Příběh, který  se odehrál v Indonésii je nejlepší odpovědí pro ty, kteří odepisují marxismus jako pro moderní svět irelevantní.

Takoví lidé například tvrdí, že pracující třída mizí. V Indonésii vrostla dělnická třída za pouhých 30 let z méně než 10 miliónů na 86 miliónů - mnohem více, než měla pracující třída celého světa v čase, kdy napsali Marx a Engels Komunistický manifest. Takoví lidé tvrdili, že takzvané zázračné tygří ekonomiky jsou imunní vůči tradičním konjunkturám a propadům kapitalismu. V Indonésii byl ekonomický propad náhlejší a katastrofičtější, než si mohl sám Marx představit. Takoví lidé tvrdili, že události v květnu 68 ve Francii byly úchylkou od liberálního historického procesu a že se jich už nikdy nedočkáme. V Indonésii, zemi čtyřikrát lidnatější než Francie, vedli studenti masovou revoltu, která je stejně drtivá jako ta před třiceti lety. V roce 1968 se revolta šířila Evropou a dále. Dnes se klepou strachy diktátoři a vlády v Malajsii, Thajsku, Jižní Koreji a jinde.

Ti, kdo Marxe odepisují, nám tvrdí, že jediná cesta k dosažení reforem je zvolit vzdělané liberály do parlamentu a čekat na zlepšení shůry. V Indonésii celá zkušenost uplynulých několika měsíců ukazuje, že takoví liberálové jsou za prvé neschopní, za druhé ani nechtějí dosáhnout reforem, a že reformy jsou možné, jen když vytáhnou masy lidí do ulic. Ti, kdo odepisují Marxe, také říkají, že nezávislá organizace nejuvědomělejších částí pracující třídy není v liberální demokracii třeba. V Indonésii rozněcovali liberální demokraté rasismus, snažili se o přízeň mezinárodního kapitalismu a usedli u koryta korupce a chamtivosti. Pouze organizovaná pracující třída má zájem na boji proti rasismu systému, který je založen na zisku, nikoli potřebě, a jedině organizovaná a politicky uvědomělá pracující třída může čelit státní moci a zmocnit se toho, co je právoplatně její - bohatství, které vytváří.

"Indonésie je bohatá na suroviny, ale lidé přesto žijí v bídě. Lidé si už nemohou dovolit koupit jídlo nebo léky. To je všechno chyba systému - a ten musíme rozdrtit". Tyto slova řekl studentský vůdce Cecep Daryus na manifestaci krátce před tím, než byl prezident Thojib Suharto 21. května 1998 svržen. O pár měsíců dříve by si tento mladý muž pravděpodobně něco takového nikdy nepomyslel, natož aby se odvážil to vyslovit nahlas. Co je úžasné na svržení Suharta, je rychlost, s jakou se to stalo, tak příznačná pro pády diktátorů. Zloba, která explodovala a svrhla Suharta, jehož nemilosrdná vláda trvala 32 let, ve skutečnosti nějakou dobu narůstala. Tento článek se nejprve zabývá vzrůstající ekonomickou krizí, které čelil minulý režim, a vzrůstající opozicí proti diktatuře od té doby, co byla v roce 1965 rozdrcena. Za druhé, popisuje rozšiřování povstání a analyzuje hlavní síly opozice. Za třetí nastiňuje ohromné překážky, kterým čelí nová vláda, která se pokouší pustit do křížku s prohlubující se ekonomickou krizí a probouzejícími se lidmi, a vykládá, jaké kroky organizovaných dělníků a levice jsou zapotřebí k zajištění toho, aby revoluční období, do kterého Indonésie vkročila, bylo úspěšné a utrpení lidí konečně skončilo.

Prezident Suharto přišel k moci po vojenském puči v roce 1965, provedeným s tak neúprosným násilím, že bylo zabito něco mezi půl miliónem a� miliónem Indonézanů během jednoho roku. 32 let od chvíle, kdy si prořezničil cestu k moci, a� do chvíle svého svržení byl miláčkem Západu. Nabízel loajální podporu proti "rudému nebezpečí" v oblasti, ohromný trh pro dodávky zbraní a masivní zdroj zisků z využívání bohatých zdrojů přírodních surovin a ohromných zásob levné pracovní síly.

Doma Suharto tak populární nebyl. Jeho vláda nad čtvrtou nejlidnatější zemí na světě (200 miliónů) byla udržována brutální represí. Veškerá opoziční aktivita byla zakázána. Mírumilovní demonstranti, odboroví aktivisté, všichni, kdo se pokoušeli nezávisle organizovat, byli rutinně zavíráni, mučeni a někdy zavražděni. Když v roce 1975 zkolabovala portugalská koloniální vláda ve Východním Timoru, indonéská armáda tuto zemi okupovala: výsledkem bylo, že bylo zabito nebo zemřelo hlady 200.000 lidí, tj. třetina populace. Tisíce lidí na ostrovech Aceh nebo Irian Jaya (místo, kde je největší zlatý důl na světě) byly zmasakrovány v průběhu let, kdy tito lidé bojovali o nezávislost.

Suhartova vláda, založená na jeho organizaci, Golkar1, a dvou "povolených" stranách, byla prostě kamufláž pro autokratickou vojenskou vládu. V celé zemi bylo rozmístěno půl milionů vojáků, a to skoro doslova v každé vesnici. Vojsko mělo moc nad politickými, sociálními a ekonomickými záležitostmi, stejně jako nad bezpečností. A vojsko bylo zásobováno, cvičeno a dokonce financováno Západem, zejména USA a Británií.

,,Národní jednota"

Loajální podpora Západu Suhartovi a vojákům měla své kořeny v období po nezávislosti. Když Indonésie v roce 1949 konečně vybojovala formální nezávislost na Holandsku, byla země vedena prezidentem Achmedem Sukarnem, maloburžoazním nacionalistou. Sukarnova ideologie pro vedení nové Indonézie byla založena na pěti principech pancasila: víře v boha; národní jednotě; humanitarismu; svrchovanosti lidu; a sociální spravedlnosti a prosperitě. Pro Sukarna znamenala pancasila sjednocení nacionalistů (intelektuálů, statkářů a obchodníků); Indonéské komunistické strany (PKI), která měla podporu nepočetné dělnické třídy; socialistů; islámských a náboženských aktivistů.  Sukarno povolil armádě, aby se přímo zapojila do politiky a chodu vlády, aby zajistil její loajalitu. Armáda se také intenzivně zapojila do ekonomiky, a to tak, �e se zmocnila většiny holandských podniků, zestátněných Sukarnovou vládou.

Západní imperialistické mocnosti nesnášely Sukarna za to, že v roce 1955 pomáhal založit Hnutí nezúčastněných, které mělo vyvažovat vliv mocností studené války a čelit růstu jaderného zbrojení. Západní mocnosti byly také nedůvěřivé k Sukarnovým pokusům kooptovat mocnou PKI, když se mylně domnívaly, že by k nim nebyl dost přísný. Obvzláště Spojené státy byly rozhodnuté nenechat další ohromnou zemi v Asii "padnout" do rukou komunistů, jak se stalo v číně v roce 1949. PKI se řídila pravidly, určenými Stalinem, které tlačily komunistické strany ke spolupráci s buržoazními nacionalisty, a přijala 60 z 261 křesel v zákonodárném shromáždění, které nebylo volené, ale určené prezidentem. Souhlasila s podřízením zájmu dělníků potřebám národního vývoje a bezpečnosti. Takže neprotestovala, když byly zakázány stávky, a místo toho spoléhala na militantní anti-americký imperialismus, aby si udržela veřejnou podporu.

,,Normalizace”

PKI nemusela nutně obětovat svou nezávislost. Ve volbách v roce 1955 získala 6 miliónů hlasů a v roce 1965 deklamovala 3 milióny členů. V přidružených odborech, rolnických svazech a ženských a mládežnických organizacích deklamovala minimálně 10 miliónů členů. Pokud by PKI bojovala za emancipaci pracujících, místo toho, aby podlézala nacionalistům a kapitalistům, mohla vést své početné stoupence k pokusu o uchopení moci. Místo toho se bezbranná vydala napospas útokům. Zlom přišel s malým neúspěšným pokusem o puč 1. října 1965, které vojsko falešně svedlo na PKI.

 Armáda, vedená málo známým Sukarnovým pověřencem, generálem Suhartem, potom zorganizovala protipuč, který byl podporován USA, britskou labouristickou vládou a Austrálií, a rozpoutala jeden z nejhorších masakrů, které se kdy v historii udály.

PKI nebyla připravena a zůstala do konce neochotná rozejít se se Sukarnem a s údajně "prolidovou" částí v armády. 10. října, zatímco byli její stoupenci naháněni a popravováni, ústřední výbor PKI instruoval všechny členy, aby "plně podporovali nařízení prezidenta Sukarna a zaručili se za jejich bezpodmínečné provedení". Tváří v tvář takové rezignaci byla organizace v násilnostech, které následovaly, zničena. Každý z jejích lídrů byl popraven. Statisíce členů bylo zmasakrováno, mnohá jména dodala CIA. Prakticky každý radikální element v zemi byl eliminován, buď smrtí nebo vězněním.

,,Partnerství pro mír”

Pro Západ byl nový prezident Suharto hrdina, který rozdrtil komunismus a měl by otrocky sloužit imperialismu. Význam Suhartova vítězství pro imperialistické velmoci byl shrnut ve slovech Richarda Nixona v roce 1967, rok před tím než svým zvolením prezidentem USA: "Se 100 milióny lidí a 300 čtverečními mílemi ostrovů, obsahující největší pokladnici přírodních zdrojů v regionu, je Indonésie největší cenou v Jihovýchodní Asii."

USA a Británie na další tři desetiletí zajistily, že jejich muž v Jakartě netrpěl nikdy nedostatkem zbraní na represe. Americké společnosti dodaly 90 procent  zbraní, použitých indonéskou armádou při invazi Východního Timoru. V následujícím roce USA zdvojnásobily vojenskou pomoc zemi, jejíž invaze do sousední země byla OSN odsouzena jako ilegální. Mezi lety 1982 a 1984 dodaly diktátorovi zbraně v hodnotě 1 miliardy dolarů. Dokonce když americký Kongres v roce 1992 omezil vojenský výcvik a prodej zbraní do Indonésie, Clintonova administrativa našla způsob jak restrikce obejít. Mezitím zajistily jak labouristická, tak konzervativní vláda v Británii dodávky letadel Hawk, tanků Scorpion, vodních děl a obrovské škály pušek a jiných zbraní, s platbami zajištěnými britskými daňovými poplatníky. ,,Etická" pravidla New Labour se této politiky nedotkla: dokonce když se Suhartův režim oháněl britskými zbraněmi proti indonéským demonstrantům proti vzrůstající chudobě v roce 1998, prodej britských zbraní, včetně Hawků, zůstal neztenčen.

Od momentu Suhartova vítězství také západní nadnárodní společnosti hodovaly na ziscích v Indonésii, zejména poté, co Suharto otevřel podniky na ropu, zlato, cín a gumu zahraničním investorům. Jak se země postupně industrializovala, nadnárodní společnosti uzavíraly jednu smlouvu za druhou, vždy se Suhartovou rodinou a jeho kamarády, aby vydělaly na levné práci a finančním systému. Továrny rostly jako houby po dešti a vyráběly zboží na export, jako sportovní obuv, kterou prodávaly za ekvivalent tří nebo čtyřměsíční mzdy dělníků, kteří ji vyráběli. V zasedacích síních správních rad indonéských koncernů Západní obchodníci obskakovali muže, které nyní odsuzují jako Suhartovy kamarády. 

,,Pinochet Východu”

Více než třicet let byl Suharto Západem opěvován jako génius, který bezbolestně modernizoval zemi a přinesl svým lidem bohatství. Je pravda, že Indonésie zažila silný ekonomický růst (průměrný roční nárůst HDP byl v osmdesátých letech přes 6 procent a 7,6 procent v letech 1990-95). Roční nárůst příjmu na hlavu dělal od roku 1965 do roku 1996 v průměru 4,6 procent, zvýšení příjmů na hlavu z 270 USD na 1,080 USD, a existovalo zde obecné snížení celkové chudoby a expanze středních tříd.2  Ale žádný ze Suhartových západních obdivovatelů by nepřiznal, že většina bohatství šla do kapes Suhartových přátel a nadnárodních koncernů a že ekonomika již začala ukazovat známky slabosti z důvodů korupce a zintenzivněné konkurence ostatních vývozců v oblasti. Jistě neinzerovali nepohodlné zjištění Vývojového programu OSN, který ukazoval, že skoro 15 procent obyvatelstva se nedožije svých 41 narozenin, že 38 procent populace chyběl přístup ke zdrojům čisté vody, že 15 procent populace žilo za méně než dolar denně a že v roce 1995 zemřelo půl miliónu dětí před svými prvními narozeninami.

,,Zázrak" indonéské ekonomiky nebyl takový, jak se jevil na povrchu: ekonomický propad čekal za rohem.  A lidé, kteří tolik trpěli represí a vykořisťováním za slibů nekonečně se zvyšující národní prosperity měli brzy vybuchnout zlostí.

Propad

Do roku 1997 Indonéská ekonomika rostla, až se stala dvacátou třetí největší ekonomikou na světě. Její dlouhá konjunktura ale začínala opadat. Příčiny poklesu byly podobné těm, které působily na všechny Tygří ekonomiky jihovýchodní Asie - rychlý růst založený na nízkých mzdách a nadměrných půjčkách, následovaný nadprodukcí, klesajícími zisky a krizí zadluženosti. Problémy Indonésie byly obzvláště velké, protože její vývoz byl v oblasti sofistikovanějšího zboží tlačen japonskou a v oblasti levnějšího zboží čínskou konkurencí. Dokonce nízká cena práce trpěla konkurencí: společnosti jako Levi Strauss a Nike nalezli jinde práci levnější. Mimořádné problémy, kterým Indonésie čelila, byly také částečně způsobeny a určitě prohloubeny Suhartovou svéhlavostí, hamižností, zkorumpovaností a privátní kontrolou většiny ekonomiky.

 Americký magazín Forbes umístil v roce 1997 ve své kategorii ,,Král nebo tyran" Suharta na třetí místo a odhadl jeho majetek na 16 miliard USD, majetek celé jeho rodiny pak na 46 miliard USD. Rodina kontrolovala většinu hlavních konglomerátů v zemi, včetně Citra Lamtoro Gung Group, Bimantara Group a Humpuss Group, provozovala kolem 100 ,,dobročinných" nadací a měla akcie ve více než 1200 společnostech. Dominovala v takových odvětvích jako výroba aut, chemikálie, média, telekomunikace, hotely, lodní doprava, benzínové stanice, letecká doprava, maloobchod, stavebnictví, síť silnic s mýtným, elektrárny, obchod s realitami a vodou. 

Počátek ekonomické krize

Obavy o indonéskou ekonomiku prosákly na veřejnost v srpnu 1997, kdy byl připuštěn plovoucí kurz rupie a Indonéská banka zavedla vysoké úrokové míry. V následujícím měsíci začala rupie volně padat, stejně tak burza cenných papírů. Vláda zmrazila projekty do infrastruktury, ale šíření epidemie nemohla zastavit. V říjnu Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Asijská banka pro rozvoj nabídly Indonésii záchranný balík 37 miliard dolarů, to znamená druhý největší v historii. Ale stále se kupily další problémy. V listopadu zavřelo 16 bank a tisícům lidem byly zmrazeny úspory. Najednou si všichni uvědomili, že ne všechno je s dříve vychvalovanou ekonomikou v pořádku. Ke konci roku 1997 si investoři začali stěžovat, že úplatky Suhartově rodině a přátelům činí u některých transakcí až 30 procent. Jistý diplomat jednou prohlásil: "před svým pádem si hodlali co nejvíce nahrabat".

Mezinárodní vládnoucí třída se začala obracet proti Suhartovi. Začala být čím dál více pobouřená korupcí Suhartovy vládnoucí elity, která se stala pro nadnárodní koncerny netolerovatelnou bariérou volného kořistění z Indonéské ekonomiky a provokovala povstání, potenciálně nakažlivé v celé oblasti. Frustrace byla se projevila v balíčku MMF, který vyžadoval zbavení se všech státem uznaných monopolů a  restriktivních obchodních praktik.

Na začátku roku 1998, poté, co rozpočet nedodržel podmínky MMF, spadla rupie na 10,000 za dolar (oproti 2,400 v dubnu 1997). Skutečný rozsah krize se projevil skoro přes noc. Ukázalo se, že zahraniční dlužení je 200 miliónů USD místo oficiálních 117 miliónů. Dluh veřejného sektoru činil okolo 65 miliónů USD. Skoro 80 procent Indonéských podniků bylo v konkurzu. Nyní neměl Suharto jinou volbu než obrátit se na MMF, který nabízel jako přívěsek ,,programu úsporných opatření" záchranný balíček 43 miliard dolarů a odstavit 12 předních projektů infrastruktury. K této léčbě nebyl svými západními spojenci přizván Suharto, ti po něm v důsledku žádali, aby rozmontoval své rodinné ekonomické impérium. Udělal vše, co mohl, aby se uskutečnění požadavků MMF vyhnul a věřil, že nakonec peníze stejně dostane.

Během jednoho roku od května 1998 pozbyla rupie 80 procent své hodnoty. Import, včetně rýže a ostatních klíčových produktů, na kterých závisí přežití Indonésie, zkázonosně podražil. Jedna průmyslová asociace odhadla, že import poklesl z úrovně před krizí, tj. 2,5 miliardy za měsíc, na částku kolem 100 miliónu počátkem roku 1998. Devizové rezervy skoro zmizely a centrální banka začala tisknout peníze bez ohledu na hrozbu hyperinflace. Většina z 200 komerčních bank v zemi byly odhaleny jako bez likvidity a některé nebyly schopny vyplatit šeky v hotovosti. Ohromný zahraniční dluh již nemohl být splácen bez posunutí termínu. Výrobu umrtvoval stupeň vnitřního zadlužení. Dokonce ohromný státem vlastněný podnik Pertamina, který měl monopol na ropu a plyn neplatil ani vnitrostátně, ani do zahraničí a byl nucen zastavit produkci. 

Kdo za krizi platil?

43 miliard MMF za vyplacení se z bankrotu museli splatit obyčejní Indonésané, ale Suharto (jehož jmění bylo skoro takové jako pomoc MMF) byl vyvázán z odpovědnosti. Když vláda na počátku května 1998 oznámila, že by měly být odstraněny subvence na elektřinu a benzín, aby se ušetřilo 27 miliard rupií, některé indonéské noviny kladly otázku, čím to je, že byla vláda schopná nalézt tak lehce 103 miliard rupií, aby zachránila banky, vlastněné jejími kamarády. Pád kurzu rupie znamenal, že ropný průmysl vydělal přes noc superzisky, ale obyčejný spotřebitel z toho neměl žádný užitek. Takové rozdíly podněcovala nespokojenost s do očí bijící nerovností mezi třídami a oblastmi. Nepoměr mezi nejvyššími a nejnižšími příjmovými skupinami vzrostl z 3,8 v roce 1985 na 6,2 v roce 1993 a následující léta rostl ještě prudčeji. Východní části Indonésie, zabírající 40 procent rozlohy, získávaly pouze 7 procent soukromých investic. Nové bloky kanceláří, luxusní obchodní domy a ostatní znaky bohatství v Jakartě stály bok po boku se slumy: skoro polovina populace v hlavním městě neměla pitnou vodu nebo základní zdravotní služby. Pár mil od moderních měst se nalézaly rolnické komunity, dvacátým stoletím skoro nedotčeny - klasický příklad toho, co Trockij popsal jako kombinovaný a nerovnoměrný vývoj.

Jak se krize prohlubovala, přežití mas se stávalo stále obtížnější. Ceny jídla stoupaly, zatímco mzdy byly zmrazeny. Za méně než rok se cena rýže zvýšila o 38 procent, oleje na vaření o 110 procent, kuřat o 86 procent a mléka o 60 procent. Subvence, které rozhodovaly o životě a smrti pro milióny Indonézanů, byly redukovány nebo ohroženy. Nedostávalo se základního zboží a léků. A jak podniky zavíraly, byli každý den propouštěni další lidé z práce. Počínaje lednem 1998 ztrácely každý měsíc práci průměrně 2 milióny dělníků. Ke všemu vypukl v rozsáhlých oblastech hladomor, způsobený suchem, a další milión dětí se musel vyrovnat se zanecháním školy, protože si jejich rodiče nemohli dovolit platit poplatky.

Počátkem května se situace ještě více zhoršila, když začaly působit ,,reformy" MMF. Bylo zdvojnásobeno vlakové jízdné, o 60 % podražila elektřina, vodné mělo narůst o 65 %. Ceny umělých hnojiv, pro milióny lidí na vesnici nezbytných, stoupaly každý měsíc o 12 %. Všude se lidé stávali den ode dne chudšími.

Politická krize 

Prohlubování ekonomické krize mělo protějšek ve vzrůstající politické krizi. Suharto čelil lidu, který se pomalu a bolestivě vzpamatovával z hrozné porážky roku 1965. První větší známka obnovení odporu přišla v roce 1974, když během širokých  studentských protestů zaplavily ulice milióny lidí. Nejdůležitější byl ovšem nástup ohromné dělnické třídy. Desítky miliónů lidí, kteří pracovali ve zpracovatelském a jiném průmyslu, bylo v neuvěřitelné míře vykořisťováno. Ale zároveň byli také jakožto dělníci stlačeni dohromady, a jak ubíhala osmdesátá léta, začínali s jistým úspěchem používat svou kolektivní sílu pro stávkování za lepší mzdy a pracovní podmínky.

V roce 1973 byly odbory donuceny ke sloučení do federace, jejímž prezidentem byl dřívější důstojník vojenské tajné služby. Některé sekce této federace se navzdory tomu stále pokoušely reprezentovat zájmy dělníků, takže ji vláda v roce 1985 nahradila Panindonézskou dělnickou unií (SPSI), ve které dominovali lidé od byznysu a představitelé Golkaru. Jelikož čelila vzrůstající aktivitě odborářů, byla vláda v roce 1990 nucena ukončit zákaz stávek, po čemž začal pravidelně počet stávek vzrůstat. V roce 1995 bylo zaregistrováno 365 stávek. V roce 1996 vzrostl počet na 901, skoro tři denně, přičemž se zapojilo kolem půl miliónu dělníků.

Od roku 1997 bylo v hlavních městských centrech 20 milionů dělníků a jinde dalších 66 miliónů. Ve službách a nerostném průmyslu jich pracovalo kolem 30 miliónů. Podle údajů Suhartovy vlády bylo 74 procent výdělku ze zahraničního obchodu získáno z ne-ropných a plynových odvětví: z toho výroba přispívala více než 63 procenty. Obzvláště ženy byly postiženy migrací do měst. Od roku 1997 tvořily skoro 40 procent dělníků, v porovnání s 33 procenty v roce 1980. Většina měla v továrnách ta nejhorší zaměstnání, často ve zvláštních exportních odděleních, kde tvořily skoro 90 procent pracovní síly. Ženy více a více vynikaly ve stávkách i jako odborové předákyně.

Navzdory velice reálnému ekonomickému nárůstu, ke kterému dělníci přispěli (mzdy ve výrobě rostly mezi roky 1970 a 1991 průměrně o 5,5 procenta ročně), byly jejich mzdy stále ubohé, dokonce v porovnání s ostatními asijskými rozvojovými zeměmi. Průměrná mzda byla 20 amerických centů na hodinu, v porovnání s 54 americkými centy v číně.

Protesty začínají 

Ačkoli počet stávek rostl, politické vědomí dělníků zůstávalo nízké. Většina stávek byla omezena na bezprostřední ekonomické požadavky, jako zvýšení mezd na minimální zákonnou úroveň, nebo proplácení jízdného. V roce 1993 se poté, co byla brutálně zavražděna a zohavena Marsinahu, mladá žena, aktivní v hospodářském zápasu, šířila vlna stávek, které získávaly podporu pro nové nezávislé odbory SBSI (Indonéské prosperující odbory), které byly vytvořeny v roce 1992. V únoru 1994 vyhlásil odborový předák Muchtar Pakphahan celostátní jednohodinovou stávku, ve které byly zapojeny tisíce dělníků. O měsíc později explodovaly stávky ve třetím největším městě v zemi, v Medanu, a tyto stávky vedly ke stále smělejším požadavkům. SBSI organizovaly výstražné přerušení práce ve městě, kterého se zúčastnilo desetitisíce dělníků, kteří vypochodovali ze 70 továren. Požadavky zahrnovaly podstatné zvýšení mezd, právo organizovat se a působit prostřednictvím SBSI, prošetření smrti Marsinah a požadavek intervence vlády, aby bylo znovu přijato 380 dělníků, kteří byli propuštěni z továrny na zápalky. Jako výsledek této akce byl Muchtar Pakphahan a mnoho dalších aktivistů SBSI uvrženi do vězení. V roce 1995 byly vytvořeny další nezávislé odbory PPBI, vedené 23letou ženou Ditou Sari. Organizovaly mnoho stávek v textilních a dalších továrnách. Jeho předáci byli též zavřeni, včetně Dity Sari, která dostala šest let.

Od roku 1996 se nespokojenost se Suhartovým režimem šířila mezi skupiny vládnoucí a střední třídy, které byly Suhartovými kamarády vyloučeny z bonanzy zisku a korupce. Dokonce Megawati Sukarnopuri, plachá Sukarnova dcera a lídr Indonézské demokratické strany (PDI), začala mluvit nahlas. Její uhlazená kritika získala okamžitou a entuziastickou masovou podporu. Suharto podporoval soupeřící frakci v PDI, kterou vedl Suryadi, který byl ,,zvolen" lídrem strany PDI v červnu 1996. Když se v červenci 1996 nový lídr pokoušel převzít kontrolu nad sídlem strany, příznivci Megawati se zabarikádovali uvnitř budovy, zatímco venku se konala masová shromáždění, která spojovala širokou skálu opozičních sil. 27. července zaútočila na sídlo strany armáda, čímž rozdmýchala masové nepokoje v Jakartě. Davy spálily 22 budov, včetně policejních a armádních úřadoven, bank a prodejen luxusních aut.

V následujících osmi měsících byly zavřeny stovky politických aktivistů a veřejná nespokojenost se rozdrobila v útocích na etnické minority. Deprese byla rozehnána novou vlnou aktivity před a během zmanipulovaných parlamentních voleb v květnu 1997. Masových demonstrací se zúčastnilo stovky tisíc lidí. Demonstranti prorazili barikády armády. Byly tu rozšířené nepokoje, obzvláště mezi městskou chudinou a mladými. Skoro milión lidí okupovalo ulice v částech větší Jakarty při přinejmenším dvou příležitostech. Vynořily se radikální anti-suhartovské slogany a ke konci sezóny se objevil otevřený pouliční boj.

Skrz zemi se šířily protesty na nejrůznějších úrovních, mezi nimi stávky, velké demonstrace a útoky na policejní stanice a úřady vlády. V dubnu 1997 vypukla vlna stávek po celém průmyslovém pásu v Jakartě a Surabayi na protest proti výši minimální mzdy. Potom šli do čtyřdenní stávky dělníci v Nike, která začala 10ti kilometrovým pochodem 13 000 dělníků. Poté, co managament porušil smlouvu, která dělníky na čas uklidnila, vypukla během sekundy další stávka. Dělníci roztříštili všechna okna společnosti a demolovali auta. Požadavkům, ačkoli minimálním, se nejednou vyšlo vstříc. V červnu stávkovali v Jakartě dva dny řidiči a způsobili celkový chaos. Stávka se rychle šířila do měst na západní Jávě a jinde. Ten samý den byla kvůli stávce zavřena továrna na panenky Barbie do té doby, dokud nebyly splněny požadavky dělníků.

Autority odpověděly zvýšenou represí, obzvláště vůči odborářům. Například v září 1997 udělala vojska státní bezpečnosti zátah na kongres SBSI a zatkla 13 lidí, včetně zahraničních delegátů. Ale již nemohly utlumit aktivitu odborů. V říjnu vedli dělníci dvou hlavních továren, IPTN (letecká) a PT PAL (stavba lodí) ohromné stávky. 16.000 zaměstnanců IPTN dosáhlo velkého vítězství ohledně mzdových a dalších požadavků, k zúčtovalo se šéfem, jakýmsi B J Habibiem, se kterým se brzy setkáme dále. Na transparentech na zdích jsme během masových mítinků mohli číst: "Vyhoďte zkorumpované a zvyšte mzdy o 200 procent" a "šéfové si užívají, dělníci strádají". V listopadu stávkovalo čtyři dni 40,000 dělníků prestižní továrny na aromatické cigarety Gudang Garam a prosadilo skoro všechny své požadavky, včetně zvýšení mezd o 50 %.

Nacionalistická karta

Od začátku roku 1998 se demonstrace a nepokoje šířily skrze souostroví. V lednu byly hlavní formou protestů stávky. V únoru dominovaly nepokoje, obzvláště na Jávě. Od března začaly převazovat studentské protesty, které kulminovaly v masových demonstracích a nepokojích v květnu. Během tohoto období se ale můžeme setkat se všemi formami protestu. Ve skutečnosti nastala klasická revoluční situace: vládnoucí třída již není déle schopná vládnout starým způsobem a ovládaní již nejsou déle ochotni tolerovat jejich vládu.

Nepokoje, krmené hladem, rostoucími cenami a nezaměstnaností byly spontánní, neorganizované a násilné. Protože zúčastněným lidem scházela jakákoliv kolektivní základna nebo politické vedení, hodně hněvu bylo zpočátku zaměřeno proti indonéské čínské etnické komunitě. Tato rasistická odpověď na ekonomickou krizi byla přihřávána vládou a hlavními skupinami muslimů. Například 9. února Suharto řekl na veřejném mítinku, že za ekonomickou krizi jsou zodpovědní ,,cizáci" (číňané). Ten samý měsíc Amien Rais, předseda 25 miliónů čítajícího muslimského hnutí Muhammadiyah, veřejně nařkl ze způsobení krize bohaté čínské "parazity", blízké Suhartovi. To následovalo po odhalení dokumentu, napsaného velitelem Speciálních jednotek Prabowem Subiantem, Suhartovým zetěm, který volal po kampani, která by obvinila čínské byznysmeny z finančních čachrů.

V tomto klimatu se stali etničtí čínští obchodníci ve vesnicích, obchodující se zbožím denní potřeby snadným cílem pro hladové lidi. Ve městech byly velké supermarkety, patřící etnickým číňanům, nařčeny z vysokých cen. Například 9. února byly na východním ostrově Flores obchody a obchodní firmy, které patřící etnickým číňanům, vypáleny a vyrabovány. V Pamanukanu, velkém městě vzdáleném pouhých 95 kilometrů zničily nepokoje, které začaly 13 února, obchody, restaurace, kostely a školy, spojené s etnickými číňany. Objevilo se také otřesné hromadné znásilňování čínských dívek a žen, a v obytných čtvrtích mnoho útoků na chudé číňany.

Od počátku roku ovšem vyšlo na světlo spoustu důkazů, že takové útoky byly režírovány a prováděny přímo armádou. Malé skupinky mu�ů, buď vypadajících jako vojáci v civilním oblečení, nebo doprovázených muži ve vojenských uniformách, zaplnily čínské oblasti. čmáraly po zdech antičínské slogany, povzbuzovali lidy, aby se připojili k přepadání vyděšených číňanů a zvaly muže, aby se podíleli na masovém znásilňování. Také pochodovaly ulicemi a křičely protičínská hesla, používajíce přitom jazyk, který přesně kopíroval vládní protičínskou propagandu.

Etničtí číňané tvořili méně než 4 procenta populace, ale kontrolovali více než 70 procent bohatství. Dvanáct z patnácti nejbohatších rodin jsou číňané. Drtivá většina číňanů ovšem nepatřila ke klubu miliardářů a kvůli státem schvalované diskriminaci měla do kapsy dokonce hlouběji než většina Indonézanů. Na počátku roku 1967 předložila Suhartova vláda svůj plán "Základní pravidla řešení čínského problému". Vydávání čínských novin bylo ukončeno. Vystupování čínských postav na veřejnosti bylo zakázáno. čínské jazykové školy byly uzavřeny. Etnickým číňanům byl zakázán vstup do armády nebo vlády a nebyli připuštěni na mnoho státních univerzit. Museli dokonce nosit zvláštní identifikační kartu.

Toto ,,řešení" odráželo fakt, že etničtí číňané měli v Indonésii podobnou roli jako v minulosti Židé v Evropě. Pod holandskými kolonialisty se číňané věnovali obchodu, zatímco chudá populace byla nucena pracovat na rozlehlých plantážích. Jak se země industrializovala, bohatší číňané přebírali kontrolu nad bankami. Skupovali také hotely, obchodní domy, továrny a mnoho dalších podniků. V časech ekonomické nebo politických krizí byli permanentně autoritami stavěni do rolí obětních beránků, stejně jako židé v Evropě. Během masového zabíjení po puči v roce 1965 etničtí číňané nesmírně trpěli a Suharto a jeho přátelé v následujících desetiletích pravidelně rozdmýchávali rasistickou nenávist. Muslimské organizace se také pokoušeli získat podporu urážkami ,,křesťanů" (mnoho etnických číňanů je křesťany) nebo jejich otevřeným ocejchováním. Hlavní oběti byli chudí etničtí číňané: bohatí se poučili z roku 1965 a většina přestěhovala své hlavní sídla a většinu peněz za hranice.

 ,,Destruktivní a nezákonné cesty"

Nepokoje na počátku roku 1998 nebyly ovšem mířeny pouze proti číňanům, zejména v oblastech, kde byla dělnická třída silná. Ve skutečnosti jak se krize prohlubovala, ohnisko protestů se posouvalo směrem k vládě a symbolům vládnoucí třídy (která občas zahrnovala čínské obchodníky), obzvláště pokud měly protesty organizační základnu, jako studentské koleje nebo pracoviště. Například v průmyslovém srdci Surabaye na Východní Jávě se skrze město šířilo násilí poté, co počátkem ledna zásahová jednotka policie zaútočila na demonstrující studenty. Tam se tyčily transparenty jako "Snižte ceny, zničte sídla moci". Bylo zde přítomno málo znaků rasismu. V následujících letech byla okolní města zasažena nepokoji, které začaly 12. ledna v Banyuwangi a poté se přesunuly do Jemberu a Pasuruanu. Obchody byly nevybíravě vyrabovány a povolané bezpečnostní síly nebyly schopné zastavit vlny destrukce.

Navzdory úplnému zákazu všech mítinků a protestů a masovému rozmístění vojáků ve velkých městech se nepokoje a pro-demokratické demonstrace šířily skrze souostroví jako oheň a proběhly nějaké stávky. Například v lednu šli do stávky dělníci v mnoha továrnách, když šéfové odmítli zaplatit tradiční prázdninové prémie. Každý den přijela před parlament další skupina nespokojenců, aby si vykřičeli svou zlost.

V únoru vypukly nepokoje v minimálně pětadvaceti městech ve Východní a Střední Jávě, na Sumatře, Sulawesi a Flores, vyvolané rostoucími cenami. Podle Amnesty International odpověděly v některých oblastech bezpečnostní síly ostrými náboji. Dva lidé byli zastřeleni na Brebesu na Stření Jávě a další dva na ostrově Lombok. Suharto volal po ,,rozhodné akci" proti demonstrantům a po celé zemi byly pozavírány stovky demonstrantů, požadujících politické reformy. Dvanáctého února řekl: "Nemůžeme je (demonstranty) nechat se schovávat za pláštík demokracie a nechat je využívat destruktivních a nezákonných cest." Studenti odpověděli tím, že se vyhrnuli z Jakartské univerzity a Yogyakarta Gadjah Mada Univerzity, aby požadovali více politických svobod a lidských práv. Někteří studenti konali protestní hladovky.
Text nebyl dokončen.