Nedávno proběhlo další kolo už léta probíhající diskuze o „cikánském táboru“ (oficiální výraz nacistů) v Letech, respektive o vepřínu, který stojí tamtéž. Na jejím začátku podal Petr Uhl, který se dlouhodobě zabývá obhajobou lidských práv, žalobu na europoslance za KSČM Miroslava Ransdorfa, a to za jeho tvrzení, že v Letech nebyl koncentrační tábor. Podle Uhla jde o zpochybňování genocidy. Tato reakce mi nejprve (stejně jako jeho článek v Právu, kde podání žaloby vysvětloval) přišla snad až příliš tvrdá. Po reakcích, kterým vévodilo vystoupení Václava Klause a řada článků v Haló novinách (deník spojený s KSČM), je jasné, že přehnaná rozhodně nebyla. Původní otázka, jestli tábor v Letech byl nebo nebyl koncentračním, odhalila hlubší problémy. A jak to už v podobných případech chodí, reakce na původní Uhlův článek byly často zajímavější tím, co se většina jejich autorů snažila nevyslovit, než tím, co bylo skutečně řečeno.

Lety a romský holocaust

Tábor v Letech vznikl jako tzv. „kárný pracovní tábor“ pro „lidi, kteří odmítají pracovat“. Vyhlásila jej česká vláda ještě před vznikem Protektorátu. Už výraz „lidé odmítající pracovat“ připomíná  hantýrku Třetí říše, kde termín „asociálové“ zahrnoval různé drobné zločince, tuláky, další „nepřizpůsobivé občany“ a samozřejmě Romy (poměrně typické pro osudy Romů – ani při represi jim nebyla přiznána jedinečnost, ale spadali do širší a automaticky podezřelé skupiny lidí).
K 1. srpnu 1942 byli přesunuti neromští vězni, tábor byl rozšířen a začaly hromadné transporty Romů. Během srpna 1942 tak bylo do tábora přivezeno až 1100 Romů, což byl zhruba dvojnásobek jeho kapacity (i po rozšíření byl určen pro cca 600 osob). Zatímco předtím byly v táboře pouze muži, od srpna 1942 byl určen pro celé rodiny. Platila pracovní povinnost. Romy si najímali podnikatelé na práce v lesích, v zemědělství nebo pracovali při budování dálnice Plzeň – Ostrava. Romové samozřejmě nedostávali žádný plat, ten byl brán jako „příspěvek na provoz tábora“.
V táboře panovaly katastrofální hygienické a stravovací podmínky, velitel tábora Josef Janovský mj. potraviny úmyslně zadržoval a částečně též, spolu s dalšími dozorci, rozkrádal. Hlad měl patřit k hlavním příčinám smrti a to ještě před epidemií tyfu, jejíž dopady více umocnil. Janovský se navíc vyznačoval neuvěřitelnou brutalitou, např. nechával často vězně mlátit či na několik dní pověsit na kůl uprostřed tábora. Romy v táboře vítal prohlášením, že odtud vede cesta jen do nebe. Při epidemii tyfu, která v táboře začala koncem roku 1942, se ani nepokusil o její zmírnění, dokonce táborový lékař na protest proti jeho činnosti odstoupil. Byl nakonec nahrazen velitelem druhého „cikánského tábora“ v Hodoníně u Kunštátu (ten byl určen pro Romy z Moravy, i tam došlo k epidemii tyfu), který měl podmínky o něco zmírnit. Roku 1943 byl tábor zrušen a většina Romů ve dvou transportech převezena do Osvětimi. Část z nich byla (po přezkoumání lebky) propuštěna, zbytek převezen do tábora v Hodoníně, odkud však také nakonec putovali do Osvětimi. Z 1309 Romů jich v táboře zemřelo 326, tj. téměř čtvrtina. Dohromady bylo v transportech do Osvětimi přes 5000 Romů z Čech a Moravy. Vrátilo se jich asi 500. Čeští Romové tak byli téměř vybiti, šlo přitom většinou o lidi integrované do majoritní společnosti, žijící usedlým životem.
Lety byly koncentračním táborem, na čemž nic nemění ani pracovní povinnost (která byla i v jiných koncentračních táborech). Byl to tábor určený (od srpna 42) výhradně pro Romy a byl předstupněm před likvidačním táborem v Osvětimi. Podmínky přežívání (výraz „životní podmínky“ se sem skutečně nehodí) v něm nebyly lehčí než jinde, o čemž svědčí vysoký počet mrtvých. Slovíčkaření, že nešlo o „romský koncentrační tábor, ale tábor nucené koncentrace Romů“ (což používají někteří historici), zde neobstojí.
Jak je zdůvodňován opačný názor? Dejme slovo Václavu Klausovi, který v rozhovoru pro Lidové noviny vhodně shrnuje argumentaci:„Ukazuje se, že to s tím táborem je složitější. že to byl původně pracovní tábor pro ty, kteří odmítali pracovat. Zdaleka ne jen romský. Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor a vidí Osvětim, Buchenwald a tyto věci. … Rozumím-li ale tomu, tak oběti toho tábora byly primárně spojené s epidemií skvrnitého tyfu, a nikoli s tím, co bývá tradičně chápáno jako oběť koncentračního tábora. Aspoň v tom, co se každé dítě učí ve škole.“ (Lidové noviny 14.5. 2005)
V tomto krátkém citátu jde o tři lži, které se snaží vydávat za polopravdu. První je, že šlo o tábor pracovní a ne koncentrační. Klausovi zde přizvukuje Ransdorf: „Kdybychom se chtěli v této věci chovat podobně jako k Letům, tak například by přišel Liberec o jednu z největších železničních dílen v celé republice, protože tam existoval pracovní tábor pro Čechy.“ (29.5. vyjádření v televizní debatě, podtržení J.R.).
Za druhé je zde snaha tvrdit, že v Letech nedocházelo k cílené likvidaci jako v Osvětimi (Klaus) či v Dachau (Ransdorfův výrok: „Ti, co přirovnávají tábor v Letech u Písku k Dachau, lžou.“) a tak nešlo o „koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor.“
Naposled jde o obětí. Klaus se tváří, že neví, že epidemie nemocí patřily v koncentrácích k poměrně častým příčinám smrti. Ve vzpomenutém Dachau si epidemie tyfu na konci války vyžádala tisíce životů. Navíc v Letech zemřely desítky lidí již před epidemií tyfu a to z důvodu bití, špatného zacházení a hladu. Zmínka o školní výuce je spíše chmurně úsměvná – ve školách se totiž (alespoň co já vím) o romském holocaustu neučí.
Ransdorf ještě argumentuje poměrně častými útěky – v Letech došlo ke asi stovce pokusů o útěk, asi polovina jich byla úspěšná. To však nesvědčí o „volnějším režimu tábora“. Ten byl obehnaný ostnatým drátem a hlídán psi, k útěkům docházelo především při práci na vzdálených pracovištích, kde Romové i přespávali.
Asi nejdůležitějším argumentem tak zůstává, že sami nacisté jej za koncentrační nepovažovali. To sehrálo roli i u zprávy některých historiků z AV, kteří užívají výše zmíněnou formulku. Kritici tohoto argumentu tvrdí, že vycházet z nacistického pojetí je přinejmenším pochybné. Petr Uhl ve svém článku argumentuje, že převzít tvrzení nacistů, podle kterého nebyl na území Protektorátu žádný koncentrační tábor, „je zpochybněním genocidy. Cožpak může někdo tvrdit, že terezínská Malá pevnost, v literatuře označovaná za koncentrační tábor, jím „vlastně“ nebyla? Jenže v Terezíně byli dozorci esesáci a v Letech četníci.“ Důležitější je vycházet z podmínek, kterým byli vystaveni lidé v těchto táborech i ve srovnání s koncentračními tábory mimo Protektorát. A pro ty přeživší z řad Romů je věc jasná. Obsáhlá výpověď jednoho z přeživších je v příloze Hospodářských novin z 3.6.2005.

Černobílý obraz války …

Proč je však označení Letů za koncentrák takovým problémem? Odpověď neleží v argumentech odpůrců, ale hlavně v tom, co se snaží neříct. Když Petr Uhl upozorňuje na rozdíl v přístupu k Terezínu a k Letům, zdá se, že míří přesně. Dalo by se i pokračovat – velitel Janovský nebyl ani po válce odsouzen (a to se, hlupák, při svém odvolání bál o hlavu). I zatýkání a shromažďování Romů do transportů prováděli protektorátní četníci. Velká část obcí, v jejichž obvodu byli kočující Romové usazeni na základě příkazu z listopadu 1939, se je snažila vypudit. Až na nátlak shora musely tyto obce jejich přítomnost akceptovat. Ve svých zprávách také uznávaly, že usazení proběhlo v pořádku, ale přesto doporučovaly jejich transport do táborů.
Snad pouze na Moravě byla snaha část Romů ochránit – větší množství jich bylo vyreklamováno z transportů do Osvětimi. Bylo jich tolik, že byla nařízena revize a ta si již nevybírala. Uhl navíc upozorňuje, že zřizování táborů i vypravení prvních transportů proběhlo dříve, než k tomu nacisté vydali oficiální rozkazy.
Chování úřadů v Čechách vynikne ještě víc ve srovnání se Slovenskem. Situace Romů byla sice bídná, dařilo se jim však žít v určité koexistenci s místními majiteli statků, kteří si je najímali na výpomoc při sezónních pracích. I romští řemeslníci často našli místo v životě na vesnici. Po nařízení o likvidaci romských osad se tak reakce značně lišily. Někde pomáhali místní obyvatelé s represí, často však vedl místní úřad „papírovou válku“ až do konce války světové a tím vesnice zachránil. V některých případech dokonce pomáhali místní Slováci s opravou vesnice, která byla předtím stržena. Ze Slovenska také nebyli vypraveny žádné transporty Romů. Podtrženo a sečteno – při represi proti Romům neudělala celá řada Čechů, zvláště na úřadech a v četnictvu, méně než jí bylo nařízeno a alespoň v některých případech i podstatně více. Kolaborace byly tak zřejmě podstatně rozsáhlejší, než se dnes připouští. Možná i proto se o romském holocaustu v podstatě nemluví.
Zde rozhodně nejde o zpochybňování odporu, který byl rozsáhlý, i když převážně neozbrojený, a každopádně snese srovnání s obdobnými aktivitami v zahraničí. Nejde ani o nějaké odsouzení Čechů. Přemýšlet o kolektivní vině je vždycky pochybné a hrůzy holocaustu jsou neoddiskutovatelně vinnou nacistů. Důležitější je problematizovat pohled na druhou světovou válku. Tak často předkládaný černobílý obraz, ve kterém jde dělící čára mezi hodnými a zlými jen podle národnosti, je prokazatelně neplatný. Obávám se, že motivace mnoha lidí (zejména z KSČM), kteří zpochybňují Lety jako koncentrák, vychází ze snahy něco takového nepřiznat. Pád černobílého obrazu války totiž narušuje i zdůvodňování dalších událostí. Krásně to ukazuje Daniel Strož (europoslanec za KSČM, který samozřejmě odmítá, že by Lety byly koncentračním táborem), když obviňuje Milana Horáčka, že: „Výstava o tomto táboře a zejména o zločinech Čechů spáchaných na Romech, kterou na půdě EP (!) zorganizoval, měla zcela jednoznačně za cíl ukázat, že od zločinů na Romech zbýval už jen krůček ke zločinům na sudetských Němcích.“

… a černé svědomí útlaku Romů

Od války letos uplynulo již 60 let. že se romském holocaustu příliš nemluví, může být jen těžko dáno pouze účastí některých Čechů při represi. Důvodem je mnohem spíše vztah většinové společnosti k Romům. I po válce zůstali (stejně jako před ní) Romové pouze objektem politiky, těmi „nepřizpůsobivými“, kteří nevědí, co je pro ně dobré. Ještě před únorem 1948 proběhlo několik pokusů o přestěhování celé vesnice Romů do míst po vystěhovaných Němcích či Maďarech, původní vesnice byla přitom zničena. V 50. letech pak začalo hromadné stěhování Romů ze slovenských vesnic na česká sídliště. Po katastrofálním výsledku tohoto plánu se objevil problém, co nyní s Romy dělat. Byla celá řada plánů (rozptyl po celé republice či naopak jejich co největší koncentrace), klíčovým slovem však byla „asimilace“. Jednou z nejostudnějších událostí těchto asimilačních programů byla i nedobrovolná sterilizace romských žen. Nedávné události navíc naznačují, že nemusí jít pouze o praxi minulého režimu. Téma romského holocaustu a účasti protektorátních složek na něm bylo pro tyto projekty silně nevhodné. To je dobře vidět (ach kouzlo nechtěného) např. v článku Josefa Císlera (Haló noviny 12.5. 2005), který cituje jednoho z projektantů vepřína: „To, že bude stát velkovýkrmna na místě sběrného tábora nebo vedle něj, nikoho v té době ani nenapadlo.“
A jak vypadá situace dnes? Myslím, že obrázek si dokáže udělat každý sám. Prvních pár let po revoluci se o Romech v podstatě mlčelo. V novinách se objevovali pouze v jediné rubrice – v Černé kronice. Přes některá dílčí zlepšení je situace většiny Romů stále bídná. Nepřekvapí proto, že ve sčítání obyvatel se jich čím dál méně hlásí k tomu, že jsou Romové.
O současné situaci Romů vypovídá i poslední kolo debaty kolem ,,prasečáku“. Po známé rezoluci Evropského parlamentu vykouzlila vláda oněch 500 – 800 milionů korun (odhadovaná cena přestěhování výkrmny), avšak okamžitě navrhla, že je použije na vzdělávání Romů. To zní zdánlivě docela rozumně. Ale je jasné, že bez rezoluce by Romové nedostali z těchto peněz vůbec nic. Navíc ve chvíli, kdy by byla politická vůle pro Romy skutečně něco dělat, tj. nejen když se vyskytne mediálně zajímavá aféra, rozhodně by se obojí nevylučovalo. Je totiž vidět, že peníze jsou (a to ani neberu v úvahu mrhání peněz v různých prohraných arbitrážích, na sanace bank a na financování armády). Přestěhování vepřína a pietní úprava místa sice není samospasitelné, ale pokud tak zvýší informovanost o holocaustu Romů, nebude to špatný krok. Nesmělo by však zůstat jen u něj.
Co si tedy z celé kauzy vepřína vzít? Třeba to, že romský holocaust stejně jako jejich minulé i současné životní podmínky nebyly a nejsou jen problémem Romů či státu, ale celé společnosti.

Jan Růžička