončil privilegovaný vztah Kuby s touto zemí, který se i tak v předchozích letech horšil.
 Kubánské hospodářství vstoupilo do hluboké krize; výroba spadla během dalších dvou nebo tří let skoro na polovinu. Přídělové kupóny, které v 70. letech zajistily každému základní potřeby jako jídlo, mýdlo a později i tabák, byly postupně omezovány, takže na ně zůstalo jen něco málo jako rýže a zelenina na dva týdny v měsíci. Všechno nad to si museli lidé obstarat na "volném trhu". Zde se přitom diktují ceny, které si lidé s běžným platem kolem deseti dolaru měsíčně nemohou dovolit. V r. 1996 stalo kilo masa v přepočtu průměrný týdenní plat.
 Do jisté míry se udržela úroveň školství a zdravotní péče, avšak i zde je pokles patrný. Stále ještě můžete navštěvovat dobrého lékaře zdarma - nezvyklá věc ve velké části Latinské Ameriky - ale léky jsou již na prodej a to výhradně v dolarech, kterých má samozřejmě většina lidí minimum.
 Zatímco se sociální stát takto vnitřně rozpadá, zhoršuji se pracovní podmínky. Privatizovalo se nejen v Evropě, ale též na Kubě, i když v menší míře.
 První zákon o zahraničních investicích byl schválen v r. 1982, ale byl ještě hodně omezený. Takže Zákon o zahraničních investicích z 5. září 1995 již prohlašuje, že je nutné "povzbuzovat zahraniční investice na národním území a nabízet jim pobídky... Je vhodné přijmout novou legislativu, která by nabízela zahraničnímu investorovi větší bezpečí a záruku".
 Co se týče omezení pro zahraniční investory: "Zahraniční investice mohou byt schváleny ve všech sektorech s výjimkou školství, zdravotnictví a ozbrojených složek mimo jejich továrenské provozy."
 Pracovníci ve firmách cizího kapitálu jsou bezpochybně vykořisťováni - stejně jako každý dělník. Ale Komunistická strana hraje samozřejmě svou pacifikační roli při udržováni tohoto vykořisťování, stejně jako ve státních podnicích.
 Jak Castro prohlásil 10. května 1990 ve své zahajující řeči k otevření jednoho hotelu, postaveného ve spolupráci se španělskou firmou: "Strana musí být i nadále hlídačem efektivity a disciplíny a bojovat o to, aby odvedená práce byla co nejkvalitnější... a odbory budou usilovat o totéž." Zaměstnancům hotelu pak vysvětloval: "Vaše úsilí se znásobuje stejnou měrou, jak se znásobují zisky našich společníku. Když oni amortizuji své investice za čtyři roky, tak i my amortizujeme své investice za čtyři roky... Proto chceme, aby tento hotel fungoval s nejvyšším možným ziskem."
Kromě smíšených firem Kuba navíc následovala čínu v etablování zón volného obchodu, zón průmyslové výroby bez odvádění daní, cla atd.
 A v tomto posunu k západním metodám se také nezapomíná na kubánské státní podniky. Na internetových stránkách kubánské vlády je mezi informacemi pro turisty k nalezení i kubánský obchodní časopis Opciones, jenž dává následující rady pro kontrolu práce:
 "Dodržuje se zásada, že se zodpovídá za svá rozhodnutí před jediným vedoucím..." "(Musí se) zesílit úlohu vedoucího jakožto prvotního článku výroby...; Dosáhnout ve vědomí každého vedoucího a všeobecně každého pracovníka, že musí přes rámec svých pravidelních úkolu splnit každou další aktivitu, pro kterou byl svým nadřízeným určen...; Ohodnocovat podle výsledků a ne podle úsilí. Veškerý stimul musí byt vázán na skutečný výsledek, který pomáhá při zvyšovaní efektivity podniku..." atd. atd.
 Kuba tedy zkrátka touto cestou opakuje mílovými kroky všechny výrobní metody západu.
 Přitom se však musí poukázat na fakt, že vykořisťování kubánských dělníků není nic nového; nové je pouze to, že nyní je spojeno tak jednoznačně se světovým trhem. Předtím byl systém platby za výkonnostní odměnu ospravedlňován jménem socialismu. Teď se tato omluva používá stále, je ale  průhlednější než dřív.
 Po těchto změnách zůstane, jak se zdá, mezi "socialistickou Kubou" a ostatními latinskoamerickými zeměmi, jak ve výrobě, tak i v sociálních službách, pouze jediný rozdíl.  Zatímco v těchto zemích mají  pracující na své straně odbory - i když určitě ne bez problémů, tak na Kubě jsou odbory v podstatě jen součástí státu.

 Socialismus na Kubě

Kuba není poslední nadějí socialismu; je poslední nadějí národního řešení pod vedením vzdělané menšiny, "vlády s respektem národa".
 Kuba ukazuje, ze dobrá vůle nestačí. Neexistují národní řešeni, řešením nejsou reformy shora, i kdyby byli vládci ve své snaze nejupřímnější.
 A nic z toho, co tu bylo řečeno, nepopírá, že v zásadě upřímní byli.
 Castro není žádný Ceausescu a Pinochet už vůbec ne, jak tvrdí část uprchlíků v Miami. Castro byl reformátor, který skutečně chtěl zlepšit stav věci pro kubánský lid.
Většina takových reformistů dokázala v letech konjunktury dosáhnout pouze malé části toho, co chtěli, a později ani toho ne. Castro dosáhl velké části toho, o co se snažil.
 Bohužel bylo materiální zlepšení, jak jsme viděli, možné jen na základě spojenectví s imperialistickou mocností, se SSSR.
 Avšak ještě významnější bylo, že tato zlepšení nevedla k nové společnosti, stejně tak ani švédsko nepřestalo být kapitalistické tím, že zesílilo svůj sociální stát.
V obou případech byla zlepšení plodem příznivé situace, ale pouze dočasné, uvnitř kapitalistického světa. Na čas se mohlo zdát, že unikly systému, ale dříve či později se musela projevit jejich logika - všechno pro akumulaci.
 Takže sexismus, nesnášenlivost vůči homosexuálům a absence demokracie nejsou nevysvětlitelné chyby socialistické země, nýbrž nevyhnutelné projevy kapitalistické společnosti.
 Socialistická Kuba není ani skutečností, kterou stačí obdivovat, ani nezvratný neúspěch, nad kterým nám nezbude než plakat, nýbrž je to možnost pro budoucnost. Skutečná změna nastane jedině bojem pracujících mas proti stávajícímu systému.
 V této situaci nelze pokračovat v opakovaní frází, které se již ukázaly jako prázdné.
 Musíme Kubu i nadále bránit proti blokádě Spojených států, a to i přes kompromisy, které uzavírají kubánští vládci se světovým trhem.
 Avšak zásadní rozpor na Kubě není ten mezi Castrem a Clintonem, ale ten mezi vládci na jedné straně - státními funkcionáři, řediteli státních podniků a smíšených firem - a mezi dělníky a chudými rolníky na druhé straně.
Nevíme, kdy začne konflikt mezi těmito společenskými skupinami, a určitě bude ze začátku působit hodně politického zmatku, ale před každého antiimperialistou a levičákem nastolí otázku: jsi na straně státu, který prosazuje sociální škrty, nerovnost a útlak, nebo na straně pracujících, kteří mohou vytvořit novou společnost, nový svět?