V souvislosti s prosazováním panské utopie o konci dějin je nám oficiální propagandou neustále předhazována vskutku lákavá představa světa: konečné vítězství "liberální demokracie" nad říšemi Zla přineslo i do těch nejzaostalejších koutů Země "nezadatelná práva a svobody západní civilizace".

Nyní už nic nestojí v cestě radostnému budování "zázraků, které předčí egyptské pyramidy i gotické katedrály". Ovšem kdo bude sklízet plody společenské práce?
 V ráji tržního hospodářství se už příliš nesluší mluvit o třídním rozdělení společnosti a pokud se přeci nějaké zmínky objeví, jejich smysl je jasný: třídy sice existují, ale to, do jaké z nich se člověk vyšvihne, je dáno jen jeho pílí a schopnostmi.
 Třídní rozdíly se navíc údajně neustále stírají, natožpak aby byla řeč o třídním boji - společným zájmem všech je přeci co nejvíce konzumu. Pravda, "rozmazlení  dělníci" občas pozlobí a ohrozí konkurenceschopnost svého chlebodárce na světovém trhu - však ona už jim nezaměstnanost vyžene roupy z hlavy.
 Skutečnost je samozřejmě zcela odlišná - společnost se stále dělí na ty, kdo vlastní výrobní prostředky a z tohoto titulu si přivlastňují většinu nadhodnoty (rozdíl mezi hodnotou produktu zaměstnancovy práce a tím, co najde na výplatní pásce) vznikající ve výrobním procesu, a na ty, kdo vlastní a mohou prodávat pouze svou pracovní sílu.
 U nás se sice díky kupónové privatizaci stala většina občanů přes noc akcionáři, většině z nich však z projektu "jak nenápadně a ve vší počestnosti vytunelovat státní vlastnictví" zbyly jen oči pro pláč a pár usmolených tisícovek, což poukazuje na důležitou skutečnost, že stále větší roli hrají informace a kontakty.
 Obecně lze říci, že příslušnost ke třídě je dědičná stejně jako majetek (nabývá na významu zvlášť v případě takové vymoženosti kapitalismu, jakou je placené školství), přestože je v zájmu dobrého fungování systému určitá fluktuace nezbytná - ti s nejvíce ambicemi a nejméně skrupulemi jsou pohlcování vládnoucí třídou, která zase ze svého středu vyvrhuje přílišné změkčilce  - a to vše na základě geniálního tržního mechanismu, který zajišťuje sebereprodukci kapitalismu, nerovnosti a cenzuru nepohodlných myšlenek mnohem lépe, než kdyby byl celý proces  řízen těmi nejlepšími mozky technokracie (v tomto musíme dát liberálním filosofům za pravdu).
 Jako typický příklad rozvinutých kapitalistických státu vezměme UK a USA. Ve Velké Británii v r. 1975 vlastnilo dolních 80% populace méně než 4% akcií, zatímco 330 000 buržoustů vlastnilo 55% všech akcií a 58% půdy. Podle průzkumu Federálního rezervního úřadu  60% Američanů nevlastní žádné akcie, většina akcionářů vlastní cenné papíry za méně než 10000 USD a pouze 1% těch nejbohatších vlastní polovinu veškerých finančních aktiv.
 Navíc zatímco v roce 1978 vydělával typický vrcholový manažer v USA 60x více než dělník, v roce 1995 to už byl 170ti násobek. Ale copak nejsou sami manažeři pouhými námezdními pracovníky? Abychom mohli lépe ozřejmit otázku třídního rozdělení společnosti, je třeba uvést i další hlediska.
 Poté, co byla zpřetrhána vazba mezi kapitalistou a podnikatelem jak ji známe z 19. století a z "pionýrů industrializace" se stala beztvará masa akcionářů (což zasadilo další ránu snahám buržoazních apologetů o legitimizaci kapitalismu), převzala podnikatelskou funkci ve velkých společnostech placená byrokracie - management.
 Jejich osobní zájmy jsou často v rozporu se zájmy vlastníků kapitálu, ovšem vůči ostatním pracujícím vystupují z pozice kapitalistů, které zastupují, a v konečné instanci budou vždy hájit jejich zájmy proti zájmům samotných pracujících.
 Dále zde máme drobné podnikatele a živnostníky. Jejich údělem je "úpět pod knutou vysokých daní" a pod mámivým příslibem vyšinutí se mezi horních 10000 vybičovávat sebe i svou rodinu k pracovnímu fanatismu a sebezapření. V čR se to mnohým z nich v posledních letech podařilo, ale časy, kdy se u nás společenská struktura kapitalismu teprve transformovala ze své státní karikatury do "osvědčené" tržní podoby, už pominuly.
 Jediné, díky čemu mohli drobní podnikatelé i na Západě tak dlouho vzdorovat pásové efektivitě a finanční a tržní síle velkých společností, byla jejich flexibilita a workoholismus.
 Ovšem s tím, jak stoupá finanční náročnost výzkumu a prohlubuje se monopolní síla nadnárodních společností, čeká ty, ze kterých se nestačili stát noví Gatesové, nerovný a předem prohraný boj s nadnárodními giganty (v poslední době např. mediálně prezentované vytlačování drobných prodejců supermarkety).
 Kromě továrních a zemědělských dělníků, jejichž třídní postavení je zřejmé, a drobných zemědělců, kteří už nehrají významnou společenskou roli (trh se zejména v USA téměř dokonale postaral o jejich "kolektivizaci" ve velkofarmách), zbývají ještě "bílé límečky" (pracující v obchodech, bankách, službách, drobní úředníci atp.), jejichž společenské postavení a zájmy se neliší od dělniků a s postupem centralizace hospodářství se jim přibližují i v dalším důležitém ohledu - pracují ve stále širších a provázanějších kolektivech, z čehož plyne, že mohou své zájmy účinně prosazovat jedině za předpokladu kolektivně organizovaných akcí proti zaměstnavatelům.
 Příkladem mohou být úředníci státní správy, kteří místo toho, aby bezvýhradně stáli za svým chlebodárcem - státní mašinerií - a frustraci si vylévali pěkně individuálně na nebohých občanech, pořádají demonstrace a stávky za své sociální požadavky.
Zbývá už jen skupina pracujících, kteří bývají řazeni do střední třídy - učitelé, lékaři, techničtí odborníci, atd. Přestože bývají lépe placeni, nevlastní výrobní prostředky a jsou tudíž odkázáni jen na svou pracovní sílu, libovůli zaměstnavatele a rozmary trhu. Ani oni nemají zájem  na zachování kapitalistického řádu.
 S tím, jak nerušeně pokračuje centralizace a monopolizace průmyslu spolu s devastací životního prostředí a kultury, je stále patrnější, že společnost se stále ostřeji štěpí pouze na  dva tábory: Na menšinu těch, kteří vlastní výrobní prostředky (kapitalisté a pozemkoví vlastníci), jejich správce (manažeři, politici), pochopy (policie, důstojnici) a lokaje, jejichž parazitující existence je závislá na pokračování vykořisťování většiny společnosti - námezdně pracujících, jejichž (zatím většinou bohužel pouze) objektivním zájmem je skoncování se systémem nerovnosti a vykořisťování a dobytí skutečné demokracie - v politice i ve výrobě.