Letošní protesty navazují na globální protesty proti válce, které proběhly 15. února 2003 (asi největší protiválečné protesty v historii, po celém světě se jich dohromady zúčastnilo přes 11 milionů lidí - pozn. redakce) a 20.dubna 2004. Jsou výrazem přetrvávajícího celosvětového odmítání obrovských válečných zločinů, kterých se na Iráčanech dopouštějí Spojené státy. Svědčí o tom, že agrese, i když je vedená pod záminkou “šíření demokracie“, vyvolá vždy znechucení. Protesty se udály v době, kdy Washington spustil další politickou ofenzívu, aby přesvědčil lidi na celém světě, že by měli za otázkou Iráku udělat tlustou čáru. Tato snaha nás má přesvědčit, že po nedávných volbách v Iráku se už hraje nová  hra. Jméno té hry je demokracie. Ve skutečnosti pokračuje stará hra dominance a okupace a Spojené státy jí nevyhrávají. V současné době můžeme sledovat vzestup a konsolidaci rozsáhlého iráckého odporu. Nejedná se jen o ozbrojený odpor, kterého jsme téměř každodenně svědky v televizi. Pak je zde politický odpor – a ten je mnohem širší než ozbrojený odpor. Dále existuje ještě cosi širšího a to je civilní odpor – všechny ty činy, do kterých se zapojují obyčejní občané, aby popřeli legitimitu okupace, jsou tím, co James C. Scott nazývá „zbraněmi slabých“.O našem politickém postoji nemůže být pochyb. Musíme podporovat právo Iráčanů na odpor proti okupaci. Existuje celá škála forem odporu, ale je třeba si pamatovat, že irácký lid po nás nežádá, abychom podporovali tu či onu „značku“ odporu proti okupaci, ale abychom požadovali  bezpodmínečné a okamžité stažení všech cizích vojsk z Iráku. Pouze za takovéto podmínky budou mít Iráčané suverénní prostor, aby se sešli v debatě a soupeření mezi sebou za účelem vytvoření  skutečně legitimní národní vlády. Nazývat volby, které se konají za okupace, ,,svobodné“ a ,,demokratické“, je výsměch svobodě a demokracii.

Spojené státy v Iráku prohrávají.

Pravdou je, že Spojené státy prohrávají válku v Iráku, a to jak politicky, tak vojensky. Během posledních několika měsíců nejméně 10 spojeneckých vlád stáhlo nebo prohlásilo, že stáhne, své vojáky z Iráku. Takzvaná ,,Koalice odhodlaných“ se nyní tak smrskla, že Pentagon začal místo toho používat termín ,,mnohonárodnostní síly“. 135 000 amerických vojáků je řídce rozmístěno po celém Iráku a to v počtu, jež nedokáže zastavit guerillové povstání, šířící se jako ničivý požár. Odhady mnoha vojenských expertů o minimálním nezbytném množství vojáků se pohybují od 200 000 do 1 milionu. Je nemožné takto zvýšit počet vojáků, aniž by to vyprovokovalo masivní občanské nepokoje ve Spojených státech, kde již nyní chápe většina obyvatelstva vojenský zásah jako neoprávněný. Pan Bush možná vyhrál volby, ale nikoliv kvůli podpoře války veřejností, a on to ví. V samotné americké armádě více a více vojáků, dokonce i v aktivní službě, vystupuje společně se svými rodinami proti válce. Jedna americká jednotka odmítla doručit zásoby do města vzdáleného několik mil, protože, jak řekli, jejich vozidlo nebylo bezpečné. Pravděpodobně existuje více a více takovýchto incidentů, pokud by se novináři obtěžovali je vyhledávat místo toho, aby se ,,zakotvili“ v Pentagonu. Není možno si nepřipomenout, jak se během posledních období války ve Vietnamu americká armáda vnitřně rozložila. Demoralizace se projevovala mimo jiné v takzvaným „fraggingem“, tj. házením granátů do důstojnických stanů. Jelikož v národní gardě nejsou vojáci na plný úvazek a zhruba 40% amerických vojáků v Iráku není v pravidelných silách, nemůže být stálá eroze morálky brána na lehkou váhu. Pravděpodobně jediní vojáci, kteří dovedou vzdorovat demoralizaci, je nablble nadšená námořní pěchota, ta ale tvoří v armádě menšinu.

Krize přílišného rozšíření

Spojené státy ale nejsou přespříliš rozšířeny (v originále „overexteded“ – pozn. překl.) pouze v Iráku. Irák globální krizi Spojených států z přílišného rozšíření pouze prohloubil. Klíčové projevy imperiálního dilematu bijí do očí:i přes nedávné Spojenými státy sponzorované volby v Afghánistánu, Karzájího vláda účinně kontroluje jen části Kábulu a dvě nebo tři další města. Jak se vyjádřil generální tajemník OSN Kofi Annan, navzdory volbám ,,bez fungujících státních institucí, které by sloužily základním potřebám obyvatel celé země, bude autorita a legitimita nové vlády pouze krátkodobá.“ A tak dlouho, dokud bude tato situace trvat, bude na sebe Afghánistán vázat 13 500 amerických vojáků uvnitř hranic a dalších 35 000 podpůrného personálu za hranicemi. Americká válka proti terorismu měla úplně převrácený účinek, Al-Kajda a její spojenci jsou dnes silnější než v roce 2001. Invaze do Iráku, podle Richarda Clarka, Bushova bývalého protiteroristického cara, zavedla válku proti terorismu na slepou kolej a byla pro Al-Kajdu nejlepším prostředkem pro nábor nových členů. Ale i bez Iráku si těžkopádné policejní a vojenské metody Washingtonu, kterými se chtěl vypořádat se s terorismem, už odcizily miliony muslimů. Není lepšího příkladu než jižní Thajsko, kde americké protiteroristické poradenství pomohlo změnit mírnou nespokojenost do rozvinutého povstání. Svou plnou podporou šaronovy nikam nevedoucí strategie sabotování vzniku palestinského státu se Washington vzdal veškerého politického kapitálu, který mezi Araby získal zprostředkováním nyní už nefungujících dohod z Osla. Podpora strategie jdi-se-šaronem ze strany Washingtonu spolu s okupací Iráku zanechala jeho spojence mezi arabskou elitou jasně proamerické, zdiskreditované a zranitelné. Po smrti Jássira Arafata mohou v Tel Avivu a Washingtonu uvažovat o nadějích, že se jim podaří urovnat palestinskou otázku podle vlastních představ. To je však iluze, což můžeme pozorovat v rostoucí podpoře Hamasu na úkor Organizace pro osvobození Palestiny pana Abbáse mezi Palestinci. Pohyb Latinské Ameriky doleva se urychlí. Vítězství levicové koalice v Uruguayi je jen poslední z řady volebních vítězství progresivních sil podobně jako ve Venezuele, Ekvádoru, Argentině a Brazílii. Společně s pokračujícím volebním posunem doleva se může na horizontu objevovat více takových masových povstání, jaké proběhlo v Bolívii v říjnu 2003. Když jeden z přátel USA, bývalý mexický ministr zahraničních věcí Jorge Castaneda, hovořil o obratu k levici a pryč od impéria, vystihl situaci přesně: ,,Přátelé Ameriky … pociťují plamen tohoto rozhořčení vůči Spojeným státům. Nalézají se v situaci, kdy jsou nuceni ve své rétorice a přístupu posouvat svojí obhajobu politiky, která je obecně vnímána jako proamerická či Spojenými státy inspirovaná, a zatvrdit se proti přáním a požadavkům z Washingtonu.“ Tento globální obraz odporuje triumfálním postojům, které provázejí Bushe na jeho cestě po Evropě. Celý počin byl prováděn ve snaze získat diplomatickou podporu pro služby čelení erozím americké pozice. Byla to cesta podniknutá ze zoufalství. Dá se říct, že zatímco noviny byly plné bojovných slov Washingtonu proti Iránu, Sýrii a Severní Koreji, jsou Spojené státy, vázané v nekonečné válce v Iráku, v mnohem horší pozici k destabilizaci těchto vlád, než byly v roce 2003, před začátkem invaze do Iráku.To, co právě sledujeme, je třetí důležitý PR pokus přesvědčit svět, že Irák je stabilizovaný. Prvním bylo slavnostní vyhlášení vítězství na palubě letadlové lodi Abraham Lincoln v květnu 2003. Všichni víme, co se stalo potom. Druhým bylo předání suverenity iráckému lidu v loňském červnu. Tuto nevýraznou epizodku následoval ostrý nárůst odporu. Nyní se snaží, spoléhajíce na televizní záběry, přesvědčit svět, že volby konané pod vojenskou okupací a uprostřed všeobecného odporu – které byly bojkotovány miliony iráckých voličů – byly lekcí ,,svobody“ a ,,demokracie“.

Vábení Venušanů

Evropa je, jak jinak, zvláštním cílem Bushovy strategie. Drsná realita iráckého odporu, jež způsobila posun v hodnocení pozic Evropy, je neokonzervativním ideologem Robertem Kaganem. Ten se v roce 2002 vyjádřil velmi pohrdavě o přístupu Evropy ke světovému pořádku, přičemž použil svůj známý výrok, že ,,Američané jsou z Marsu a Evropané z Venuše.“ V roce 2004 ten samý Kagan poněkud změnil tón, když napsal: ,,Američané budou potřebovat legitimitu, kterou může zajistit Evropa, nicméně Evropané mohou ohledně jejího poskytnutí i selhat.“ Evropané naštěstí nenaletěli ,,novému“, ,,smířlivému“ Bushovi. Liberální deník Financial Times vidí v tomto přístupu vznik ,,opožděného poznání, že Spojené státy jsou příliš rozšířené a potřebují spojence“. A tak, ačkoliv varují Evropany před přijímáním ,,politiky nicnedělání“ vůči Bushově iniciativě, nemohou západní vlády, naneštěstí pro Timesy, v otázce Iráku ve skutečnosti nic moc dělat, pokud zůstanou jejich občané ve svých většinách proti účasti ve válce Spojených států. Dokonce i v mnohem méně protiamerické východní Evropě ztrácí Spojené státy spojence; Maďarsko stahuje své vojáky a polská vláda oznámila svůj záměr stáhnout polský kontingent tak rychle ,,jak to okolnosti dovolí.“ Bushova diplomacie jde ve skutečnosti proti dlouhodobým tendencím. Atlantické spojenectví je mrtvé. Irák byl spíše ranou z milosti vztahům, které byly poškozeny umocňováním konfliktů s USA kvůli obchodu, životnímu prostředí a otázkám bezpečnosti. Samozřejmě to není jen princip společné akce, který se vytrácí, ale, jak poznamenává americký expert Ivo Daalder, ,,nikoliv málo [Evropanů] se nyní obává Spojených států více než toho, co objektivně konstituuje principiální hrozbu jejich bezpečnosti.“ Už dnes evropští experti jako Marco Piccioni tvrdí, a shledávají se s chápavým publikem, že přítomnost Spojených států v Iráku je součástí rozsáhlejší blízkovýchodní strategie vypracované k tomu, aby vytlačily Evropu z oblastí produkujících ropu, a to, pokud bude třeba, i silou. Pokud si Německo a Francie udržovaly odstup, odmítaly legitimizovat americkou invazi do Iráku a důrazně odmítaly jakýkoliv závazek, nebylo to jednoduše díky protiválečnému smýšlení jejich občanů. To také odrazuje jakékoliv další kroky USA, které by mohly vest přímo k ohrožení jejich vlastní národní bezpečnosti.    

Výzvy globálnímu protiválečnému hnutí

Přes toto všechno jsou USA stále v Iráku a zatímco se situace stává pro Washington pořád horší a horší, nic nenaznačuje, že by se nějak blížilo stažení vojsk. Mezitím jsou obyčejní Iráčané denně vystaveni útokům a zabíjeni. A zatímco se novináři zaměřili na bombové útoky, které provádí některé skupiny odporu, nedávné zabití italského agenta, který vyjednával propuštění novinářky Giuliany Sgreny, znovu zvýraznilo druh nebezpečí, které Iráčanům od okupačních sil hrozí každodenně.S touto smutnou skutečností na paměti bych se nyní chtěl zmínit o výzvách, které čekají na globální protiválečné hnutí, s tím, jak se situace v Iráku pro USA zhoršuje. Podporovat boj iráckého lidu za vytvoření suverénního prostoru, aby mohla vzniknout národní vláda podle jejich výběru, zůstává jednou ze dvou nejdůležitějších priorit globálního protiválečného hnutí. Tím druhým je ukončení izraelské okupace Palestiny a pošlapávání palestinských lidských práv. Co je v době, jež je vyznačená kombinací znovuoživení pravice ve Spojených státech a pokračující globální krizí Impéria, nezbytné učinit k dosažení těchto cílů? Nejprve ze všeho musí hnutí postoupit za spontaneitu a dostat se na novou úroveň přeshraniční koordinace, takové, která by přesahovala sjednocení výročních dnů protestu proti válce. Kritické množství lidí, který dokáže ovlivnit výsledek války, nebude získáno bez přívalové vlny globálních protestů, něčeho podobného mobilizaci proti válce ve Vietnamu v letech 1968 až 1972 – takové vlny, která dostane miliony lidí do stavu nepřetržitého aktivismu. Koordinace kromě toho bude znamenat koordinaci nejen masových demonstrací, ale také občanské neposlušnosti, práce na globálních médiích, každodenního lobování na úřadech a politického vzdělávání. Efektivnější koordinace a, ano, profesionalizace protiválečné práce nesmí samozřejmě být dosaženo na vrub participačních procesů, jež jsou tou charakteristickou ,,obchodní “ značkou našeho hnutí. Zadruhé, pokud jde o taktiku, je nutné zapojit nové formy protestu. Do hry je třeba vtáhnout metody jako sankce a bojkoty. V Bombaji na Světovém sociálním fóru v lednu 2004 navrhla Arundhati Royová začít s jednou nebo dvěma americkými firmami, které přímo profitují z války, jako je Halliburton a Bechtel, a mobilizovat za ukončení jejich operací po celém světě. Je načase začít brát její návrhy vážně a to nejen s ohledem na americké, ale také izraelské firmy a výrobky. Nadto, musí být zvýšena úroveň bojovnosti, je třeba stále více případů občanské neposlušnosti a nenásilného narušení normálního průběhu obchodování. Musíme Washingtonu sdělit, že žádný obchod neproběhne tak jako obyčejně, pokud bude válka pokračovat. Debaty, které jsou vedeny v Británii o tom, zda pořádat pokojné demonstrace nebo občanskou neposlušnost, jsou neplodné, protože obojí je nezbytné a musí být novými a efektivními způsoby spojováno dohromady. Zatřetí, je jasné, že Velká Británie a Itálie jsou hlavní spojenci Bushovy válečné politiky mimo Spojené státy. Bush se těchto vlád neustále dovolává, aby ospravedlnil americké dobrodružství. Co se stane v Itálii, ovlivní tím pádem to, co se bude dít v Británii. V obou zemích existují většiny lidí, jež jsou proti válce a ty je třeba nyní změnit v sílu, která je v těch zemích, jejichž vlády jsou spoluviníky USA ve válce, schopná narušit normální průběh fungování byznysu. Obě tyto země mají skoro posvátnou tradici generálních stávek které, ve spojení s občanskou neposlušností, mohou významně zvýšit cenu, kterou budou jejich vlády za podporu Washingtonu muset zaplatit. Když jsou aktivisté z Itálie a Británie dotazováni, proč na demonstrace 20. března přišlo mnohem méně lidí než na ty v únoru 2004, velký počet z nich odpovídá: protože lidé cítí, že jejich akce stejně nezabránily USA jít do války. Tomuto druh defétismu a demoralizace se může čelit ne snižováním nároků na lidi, ale jejich zvyšováním, žádáním je, aby se semkli do lidského řetězu skrze nenásilné projevy občanského odporu.V této souvislosti je velmi vítanou zprávou, že po zabití italského agenta, o kterém jsme hovořili výše, donutila vlna všeobecného rozhořčení premiéra Berlusconiho oznámit, že Itálie do září stáhne své vojáky. úkolem evropského protiválečného hnutí je posunout toto datum blíže, zatímco bude zintenzivňovat své aktivity, aby z války vyřadilo také Británii. Začtvrté, je nezbytné vytvořit spojení mezi globálním mírovým hnutím a arabským světem, protože se Blízký Východ stává strategickou arénou pro další desetiletí. Vlády Středního východu jsou, když jde o USA, notoricky pasivní, takže musí být stejně jako v Evropě hlavním cílem těchto pokusů tvořit solidární vazby mezi občanskými hnutími. Bude to poté, co byla některá nejsilnější protiválečná hnutí označená Spojenými státy a některými evropskými vládami za ,,teroristy“ nebo ,,sympatizanty teroristů“, opravdu odvážný a kontroverzní krok. Důležité je nenechat formulky zavedené USA stát v cestě lidem, kteří se začínají navzájem přibližovat tak, aby prozkoumali možnosti spolupráce. Stejně tak je pro palestinské hnutí i izraelské antisionistické a mírové hnutí zásadní, aby se dostaly za nálepky, které jim přidělily jejich vlády a našly způsob spolupráce, kterým by ukončily izraelskou okupaci. Tento proces svádí dohromady lidi ze zdánlivě neslučitelných politických pozic. Významným krokem v tomto směru bylo Bejrůtské protiválečné shromáždění, které se konalo v polovině září 2004, se silným zastoupením globálního protiválečného hnutí a sociálních hnutí z celého arabského světa. Rád bych také upozornil na setkáni v Káhiře, kde se setkalo globální mírové hnutí s mnoha progresivními a demokratickými skupinami z Egypta a z celého Blízkého Východu, aby požadovali nejen konec americké a izraelské okupace, ale skutečnou demokratizaci po celém arabském světě. Ale i když se globální mírové hnutí soustředí na Irák a Palestinu, národní a regionální hnutí musí ve svých oblastech pokračovat v zintenzivňování existujících zápasů nebo otevírání nových front proti americké hegemonii. Mezi globálními a lokálními boji proti imperialismu je dialektický vztah. Oslabování struktury amerických základen ve východní Asii by například poznamenalo vojenské operace USA v Iráku a Afghánistánu. A jak budou lidé z východní Asie, Evropy a Latinské Ameriky mobilizovat proti americkým základnám, které zajišťují logistickou podporu pro irácké vojenské tažení, budou jejich akce vést k tomu, že se veřejnost začne tázat, proč jsou tyto základny právě v jejich zemích. Tedy jedním z bezděčných důsledků imperiální války v Iráku může být také rozrušení amerického systému základen v zahraničí. Chtěl bych skončit tím, že i ve svém začínajícím druhém volebním období zůstává agenda Bushovy vlády stále stejná. Je jí globální dominance, schopnost této vlády opravdu ji uskutečnit byla však už narušena. Naší odpovědí zůstává globální odpor. Jen jedna věc může zmařit ponuré úmysly impéria  v Iráku, Palestině a kdekoliv jinde: bojovná solidarita mezi lidmi po celém světě. Učinit tuto solidaritu skutečnou a mocnou a v posledku vítěznou je výzva, která stojí před lidmi v protiválečném hnutí v Kanadě a před námi všemi ostatními.

Walden Bello je člen Focus on the Global South a profesorem sociologie a veřejné správy na univerzitě na Filipínách. Byl ve Vencouveru na den mezinárodních akcí 19. března. Projev pronesen na mítinku pořádaném kanadskou Stop the War Coalition v předvečer celosvětových protiválečných demonstrací 19. a 20. března 2005.

Překlad Jan Májíček, Martin šaffek