Historie britské a francouzské nadvlády na Blízkém východě je pro nové dobyvatele Iráku nepříjemnou okolností. Anne Ashfordová píše:

„Už se nikdy nebudu účastnit ve vytváření králů: je to příliš velké vypětí.“ Během své snahy vnutit Iráku poslušnější vládu, by se činitelé Pentagonu měli řádně zamyslet nad slovy, která Gertrude Bellová napsala v roce 1921. Bellová, poradce vysokého zmocněnce v Bagdádu, hrála důležitou roli ve vytváření nového koloniálního řádu na Blízkém východě. Z trosek Osmanské říše vytvořili imperialisté všech dřívějších generací síť satelitních království pod britskou a francouzskou nadvládou. Moderní koloniální dobrodružství George Bushe a Tonyho Blaira je pouze nejnovější kapitolou v dlouhé historii pokusů o formování Blízkého východu podle zájmů velkých mocností. Avšak, jak Gertrude Bellová připustila před více než 80 lety, každé překreslení politické mapy s sebou přináší odpor. Britští činitelé nakonec dosadili do Iráku a Egyptu krále, ale o několik let později opět čelili obnovenému tlaku hnutí za nezávislost. Britská, a později i americká podpora Izraelců při vyhošťování Palestinců z jejich domoviny dala vzniknout trvalému zaměření protiimperialistických protestů. Pokud se potvrdí zkušenosti z minulosti, mohl by poválečný Irák hrát podobně destabilizující roli namísto toho, aby se stal oporou „osy demokracie“, která má protínat Blízký východ.

Sunnité a šíité

Zkušenosti předešlých generací znamenají další důležité lekce pro současnost. V roce 1915, právě tak jako nyní, se představitelé velmocí odvolávali na hesla o „osvobození“ a „samosprávě“, ačkoliv strašákem dne byla osmanská krutovláda namísto tyranie strany Ba´as. Taktika etnického a náboženského „rozděl a panuj“ má na Blízkém východě rovněž dlouhou historii. V Libanonu a Iráku francouzští a britští činitelé povzbuzovali orientaci politiky na náboženském vyznání – poštvávali sunnity proti šíitům a křesťany proti muslimům, vždy když jim to vyhovovalo. A než aby podporovali demokracii, koloniální činitelé – staří i noví – vždy dávali přednost represi. V roce 1920 britské jednotky potlačily povstání v Iráku a rozdrtily protesty a stávky za nezávislost Egypta. Vzhledem k tomuto odporu se britští koloniální činitelé začali řídit strategií o dvou hrotech – brutální represe masových protestů byly spojeny s úsilím o vytvoření aliance s lokálními elitami. Dnešní zdiskreditovaní arabští vůdci mají rovněž celou řadu předchůdců – každá nová intervence si našla lokální panovníky, kteří byli ochotní spolupracovat s okupanty.

Spojenectví Osmanské říše s Rakouskem-Uherskem a Německem při vypuknutí 1. světové války dostalo Blízký východ přímo do konfliktu mezi imperialistickými mocnostmi. Francie a Británie okupovaly většinu Levantu a Mezopotámie, přičemž okleštily území osmanské nadvlády na tureckou Anatólii. Britští velitelé doufali, že jim arabská revolta pomůže porazit osmanské armádní sbory, a proto podporovali rodící se arabské národní hnutí, které se na konci 19. století objevilo v mnoha oblastech Osmanské říše. V roce 1915 se britští činitelé dohodli s šarífem Husajnem, vládcem Mekky a potomkem proroka Mohameda, že osmanské panství bude nahrazeno novým státem vedeným arabským vládcem. Přestože hranice této nové země nebyly přesně vymezeny, slib nezávislosti pomohl utužit spojenectví mezi tradičními arabskými vládci a vznikající městskou střední třídou na straně jedné a britským imperialismem na straně druhé. Zatímco synové šarífa Husajna shromažďovali armádu na boj proti osmanským Turkům, britští a francouzští činitelé už rozhodovali o skutečné podobě poválečného Blízkého východu. Tajná Sykes-Picotova dohoda z roku 1916 rozdělila oblast na britské a francouzské sféry vlivu. Tento čin imperiálního selského obchodování ukázal, že navzdory jejich řečem o „osvobozování utlačovaných“ by ani Británie, ani Francie neumožnily vzniknout skutečně nezávislému státu. A ropa z Blízkého východu nyní poprvé promazávala kola mezinárodní diplomacie. Oba státy poznaly rozhodující roli, kterou ropa hraje v konfliktu. Kontrola britská nad perskými ropnými poli, patřícími společnosti British Petroleum, hrála důležitou roli v porážce Německa. Jak popisuje Anthony Samson, poválečné dělení Osmanské říše bylo řízeno soupeřením o dosud nevyužitá ropná pole v Mezopotámii a v Perském zálivu. „Turecko platilo za porážku rozdělením svých ztenčujících se držav mezi Anglii a Francii. Obě země, zatímco se tvářili, že na ropu takřka nemyslí, byly obzvláště znepokojeny dvěma oblastmi podél řeky Tigridu…oblastmi Bagdádu a Mosulu (Mausilu - pozn. překl.), které byly podezřelé z toho, že se tam nacházejí obrovské zásoby ropy.“ Britská správa nad obsazeným Irákem si brala za vzor koloniální systém v Indii. Od nejvyšších úrovní panství až k lokálním politickým okresům řídili Irák britští zmocněnci. Jak vysvětluje historička Phebe Marrová, koloniální správci se aktivně starali o minimální účast Iráčanů na správě státu: “Filozofie, kterou se řídili byla do značné míry založena na myšlence ,břemena bílého muže´ z 19. století, zálibě v přímé vládě a nedůvěře k tomu, že by byli domorodí Arabové schopni vládnout si sami.“

Povstání

Udržování tohoto nenáviděného systému se ukázalo jako nákladné a obtížné. Britští činitelé posílili role kmenových šejků, kteří se stali jejich lokálními výběrčími daní a zákonodárci. Avšak ani podpora kmenových vůdců nedokázala zastavit výbuch hněvu v roce 1920, poté, co Společenství národů udělilo Británii mandát nad Irákem. Povstání v roce 1920 smetlo ve značné části středního Iráku britskou nadvládu. Nacionalistická hesla spojila sunnitské a šíitské komunity při protestech v Bagdádu, zatímco příslušníci kmenů se bouřili na různých místech po celé zemi. Přestože bylo povstání nakonec potlačeno za cenu stovek iráckých životů, britské síly rovněž ztratily 400 vojáků a britským daňovým poplatníkům byl předložen účet na 40 miliónů liber. Vzpoura nevybojovala nezávislost pro Irák, ale přiměla britskou vládu upustit od nenáviděné „indické“ politiky přímé vlády. Iráčanům však byla nadále odepřena šance zvolit si svou vlastní vládu. Británií upřednostňovaný kandidát na vedení Iráku byl emír Fajsál, syn šarífa Husajna z Mekky, který vytvořil krátkou dobu trvající arabské království se sídlem v Damašku. Poté, co jej francouzské jednotky vytlačily ze Sýrie, britští činitelé Fajsálovi nabídli korunu zatím nevytvořeného iráckého království. Gertrude Bellová popisovala, jak britští úředníci bojovali za vnucení nového krále jeho budoucím poddaným. V srpnu 1920 napsala: „Zatím to všechno nejde tak hladce. Dostáváme zprávy o tom, že kmeny z dolního Eufratu připravují monstrózní petice za republiku…Věřím, že polovina z toho jsou lži, ale drží nás v úzkosti a neklidu.“ Kombinace podplácení, výhružek a politické manipulace nakonec Fajsálovi zajistila přijetí. Ten však pokračoval v  politických tradicích, které vznikly pod osmanskou nadvládou, v jeho vládě převažovali sunnitští muslimové. Nikdo z představitelů šíitů mimo svatá města Nadžáf a Karbala do ní nebyl jmenován. A zatímco všemocní političtí důstojníci byli nahrazováni iráckými úředníky, zůstali britští poradci v zákulisí. Ukázalo se, že stoupající vlnu národních vášní v Egyptě je možno ještě hůře kontrolovat než povstání v Iráku. Okupováni Británií od roku 1882, zakusili Egypťané ještě před propuknutím 1. světové války několik desetiletí koloniální nadvlády. Když se pak skupina Egyptských intelektuálů snažila dostat na poválečnou mírovou konferenci ve Versaille, aby předložili záležitost egyptské nezávislosti, byli britskými úředníky odmítnuti. Celonárodní protestní a petiční kampaň, pouze vyprovokovala britské úřady do té míry, že odsunuli celou delegaci na Maltu. Osud, který postihl Wafd - arabský výraz pro delegaci - a jeho vůdce Sa´ada Zaghlula, rozdmýchal po celé zemi vlnu velkých protestů. Tisíce lidí vyšli do ulic Alexandrie a Káhiry, britský majetek byl napadán a rozzuřené davy ničili železniční koleje. Na rozdíl od Iráku, kde vzpoura proti britské nadvládě byla svázána převážně s venkovem, hrálo v egyptských bouřích z roku 1919 klíčovou roli dělnické hnutí. Stávky tramvajáků, baličů cigaret, a zaměstnanců vlády znamenaly vstup městských pracujících na politickou scénu. Třídní a národní požadavky se zde často doplňovaly, protože Britové řídili většinu klíčových průmyslových a dopravních podniků v Egyptě. Roky stoupání cen a omezování dodávek jídla během války sehrálo svou roli a zatáhly do vzpoury tisíce lidí. Přestože národní hnutí požadovalo plnou nezávislost, měli kolonizátoři ještě jednou poslední slovo. Roku 1922 prohlásila Británie Egypt za samostatný stát - přičemž si přitom zajistila aby na trůn nastoupil autoritativní král Fu´ad. Britští úředníci si rovněž udrželi kontrolu nad egyptskou zahraniční politikou a vojenstvím, a zajistili si právo dohlížet na Suezký kanál. Wafdu bylo povoleno sestavit vládu. Jak jinak, vůdcové národních hnutí se v tu chvíli otočili proti pracujícím. Nově založená Komunistická strana byla zrušena a odbory potlačeny - protentokrát ne Brity, ale Wafdem. V Libanonu a Sýrii- ustanovených za sféru francouzského vlivu Sykes-Picotovou dohodou - zanechala vláda příštím generacím neblahé dědictví sektářství. Francouzská koloniální správa vyhnala roku 1919 emíra Fajsala a jeho arabskou vládu z Damašku. Přestože byl Fajsal  Brity korunován na krále Iráku, nacionalistická agitace pokračovala a vyvrcholila roku 1925 povstáním proti francouzské nadvládě v Syrské oblasti Jabal Druze. Francouzská správa se snažila udržet nacionální protesty v únosných mezích a poštvala jednu náboženskou sektu proti druhé. Maronité, křesťané v Libanonu, které Francie považovala za nejvíce loajální v oblasti, měli z rozpadu největší prospěch a získali presidium a kontrolu nad armádou. Samozřejmě, ostatní vůdci sekt si z tohoto uspořádání také přišli na své. Za umravňování svých komunit byl bohatým a mocným dán přístup do nejvyšších kruhů koloniální správy. Osudy tamějších vůdců dosazených Británií a Francií za éry Mandátu byly lekcí i pro novou administrativu Iráku. V 50. letech byla většina klientských království, jež Gertruda Bell a její kolegové tak pracně vytvořili, smetena masovými nacionálními protesty. Právě v tomto období se USA, které nahradili Británii a Francii jakožto nejsilnější imperialistická mocnost v regionu, definitivně přiklonily k Izraeli jako ke garantovi svých zájmů na Blízkém východě. Dnešní generace arabských vůdců možná pocítí otřes, který válka proti Iráku vyvolala, dříve než její předchůdci. Globalizace akcelerovala ekonomický i vojenský dopad imperialistických intervencí. Agenti CIA sice mohou během náletů telefonovat satelitními telefony, aktivisté na celém Blízkém východu zato mohou využít textových zpráv k organizování demonstrací. Rozsah protikoloniálních protestů v regionu také ukazuje, že lidé na Blízkém východě nepotřebují lekce z demokracie od George Bushe a Tonyho Blaira. Historická role lokálních elit v udržování imperialistického pořádku však také ukazuje, že nepřátelé svobody na Blízkém východě se nenalézají pouze ve Washingtonu a Londýně. Zbavit region zkorumpovaných arabských vládců bude také úkolem nové generace antiimperialistických aktivistů. ---------------------------------

Historie Kurdistánu

Historie iráckého Kurdistánu ukazuje, jak imperialní mocnosti a jejich lokální satelity využily protichůdných frakcí kurdské elity pro své vlastní záměry.Kurdistán leží na křižovatce západní Asie. Má dlouhou historii jakožto hranice mezi soupeřícími říšemi. V kurdské oblasti jihovýchodní Anatólie leží rozvodí řek Tigridu a Eufratu, které zásobují vodou Irák a Sýrii. Americké ministerstvo energie odhaduje, že ropné pole u Kirkúku na okraji iráckého Kurdistánu má kapacitu kolem 1 miliónu barelů ropy na den.

Touha Británie kontrolovat ropu z Kirkúku měla za výsledek přípojení velkých území obydlená Kurdy k novému iráckému království, přestože smlouva ze Sèvres (součást Versaillské mírové koference - pozn. překl.) slíbila referendum o kurdské nezávislosti. Tato zrada vyprovokovala kurdské vzpoury v letech 1923 a 1932, které byly brutálně potlačeny.

Od 70. let 20. století dominovaly politickému životu v iráckém Kurdistánu dvě strany. Demokratická strana Kurdistánu (DSK) získala podporu tradičních kurdských statkářů a šejků v 60. letech. Jádro Vlastenecké unie Kurdistánu (VUK; názvy i zkratky obou stran se v různých překladech mohou lišit – pozn. překl.) měla své kořeny ve vrstvě aktivistů ze střední třídy, kteří se snažili vytvořit moderní národní hnutí. Navzdory jejich urputné rivalitě se DSK a VUK dlouho řídily toutéž strategií. Vybudovaly stálé ozbrojené milice, aby na ústřední vládě v Bagdádu prosadily ústupky týkající se kurdské autonomie a zajišťovaly si podporu regionálních konkurentů a zahraničních nepřátel Iráku.

Pro obyčejné lidi v iráckém Kurdistánu byla hnací silou nacionalistického hnutí vzrůstající brutalita irácké vlády. Toto vyvrcholilo Anfalským tažením v roce 1988. Za pouhých šest měsíců irácké jednotky, vedené bratrancem Saddáma Husajna Ali Hasanem al-Madžídem, zahubily více než 182 000 lidí.Tisíce jich zemřely při útocích chemickými plyny nebo byly zastřeleny a pohřbeny v masových hrobech. Tehdy západní vlády odmítly zakročit a tvrdily, že Kurdové zveličili počet obětí.

V průběhu 90. let se DSK a VUK vrátily k vyjednávání s regionálními států o pomoci  při ovládnutí iráckého Kurdistánu. Spory mezi DSK a VUK vedly obě strany ke stále větší závislosti na svých na vzájem si konkurujících zahraničních sponzorech a ke spoluúčasti na jejich cílech.

Překlad Daniel Libertin a Martin Růžička