Redakční poznámka na úvod: Následující článek byl psán pro teoretický časopis „Argumenten“, který vydává naše sesterská organizace v Německu. Mluví-li proto o rozšiřování EU, zabývá se často fakty, týkajícím se Německa. Zároveň kritizuje velmocenskou politiku Německa. To je, píše-li článek člověk v Německu žijící, postoj proti nacionalismu, v ČR to však může vyznít jako jeho pravý opak. Při čtení článku je tedy nutno vzít na vědomí tento kontext. Zdůrazňujeme: organizace Mezinárodních socialistů jsou proti velmocenským ambicím a nacionalistické rétorice „svých“ zemí. Nehodláme se stát součástí stupidní kampaně „proti germanizaci“.

Od května 2004 čítá Evropská unie (EU) 25 členských států. S deseti novými přistupujícími zeměmi se rozšířila na východ až k hranici bývalého Sovětského svazu. Vně EU dnes zbývají toliko Rumunsko a Bulharsko, jimž je vstup předpovídán v druhé „vlně“ roku 2007, dále Albánie a bývalá Jugoslávie.
Podle ankety toto rozšíření Unie na východ většina obyvatel západní Evropy odmítá. Mnozí se obávají nezaměstnanosti, klesající výše mezd a sociálních dávek stejně jako rostoucí kriminality. Této náladě mezi obyvatelstvem se brání vlády západních zemí důmyslnou kampaní – např. německá vláda píše ve své propagační brožuře: „Rozšíření EU naplňuje naději na přenesení vítězného modelu EU s jeho hodnotami – právním státem, demokracií, ochranou lidských práv všeobecně stejně jako práv menšin – i do států střední a východní Evropy. Mír a svoboda, jistota a politická stabilita budou garantovány skutečně dlouhodobě.“
První část  článku se zabývá tím, kdo skutečně z rozšiřování EU profituje a kdo ztrácí. V druhé části bude osvětleno pozadí a dějiny celého procesu, v části třetí nastíněny možnosti odporu a alternativy k současnému stavu.

I. Kdo získává a kdo ztrácí?

Podporu má rozšiřování Evropské unie na straně podnikatelů. Nejen pro německé koncerny je východní Evropa nejdůležitějším odbytištěm a rezervoárem levné, ale dobře kvalifikované pracovní síly. Již dnes činí podíl východní Evropy na německém zahraničním obchodu dvanáct procent a převyšuje takto podíl Francie (10,1%), Spojených států (9%) a Velké Británie (8%). Zatímco hospodářství v SRN dosáhlo od roku 2001 růstu nikoliv vyššího než 1%, ve východoevropských zemích se toho času hospodářský růst pohybuje kolem 6%. Německé koncerny totiž mezitím do přistupujících zemí investovaly přibližně 23 miliard Euro. že právě německé hospodářství má na rozšíření Unie na východ největší zájmy, je doloženo rovněž tím, že příslušným komisařem pro rozšiřování EU v Bruselu je Němec Günter Verheugen.

Aby byly do EU přizvány, musely se východoevropské země podrobit privatizačním programům a drastickému krácení nejrůznějších státních podpůrných finančních dávek. V posledních deseti letech byly takřka všechny provozy zprivatizovány a ty nejproduktivnější obory jako je např. telekomunikace či autovýroba prodány zahraničním koncernům za směšné částky. Více než polovina východoevropských pracujících je zaměstnána  za mizivé mzdy v podnicích odkoupených západoevropskými koncerny. V maďarských provozech mají zahraniční (zde většinou němečtí) podnikatelé dokonce šestatřicetiprocentní účast, na Slovensku třináctiprocentní. Samotný koncern Siemens disponuje na východě Evropy více než 95 dceřinými společnostmi s 25 000 zaměstnanci. Volkswagen převzal v roce 1991 českého autovýrobce škoda. Výkupem bývalých státních odvětví mohou velké kapitálové koncerny upevňovat své monopolní postavení a zvyšovat tak své zisky. Např. BWI (Berlinwasser International), sloučení německých koncernů RWE a Allianz a francouzského Vivendi, koupila české vodní hospodářství a v průběhu tří let zdvojnásobila cenu vody. Německý Telekom odkoupil takřka všechny národní telefonní sítě ve východní Evropě a okamžitě navýšil ceny.

Chudoba a nezaměstnanost

Zatímco menšina ve velkých městech profituje ze zahraničních investic a peněžitých podpor EU, klesá velké množství obyvatelstva do hluboké bídy. Aby totiž přilákaly další zahraniční investice, konkurují si přistupující země v tzv. „nabízení pod cenou“ a v co nejnižších daňových sazbách pro zahraniční investory. Německý poslanec Elke Wülfing (CDU) ví, o čem mluví: „Srovnáme-li daňovou zátěž pro podnikatele ve ‚starých‘ a přistupujících zemích EU, vidíme, že zatímco v Polsku a na Slovensku činí 20%, v Německu se pohybuje kolem 40%. Toto zřetelně dokazuje, jak ostrá konkurence mezi přistupujícími státy odlákává kapitál stále více na východ.“ Nízkou daňovou zátěží (pro podnikatele!) ospravedlňují vlády snižování dosavadní výše veřejných finančních podpor a sociálních dávek.

Následky pro obyvatelstvo jsou devastující. Např. v Polsku stoupla nezaměstnanost z 6,5% (1990) a 10,5% (1998) na 18% (v některých regionech až na 60%). Ve všech přistupujících zemích byl enormně redukován či zcela odstraněn systém pojištění (důchody, zdravotní pojištění a podpora v nezaměstnanosti). Oznámení slovenské vlády o snížení sociálních dávek o celých 50% (z 75 na 35 euro měsíčně, tj. asi z 2250 na 1050 českých korun), jež bylo uskutečněno v zájmu splnění evropské podmínky o nutnosti omezení státních výdajů, vedlo počátkem roku 2004 k hladovým bouřím na východním Slovensku (postižení jsou především Romové; dnes je situace na Slovensku označována za hrozící humanitární katastrofou – pozn. red).

Vstup do EU bude mít velmi špatné následky i pro východoevropský průmysl. Dojde k masovému propouštění. Například polský těžký průmysl, v němž je stále zaměstnáváno více než sto tisíc polských pracujících, je očima Evropské unie a zahraničního kapitálu viděn jako zastaralý a v evropském rámci konkurenceneschopný, stejně tak jako hornictví a energetický sektor. Podmínka, jež východoevropským státům EU nyní klade, je omezení finančních podpor těmto dle evropských měřítek méně prosperujícím odvětvím a jejich postupné rušení.

Rozsáhlý úbytek zemědělců

Ještě katastrofálnější následky vstupu do EU potkají zemědělce. Rozšíření Unie na východ vede de facto k vyvlastňování drobných zemědělců. Očekává se, že ze současných asi dvou milionů polských statků, jež živí kolem šesti milionu lidí, přežije rozšíření EU necelých sto tisíc.

Východoevropským zemědělcům po vstupu ve formě finanční podpory připadá pouhá čtvrtina částky (25%), již EU v průměru poskytuje západoevropským zemědělcům. Vládám je zakazováno tuto pomoc zvyšovat o více, nežli kolik činí 20% západoevropského průměru. V nejlepším případě tedy zemědělcům z přistupujících zemí připadne pouhých 45% tohoto západoevropského průměru. Zemědělské výrobky dovážené ze zahraničí jsou navíc mnohem levnější, nežli produkty zemědělců z východní Evropy – což znamená úbytek východoevropských zemědělců, úbytek netušeného rozsahu. Evropská komise očekává, že v následujících deseti letech budou dva miliony zemědělců kvůli zadlužení zcela zničeny.

Evropské zemědělské koncerny jásají. Půda ve východní Evropě se tak totiž zásadně zlevní a bude poskytnuta k volnému odkupu velkopodnikům jako např. Danone. Hospodářský časopis „Business Central Europe“ napsal v únoru 1999: „V podnikání v zemědělství můžeme skutečně prosperovat jen pokud budou odstraněni drobní zemědělci.“ Většina zemědělců ztratí svou existenční základnu a s ohledem na stoupající míru nezaměstnanosti také většinu vyhlídek na získání nového pracovního místa.

Nové a staré hranice

S rozšířením Unie na východ se její vnější hranice posunula až k bývalému Sovětskému svazu, k bývalé „železné oponě“. Stejně jako Spojené státy zabraňují stavbou zdi potenciálním přistěhovalcům z Latinské Ameriky překročit hranici mezi Mexikem a USA, i Evropská unie se pokouší učinit své hranice nepropustnými.V Schengenských dohodách byla stanovena rozšířená vízová povinnost pro země třetího světa a tvrdé kontroly na pozemních i vodních hranicích stejně jako na letištích. Od té doby tak zahynuly stovky lidí, kterří se s pomocí profesionálních převaděčů pokusily ilegálně překročit hranice EU.

Ale i přes toto radikální vyostřování mají nadále pokračovat také kontroly na hranicích mezi „starými“ a „novými“ státy EU. Východoevropští pracující nemohou tedy profitovat z volného pohybu pracovních sil tak, jak platí pro pracující ze západu. Pro obyvatele východní Evropy tedy znamená Evropská unie pouhé omezení volnosti jejich pohybu. Jak na východě, tak na západě jsou pro ně hranice uzavřeny. Jelikož je pracujícím z východu, poznamenaným chudobou v jejich vlasti, zapovězeno pracovat v západní části Evropy, nezbývá jim nic než pracovat zde načerno. V důsledky faktické ilegality své tamní práce nemají nijakou možnost bránit se nízkým mzdám a mnohdy hrozivým pracovním podmínkám. Tato práce za mizivé odměny vede nutně k dumpingovým cenám, které škodí i pracujícím se západoevropským pasem. Zaměstnanci z východu a západu jsou tak štváni proti sobě.

Bourání sociálních jistot a snižování mezd i na západě

Nízké mzdy na východě Evropy jsou podnikateli využívány i k tomu, aby klesala výše mezd i na západě. Tak podporoval šéf mnichovského hospodářského institutu (IFO) Hans-Werner Sinn půlení mezd a sociální pomoci pro východní Německo, a to v rámci přípravy na rozšiřování EU. Dokument Evropské komise nazývá toto ničení sociálních jistot ve východní Evropě jako „prospěšné pro budoucnost celé Evropské unie“. Toto tvrzení je odůvodněno především tím, že nízké mzdy ve východní Evropě umožňují podnikatelům přesunout sem svou produkci.

Daňové sazby a mzdy ve východní Evropě leží skutečně hluboko pod evropským průměrem. Již dnes vydělá pracující v určitém oboru v SRN čtyřnásobek svého kolegy z východní Evropy. Zde, tj. na východě, navíc mzdy v důsledku privatizací posledních let stále klesají, zatímco ceny běžných služeb a nezbytných životních prostředků stále stoupají.

Tyto argumenty jsou ale také pouhým trikem sloužícím klamání zaměstnanců. Neboť skutečnost není tak jednoduchá: nízké ceny jsou pouhý faktorem v kalkulaci podnikatelů. Jiné faktory, jako je např. infrastruktura, jsou ve východní Evropě pro podnikatele podstatně nepříznivější. Nejen mzdy, ale i produktivita práce se totiž ve východoevropském průmyslu ocitá zřetelně pod průměrem EU.

Např. Slovensko dosahuje 48% evropského průměru, Rumunsko 27%. Sledujeme-li úroveň mezd společně s produktivitou práce, nepředstavují potom vlastně přistupující země pro západoevropská pracovní místa žádnou konkurenci. Přesto vzbuzují záměry podnikatelů obavy – a to především záměr nutit i pracující na západě k přijímání stále horších pracovních podmínek.

Západní kapitál „neodlétá“ do zahraničí proto, že na západě jsou mzdy příliš vysoké. Podnikatelé investují do východoevropských zemí z toho důvodu, aby dobyli tamní trhy.

Jen 30% zahraničních pracovních míst ve východní Evropě vzniklo skutečně díky „vývozu pracovních míst“ ze západu. Studie EU kromě toho konstatuje, že přímé zahraniční investice do východního bloku se do roku 2007 (tedy doby, kdy budou nejdůležitější provozy ve východní Evropě právě zprivatizovány) sníží o polovinu. Pravdou je, že se hospodářství nejen v západní Evropě, ale celosvětově (a tedy i na východě Evropy) ocitá v krizi způsobené stagnací, což vede k tomu, že podnikatelé vhánějí pracující do vzájemného konkurenčního boje.

II. Pozadí rozšíření Evropské unie 

Situace v bývalém východním bloku dokazuje, že zavedení tržního hospodářství v žádném případě neřeší krizi východoevropského hospodářství, ale citelně ji zostřuje. Přitom nebyla východní Evropa nikdy „chudobincem Evropy“. Po 2. světové válce spadly východoevropské státy pod sovětskou sféru vlivu. Rozdělení Evropy zcela vycházelo z  mocenského soupeření dvou supervelmocí. Na rozdíl od západní Evropy nebyl na východě přijat Marshallův plán a podpora pro znovuvýstavbu této části Evropy, přesto se takřka všechny východoevropské státy rozvinuly v moderní průmyslové země. Byl přijat „vítězný model“ ruského státního kapitalismu. Stát převzal hospodářství, izoloval se od světového trhu, obzvláště západního importu a zahájil urychlenou industrializaci výstavbou těžkého průmyslu – na úkor mezd, které díky tomuto pomaleji rostly. Obyvatelé východního bloku sice z tohoto hospodářského rozmachu profitovali pouze minimálně, přesto však až do 70. let jejich životní úroveň stále stoupala.

Krize světového hospodářství a zánik stalinismu

Industrializace probíhala pod vlivem dlouhodobého hospodářského růstu po válce. V polovině 70. let se však opět prokázala krizovost kapitalistického systému. Na přelomu let 1973 a 1973 se objevila první velká hospodářská krize od 40. let. Západní hospodářství reagovala na tuto krizi větší internacionalizací svého kapitálu, snížením státní kvóty a omezením životního standartu pracujících.
Státy východního bloku nezůstaly tohoto vývoje ušetřeny. Sice zde neexistoval soukromý kapitál, přesto se však tyto země se svým hospodářstvím řízeným státem podílely na světovém trhu. Dobrým příkladem je výroba elektroniky. Až do poloviny 80. let se mohla produktivita na západě výrazně zvyšovat díky zavedení výroby opírající se o počítače. Rozvoj mikroelektroniky na východě zůstával stále pozadu, jelikož státní hospodářství nemohla sáhnout k tolik silnému stupni internacionalizace jako na západě. Rozdíly mezi produktivitou na západě a na východě se zvětšily. Na pokus byrokracie dosáhnout vyšší produktivity na úkor životní úrovně obyvatelstva reagovalo mnoho zemí stávkami a demonstracemi. (Nejvýznamnějším hnutím této doby byla Solidarita v Polsku, jež měla hlavní  podíl na boji proti stalinskému režimu.)
Po roce 1989 nastal bezpříkladný hospodářský a sociální úpadek. Západoevropské koncerny, samy oslabeny krizí na konci 80. let, cítily jedinečnou šanci důkladně profitovat z pádu východního bloku. MMF a Světová banka nechaly východoevropské země nejprve zadlužit a poté se podrobit jejich diktátu. Vyžádaly si urychlenou privatizaci státních hospodářství, jež byla prodána západoevropským koncernům za směšné částky, a zničení sociálního systému. Cíleně vzniklá hyperinflace až kolem 200% (v Polsku) poškodila i ty pracující, kteří si v letech před privatizací díky své práci dokázali našetřit mnohdy i větší sumy.
Ekonom Jeffrey Sachs (USA), zástupce ultra neoliberální „Chicagské školy“, formuloval filozofii tohoto ničivého procesu takto: „Čím hlubší krize, čím hlubší šok, který má být vyřešen reformami, tím větší ozdravný účinek nastane.“ Následkem této šokové terapie byl v historii evropského kapitalismu „jedinečný“ sociální a hospodářský úpadek. Např. v Polsku stoupla nezaměstnanost v průběhu tří let z nuly na 17% (s tím, že za minulého režimu nezaměstnanost existovala, nicméně skrytá – pozn. red). Odstranění podpory v nezaměstnanosti způsobilo okamžitý pád u mnohých částí obyvatelstva do naprosté bídy. Krize byla tedy skutečně hluboká, ozdravení se však nedostavilo.

Rozšíření Evropské unie – imperialistický projekt

Politika „chicagských chlapců“ našla své pomocníky ve vládách států nyní již bývalého sovětského bloku. V mnohých zemích se díky politickému tlaku podařilo izolovat či zcela potřít této linii nevyhovující politické síly. Existovaly jen tři země, jež se západnímu diktátu zprvu odmítly podřídit – Mečiarovo Slovensko, Miloševičova Jugoslávie a Rumunsko. Po útoku na Jugoslávii roku 1999 byl jejich odpor zlomen. Tato válka však byla i pro ostatní země východní Evropy znamením nutnosti sklonit se před západem. Rozšířením Evropské unie je nyní hospodářská nadvláda západní Evropy (a zde především Německa)  politicky zajištěna.
S pádem Sovětského svazu se změnily oblasti vlivu konkurujících si velmocí a rozhořel se o ně boj. Kapitalismus se ve světovém měřítku rozvíjí nerovnoměrně. Rostoucí konkurenční boj na světových trzích nutí dále se rozvíjející kapitalistické státy (např. německo, Francie, USA) podrobit si „slabší“ regiony (např. východní Evropa nebo Latinská Amerika), aby tak získaly výhodu ve vzájemném konkurenčním boji (např. o suroviny, levnou pracovní sílu nebo také průmysl). Nedaří-li se uskutečnit toto podrobení hospodářským tlakem, využívají západní státy také svého vojenského potenciálu. Ve východoevropských zemích jako je např. Bosna a Hercegovina, Srbsko a Makedoni udržuje EU stále svá okupační vojska. V jiných zemích východní Evropy se toto podrobení prosazováno pomocí hospodářského a politického tlaku.

III. Mezinárodní solidarita namísto místní konkurence 

Evropská komise tvrdí, že krize východní Evropy způsobená rozšiřováním EU bude překonána a rozdíly v produktivitě se stejně jako dříve ve španělsku či Portugalsku po vstupu zmenší. Rozšiřování Unie se ale dnes koná za podmínek celosvětové krize kapitalismu. Liší se tedy od „rozšiřování na jih“ (vstup španělska, Portugalska a Řecka) na počátku 80. let. Namísto „sjednocení zdola“ půjde o „sjednocení shora“. Vzpomínáme si na východní Německo: Tehdejší spolkový kancléř Kohl slíbil „kvetoucí krajinu“, pokud západoněmecké koncerny převezmou východní provozy. „Kvetoucí krajiny“ se nedostavily, stejně tak jako „rozmach východu“. Situace ve východní Evropě je dnes dokonce ještě křiklavější: sociální krize je zde hlubší než ve východním Německu po roce 1989, finanční podpory jsou navíc mnohem menší. Zatímco při německé „výstavbě východu“ bylo 16 milionům východních Němců poskytnuto v přepočtu takřka 450 miliard Euro, pomáhá nyní Evropská unie 75 milionům obyvatel východní Evropy 40 miliardami Euro v jejich „návratu domů“.
Jak lze zamezit sociálnímu úpadku v celé Evropě? Evropská unie nejbohatších nenabízí žádnou perspektivu. Dohoda o stabilitě nutí země na východě i západě krátit výdaje určené na systém sociálního zabezpečení. EU se opírá o neoliberální agendu, pomocí které mají být odstraněny sociální výdobytky, jež jsou překážkami moci. V mnoha „nových“ zemích EU získaly před volbami podporu ty (převážně opoziční) pravicové strany, jež se ze své nacionalistické pozice stavěly ostře proti vstupu do Evropské unie. S rasistickými předsudky sváděly vinu za bídu na pracující z jiných evropských zemí. Pravdou však je, že i v těch zemích, v nichž se pravice přímo podílela na vládě, byla prováděna politika stejně brutálního sociálního útlaku jako v zemích s levicovou vládou. Důvodem je to, že evropským sjednocením není odstraněna místní kapitalistická konkurence, naopak je mnohonásobně zesílena. Učinit konec snižování mezd a sociální nejistotě je tedy možné pouze v případě společného boje proti kapitálu, boje pracujících z východu i západu.
Již existují náznaky odporu, které se orientují na tuto strategii. Ve srovnání se západem Evropy má však v tomto boji východoevropské protestní hnutí mnohem menší ohlas a úspěch. To má více důvodů. Tím nejdůležitějším je dědictví stalinismu a fakt, že chybí bojovné, nezávislé odborové hnutí, které je nyní teprve ve fázi vzniku.
Leč ve východní Evropě se se zklamáním z tržního hospodářství zrodil i odpor zdola. Na Slovensku se v minulém roce probíhalo rozsáhlé stávkové hnutí. Bojovali proti sociálnímu krácení a pro vyšší mzdy. V Polsku se v minulém roce opět konaly stávky horníků a zaměstnanců v těžkém průmyslu. Pracující zde bojují proti zavírání průmyslových odvětví v zájmu vstupu do Evropské unie. Vznikají aktivistické odbory zdola, které kvůli stalinské diktatuře nesměly dlouhou dobu předtím existovat. Polští horníci založili odbory s názvem „Podzim 80“, které se odkazují na tradici Solidarity v 80. letech.
Západoevropské odbory by se mohly na toto hnutí orientovat. Měly by totiž potenciál k zastavení sociálního krácení a dumpingových cen. K tomu by se musely vskutku důrazně postavit proti rozšiřování Evropské unie, jež znamená pro velkokoncerny výhody, zatímco pro pracující celé Evropy pouhé nevýhody. Bohužel většinou podporuje vedení těchto odborů raději „svou“ národní vládu, místo aby jejich motivací byly zájmy pracujících.
Ale i zde existuje důležitý vývoj. Stále více západoevropských odborových aktivistů se v této otázce staví do opozice vůči svému vedení. Požadují změnu politického kurzu a bojovnou politiku proti sociálnímu krácení. Antiglobalizační hnutí je zde obrovského významu, jelikož namísto pouhých nacionalistických perspektiv jednotlivých odborových organizací klade perspektivu mezinárodní solidarity. Tak každoročně sjednocuje Evropské sociální fórum (ESF) socialistická hnutí z východní i západní Evropy ve zcela internacionalistickém duchu. Z tohoto hnutí může zdola vzniknout vskutku jednotná, antikapitalistická Evropa.

Překlad z časopisu „Argumenten“ Alžběta švarcová