V současné době se veřejnost zajímá především o válku v Iráku, její důsledky a také o to, jak to změní vliv USA na svět. Zapomíná tak na konflikt mnohem větší a při vší úctě k iráckým obětem důležitější. Boj mezi „civilizovaným světem“  a přírodou. Boj mezi jedním z dětí Země a Zemí samotnou. Boj mezi ekonomií a ekologií.

22.8. 2002 vyšel článek v MF DNES pod názvem „Největší summit dějin za dveřmi“. Ten uvádí zvláštní zprávu OSN, na níž pracovalo 1100 nejpřednějších vědců. Ti říkají, že lidstvo je na prahu katastrofy životního prostředí. Jestliže nezměníme své dosavadní způsoby, 70% přírody bude zničeno v roce 2032. Dojde k hromadnému vyhlazení přírodních druhů a ke zhroucení společnosti v mnohých částech světa. Dále ve zprávě, nazvané Světové výhledy životního prostředí varují před přístupem „trhy na prvním místě“. Ten totiž vede díky svým požadavkům na infrastrukturu k naprosté degradaci půdy. A to i té, co je schopna produkovat potravu. Dále očekávají, že zvláště pobřeží Středozemního moře se dostane pod nesmírný tlak rostoucí spotřeby a znečištění vody. Nedostatku vody by mohla podle vědců čelit až polovina světa. Závěr zprávy, že současná situace preferování „svobodného podnikání a krátkodobých zisků“ na úkor životního prostředí vede ke katastrofě, je jasný. Jasný a alarmující! Summit v Johannesburgu, jehož byla tato zpráva příčinou, měl vyřešit otázky trvale udržitelného rozvoje. Delegáti to vyřešili více než pokrytecky. řekli: „Dáme část svého hrubého domácího produktu rozvojovým zemím, bude – li to alespoň trochu lukrativní a možné. Snížíme emise vypouštěné do ovzduší, bude – li to alespoň trochu lukrativní a možné.“ A tak dále. Z jejich vyjádření nám tedy vyplývá, že zachrání Zemi, bude – li to alespoň trochu lukrativní a možné.

Pohádka trvale udržitelného rozvoje

S metodou, která nabízí možnost drancovat Zemi pomaleji a jistěji, přišly státy dohodnuvší se na protokolu v Kjótu. Z toho nám vyplývá, že se o tomto způsobu ekologické záchrany mluví více jak čtvrt století. Může však lehké poutáhnutí opasků skutečně zachránit havarijní situaci životního prostředí? Ladislav šerý píše: „Trvale udržitelnej pokrok je obscénní ideologie proto, že přináší nejenom blahobytnější život, ale taky důsledky takovýho života. Technika je obscénní proto, že není jenom technikou, ale taky jejíma důsledkama, jejím zneužitím. Civilizace je obscénní proto, že není jenom vyspělou civilizací, ale taky jejíma dopadama.“ Paul Virilio konstatuje, že vynález letadla je i vynálezem jeho havárie. Já si troufám tvrdit, že je tomu tak i u tržního hospodářství.Problém však nevychází pouze ze samotného dynamického kapitalismu. čím více bude prosperovat, tím rychleji se zahubí. Je však možné, že to bude i systém poslední. Francouz Pierre Clasters nám jako příklad uvádí Amazonské indiány. Ti odmítali dějiny a vizi pokroku. Důsledkem byl sociální i ekologický status quo. Brali se totiž pouze jako část Země a netoužili ji ovládnout. „Civilizovaný“ člověk takto ovšem neuvažuje. Křesťanská civilizace si za svého Boha určila imaginární bytost, co dala přírodu lidstvu k dispozici. Avšak i v Genezis najdeme varování před zneužitím přírody. člověk nemůže předčít něco, čeho je sám pouhou částí. Důvěra v liberální pohádku dosahování maximálních zisků za minimálních nákladů logicky dovede lidstvo k záhubě. Neustále je nám předkládána možnost seberealizace v tržním hospodářství. Možnost výdělku kohokoli, kdo má dostatečnou vůli a píli. Jan Keller se v Abecedě prosperity však ptá: „čí zisk, na úkor koho či čeho a s jakými následky?“ Občané se dostávají totiž do iluze, že aby se stali také „bohatými“, musí překročit morální zábrany vůči ostatním. Když jim nevadí zdiskreditovat svého kolegu v práci pod příslibem povýšení, nerozhází je ani ekologická krize. Tak se lidstvo pouští do riskování vlastní existence, kdy možnost štěstí je vyloučena.

Pohádka občanské společnosti

Věřím, že značná část veřejnosti si stávající situaci neuvědomuje. Systém moci ji totiž zavaluje „drobnými starostmi“ a falešným pocitem informovanosti. Takto vládnoucí garnitura paralyzuje možnost vzniku silné občanské společnosti. I ta má ale mnohá úskalí. Občanská společnost je zpravidla naprosto konformní. V lepším případě se snaží pouze o reformy stávajících legislativních předpisů. Její takměř jedinou možností jak dosáhnout svých cílů je lobby. To znamená, že aby byla občanská společnost schopna uskutečnit své záměry, musí mít dostatek kontaktů na vlivné osoby. Mám pocit, že to není případ ekologů. Silná občanská sdružení se rekrutují z poněkud jiných řad. V Německu je nejvýznamnější spolek motoristů. Miliony angažovaných občanů touží po levných pohonných hmotách a nekonečných dálnicích, co jim zajistí to pravé potěšení z jízdy. Na francouzském venkově nimrodi demonstrují proti jakémukoli pokusu rozšířit dobu hájení ohrožených druhů. Ve spojených státech dřevorubci bojují o hektary lesů v národních parcích. Hájí tedy zájem všeobecný, nebo pouze své zájmy a zisky? Občanská společnost by měla být protiváhou sil státu a zároveň i sil globalizace. Bude – li však pouze prostředkem k získání moci, stane se sama součástí jejích již existujících struktur. Občanské společnosti tedy hrozí byrokratizace s jasnou hierarchií, kdy se poté stává mocenským aparátem. Tyto příznaky nese organizace Greenpeace, která je díky své velikosti schopna vynutit si na různých státech určité ústupky. Nemůže už ovšem dosáhnout skutečných změn. Další hrozbou je možnost vzniku mnoha skupin, které se navzájem pouze potírají a vyčleňují, ačkoli mají společný zájem. Tomu se tak stalo v 80. letech, kdy se většina ekologických hnutí, co vznikla v předcházejícím desetiletí, rozštěpila či ukončila svou existenci. Je tu tedy problém ve ztrátě vůle a zájmu na fungování občanského sdružení. Ekonom Mancur Olson poukazoval na problém neziskovosti hájení velkých kolektivních zájmů. Občané se zcela logicky nezapojí do společného úsilí, nabudou – li dojmu, že žádoucího cíle může být dosaženo i bez nich. Pokud takového přesvědčení nabudou všichni, neudělá pro společnou věc nikdo nic. Jan Keller k tomu dodává: „Tento po ekonomické stránce naprosto bezchybný způsob uvažování je mezi veřejností široce rozšířen  a projevuje se postoji typu – ať se starají druzí. Neméně široce rozšířen je také postoj - co já sám vlastně zmůžu? Jestliže tyto postoje sdílí dostatečná část populace, je pasivita zaručena.“ To aby se stala občanská společnost skutečným řešením světových problémů by tedy dle mého názoru mělo mít základ v jednotlivcích do ní zapojených. Má – li dotyčný člen dát „své“ občanské společnosti smysl, je přesvědčen, že on sám může změnit svět. Jedině tak mi ještě úplně nepohasíná vize silné občanské společnosti, co se bude starat o nezisková témata. Chci – li totiž aby se něco změnilo, musím to změnit sám!

Pohádka revoluce

Stávající politický systém se stává pro své občany neúnosný. Je to celkem logický důsledek ekologických a ekonomických dopadů na značnou část světové populace. Obhájce dnešních poměrů, H. Kissinger jednou řekl, že by do Palestiny měly každých čtrnáct dní vjet britské tanky, aby Arabům ukázaly, kdo je silnější. Touto větou, nejen že popřel své pseudolibertinské postoje, ale i dokázal skutečnou podstatu zbrojních ideologií. Stejně tak se daří prezidentu USA, Georgi Bushovi, jenž vytrvale odmítá jakékoli snahy o ekologické změny, ukazovat skutečnou podstatu ekonomických ideologií. Dost úspěšně se diskredituje každá světová vláda. Vláda, princip či ideologie, co se sama nedokáže morálně obhájit před svými občany, se stává represí. Logicky totiž použije ke své obhajobě výkonnou moc. Vláda v „demokratickém světě“ je tedy opřena o persekuci individuí. Demokracii můžeme pochopit jako vládu manipulované většiny. Lidé se sami o sobě vychovávají k směsi mezi ovcí a vlkem. Není divu, že pak světem problikává světlo revolucí. Revoluce. Že by tedy byla alternativou pro světové problémy? Revoluce, co se sama může zahubit a stát se novu formou stávající moci? Můžeme se dočkat revoluce pro revoluci. Což znamená naprosté pokračování moci pouze převedené do jiných norem. Morální hodnoty a tabu, co jsou v lidstvu zakořeněny, lze pak nahradit novými. To dav s nadšením přijme. Nebude již však souhlasit s naprostým odstraněním všech dogmat. Lidstvo si zvyklo na víru a řád. To znamená, že každá revoluce co slibuje nastolení nového řádu ,se nemůže vymanit z toho stávajícího. Už pouze kvůli samotné své koncepci se musí stát pouze přelitím moci a vlády. I kdyby onen nový faktor, co bude schraňovat moc, byl sebelepší, stále to nebude reálná revoluce. Stále to bude pouze odbočka z daných kolejí na koleje jiné. Revoluce v ekologickém měřítku pak může znamenat především novou diktaturu. Všechny dosavadní revoluce byly pouze převraty. Znamená to vyčlenění několika jedinců vůči ostatním. Zbytek je tedy pouze stádo do počtu. V revoluci je potlačena lidská individualita. Vzniká jakási společná společenská bytost, jejíž sociální nároky jsou minimalizovány. V tom případě ale nemůže takovýto sociální status dosáhnout jakéhokoli uspokojení a poté ani důvod pro ekologické změny. Revoluce, či radikální změna, je přesto dle mého názoru potřebná. Má – li se ovšem stát východiskem z kobek dosavadních mocenských systémů, musí se ponejprv zrodit v srdcích a hodnotovém žebříčku lidí. Politická změna nemůže měnit lidi. Pak by se totiž jednalo opět o normalizační diktát. Spontánní změna hodnot změní politický systém samočinně. Samotná existence takovéto změny pak ničí veškerá mocenská uskupení. Ideální příklad revoluce by byl takový, kdy by k ní každý člen přistupoval individuálně a měl své vlastní důvody proč do ní vstoupit. Svou vlastní vůli k tomu, aby se z něčeho vymanil. Měl vůli, aby se nenechal chytit do připravované pasti tvorby nové moci.

Skutečnost moci

V nynějších časech se ona moc již naprosto vymyká z rukou státu. O tom hovořily leckteré libertinské směry. Věta „Zničit moc znamená zničit stát.“ se stala heslem počátku 20. století. Obzor zničení státu totiž stál na myšlence, že se tato instituce stane nepotřebnou. Moc bude poté v rukách občanů. Ovšem i globalizace může učinit stát zbytečným. Přesto se občané svobodě a možnosti sebeurčení vzdálí ještě více, než za státního zřízení. Tento vývoj tak může vést k nacionalismu a xenofobii. Lidé si totiž začnou uvědomovat, že kapitál, jenž nadnárodní společnosti získají, nezůstane v jejich zemi. Bude převeden do centra „nové moci“. Do rukou ředitelů a vlastníka firmy. Deregulace finančních trhů totiž snížila manévrovací schopnost státu. Globalizovaná tak může na jeho bedrech nechat veškerá svá rizika a negativní dopady. Jedná se o nezaměstnanost, neplnohodnotnou práci, podlehnutí monopolům a především ekologické škody. Nadnárodní firma je reálně nezranitelná a stává se všemocnou. Kdo by pak očekával, že bude brát ohledy na sociální nebo ekologické hodnoty? Dochází k vykořisťování lidí a drancování Země. Ekologické a sociální hodnoty jsou globalizací drceny. V Saudské Arábii pracuje milion filipinských dělníků na ropných vrtech. Jejich plat činí 25 amerických dolarů za měsíc. To je pod hranicí světové chudoby. V Amazonských pralesech kácí brazilští dřevorubci půl dne stromy, aby měli alespoň na jídlo. Život člověka je tak díky „civilizačním“ hodnotám ohrožen ve své tělesné i duševní podstatě.To znamená, že současná světová situace neuspokojuje ani ekologické ani sociální nároky lidstva. Ty druhé si může okusit alespoň hrstka privilegovaných, kteří mají v rukách moc. Skutečným původcem této situace je ale již tisíciletí trvající systém moci. Moc se nedá personifikovat. Je natolik přizpůsobivá, že vůbec nezáleží na jejích fyzických representantech. špička je vždy nahraditelná. Pyramidu systému má tedy smysl bořit jedině od základu. V osobním přístupu k sobě samému. K jiným. Ke všem a ke všemu. Každé 3 minuty vymírá jeden přírodní druh. U nás je  zcela vymizeli «uhýk menší, «uhýk rudohlavý, Poštolka jižní   a mnoho dalších. Na pokraji vyhynutí  jsou sysli, zajíci, mloci, žáby, koroptve, sokoli stěhovaví, vlaštovky, vrabci, vlci, rysi a tak dále. Tento neuvěřitelný zástup, co se za posledních 50 let vytvořil, je zejména důsledkem úbytku biotopů. Investiční výstavba a další zásahy do přírody v tomto období připravily naši krajinu o čtyři tisíce čtverečních kilometrů lesů, remízků, luk a pastvin. Naše řeky různí plánovači zkrátili napřímením jejich toků. Ubyl v nich život a přibyli povodně. Jen na nás záleží, jak se k tomu postavíme. Celým svým životem úspěšně pomáháme k ničení Země. Nepřijímám za to odpovědnost, protože mě do toho nutí celá společnost. Přijímám ovšem odpovědnost za to, že nejsem schopen momentální trend ekologického drancování zastavit. Budeme – li totiž pasivně přihlížet ničení přírody, objeví se na seznamu vyhynulých druhů časem i člověk.

Mýtus lidského ega

Mnozí filozofové a myslitelé určovali člověka jako střed přírodního koloběhu. Zvláště pak v Evropě se tento trend objevoval až příliš často. Vyvarovali se mu pouze „primitivní“ indiáni, animističtí Afričané a Australané, rovněž i mystici v Asii. Naše civilizace se je pokoušela „kultivovat“. Tím v dané oblasti narušila koloběh přírodní i sociální. Když Robert D. Kaplan v jedné ze svých vizí tvrdí: „ Vedle západního světa zůstane planeta plná primitivních fanatiků a černošských bojovníků džu – džu, kteří pod vlivem starých kmenových animozit a s odporem vůči západní kultuře budou bojovat o přežití ve zbytku přetížené Země v gerilových válkách.“, dokazuje tím svůj evropský intelektualismus v té nejhorší podobě. Své pseudoantropologické závěry podkládá nadutým ponižováním „barbarů“. Jestliže však mluvíme o barbarství, hledejme ho ponejprv u sebe, pane Kaplane. „Civilizovaný“ člověk, jenž neustále touží po nadstandardu si pod sebou kope hrob. To tak bezohledně, že pomocí globalizace se neokoloniálně pokouší ovládnout jiné kultury. Dnes však již mnohem rafinovaněji, než misionáři v 16. století. V tom je naše civilizace opravdu vyspělejší. Dokáže těm ostatním vdiktovat západní hodnoty díky své fyzické moci. Ať už je to moc kapitálu,válka či ovládnutí trhů. Zpětná reakce je naprosto očekávatelná. A naše namyšlenost je až příliš okatá. Když Sokrates určil rovnici „vědění = rozum = ctnost“, podle níž se náš Křesťanský svět řídí, předurčil vytvoření mýtu velkého člověka. Ten se však vytváří již od jakéhokoli počátku dějinných fází té či oné kultury. Snažíme se zdokonalovat, aniž bychom si uvědomili, že vlastně padáme pouze do hlubší propasti sobeckosti a nadutosti. A zvěstuje – li  Francis Fukuyama konec dějin, zvěstuje pouze „liberálně kapitalistické bezčasí“. To bude ona mezihra před koncem člověka. Mýtus naší kultury, umění, inteligence je popřen tím, že si ničíme svého hostitele. Zemi. A pokud chceme být pouze parazity, tak jsme na tom stejně jako kobylky. Díky dedukcím lidí jako je pan Kaplan, Kissinger, Fukuyama či Brzezinski a naším represivním vládcům se blížíme k otrokářské společnosti. Blížíme se k ní sami, díky své neodolatelné touze po osobním prospěchu. Tito otroci již ale nebudou šťastní z jejich velkého otrokáře, ekonomického růstu. Protože ten bude jejich koncem. Dříve než si to ale uvědomí, může být už pozdě! V tomto článku jsem začal kritikou alternativ. Pravděpodobně teď ode mne očekáváte řešení. Mohu pouze zopakovat, že ho vidím v osobním přístupu. Stůjte jen sami za sebou a za svým názorem. Nehleďte na to, co říkají druzí včetně mě. Stůjte za hranicí individualismu. Smi v sobě, ale i pro jiné!

Matěj Pálka