Reportáž ze setkání sociálních hnutí „Evropské sociální fórum“ 12-15.listopadu 2003

Prolog

šedavé pražské odpoledne někde na výpadovce u stanice metra. S krosnami na zádech dobíháme s kamarádem k otřískané karose. Hlouček kluků a holek před ní dokuřuje; tak to jsem stihl. Pohodlně - jak to jen jde - se natahuji na sedačku. Taková ta páka pod ní je rozviklaná a opěradlo tudíž neustále padá dozadu. Vedle mě sedí dobrý šachista, přede mnou dva proklatí básníci z punkově recitační kapely (či co) Fronta na banán. Výmluvný frontman této skupiny nás vítá busofonem ve výpravě. Cesta odtud tam slibuje býti zábavnou. Byla.

Den první

Do Paříže dojíždíme ráno, unavení, nevyspalí. Pro ubytování aktivistů jsou určena místa ve čtyřech čtvrtích, my bydlíme na jihu v Ivry. Projíždíme pařížským předměstím. Velké tovární haly, mnohé opuštěné.

Na místě ubytování se sháníme po programu Evropského sociálního fóra. Samotný seznam přednášek zaplní regulérní noviny formátu A2.

Oceán přednášek je rozdělen na větší plenární mítinky a menší semináře a ještě menší workshopy. Témata jsou velice různorodá. Od „Komercionalizovaná genetická věda nebo věda občanů“ přes „Bitvy gayů, lesbiček a transsexuálů od deklamací svých práv po potvrzení svých identit: za jinou globalizaci osvobozenou od morálního řádu a genderového determinismu“. Od mítinků o Bushově válce proti Iráku či Mezinárodním měnovém fondu a WTO k mítinkům o ekologických zásadách energie a transportu.

Zúčastněných organizací jsou desítky až stovky; drtivou většinu neznám. Např.  mítinku nazvaného  „Proti koncentraci médií a obchodování s informacemi; právo pluralistické informace a právo informovat, za vývoj nezávislých a alternativních médií; média a válka“ se zúčastní debatující z  ACRIMED – Francie, novinářských odborů, Financial Crims – řecko, Carta – Itálie, ATTAC – Dánsko a Resistance – Alžír. Mítinku  „Mořský svět – lidé a čluny“, mítinku zabývajícího se problémem imigrantů zvaných „boat people“ se kromě eviromentalistů a odborářů CGT zúčastní také organizace s tajuplným názvem “Coordination maree noire“.

Večer se přímo v našem areálu v Ivry koná zahájení.

Ještě před ním se setkáváme s aktivistou, který byl léta v čR, nyní ve španělsku. Diskutujeme o tom, co víme o nadcházející akci. Bernard Cassen a další prominentní postavy jedné z největších pořádajících antiglobalizačních organizací ATTAC se snaží posunout globální hnutí za jiný svět směrem k lobování u politiků. ATTAC je organizace, snažící se prosadit zdanění transakcí nadnárodních korporací ku prospěchu potřebným „třetího světa“. Je neskutečně početná, její aktivisté jsou snad v každém malém francouzském městečku. Výzvou pro radikální proudy je neustále argumentovat a dokazovat (i členům samotného ATTAC), že těžiště hnutí musí být tam, kde se zrodilo - v akcích a diskusích lidí z ulice.

Zahájení v našem ubytovacím „sektoru“ se koná ve středně velké hale plné lidí a jakýchsi papírových antiglobalizačních kulis. Všimnu si nohou figuríny v džínech, trčících do výše, takže to vypadá, jako by zde byl člověk uvězněný v zemi. Ty samé loutky jsem ale viděl před třemi lety na demonstraci proti MMF v Praze.

Den druhý

Mítinky jsou na různých místech Paříže v obřích halách nebo menších sálech. Ráno vyrážíme společně na první z nich – „Proti válce a permanentní válce“. Protiválečné téma je na v současnosti na ESF jedno z nejdůležitějších. Bylo to právě loňské Evropské sociální fórum v Janově, které vyhlásilo Globální den akcí proti válce 15. února. V tento den se vůlí milónů lidí konala v době příprav Bushova útoku  na Irák bezprecendentní demonstrace proti spuštění války. Mám zkušenost, že poměrně málo lidí ví, že tento protest byl vůbec největším protestem v dějinách, jenž v účasti předčí i slavné hippie demonstrace v šedesátých letech (letos vyhlásilo ESF den protestu proti okupaci Iráku 30. březen).

Mítink, na který míříme, se koná na severu Paříže v St. Denis. Jsme v našem ubytovacím prostoru trochu odříznuti od míst, kde se koná většina hlavních mítinků, takže jedeme přes celou Paříž vlaky, autobusy a metrem. Dorážíme do čtvrti Bobigni. Do stejných míst s námi míří proudy lidí. Mítink se koná na sportovišti Stade de France, uprostřed stojí cosi jako plátěný hangár. Z této diskuse mám poměrně podrobné a souvislé poznámky, takže ji mohu do určité míry reprodukovat.

Mítink moderuje známý publicista Ignacio Ramonet z Le monde Diplomatique (jeho kniha „Tyranie médií“ vyšla minulý rok také v češtině).

G. Achtsar z mně neznámé organizace ACG z Francie hovořil o tom, že globální válka je též válkou sociální (peníze na zbrojní průmysl místo ve prospěch chudých světa) a válkou ekologickou – vykořisťování zdrojů. Mluvil o tom, že alternativou není budovat silnou Evropu jakožto protiváhu USA. Je pro progresivní a pacifistickou Evropu.

Lindsay German ze Stop the war coalition - Británie mluví o okupaci Iráku. Guerillovou válku, při níž vojáků než po jejím slavnostním ukončení Bushem na letadlové lodi, přirovnává k válce ve Vietnamu. OSN okupaci de facto legitimizovalo, tudíž: odpírá demokracii Iráčanům. Mluví o spojení kapitalismu a války, principu, založeném na výrobě pro zisk a velkými firmami, které vidí v Iráku „hrnec medu“; tamní firmy jsou privatizovány v jejich prospěch. Jediná síla, jež to může zastavit, jsou lidé světa.

V projevu Rosy Caniadel, paní z platformy Aturem la guerra z Katalánska, zazní, že současná demokracie v Iráku má všechny charakteristiky fašismu. Tvrdí, že v Afganistánu, Iráku a Palestině probíhá genocida (S tím musím nesouhlasit. Myslím, že některá slova by se neměla nadužívat.) Dává jako příklad odporu antikapitalistická hnutí ve 3. světě -  Bolivie, Argentina, Venezuela, Brazílie. Popisuje protiválečné hnutí ve španělsku – zde bylo v ulicích 2 milióny lidí. Debaty se rozvíjely na ulicích, ve čtvrtích, školách, všude.  Po projevu zaznívá skandování „No la guerra“.

Panos Garganas z koalice Stop the war – Greece popisuje velkou demonstraci v řecku 15.2., největší od pádu diktatury v roce 1974, spojenou s generální stávkou. Jako inspiraci pro nás dnes uvádí Německo po první světové válce, kde jatka zastavilo silné protiválečné hnutí.

Slavný italský filosof Toni Negri mluví nejprve o USA. Tam podle něj panuje režim, který obchází ústavu a nechává umírat nevinné lidi ve světě, kterému ve skutečnosti nerozumí. Vyzývá k budování nové levice v Itálii, levice, jež nebude podporovat válku. Prosazuje hodnoty nenásilné neposlušnosti.

Filip Ilkowski z Polska mluví tom, že pro Polsko jsou země, kde existují velká hnutí, velkou inspirací. Přesto se v Polsku konaly největší protiválečné demonstrace od roku 1989. Polsko bylo jednou ze čtyř zemí, které Irák okupovaly. Hlavní důvody, proč byla země do války zatažena,  jsou podle něho dva. Za prvé jsou to ekonomické kontakty. Polsko má nyní v Iráku 80 firem. Druhý důvod je typický pro země východní Evropy – u moci jsou neoliberálové. Ti chtějí pro Polsko nezávislost na evropské šachovnici. Polsko se chce stát jakousi regionální supervelmocí. Důležité je, co si o válce myslí obyčejní lidé. Proti válce bylo v Polsku nejprve 27 % lidí, toto číslo se postupně zvýšilo na 60 % - a po smrti prvního vojáka z Polska počet odpůrců války narostl dokonce na 81 %.

Krátce vystoupil voják armády USA, který byl potrestán za to, že kritizoval válku v Iráku. Válka je o ropě a pro ni se střílí do obyčejných lidí. Sklidil velký potlesk. Podobné ovace získal Izraelec, který je z organizace vojáků, kteří odmítají sloužit v okupované Palestině. Zdůrazňoval, že premiér Sharon se nerovná Izrael. Devět set vojáků válku odmítlo a stovky jsou ve vězeních.

Poznámky z vystoupení dalších řečníků (švédsko, Senegal, Turecko) již bohužel nemám – mozek již odmítal zpracovávat angličtinu, vysílanou do překladatelských sluchátek.

Po skončení mítinku se odtrhuji od ostatních a vyrážím na seminář „Globalizace a válka – analýzy a perspektivy společných mobilizací“. Koná se v dřevěném cirkusu, který vlastní francouzská univerzita Academie Anne Fratelini. Mítink nebudu podrobně popisovat jako ty předchozí. Nebyl tak zajímavý, už proto, že nejznámější řečníci, filipínský antiglobalista Walden Bello a  a Tariq Ali z Británie, nedorazili.

Odtud se přesouvám do La Villete. Bloudím a na spojení se ptám nějakých spoluaktivistů. Po chvíli komunikace s jedním z nich se dozvídám, že pracuje v místních Sociálních centrech. Mluví o tom, jak že se snaží dostat na Fórum lidi, s kterými pracuje – nezaměstnané, bezdomovce. Vypráví, jak je to těžké. Pro mě je to však úžasné a svědčí to o „grassroot“ charakteru akce.

Den třetí

Přicházíme s částí výpravy z čR na seminář „Toni Negri – Alex Callinicos“ v La Villete. Nemá patřit k největším, přesto se z něj vyklube záležitost, která pro mě pro svůj průběh do značné míry symbolizuje letošní Evropské sociální fórum.

Toni Negri je jedna z nejznámějších postav antikapitalistického hnutí. Jeho kniha „Impérium“ vychází na pokračování v revue „Analogon“. Jeho dílo je inspirováno Focaultem, Marxem a Spinozou.

Alex Callinicos je britský socialista. Hlásí k Marxovi, pojímanému jako protiklad jeho dezinterpretace minulým režimem. Jeho poslední knihou je „Antikapitalistický manifest“. V akademickém prostředí jsou známy jeho publikace „Proti postmodernismu“, „Tvorba historie“ nebo „Teorie a vyprávění“.

Hala La Trebendo, kde se má debata konat, je ve skutečnosti jakýmsi klubem, který pojme tak sto lidí. Zařazujeme se ale do dlouhé fronty, která se do haly může těžko vejít. Za námi však přicházejí další a další lidí, až velký dav zaplní celé náměstíčko před halou, schody a terasu nad nimi. Jsou to především Italové, Francouzi a Britové. Dveře přeplněné budovy jsou však přibouchnuty těsně před námi, ve chvíli, kdy je uvnitř zlomek lidí. Lidé však chtějí slyšet debatu. Ozývají se výkřiky „outside“, což posléze začnou skandovat všichni. Ozývá se i slogan demonstrací „a-anti-antikapitalista“. Posléze vynesou organizátoři ven jednu reprobednu, to však nestačí, tak je asi po dvaceti minutách za velkého jásotu všech celý mítink přesunut pod širé nebe. Toni Negri představuje svůj koncept „multitudy“. Jedná se o to, že myšlenka sociálních tříd již neodpovídá realitě. Jsou vykořisťováni všichni, a to nejenom v pracovní době, ale celou dobu své existence. Pracující třída dnes existuje odlišným způsobem od doby, kdy v sedmnáctém století vznikla. Rozdílná tedy musí být i forma její organizace.

Nejdůležitějšími sociálními skupinami jsou však pracující, kteří pracují v nemateriálním sektoru, migranti, militantní rolnická hnutí.

Callinicos hovoří o otázce aktéra. Koncept vykořisťování, jež je definovaný multitudou, je podle něho velice široký. Velká většina lidí světa je utlačovaná kapitálem. Ne všichni jsou ale vykořisťováni.  Proti konceptu multitudy podává např. námitku, že  je myšlenkou, která ve svém důsledku staví do protikladu „hnutí“ a organizovanou pracující třídu. Mluví o tom, že k účinné změně dnes je třeba jejich fůze.

Den čtvrtý

Poslední den ESF je ve znamení demonstrace sociálních hnutí. My máme jít společně s kontingentem z Polska. Máme s nimi sraz na náměstí poblíž místa, odkud má vyrazit pochod. Na malém náměstí již začínají procházet hloučky demonstrantů. Vedle staví italský soundsystém. Ještě na místě vyrábíme transparenty s hesly proti válce. V důsledku toho se nám polský kontingent ztratí. Dorazíme k hlavní demonstraci. Dojem z ní se těžko popisuje, protože v čR není adekvátní přirovnání. Snad nejlépe by se dala připodobnit k demonstraci, která byla na nám. Míru proti MMF a SB v Praze 26. září 2000. Je ale mnohem větší a barevnější. Poláci mají jít vzadu, takže čekáme, až je v pochodu spatříme.  Proud lidí zaplňuje celou ulici, širokou asi jako Václavák. Jako by neměl konce. Střídají se nejrůznější odstíny: houf belgických syndikalistů v zeleném. Lidé demonstrující za práva homosexuálů a lesbiček s růžovými a černými transparenty. Velké kontingenty s různých zemí s hesly proti válce. Odborové svazy společně s Greenpeace. Obří loutky. Spousta soundsystémů. Slogan Sociálních fór „jiný svět je možný“ se objevuje v mnoha různých jazycích. Později se dozvídám, že demonstrovalo sto tisíc lidí.

Během čekání se někdo vynoří z davu a osloví mě česky. Zdravím se s mou bývalou spolužačkou, s kterou jsem chodil před lety na gender studies. Dostala se do Paříže nezávisle na nás. Zajímalo by mě, kolik takovýchto lidí z čR ještě na této demonstraci je.

Asi po třičtvrtěhodině jdou konečně Poláci. Zapojujeme se do jejich kontingentu, který čítá asi 150 lidí (z Polska dorazilo celkem osm autobusů). Připojujeme se ke zpívání polských hesel, které znějí alespoň mým uším vtipně: „Busha i Blaira, niech wiezmie jasna cholera.“

Návrat do Prahy proběhl klidně. Jen jsme na místě museli nechat Fratiška Francese, jednoho z básníků s lehce démonickým vzhledem. Ztratil se v demonstraci a čekat jsme nemohli. řidič nám dal ultimátum: buď nastoupíte, nebo jedu bez vás. František se dostal do Prahy jiným autobusem, takže celková bilance výpravy na ESF mohla zůstat vysoko v plusu.

Rád bych porovnal dojmy z této akce se situací v čR. Antiglobalizační či alterglobalizační /antikapitalistické hnutí zde de facto neexistuje. Stále více lidí, kteří kritizují systém - ať už ekologickou devastaci planety nebo do očí bijící nerovnosti a sociální hrůzy - v podstatě nemají prostor, kde svůj názor vyjádřit. Když se totiž dozví o některé z minidemonstrací, dnešním hnutím pořádanou, a dokonce na ni i dorazí, narazí na uzavřený hlouček lidí, který působí jako z jiné planety (jeden můj spolužák použil zajímavé slovo: akvárium). Demonstrace v čR jsou malé, působí temně a sevřeně. Léta zde dominují malé, velice vyhraněné a vzájemně nesnášenlivé skupinky. Ty mezi sebou nekomunikují a jejich členové si úzkostlivě střeží svá abstraktní schémata. Ekologické a protiválečné skupiny, které tvoří na západě páteř těchto akcí, jsou zde malé a zaměřené na lobbing, nebo neexistující.

Důvodem je nesporně to, že pseudosocialistický systém do r. 89 zničil veškeré návyky a schopnosti lidí se sami organizovat proti bezpráví, organizovat nezávislé odbory atd. A je stále pravda, že veškeré protesty proti stávající systému jsou často dávány do souvislosti s minulým režimem, což často zavádí hnutí do defenzívy. Ale na to se nelze vymlouvat věčně.

Oproti tomu na velkých zahraničních alterglobalizačních akcích, které jsem navštívil, je patrné to, co již snad vyplynulo z tohoto článku: protesty jsou široké, kreativní, dynamické, živé a barevné. Lidé spolu vzájemně diskutují a hnutí mluví řečí, kterou většina lidí rozumí a řeší problémy, které vnímá velká část veřejnosti. Cestou, jak změnit stávající stav v čR, je podle mého názoru právě inspirace světovým antikapitalistickým hnutím.

Epilog – Dva měsíce poté

Dopisuji poslední řádky reportáže. Venku je lednová noc. Mrzne. Praha je prý v jakési zvláštní brázdě tlakové níže – na severu i na jihu je tepleji. Ze tmy za okny svítí zasněžené střechy dejvických činžáků odnaproti. Vypínám na noc oba přímotopy a těším se, až se slastně zachumlám do své haldy spacáků. Jiný svět. Už aby.

Martin šaffek