,,Zlobí se na zrcadlo, kdo má křivou hubu“, napsal Gogol – doba se však změnila a zrcadla též. Na zrcadlo se již ten s křivou hubou nezlobí. Naopak. Využívá jej v rámci svých vlastních zájmů. Jak říkám – doba se změnila a taktika s ní.
Uplynulo sto let od narození klaunů velikého ducha i umu a takovíto, jak známo, chodí ve dvojicích. Jiří Voskovec a Jan Werich byli nejvlastnějším zosobněním své doby. Všelidství a solidarita, prostupující všemi jejich hrami, daly dnes vzniknout kolem těchto postav československé kulturní historie takřka kultu. Stoleté výročí jejich příchodu na svět, které připadlo právě na tento rok, opět vyzdvihlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha z pozapomnění, do něhož hrozili upadnout. Objevily se výstavy, dokumenty i nové publikace věnující se soukromým životům obou herců i jejich společnému boji za člověka. Jan Werich byl dokonce nominován do desítky největších Čechů a – zřejmě aby bylo absurditě učiněno zadost – se jeho „advokátkou“ stala Halina Pawlovská.
Ovšem podivné to věci se dějí. Dnešní seriózní listy i neméně seriózní televizní stanice stály zdá se před otázkou, s níž  si nevěděly rady. Byli Voskovec a Werich, kteří svou činnost zasvětili svobodě a člověku, na té správné straně? Otázka to složitá, odpověď prostá. A tak se díky interpretaci reportérů nejrůznějších médií z dvojice klaunů stali obránci pravice a jejích hodnot. Paradoxní, zároveň však i nekomplikované řešení – ideu svobody si již v osmdesátých letech pravice přivlastnila ke svým vlastním účelům a ztotožnila ji s myšlenkou volného trhu. A nebyli snad Voskovec s Werichem obránci svobody?, exaltují se čeští novináři do vrcholného patosu.
Otázka svobody je dosti komplikovanou. Existuje mnoho různých pojetí tohoto pojmu, což vede ke zcela přirozenému zmatku. Kromě již zmíněného pravicového přístupu ke svobodě jako ke svobodnému trhu existují i další koncepce svobody. Zastánci levého středu ji identifikují se silným státem a jeho významnou rolí v redistribuci finančních prostředků a příležitostí. Vedle těchto dvou názorových proudů existuje ještě proud další, který možno nazvat proudem radikálně levicovým. Ten zdůrazňuje přímou spojitost mezi majetkem a svobodou, přičemž skutečná svoboda rámec dosavadních společenských (především tržních) vztahů přerůstá.
Nedivme se tedy zmatení, které kolem Osvobozeného divadla panuje – nicméně neomlouvejme zároveň ani ty, kteří jej využívají k manipulaci. Svoboda pro Voskovce a Wericha znamenala především neodvislost od stávajícího systému, víru v člověka a jeho schopnosti a hodnotu. Často bývá zdůrazňován význam Osvobozeného divadla v kulturním boji proti nastupujícímu fašismu a nacismu. Ovšem zcela neprávem (a zřejmě i záměrně) bývá opomíjena právě ta kritika, která z divadelních prken mířila přímo do řad nejvyšších představitelů československé státnosti – „protože taková demokracie, která dovolí, aby někdo žil a tyl na úkor druhých, je špatná“, řečeno s Janem Werichem.
Je s podivem, že právě ony scény, jež až nebezpečně působí jako paralela ke stávajícím poměrům, nikým z těch, kteří Voskovce a Wericha označují za „naše lidi“, zmiňovány nejsou. „A tak nezbývá, má-li totiž senát být očištěn a jednotný“, řeční Antonius, přední představitel římského senátu v antické feérii „Caesar“ z roku 1932, „než aby zlořády a korupce byly důkladně prošetřeny. A proto navrhuji zřízení vyšetřovacího výboru, který by vyšetřil osobní poměry Caesarovy (potlesk) a poměry všech senátorů (volání „Hanba!“, „Fuj!“, pískání). A jelikož je to poprvé, co senát tuto instituci zřizuje, musí být tento vyšetřovací výbor pod kontrolou užší vyšetřovací komise, kterou by dirigoval zvláštní vyšetřovací komitét pod přísným dozorem zvláštního vyšetřujícího komisaře, kterého určí vláda, v našem případě senát, tj. vyšetřovaný, takže se zase nic nevyřeší. (Potlesk, pochvalné výkřiky „Tak se na to musí!“ apod.).“
Představitelé Osvobozeného divadla by se dnes podivili, kdyby viděli, k čemu byl jejich zápas za člověka zneužit. Těžko věřit, že reportéři a kulturní reprezentanti dnešního systému trpí tak hlubokými neznalostmi. Jedná se tedy o záměrnou manipulaci? Soudím, že ano. Zčásti je tento proces logický. Systém již po takřka dvou stech letech své existence získal zkušenosti. Pochopil, že chce-li bojovat proti subverzi, není tou nejlepší cestou boj vyhlášený, ale skrytý. Protisystémové tendence jsou nejjistěji zbaveny své síly tak, že jsou dezinterpretovány a zneužity k jiným (nejlépe naprosto protichůdným) cílům, než k nimž byly původně určeny. Obětí se v tomto případě stalo Osvobozené divadlo. Ze svobody člověka se stala svoboda trhu, ze spravedlnosti se stala spravedlnost tržně nejúspěšnějších, skutečná demokracie se stala zkorumpovanou demokracií buržoazní. Vida.
Systém je mocný a schopný vytvářet vlastní realitu. A nejen Osvobozené divadlo se stává obětí. Tou je totiž každý, kdo je v rámci jakéhokoli systému nucen existovat. A to ať již ten, kdo se vůči němu vyhraňuje – to, že jeho myšlenky budou zpopularizovány a následně přetvořeny, je téměř zákonitostí – tak ten, kdo myšlenky jiných přijímá. Neboť otázka, zda jsou tyto myšlenky autentické, či systémem dezinterpretované, je těžko zodpověditelná. Jak je tomu i s interpretací myšlenek představitelů Osvobozeného divadla.

Alžběta švarcová