Global Street Party v roce 1998 se poprvé začalo mluvit o globalizaci. Brzy na to se slovo "globallizace" stalo běžnou součástí našeho slovníku. Začíná se dokonce mluvit o antiglobalizačním hnutí, zvláště po protestech v Seattlu. Velká část tohoto hnutí přešla od obecné kritiky globalizace ke kritice současného systému vůbec, jejím heslem se stává ,,Jiný svět je možný‘‘. Zároveň se rozebíhají diskuse, jak by tento jiný svět mohl fungovat.

Tato otázka však není nová, pokládali si ji všichni lidé, kteří byli nespokojeni se stávajícím řádem. Ve chvíli bouří proti němu si vytvářeli své vlastní organizační struktury. Návrh toho, jak by mohl vypadat nový svět, tedy není žádným „návodem“ z pera utopisty, ale může vycházet právě ze zkušeností lidí, kteří již 200 let na různých místech a v různých časech revoltují proti kapitalismu. Pokusy, kdy vzpoura došla tak daleko, kdy se alespoň na čas objevují zárodky nového světa, se bude zabývat tento článek. Jako socialisté přitom vycházíme z toho, že zásadní úlohu v uspořádání společnosti má postavení práce, tj. kdo rozhoduje o tom kam bude lidská práce vložena a kdo z ní bude mít užitek. Z toho plyne i dnes rozšířený a do značné míry oprávněný pocit, že se současný režim sice nazývá demokracií, do rozhodování o dění kolem sebe však většina lidí nemůže příliš mluvit. Nedostatek demokracie v řízení státu má svůj původ v nedostatku demokracie na pracovišti a ne naopak. V článku je proto věnovaná zvláštní pozornost tomu jak v dobách, kdy se "lidé snažili chovat jako lidé a ne jako kola v kapitalistickém stroji" (George Orwell) vznikaly nové způsoby organizace práce, státu a vlastního života.

Pařížská komuna

Prvním případem, kdy si lidé začali vládnout, byla Pařížská komuna. Vzniká nejprve z ohrožení Paříže pruskou armádou, stává se však trnem v oku nikoliv pruské armádě, ale francouzské vládě. V roce 1871, po prohrané Prusko-francouzské válce, se v Paříži zvedá vlna odporu. Vláda dobře věděla, že dokud budou Pařížané organizováni v národní gardě, bude ohrožena. Snaží se je proto odzbrojit. Gardisté se za podpory Pařížanů nejen ubránili, ale navíc se jim podařilo přesvědčit část vládních vojáků, aby se k nim přidali. K večeru 18. března jsou obsazeny vládní budovy. Vystrašená vláda včele se svým předsedou Thiersem prchá do Versailles. Namísto vlády vznikla Komuna, která byla složena ze zástupců zvolených v pařížských obvodech. Tito zástupci byli přímo odpovědní svým voličům, mohli být kdykoliv odvoláni (což se skutečně dělo) a pobírali průměrnou dělnickou mzdu. Rada ale nebyl nový parlament. Byl to spíše pracovní sbor, který dostával informace ze všech oblastí života Paříže. Lidé dostali možnost aktivně rozhodovat o svých životech. Jedním z prvních činů komuny bylo znovu otevření továren pod kolektivní samosprávou, vydání dekretů upravující pracovní podmínky (např. zakázáno využívat noční práce pekařů) a zrušení policejního dozoru nad zprostředkováním práce. Spolu se starými strukturami mizeli i staré normy. Byla spálena gilotina jako symbol útlaku a stržen Napoleonův výtěžný sloup jako symbol šovinismu a nacionální nenávisti. Jen pár dní před tím odmítli vládní vojáci střílet do bezbranného zástupu. Proti komuně se spojila francouzská vláda se svým dosavadním největším nepřítelem, Pruskem. Po dvou a půl měsících byla Komuna utopena v krvi (30 000 bylo popraveno, další desetitisíce poslány na nucené práce nebo uvězněny). Komuna byla poražena i pro to, že v mnohých otázkách nepostupovala systematicky a důsledně. Nebyly například zabaveny peníze z Národní banky, selhala organizace obrany Paříže atd. Komuna byla úspěšná všude tam, kde odstraňovala staré instituce a nahrazovala je novými, tam kde se je snažila převzít, ztroskotala. Tím představuje největší inspiraci do budoucna.

Ruská zkušenost z let 1905 a 1917

Na více než třicet let byly pokusy o jiný svět poraženy. Ožívají v jedné z nejzaostalejších zemí Evropy, v carském Rusku roku 1905 se vznikem rad pracujících. I přes špatnou sociální situaci v zemi, která se projevovala řadou stávek, pouští se car do vojenského konfliktu s Japonskem. Dochází k dalšímu zhoršování sociální situace, což se odráží v narůstající radikalizaci dělníků.  Nejlépe je to vidět na příkladu stávky v Petrohradu. Ta začíná stávkou sazečů písmen v tiskárnách, rychle se šíří a nabývá na síle i na požadavcích. Zakrátko stávkuje celý Petrohrad. Bylo proto třeba, aby existoval orgán, který by koordinoval stávkové a protestní akce ne jen v jednom závodě, ale ve všech závodech najednou. Tím se stávají sověty (rady), které přebírají nejen organizační, ale také politickou úlohu. To je zásadní rozdíl ve srovnání s Komunou, kde byla výrobní družstva v zabraných továrnách pouhým nástrojem organizace práce. Rady v sobě sjednocovali roli družstev i center politického života. Byly proto schopné ujmout se organizace nové společnosti. Zkušenost, jíž tím pracující získali, jim pomohla v mnohém překonat staré předsudky. Jedním z nich byl i antisemitismus, podporovaný pravoslavnou církví. Na to ukazuje i fakt, že předsedou petrohradského sovětu byl zvolen revolucionář židovského původu, Lev Davidovič Trockij. Sověty byl rozdrceny, Trockij zatčen a uvězněn. Nemělo to však dlouho trvat a sověty opět ožily. V únoru 1917 dochází k revoluci, která smete carismus a nastolí první prozatímní vládu. Vedle ní si však pracující třída opět ustanovuje sověty a odvahu jim dodává i vzpomínka na revoluci z roku 1905. Začíná dvojvládí, které vyústí v říjnovou revolucí. I po ní jsou sověty základem moci pracujících. Síť rad je organizována od jednotlivých závodů přes celoměstské sověty až ke každoročnímu Všeruskému sjezdu sovětů. Zástupci jsou voleni z řad pracujících a reprezentují jejich zájmy. Stejně jako za Pařížské komuny i nyní je potvrzeno právo odvolávat zástupce, aby byla zajištěna co nejpřesnější reprezentování vůle pracujících. Znamená to, že v této době vzniká nejdemokratičtější způsob vlády, jaký kdy fungoval ve velké zemi. Demokracie už není jen synonymum k parlamentu, ale k vůli většiny pracujících. Mezi lidmi se projevuje obrovská touha po vzdělání. Divadla, dříve vyhrazená pro špičky společnosti jsou plná dělníků, zájem je tak obrovský, že se hraje i na stadionech. Rostou nové knihovny i školy. Bouřlivě se rozvíjí moderní umění ve všech svých oborech a v podobě futuristických experimentů se přesouvá z galerií do ulic. Po katastrofě války je vše zas plné života. Ne však na dlouho. Situace v Rusku byla neudržitelná, země se stále zmítala na pokraji hladomoru a naprosté katastrofy, navíc vypuká občanská válka. Bylo stále jasnější, že revoluce nemůže přežít v jediné zemi a to ještě navíc v jedné z nejzaostalejších. Proto se naděje ruských revolucionářů obracely na západ, především k Německu. Na krátký čas se zdálo, že se vše zdaří. Císařské Německo bylo poraženo a starý monarchistický režim se zhroutil. Po celé zemi se ustavily dělnické a vojenské rady. Jeden ze současníků popisuje situaci slovy: ,,Dělníci přicházejí včas, čtou noviny a pomalu začínají pracovat. Práce je přerušována debatami, hádkami, mítinky. Zaměstnavatelé jsou bezmocní. Všechna moc leží v rukou dělnických rad.‘‘ Podobný obraz nacházíme v i Maďarsku, kde je v 21. března 1919 slavnostně vyhlášena Maďarská republika rad. I ta vzbudila obrovský ohlas. Když se velení československé armády (vytvořené zejména anglickými a francouzskými důstojníky) ve snaze hájit zájmy mocností Dohody, rozhodlo bez vyhlášení války Maďarsko napadnout, zformovala se během pouhých několika dní nová revoluční maďarská armáda a zatlačila invazní síly hluboko na slovenské území. Obě revoluce však ztroskotaly, občanská válka a hladomor v Rusku zdecimovala dělnickou třídu a stalinismus zardousil poslední zbytky demokracie.

španělsko 1936 a zkušenosti po II. světové válce

Rady, které vznikly na konci světové války v Rusku, Německu a Maďarsku jsou dodnes nejznámějšími pokusy o novou společnost. Objevují se však stále znovu. Ve španělské revoluci hrály klíčovou roli tzv. ,,sousedské výbory‘‘, které existovaly v každé čtvrti velkých měst. Zástupci reprezentovali všechny obyvatele čtvrti. Výbory organizovaly obranu, rozdělování potravin, vzděláváni a mnoho dalších aspektů běžného života. Na venkově tuto roli přebíraly ,,vesnické komuny‘‘. Atmosféru té doby popisuje ve své slavné knize Hold Katalánsku Georgie Orwell. Takto vypadala Barcelona během revoluce: ,,Bylo to poprvé co jsem byl ve městě, ve kterém vládla dělnická třída… Všechny obchody a kavárny byly polepeny vyhláškami, které oznamovaly, že jsou kolektivizovány; dokonce i čističi bot byli kolektivizováni a jejich bedny byly přemalovány rudou a černou. číšníci a živnostníci se vám dívali zpříma do tváře a jednali s vámi jako se sobě rovnými. Ponížené, či dokonce formální způsoby oslovování dočasně zmizely. Nikdy neříkal seňor nebo don, ba přestalo se i vykat; všichni se navzájem oslovovali ,soudruhu‘ a tykali si. Místo buenos días se říkalo salud!… Nebyla zde žádná soukromá motorová vozidla, všechna byla zrekvírována a všechny tramvaje a taxíky, i většina ostatních dopravních prostředků, byly přemalovány rudou a černou… Hodně z toho jsem nechápal, něco dokonce se mi ani nelíbilo, okamžitě jsem to však uznal za takový stav věcí, za který stojí za to bojovat… ‘‘ S vítězstvím Franca je konec nejen výborům, ale také jakémukoliv svobodnému organizování. Minulý režim si přivlastnil fráze o demokracii a sovětech, ale jakékoli pokusy o samosprávu potlačoval. V listopadu 1956 vpadla ruská armáda od Maďarska, aby upevnila politickou kontrolu nad zemí. Maďarští pracující odpověděli generální stávkou a vytvořením dělnických rad. Jak vzpomíná účastník budapešťského hnutí: ,,Svolali jsme naši první schůzi se zástupci nejvýznamnějších průmyslových závodů. Naším společným úsilím bylo vytvoření centrální dělnické rady, která by organizovala práci ve čtvrtích a továrních radách.‘‘ Za krátkou dobu byla maďarská revoluce potlačena. Dělnické rady vznikaly ale nejen v Evropě. V Chile v roce 1973, kdy Allendeho levicové vládě hrozil ozbrojený pravicový puč, vytvořili pracující tzv. cordones, které spojovaly továrny a organizovaly odpor. Jedna z cordones vydala instrukce: ,,Převezměte továrny… Shromážděte v továrnách všechny stroje a materiál, které můžou být užitečné na obranu továrny, dělnické třídy a vlády… Každou hodinu přesně v celou spustí každá továrna svou sirénu, aby dala najevo, že vše je pořádku. Pokud je třeba pomoc, siréna by měla být spuštěna nepřetržitě… Organizujte shromáždění a udržujte dělníky informované.‘‘ Kdyby Allene spolupracoval s cordones, mohla možná být pravice poražena. Když se ale místo toho snažil usmířit s armádou, vykopal si tím svůj vlastní hrob. Na konci války v Zálivu v roce 1991 vznikly na severních kurdských územích tzv. šóry (výbory). Byly to organizace, jež vnikly spontánně jako prostředek ke komunikaci a koordinaci povstaleckých území. Mezi jejich aktivity patřilo: participace v rozhlasových stanicích, zřízení zdravotnických postů, budování milice na obranu. Kurdské nacionalisty vyděsily šóry natolik, že brzy vyzvali k jejich rozpuštění. Díky dezinformační kampani, ale hlavně díky velkým zásobám potravin, se nacionalistickým stranám podařilo brzy šóry podrýt.

Rady pro 21. století?

Znovu a znovu se objevují nové a nové formy dělnické demokracie. Poslední takovou zkušeností je Argentina. Mike Gonzalez, reportér, který v době krize pobýval v Argentině, popisuje situaci slovy: ,,Byli jsme pozváni na lidové shromáždění v dělnické čtvrti Montechingolo. Argentinská ekonomika byla od roku 2001 v hluboké krizi. V mnoha místech byla situace opravdu vážná. Lidé, kteří pracovali nedostávali mzdu, banky byly zavřené, zásobování potravinami selhávalo. Léky se nedostávaly do nemocnic, jídlo do měst. Zasáhlo to téměř každého. V některých čtvrtích se lidé spontánně shromáždili na velkých prostranstvích nebo v tělocvičnách škol a diskutovali, co je třeba udělat. Zrodila se Asambleas populares (lidová shromáždění). Shromáždění začala, aby řešila nejnaléhavější problémy. Ale změnila se ve skutečný lidový parlament. V Montechingolu začaly Asambleas populares  organizovat práci na farmách, aby pomohly nakrmit hladovějící obyvatele ve společných jídelnách.‘‘ V Argentině rozhodla armáda a policie, která zůstala věrná vládě. Všechny výše zmíněné pokusy byly vždy naneštěstí pouze přechodné. Po jejich porážce si vládnoucí vytváří obraz světa, kde je popsaná jejich nadvláda jako věčný a jediný možný společenský řád, takže se v „klidných“, nerevolučních časech o „historii zdola“ příliš nedozvíme. Právě proto je úkolem revolučních socialistů přinášet inspiraci z minulých sebeemancipačních pokusů do nových hnutí a přispět tak k tomu, aby se vytvoření nového světa podařilo.

Jan Růžička, Jan Májíček