Kapitalismus a parlamentní demokracie jsou nejlepší možné druhy společenského uspořádání, v nichž můžeme žít. Tak zní kánon dnešních ideologů, kterého se nám každodenně otevřeně i skrytě dostává ve sdělovacích prostředcích, ve školách, v prohlášeních politiků. Sílící antikapitalistické hnutí, které začalo minulého roku v Seattlu a naposledy jsme ho mohli vidět v akci před několika dny v Soulu, spojuje nejrůznější aktivisty od ekologů po odboráře, kteří mají společnou nedůvěru právě v toto uspořádání. V mnoha zemích Evropy začíná být lidem jasné, že strany volené na základě svého programu do parlamentu, nejsou řešením našich problémů, neboť své sliby zapomínají okamžitě po zvolení. Jednou ze známek tohoto vystřízlivění je i nízká volební účast v nedávných senátních volbách v čR.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že parlament je v dnešní společnosti základní a nejdůležitější institucí, není tomu tak. Je jenom jednou z mnoha. Dalšími součástmi režimu jsou instituce s mocí mnohem větší, které nejsou ve své většině volitelné. Snad nejpádnějším příkladem je Mezinárodní měnový fond, nevolená organizace rozhodující o životech lidí po celém světě. MMF určuje politiku mnoha zemí, ať už pomocí Strukturálních programů přizpůsobení (SAP), nebo tzv. doporučeních místním vládám, které mají ovšem také spíše povahu rozkazu. Rozhodnutí MMF jsou postaveny zásadně na zájmech úzké elity nejbohatších, proto je také nepřístupné veřejnosti. Mechanismus rozhodování  MMF funguje na principu kolik dolarů - tolik hlasů.
Dalšími nevolenými a přitom vlivnými společenskými institucemi jsou policie a armáda. úkolem obou je, ať už se snaží proklamovat cokoliv, chránit "státní zájmy", tedy status quo - stabilitu, ve které menšina vykořisťuje většinu. Sebe samy nemůžou samozřejmě takto veřejně prezentovat. Zde pak přicházejí na řadu řeči o "bezpečnosti, pořádku a ochraně občanů". Proč se tedy investuje tolik financí do zásahových jednotek? Snad aby ochránily obyvatelstvo pře ním samým - když se, nedej bože, zblázní a začne protestovat či stávkovat. Podobně i téměř všechny války bývají zdůvodňovány ochranou lidských práv. Ani o jedné válce ovšem nebylo rozhodnuto v referendu. Mnoho válek se naopak vede přes otevřený nesouhlas obyvatelstva. Ten také může vést k jejímu zastavení, jak se stalo např. během války ve Vietnamu.
O možnost spolurozhodování jsme připraveni i v každodenním životě. Zatímco v krachujícím podniku může jeden manažer propustit stovky zaměstnanců, stovky a někdy i tisíce pracujících nemohou propustit jednoho neschopného manažera, jež přivedl podnik ke krachu. Nemůžeme ovlivnit, jak bude vypadat naše práce - budeme-li vyrábět čističky odpadních vod nebo atomové bomby, postavíme-li přepychové kongresové centrum pro několik byrokratů, nebo byty pro mladé lidi. Na všechny námitky dostaneme od etablovaných politiků stejnou odpověď: "zvolte ve volbách NAšI stranu a MY to uděláme za vás."
Ovšem, že existují lidé, kteří své sliby myslí vážně a doufají, že jim zvolení do parlamentu pomůže je prosadit. Proč jsou tedy  zájmy obyčejných lidí ignorovány, bez ohledu na to, která strana volby vyhraje? Nejlepším příkladem je čSSD. Její volební program hovořil o boji proti korupci, snížení věku odchodu do důchodu, referendu. Dnes bují korupce stejně jako dříve, o důchodech se mluví jen v souvislosti soukromého připojištěni, bez referenda jsme se stali členy NATO a spuštěn byl Temelín. Přesto věřím, že někteří z členů čSSD mysleli své sliby upřímně. Důvodem takových pravidelných povolebních obratů je fakt, že skutečná moc neleží v parlamentu ani vládě, ale v průmyslu.
Parlamentní demokracie funguje v rámci kapitalistického systému, jehož hlavním cílem je zisk a nikoliv potřeby lidí. Aby mohli kapitalisté dosáhnout vyšších zisků a obstát  v konkurenci s ostatními firmami, musí snižovat mzdy a "zefektivňovat" práci. Této logice je podřízen celý systém, tedy i parlament. Proto také všechny parlamentní strany, které jsou navíc závislé na sponzorských darech, tuto logiku akceptují a prosazují rozhodnutí v jejím zájmu. Snaží-li se náhodou o něco jiného, mají kapitalisté páky, jak "své ztracené syny přivést na správnou cestu". Když se např. dostal k moci F. Mitterand se svým programem "100 dní k socialismu", reagoval kapitál cílenou destabilizací franku. V moci vládnoucí třídy (bankéřů, zaměstnavatelů, mediálních magnátů) je vyvolat krach burzy, finanční krize a nepomůže-li ani to, jsou připraveni k použití přímé fyzické síly (viz popis událostí v Chile dole).
Znamená to, že jsme zcela bezmocnými loutkami v rukou vládnoucích? Je zřejmé, že se od vzniku kapitalismu zlepšila životní úroveň většiny lidí. Zatímco před sto lety pracovali lidé průměrně 12 hodin denně, dnes je to asi 8 hodin. Dříve se umíralo na nemoci, které dnes můžeme snadno vyléčit antibiotiky atd. Většina těchto pokroků a zlepšení v životních podmínkách byla přímo vynucena tlakem zdola - ve stávkách a protestech. Pokud takový tlak neexistuje či je příliš slabý, zůstávají všechny tyto zlepšení jen v oblasti možností. To vidíme např. v zemích třetího světa, kde navzdory celosvětovému bohatství, jež nemá v historii obdoby, a dosaženému poznání, umírají denně tisíce lidí hlady a na běžně léčitelné nemoci.
Pracující mají potenciálně v rukou moc změnit společnost a vést ji ku prospěchu většiny a ne v zájmu zisku úzké elity. Jsou to oni, kteří mohou stávkou zabránit masovému propouštění a ne vláda či parlament. Stejně tak protesty proti zadlužování zemí třetího světa jsou mnohem významnější, než diskuse a setkání  politiků na toto téma.
Této ohromné moci si pracující naneštěstí často nejsou vědomi. Není divu, když jim dnešní ideologie dnes a denně tvrdí, že vládnout musí experti a ne "lůza", že vždy někdo musí být nahoře a někdo dole. Svůj skutečný potenciál si uvědomují v reálných bojích - tedy vítězných bojích. Proto je nesmírně důležitá každá, byť sebemenší stávka, která dosáhne úspěchu. Proto také není úplně jedno, která strana vyhraje volby, ačkoliv se nedomníváme, že by mezi politiky byly nějaké zásadní rozdíly. Vyhrají-li např. volby fašisti, znamená to zavedení tvrdé represe proti všem oponentům, což může znamenat i zánik celého pokrokového hnutí. Zároveň jsou volby dobrým průzkumem o stavu spokojenosti či nespokojenosti ve společnosti. Volba čSSD samozřejmě nepřinesla očekávané změny k lepšímu, jak jsme ostatně vždy říkali. Přesto nebyla zcela nevýznamná, neboť dala jasný signál o tom, že Klausovy neoliberální experimenty, v něž ještě na začátku 90. let vkládalo naděje mnoho lidí, nejsou tím, za co jsme demonstrovali v listopadu v roce 1989. Tento signál dodává sebevědomí mnoha pracujícím, kteří se obyčejně se svým zklamáním a frustrací cítí sami. Nakonec je tato volba důležitá i v tom, že se jasně ukázalo, že ani jedna politická strana nemá skutečný zájem hájit naše zájmy. Toto poznání může vést k rozhodnutí bránit své zájmy sami.
úkolem revolučních socialistů je podporovat dělníky v jejich  bojích, spojovat svou politiku se zájmy pracujících, ale jít i dál. Přinášet do hnutí sebevědomí a na příkladech z minulosti i současnosti ukazovat, že sami pracující jsou schopni řídit společnost mnohem lépe než kapitalisté, a že se tedy nemusí a nesmějí spoléhat na parlament. Argumentovat, že nestačí reformy, že potřebujeme revoluci.