Už před prázdninami jsme se rozhodli, že od 1. září budeme stávkovat. Patříme mezi ty školy, které byly ochotny pro vícedenní stávku a dost nás vyděsilo, že odbory od ní přešly k jednodenní. Přesto jsme se přidali i k té. Chtěli jsme sice, aby byla spojena s demonstrací nebo shromážděním v Praze, ale ani to neprošlo pro obavy většiny odborářů v Praze, že by to nebyla úspěšná akce.

U nás ve škole pozorně sledují, kde jaká škola stávkuje či nestávkuje. Některé kolegyně se snažily oslovit televizi, abych mohl vystoupit a oslovit další učitele, napsaly do Metra, kde vyšel "zprzněný" článek ve smyslu, že nestávkujem a půjdeme s dětmi na Vyšehrad. Jedna kolegyně se bude snažit oslovit jinou, která předsedá odborům na škole, kde se rozhodli nestávkovat. Mám z toho upřímnou radost. Sice jsme řediteli ustoupili a necháme ho strhnout nám z platů zdravotní pojištění (19 korun), ale na rozdíl od minulé stávky (řetězové) už mu to odbory neodkejvaly tak rozhodně a nesháněly mu podpisy a nepřesvědčovaly lidi. Noví kolegové, kteří nastoupili v srpnu, stávkují také. Ti, co nastupují až 1. září, do stávky nejdou, protože by je mohl (musel) vyhodit. Ale souhlasí s námi také. Kolegyně, která z osobních důvodů nestávkuje, přispěje mimořádným příspěvkem do pokladny odborů. Takže zbývá jen ředitel, školník a jeden kolega, co je v lázních. Super.
Nakonec jsme se sešli ještě s kolegyněmi ze Speciální školy na Vyšehradě, přečetli noviny a navzájem se informovali, kolik škol stávkuje.

Stávka ve školství je snad největší stávkou nejen ve veřejném sektoru od roku 1990, ale vůbec první skutečnou stávkou veřejného sektoru. Proti navržené 16třídní platové stupnici, která nebude znamenat nárůst platů, jak se všeobecně předkládá veřejnosti, vystupují nejen učitelé a nepedagogičtí pracovníci (jejich platy často poklesnou), ale i zaměstnanci finančních úřadů, správy sociálního zabezpečení, knihoven, muzeí a katastrálních úřadů.
Paradoxně přímo ve školství do stávky vstupují masově ti, od kterých to už skoro nikdo nečekal - učitelé a učitelky základních škol. Jejich platy byly dlouho nižší než platy jejich kolegů na středních školách (byli dokonce v nižší platové třídě). Na základních školách převažují starší učitelé, dost často i důchodového věku nebo velmi mladí bez dostatečného vzdělání. Vláda se pokusila platovou situaci ve školství vyřešit zavedením 16třídní platové tabulky, která má přesunout učitele z 9. (Zš) a 10. (Sš) třídy přesunout do 11.-13. platové třídy.

Vláda to vydává za obrovský úspěch a zvýšení platů, přitom se v případě učitelů Zš jedná o napravení křivdy a v případě učitelů Sš jen kosmetické zvýšení. Na stupnici totiž namísto plánovaných 13 miliard korun vláda uvolní jen 3,6 mld. Aby to aspoň opticky vypadalo hezky, do tabulky rozpustila vyplácené 13. a 14. platy. Spousta zaměstnanců v soukromém sektoru se diví - "rok má 12 měsíců a oni si berou ještě další platy". Nikdo jim už neřekne, že 13. a 14. plat měly být cosi jako věrnostní příplatky, že se nikdy (snad jen jednou, v prvním roce zavedení) nevyplácely v plné výši a že se platí 50% jednoho průměrného platu navíc za jedno celé odpracované pololetí a 50% za druhé. Málokdo, pokud nepracuje ve veřejném sektoru, si také vzpomene na to, že soudci podali stížnost na to, že jim nebyl několikrát vyplacen 14. plat a že tak byla ohrožena jejich nezávislost - peníze na jejich vysoké platy se našly.
Ještě jednou zpátky k platovým třídám - do 11. přejdou všichni učitelé automaticky, což znamená, že učitelům středních škol plat za celý rok poklesne a učitelům základních škol stoupne v průměru na měsíc o 1500 korun. Do 12. platové třídy přejdou učitelé, kteří "mají individuální přístup k žákům spojený s aplikací nových, netradičních a speciálně pedagogických metod výuky". Na poradě pražských učitelů to právník odborového svazu vykládal jako jednoznačné určení, ale předseda Dobšík jako závislé na tom, kolik ředitel na platy dostane od státu. 13. platová třída bude jen pro jednotlivce, kteří se podílejí na přípravě osnov a učebnic.

V jakém stavu jsou učitelské odbory?

Stávka má obrovskou podporu mezi mladšími učiteli - právě ti vědí, jak je těžké vydržet za malý plat v náročném povolání, o kterém si každý kritik myslí, že ho může vykonávat sám, ale nikdy by si to ani nezkusil. Přesto se polovina učitelů ve státním školství (soukromého a církevního se "zvýšení platů" netýká) rozhodla nestávkovat.
Samotní učitelé na vině nejsou, záleží na obci, jaké výhrůžky použije proti řediteli (školám hrozí zrušení), na řediteli, jak bude zastrašovat učitele (15% platu učitele, osobní ohodnocení, je v rukou ředitele, někteří učitelé mají smlouvy na dobu určitou). Protiváhou, která by učitelům dodala odvahu, by měla být odborová organizace. Ty byly, a někde ještě jsou, poznamenány dlouhým obdobím nečinnosti a přežívání. Bývalé vedení svazu v čele s předsedou Rösslerem "dokázalo" odborový svaz takřka umrtvit. Když v roce 1996 si učitelé pokusili řetězovou stávkou vymoci zvýšení platů, tehdejší ministr školství Pilip jim namísto zvýšení platů zvýšil úvazky. Odborový svaz nebyl schopen odpovědět a jen podal stížnost Mezinárodní organizaci práce, která po roce napsala, že zvýšení je neodůvodněné a sociálně demokratická vláda v roce 1998 úvazky zase snížila. Prestiž odborů ale výrazně poklesla, na řadě škol se úplně rozpustily, jinde jen přežívaly.
Každé sociálně demokratickou vládou halasně zdůrazňované zvyšování platů neprobíhalo tak rychle, na řadě míst bylo spojováno s poklesem nadtarifní nenárokové části platů. Učitelé se začali radikalizovat. Ojedinělé protesty se ale nerozšířily, přesto vznikaly nové učitelské odborové organizace, často pod jinými zastřešujícími odbory (křesťanská konfederace, atd.). Vloni vláda opět zvýšení odložila kvůli povodním a každý tušil, že to je naposled, co takhle odsunula učitele. Výzva pana Sárköziho dala vzniknout Učitelskému odborovému klubu, který má své organizace na několika školách. Přestože nevznikl "alternativní" odborový svaz, tradiční čMOS pracovníků ve školství se dal do pohybu - řada učitelů pochopila, že bez aktivity nedojde nahoře k výměně a že bez tlaku na vedení si zvýšení platů nevymůžeme. Na sjezdu svazu Rössler odešel, místo něj přišel Dobšík. Vedení už nebylo zcela mimo, jen se ocitalo ve vleku událostí. Když na jižní Moravě učitelé vyhlásili stávkovou pohotovost, vedení je následovalo o několik dní později. Když předseda Dobšík vyzval k jednodenní stávce, jihomoravští kolegové rozhodli o vícedenní.
Nakonec předsednictvo svazu rozhodlo o jednodenní stávce, učitelům škol, kde chybí odbory, nabídlo možnost připojení ke stávce formou založení stávkového výboru a poskytlo jim veškerou právní pomoc. Až do pátku před stávkou vedení nevědělo (i když tušilo), jakou podporu bude stávka mít. Bálo se jít dál, bálo se vyhlásit vícedenní stávku (která by mohla, ale nemusela skončit fiaskem), bálo se vyhlásit demonstraci nebo shromáždění učitelů v Praze 1. 9. (ale v Olomouci se koná, v českých Budějovicích odstoupili od konfrontační demonstrace proti návštěvě ministryně nestávkující školy a uspořádali diskusní setkání).
Na mé škole, když jsme rozhodovali o stávce 1.9., se kolegyně zeptala, zda jde o vztyčený prst nebo to tou stávkou skončí. Odpověděl jsem, že pro odborový svaz jde o ukázku síly a prověrku vlastní schopnosti, pro mne jde jen o vztyčený prst.
Odborový svaz může stávkou nabrat síly, ukázat svou schopnost mobilizovat učitele. Těžko dopředu říci, zda to bude stačit k nátlaku na vládu a skutečné zvýšení platů učitelů, na obnovu odborových organizací to ale stačit nebude. Aktivní odboráři teď sami musí přesvědčovat své kolegy a kolegyně na školách, aby vstoupili do odborů, a své známé na jiných školách, aby si obnovili organizace.

Před rokem jsme se na mé škole dohodli, že pro demokratičtější fungování svazu požadujeme:

- zlepšení informovanosti základních organizací o vyjednávání o platech a podmínkách ve školství (nechceme se o nich dozvídat z tisku a se zpožděním, ale přímo od vedení - od čeho máme internet, e-maily a webové stránky svazu, které navíc nefungují?), navíc reakce místních organizací mohou vedení dát jasný signál o silné či slabé podpoře vyjednávacích pozic, ideálně by měla před jednáními proběhnout diskuse ve svazu o vyjednávacích pozicích a po jednání by měl výsledek znovu proběhnout diskusí ve svazu
- zjištění podpory stávce za původní sliby vlády: zavedení šestnácti platových tříd od 1. 1. 2003; zvýšení platů o 13%; buď skutečné vyplácení 14. platů nebo jejich zrušení a současné zvyšování platů na slibovaných 130% průměrného platu v čR; srovnání platů učitelů na základních a středních školách; včetně obhajoby nepedagogických pracovníků (např. mistrů odborného výcviku)
- zlepšení informovanosti o možnostech kolektivního vyjednávání ve školství, zkušenosti ostatních škol, které doposud vedení čMOS školství nebylo schopno zprostředkovat

Mnohé z toho se s novým vedením svazu změnilo. Přesto zůstává ještě hodně práce - členové odborů tu nejsou proto, aby na písknutí odborových funkcionářů prováděli nátlakové akce a jinak jenom platili příspěvky, odboroví funkcionáři tu musí být pro členy. Jejich práce musí být vidět a její výsledky musí být dostupné všem členům. Jedná-li vedení s ministerstvem a vládou, členové musí znát průběh a výsledky a musí mít možnost je ovlivnit. Není-li na funkcionáře tlak zdola, jejich práce a zodpovědnost vůči členům může a nemusí být dostatečná. Na nás zdola záleží, jaký svaz bude, jak dokáže znovu získat silnější pozici na školách a ve školství a jak dokáže hájit kolegyně a kolegy zaměstnance. Je na čase, aby se dali dohromady aktivní odboráři napříč odborovými organizacemi a odborovými svazy, vyměňovali si své zkušenosti a koordinovali svůj tlak na struktury svazu (svazů). Společným úsilím můžeme svaz změnit.

Václav Votruba, předseda ZOOS čMOS pracovníků ve školství (za svou osobu) člen Socialistické alternativy Budoucnost, v.votruba@volny.cz; 604 370 230