V listopadu roku 2002 vznikla občanská iniciativa nesoucí název Iniciativa proti válce (IPV). Jejím cílem mělo být částečné rozšíření světového protiválečného hnutí na území české republiky. Kladla si na sebe nároky přímých akcí, jako jsou demonstrace, přednášky či koncerty. Dále, a to především, měla za úkol rozšířit argumenty proti válce mezi více lidí a získat větší počet aktivistů. Chtěl bych se tedy zabývat tím, zda – li se jí to podařilo.

Iniciativu proti válce (IPV) založili především členové Socialistické Solidarity. Postupem času se přidávali i další lidé. A to ať již z jiných organizací či nezávislí jedinci. Stalo se tomu v listopadu, kdy hrozba války v Iráku sílila. Vznik byl reakcí na absenci jakéhokoli nadstranického protiválečného hnutí v čR. Ve svém programovém prohlášení IPV uvedla, že nesouhlasí s razancí, s kterou USA tlačí mezinárodní společenství do války proti Iráku. Zpochybňovala rovněž i americký argument „boje proti terorismu“. Zde jí chyběly důkazy o vazbách iráckého režimu na teroristické organizace. Ani důkazy o disponování zbraněmi hromadného ničení se jí nezdály přesvědčivé. Dále IPV odmítla výrok G. W. Bushe jr., který prohlásil, že buď jsme s ním, nebo proti němu. Odmítnutí formovala IPV větou: „Nesouhlasíme s tímto černobílým viděním světa.“ Nesouhlasu se dostalo však i iniciativě. řada skupin a jednotlivců se stavěla k jejímu úsilí skepticky. Především anarchisté v ní viděli „skupinku ctižádostivých bolševiků“. Svůj odpor vůči IPV pak nesmyslně vyjádřili na protestech proti summitu NATO, kdy její členy fyzicky napadly. Nakonec však od svých výtek poněkud ustoupili. Myslím, že především díky odmítnutí iniciativy spojit se s další, možná ještě vlivnější skupinou. KSčM navrhla IPV, aby v ní měly své zástupce hlavně politické skupiny. To by však znamenalo rozpad iniciativy. Ztratila by totiž svůj původní smysl. Z malých levicových stran v IPV by se pak staly pouze odnože strany komunistické. K tomu tedy nedošlo a do protiválečného hnutí se zapojovali další lidé. Smutné bylo to, že značnou část osazenstva schůzek tvořili cizinci. International peace marchers (IPM) v čele s Aerie Farnam dozajista iniciativě pomohli. Otázkou je proč se do skutečných aktivit proti válce napouštěli se stejným nadšením i češi. První velkou demonstrací proti válce, kterou IPV uspořádala byla ta 15.2. v den celosvětových masivních protestů proti boji s Irákem. Na Palachově náměstí se sešlo přes 600 lidí, kteří nesouhlasili se „spravedlivou válkou“. Kteří si nedokázali ospravedlnit možnost iráckých obětí. Po čtení mnoha projevů a jiných vystoupeních se demonstranti vydali před Strakovu akademii a následně před Americkou ambasádu, kde vyjádřili svůj hlasitý odpor proti válce. Další demonstraci plánovala IPV o 14 dní později. Posléze se demonstrace stávaly téměř každovíkendovou záležitostí, takže odpůrce války měl na několik měsíců dopředu zajištěné vyplnění svého volného času. Poslední – rozlučkovou – demonstrací se stala ta na 1. máje, o níž jsem si přečetl v konferenci, že „tento 1.máj nebude prvomájový, ale protiválečný“. Nejhlasitější protesty hodlala IPV uskutečnit, když válka začala. Mým dojmem je, že se jí to úplně nepodařilo. Válka začala a počet jejích odpůrců se razantně snížil. Aktivisté, kteří dřív byli plní energie, se již protestů neúčastnili. Myslím, že IPV měla právě v této chvíli jasně vystoupit a dokázat smysl odporu. V té době rovněž vznikaly i platformy „středoškoláci proti válce“ a „vysokoškoláci proti válce“. Zde došlo k fatálnímu neúspěchu. Studenti, tedy ti na které iniciativa hlavně spoléhala, naprosto selhali. Vysokoškoláci se vůbec k ničemu „nerozhoupali“. Středoškoláci strávili většinu času nad hledáním svého smyslu a vymýšlením svého názvu. Možná zapojení těchto skupin příliš pozdě, nebo nemělo přijít vůbec. Nevím…

KDE JE TěCH 70% VEřEJNOSTI?

Tuto otázku jsem si kladl na každé demonstraci. Bylo nás tam dost? Ano i ne. Faktem je, že v české republice přilákat tisíc lidí na demonstraci je úspěch. Ale. Značná část veřejnosti nesouhlasila s válkou. úkolem iniciativy bylo právě tyto lidi přivést. Kdo tedy selhal? Je jasné, že v končinách českých lidé nejsou uvyklí demonstrovat. Bojí se. Já to považuji za pozůstatek minulého režimu, který tyto aktivity potíral mnohem razantněji než ten současný. V západních zemích popřeje otec synovi, který jde vyjádřit svůj názor na veřejnosti, mnoho zdaru. U nás otec svou ratolest buď  nikam nepustí, nebo se celou dobu chvěje strachy, zda – li se něco jeho dcerce či synkovi nestalo. V západních zemích se na demonstranty veřejnost dívá jako na lidi, co se chtějí k něčemu vyjádřit. U nás je vnímá jako póvl, co rozbíjí výlohy živnostníků a ruší odpolední siestu. Je však také jasné, že iniciativa rozhodně nemohla zlákat 70% občanů čR, díky rétorice nabízející reformy a alternativy. Ty už bere, a to ještě jen částečně, pouze ta tisícovka, co přijde na demonstraci. Proč se demonstrace konaly převážně v Praze? Pakliže centralisticky soustřeďovala IPV odpor do hlavního města, učinilo to vyjádření odporu lidem ze vzdálenějších regionů značně obtížnější. Hlavní problém spočíval v tom, že chyběly právě ony meziměstské kontakty. Skutečně zajímavé byly zcela nezávislé akce skupinky lidí v Olomouci, kdy 19.3. se uskutečnila malá akce na náměstí, kde si lidé lehli na zem a hráli si na mrtvé. O týden později již byla ohlášena demonstrace, které se účastnilo 400 lidí. Povážíme – li, že ona skupinka lidí neměla mnoho organizačních zkušeností, řekl bych, že byla více než úspěšná. Dále nám zbývá otázka, zda – li  IPV netoužila příliš po slávě a sebeprosazení? Zda se nesnažila na válce zviditelnit? Rozhodně bylo zapotřebí, aby se stala mediálně známou. To se jí myslím ale nepovedlo tak, jako prosazení si jakéhosi výsostného postavení v určování akcí proti válce. Myslím, že si svůj mandát na vyjádření leckdy prosazovala špatným způsobem. Určování vystupujících na demonstracích je snadné. Ale iniciativa se měla zhostit hlavně role zprostředkovatele a ne vůdčí role v organizování akcí. Ondřej Slačálek se k účinným formám odporu postavil takto: „ Musíme přispět k nedogmatické diskusi o účinných formách odporu, ve které si nebudeme fetišizovat tu či onu formu odporu. Je třeba přispět k vytváření takového hnutí, kde bude různých forem odporu (ať už veřejných shromáždění či happeningů, ať už přednášek a diskusí a ať už různých přímých akcí od blokád až k útokům a sabotážím) využíváno v takové míře, aby nebyly únavné, stereotypní a kontraproduktivní, ale aby naopak přispívaly k šíření kritických myšlenek, rozvoji protiválečného hnutí a otevírání nových obzorů. Taktéž si musíme být vědomi, že jako anarchisté jsme jen jednou z částí protiválečného hnutí a že by bylo chybou snažit se celé toto hnutí dostávat pod svůj vliv – to by nás dovedlo buď k nepřijatelným kompromisům či k politickému parazitismu.“ čímž shrnul hlavní naděje a obavy, co se od uplynulé situace daly očekávat. A to nejen pro anarchisty, ale i pro všechny ostatní libertinské směry.

POUčENí PRO PříšTě

Doufejme, že již žádné příště nenastane a IPV nebude nucena obnovit svou činnost. Vzhledem k aktuální politické situaci probíhajícího „boje proti terorismu“ však můžeme očekávat vývoj směrem k dalším válkám. Co tedy iniciativa dělala špatně a v čem vidím její pozitiva? Když jsem jednomu ze členů SocSol řekl, že by měli být (jako iniciativa) apolitičtí, odpověděl mi: „Ale to musí bejt politický. Vždyť se to tý politiky týká!“. Ano. Válka je jasně spjata s politikou. To ovšem neznamená, že iniciativa musela vyjadřovat politický postoj. Tím je zřejmé, že nemohla zlákat oněch 70% veřejnosti. Chtělo to najít společný konsensus – ne válce. Od toho poté odvíjet zásadu, že každý má možnost svobodného projevu. Tudíž i mít politické názory. Veřejnost přijala iniciativu celkem kladně. Na demonstracích se objevovali noví lidé. Ti příště přijdou určitě zase. Byla to cesta k veřejnosti. K veřejnosti, co měla dříve přehled o demonstracích pouze skrze televizní obrazovku. Byla to i cesta, aby se mezi sebou malé politické skupiny přestali sekularizovat. Spousta jedinců s různými názory našla částečně společnou řeč. Což, jak jsem uvedl na začátku článku, nebylo jednoduché. IPV byla zajímavá zkušenost. V to neblahé a obávané příště bychom se měli poučit z té spousty chyb, co se udály. Příště už bychom tu válku měli zastavit.

Matěj Pálka